Vzpomínka na významného syrského anarchistu u příležitosti 12. výročí jeho smrti.

Od protestů, které otřásly Sýrií v roce 2011, kdy se začaly projevovat první trhliny režimu, uplynulo více než 13 let. Režim se snažil tyto trhliny zakrýt kulkami a barelovými bombami. Nevěděl, že myšlenky jsou neprůstřelné. Dnes jsou tyto trhliny doširoka otevřené. Dnes tyto trhliny zbořily zdi režimních věznic. Dnes jsme svědky nové Sýrie. Měl by to být čas radosti, čas oslav. Je to však také čas činů. Teď se nemůžeme zastavit. Musíme jít dál. Autoritářské síly již šplhají po žebřících moci a usilují o to, aby se korunovaly jako noví vládci. Revoluce ještě neskončila. Tohle je teprve začátek. Nový začátek.

Letos 16. února, v den 12. výročí smrti syrského anarchisty Omara Azíze z brutálních věznic režimu, oslavme život a oslavme revoluci. A bojujme. Protože nic menšího než pekelný boj za Sýrii nebude stačit!

Omar Azíz (18. února 1949 – 16. února 2013) se pádu Asadova režimu nedožil. (Nejen) pro mnohé anarchistky a anarchisty byl inspirací. Jeho odkaz je živý. Svědčí o tom mimo jiné množství vzpomínkových akcí, které jsou mu dnes po celém světě věnovány. My si ho připomeneme během dnešního Minitrhu knihy v Trhlině a také následujícím textem z roku 2016 od Leily Al Shami, jehož překlad vyšel v publikaci My jsme vám to říkali. Syrská perspektiva války na Ukrajině (Salé distribuce, 2022).

* * *

Odkaz Omara Azíze: Budování autonomních, samosprávných komun v Sýrii

„Revoluce je výjimečná událost, která promění historii společností, zatímco mění humanitu samotnou. Je to trhlina v čase a místě, kde lidé žijí mezi dvěma obdobími: obdobím moci a obdobím revoluce. Vítězství revoluce je nicméně dosažením nezávislosti ve svém čase a řádu a posunutím do nové éry.“ (Omar Azíz)

Omaru Azízovi bylo šedesát let, když se v roce 2011 vrátil do Sýrie. Do té doby pracoval pro informační technologickou firmu v Saúdské Arábii, ale chtěl se spoluúčastnit zuřícího povstání proti čtyři desetiletí trvajícímu diktátorskému režimu Assadovy rodiny. Společně s dalšími aktivisty začal Azíz distribuovat humanitární pomoc rodinám odsunutým z předměstí Damašku, které byly pod útokem režimu. Inspirován pokračujícím protestem tváří v tvář režimním kulkám a tankům však věřil, že demonstrace samotné nejsou dostačující ke zlomení dominance režimu, a také, že revoluční aktivity by měly prostoupit všechny aspekty lidských životů.

Před jeho zatčením 20. listopadu 2012 a jeho smrtí ve vězení v únoru 2013 propagoval lokální samosprávu, horizontální organizaci, kooperaci, solidaritu a vzájemnou pomoc jako prostředky, kterými by se lidé mohli emancipovat od tyranie státu.

Textem z osmého měsíce revoluce, kdy byly protesty stále povětšinou nenásilné a komunity stále žily pod autoritou státu, argumentoval, že „revoluční hnutí setrvává oddělené od každodenní lidské aktivity“. Pokračoval: „Existuje zde rozdělení mezi každodenními aktivitami a revolučními aktivitami.“ Riziko leží „v absenci korelace mezi sférami běžného života a samotné revoluce“.

Azíz prosazoval založení lokálních rad k napravení této mezery. V jeho představě by měly mít rady, složené z dobrovolníků se zkušenostmi z různých oblastí, řadu zodpovědností: nalezení bezpečného domu pro vyhnané, organizovanou podporu zadržených ve věznicích režimu a poskytování podpory jejich rodinám. Azíz také věřil, že by rolí rad měla být propagace lidské solidarity a kooperace poskytováním prostoru, ve kterém by lidé měli společně hledat řešení problémů, kterým čelí, a měli by budovat horizontální spojení mezi radami v různých regionech.

Argumentoval, že by rady měly také koordinovat odpor proti zabírání půdy státem ve městech a na předměstích a proti evikcím obyvatel za účelem vytvoření bezpečných obytných zón pro vládní úředníky a armádní důstojníky, obchodní centra a uskutečňování dalších obchodních plánů pro bohaté lidí.

O pár měsíců později napsal Azíz další text. Situace v Sýrii se rychle měnila. Brutální odpověď státu vůči protestnímu hnutí vedla k militarizaci revoluce, když lidé pozvedli zbraně k sebeobraně. A území začala být osvobozována. Komunitní organizace povstání, jako jsou dodávky jídla a přeměna domů v polní nemocnice, ho inspirovala. Věřil, že takové skutky ukázaly „ducha syrského lidu k odporu proti brutalitě režimu, systematickému zabíjení a destrukci komunity“. Popsal, jak na začátku revoluce aktivisté založili koordinační výbory k organizování mediálního pokrytí, dokumentaci aktivit a zaznamenávání režimního násilí a jak se následně rozšířili první pomoc a lékařské služby. Věřil, že se formovaly nové vztahy, které umožnily lidem uvolnit se z dominance státu, a nahlížel to jako důkaz přeměny objevující se v mezilidských vztazích a hodnotách. Pro Azíze byla nezávislost cestou k osvobození.

Podle Muhammeda Sami Al Kayyala, jednoho z Azízových soudruhů a přátel, „byl Omar Azíz pro úplné rozbití státu a dosažení kolektivního osvobození bez čekání na změnu režimu nebo nahrazení jedné vládnoucí moci druhou. Věřil, že komunity jsou schopné produkovat vlastní svobody bez ohledu na politické změny.“ Azíz rozpoznal, že čas revoluce byl momentem, kdy by lidé sami měli požadovat autonomii a zavádět tolik alternativních programů, kolik je možné. Znovu volal po založení lokálních rad, tentokrát zdůrazňoval větší aktivitu v koordinaci s aktivisty, podpůrnými aktivitami, lékařskými komisemi a vzdělávacími iniciativami, budování autonomní, samosprávné komuny napříč Sýrií, spojené sítí kooperace a vzájemné pomoci, organizující se nezávisle na státě. Věřil, že může být zažehnuta sociální revoluce.

Omar Azíz pomohl před svým zatčením založit čtyři lokální rady na damašských předměstích, kde žila pracující třída. Jedna z nich byla v převážně zemědělském městě Daraya. Toto město mělo historii nenásilného občanského odporu, který existoval před revolucí se svými náboženskými, nesekulárními kořeny. Aktivisté v tomto městě následovali tradici liberálního islamistického myslitele Jawdata Saida (1931), který volal po nenásilné občanské neposlušnosti, demokracii a právech pro ženy a menšiny.

V Daraye organizovali mladí muži a ženy kampaně proti korupci stejně jako protesty proti izraelské invazi do uprchlického tábora Jenin v roce 2002 nebo americké invazi do Iráku v roce 2003. Tento protest, směle zorganizovaný bez povolení režimu v policejním státě, vedl k uvěznění několika aktivistů.

Když v roce 2011 propukla revoluce, darayská mládež, jak s muslimskými, tak s křesťanskými kořeny, vyšla to ulic s požadavkem demokracie a pádu režimu. Před vojáky, kteří na ně měli střílet, drželi květiny jako symbol míru. Hodně z nich bylo zadrženo a mučeno. V srpnu 2012 bylo město vystaveno strašlivému masakru; stovky mužů, žen a dětí byly zmasakrovány režimními vojáky. Tato brutalita jenom zvýšila odhodlání k odporu. O tři měsíce později byl režim místními lidmi, kteří pozvedli zbraně k sebeobraně, vyhnán. Město bylo v té chvíli zcela v rukou svých obyvatel. Komuna Daraya se zrodila.

Lokální Rada byla založena 17. října 2012 za účelem správy chodu města a aby pomohla těm, kteří byly vyhnáni nebo zraněni. Jejích 120 členů vybíralo exekutivu volbami každých šest měsíců a hlava rady a jeho zástupce byli zvoleni ve veřejných volbách, v jedněch z prvních, které se v Sýrii objevily po čtyřech desetiletích. Rada poskytovala všechny základní služby, jako je voda a elektřina pro přibližně 8000 obyvatel, kteří zůstali z předpovstalecké osmdesátitisícové populace. Založila humanitární kancelář, která provozovala kuchyň a snažila se vybudovat soběstačnost pěstováním plodin, které pak rozdávala obyvatelům. Rada provozovala tři základní školy (všechna ostatní vzdělávací zařízení byla mimo provoz kvůli opakovanému bombardování). Lékařská kancelář dohlížela na jedinou polní nemocnici, která se starala o nemocné a zraněné. Autonomii Daraye bránila místní brigáda Svobodné syrské armády, která se zodpovídala civilní autoritě rady.

Daraya reprezentovala antitezi assadovského státu. Lidé sami vybudovali společnost, která byla demokratická a svobodná. Vedle aktivit rady založila skupina žen organizaci Darayské svobodné ženy k organizování protestů a humanitární pomoci. Začaly tisknout a distribuovat nezávislý časopis Enab Baladi (Hrozny mé země) k podkopání režimního mediálního monopolu a k propagaci mírového odporu proti státnímu násilí a jeho akcím sektářské nesnášenlivosti. Aktivisté postavili podzemní knihovnu, bezpečné útočiště, kde lidé mohli číst, učit se a vyměňovat si nápady. Graffiti umělec Abu Malik Al-Shami maloval naději na darayské rozbombardované zdi.

Avšak v listopadu 2012 začal režim město obléhat, aby ho vyhladověl zastavením dodávek jídla a léků. Ti, kdo se snažili utéct nebo najít jídlo v okolí, byli zastřeleni odstřelovači. Na Darayu byly shozeny jedovaté plyny, napalm a přes 9000 barelových bomb. Lokální rada opakovaně vyzývala mezinárodní komunitu k naplnění jejích slibů o prolomení obležení: „Jsme trestáni za to, že jsme byli smělí a mírově povstali za naši svobodu a důstojnost,“ říkalo jedno prohlášení. „Nejsou zde žádní extremisté jako ISIS nebo Nusra. Ti, kdo brání naše sousedství, jsou místní lidé, chrání ulice před vládou, která mučila, plynovala a bombardovala nás a naše rodiny.“ Ženy a děti držely protesty, natáčely je a nahrávaly na internet, aby hluchý svět prolomil obležení a ukončil násilí režimu. V létě 2016 se situace zhoršila. Jordánsko-americké zbrojní embargo vůči jižní frontě, koalici sekulárních a demokratických sil Svobodné syrské armády na jihu, uvolnilo režimu ruce k zintenzivnění útoku na město. Američané tlačili na jižní frontu, aby se boj zaměřil proti islamistickým extremistickým skupinám (které byly na jihu přítomny jen omezeně), nikoli proti režimu. Poslední nemocnice v Daraye byla zničena a zemědělská půda, jediný zdroj potravy, byla zabrána a plodiny spáleny. S omezenou dodávkou zbraní, bez pomoci zvenčí, čelící hladovění se odpor v Daraye držel po čtyři roky proti státu krytému imperialistickými velmocemi. Avšak 25. srpna 2016 padlo město do rukou režimu. Všichni občané, jak civilisté, tak bojovníci, byly evakuováni, možná trvale. Někteří civilisté, evakuovaní do města Harjalleh kontrolovaného syrskou vládou, byli zatčeni a nyní jsou v režimních žalářích. Assadovy jednotky oslavovaly „své“ vítězství v apokalypticky zničené zemi rozstřílených budov, ve městě bez lidí.

Omar Azíz nepřežil, aby viděl pozoruhodné činy v Daraye. Ani nemohl být svědkem dalších experimentů v lokální sebeorganizaci s různým stupněm úspěchu, které proběhly po celé zemi. Tyto lokální rady nejsou ideologické, ale praktické. Jejich prvotním zájmem je udržovat fungování komunity v místech, kde zkolaboval stát. Zůstávají nezávislé na politických či náboženských nařízeních, a namísto toho se zaměřují na otázky okamžité důležitosti, jako je poskytování služeb a jídla. Pracují na základě vlastních kultur a zkušeností. Jako alternativa státního autoritářství jsou jejich libertinské tendence nepopiratelné.

V březnu 2016 bylo v syrských městech a sousedstvích zhruba 395 aktivních rad, půlka z nich koncentrovaná v provinciích Aleppo a Idlib. Tento odhad byl udělán pár měsíců po ruské vojenské intervenci k podpoře upadajícího režimu. Ta zapříčinila ztrátu obrovských částí osvobozeného území a vystavila autonomní komunity nebezpečí. V čase psaní tohoto textu jsou další revoluční předměstí hlavního města v ohrožení, že padnou do rukou režimu kvůli jeho politice „poklekni, nebo zemři hladem“. To samé platí pro Al-Waer, poslední revoluční državu v Homsu. A 300 000 obyvatel osvobozeného východního Aleppa je také znovu v obležení.

Tyto experimenty s komunitní demokracií představují největší nebezpečí pro všechny státy, které jsou nyní zapojené v syrském konfliktu (a je jedno zda pro režim, nebo proti němu). A stejně tak pro extremistické a autoritářské skupiny, které chtějí moc pro sebe. To je důvodem, proč tyto komunity čelí tak brutálnímu útoku.

Leila Al Shami
Září 2016

Zdroj:
http://saledistro.org/index.php/2022/07/19/odkaz-omara-Azíze-budovani-autonomnich-samospravnych-komun-v-syrii/
(jazykově upraveno)

16.2.2025 AF

Ze světa Osobnosti