Analýza situace z pohledu ruských anarchistů a anarchistek žijících nyní v emigraci

Tento text napsala malá skupina ruských anarchistů. Nejsme v Rusku, ale aktivně se účastníme revolučního boje v jiné zemi. V následujícím textu analyzujeme současnou situaci anarchistického hnutí v Ruské federaci a v emigraci, přemýšlíme nad jeho připraveností na revoluční události a sdílíme své názory na to, co je nyní třeba dělat.

Ruské anarchistické hnutí je dnes ve špatné situaci. To však není důvod k rezignaci, právě naopak. Ve všech obtížných situacích existují příležitosti, které je třeba využít. A právě teď má ruská emigrace takovou příležitost. Jsme přesvědčeni, že revoluce v Rusku je možná, dokonce nutná. Anarchistické hnutí se musí podílet jak na svržení režimu, tak na procesech společenských změn v rámci politických režimů, které budou následovat.

Bez silného hnutí nebudeme schopni v nadcházejících revolučních událostech jednat soudržně a organizovaně. Úspěch anarchismu v postsovětských zemích nepovažujeme za možný bez anarchistických organizací – jak otevřených a sociálních, tak militantních a podzemních. Proto v tomto textu vyzýváme k vytvoření organizací, které umožní zformovat jednotné a soudržné hnutí, jež dokáže čelit výzvám naší doby.

Považujeme za nutné analyzovat situaci ruské politické emigrace a snažit se z ní vyvodit užitečná ponaučení. Naše analýza není úplná a zaměřuje se jen na některé aspekty, které jsou důležité konkrétně pro nás. V průběhu těchto úvah předkládáme kritické poznámky s cílem motivovat ty, pro které bude to, co je v tomto textu vyjádřeno, zajímavé a důležité. Píšeme především pro lidi z Ruska. Vnímáme potřebu větší jednoty anarchistického hnutí, potřebu organizovaného boje a internacionalismu coby revoluční tradice. Cílem tohoto textu je podělit se o tuto vizi.

Uvědomujeme si, že myšlenka „revolučního boje“, stejně jako mnohé další formulace, které používáme, mohou být pro některé čtenáře, naše blízké přátele, a dokonce i pro ty, s nimiž právě tento boj sdílíme, nejasné a mohou se zdát nesouvisející s každodenní realitou. Domníváme se, že je nesmírně důležité definovat tento rámec, jeho pojetí a význam. Musíme si v něm představit sami sebe a vyvodit z něj závěry pro svůj život a stanovit priority. To je to základní a také první krok pro osobní i kolektivní orientaci v současném dění, pokud mu chceme nejen porozumět, ale také se na něm aktivně podílet coby anarchistické hnutí. Proto vás žádáme, abyste se navzdory případným nepříjemným pocitům při čtení tohoto textu soustředili na podstatu toho, co je v něm napsáno, a vyzýváme vás, abyste se po jeho přečtení zapojili do diskuse.

Dalším důležitým pojmem je pro nás BUR (Bělorusko, Ukrajina, Rusko). Ačkoli se tato zkratka může zdát zastaralá, nebo dokonce problematická, považujeme ji za zcela vhodnou s ohledem na imperiální projekt Ruské federace a jeho důsledky pro Bělorusko a Ukrajinu.

Anarchismus a globální krize

Třetí výročí ruské invaze na Ukrajinu v plném rozsahu je za rohem a od začátku války uplynulo již 10 let. Tato válka otřásá geopolitickými mapami, mění vojenské doktríny, vyžádala si statisíce obětí, odkrývá zločiny Putinova režimu a statečnost ukrajinského lidu tváří v tvář takové hrozbě. Současně Izrael vymazává z povrchu zemského Gazu, napadá Libanon, zatímco eskalují další dlouho doutnající vojenské konflikty na Blízkém východě i mimo něj. Současný stav věcí na periferiích impérií a bývalých kolonií nám dává jasné vodítko k budoucím možným scénářům. Počet válek se bude zvyšovat, militarizace postupovat a stále více lidí bude vytlačováno ze svých zemí a dehumanizováno do pozice migrující pracovní síly, která bude bušit na hluché zdi vízových pevností zemí prvního světa ve snaze získat legální status pro své rodiny.

V takto se utvářející dystopické budoucnosti nabývají anarchistické myšlenky na aktuálnosti. Ostatní ideje společenského uspořádání, které neusilují o radikální přímou demokracii, rovnost, odstranění útlaku lidí a zastavení ničení planety, se již ukázaly jako neudržitelné a katastrofální. Nicméně proud projektů svobodné společnosti není v současné době zrovna nejsilnější.

Kde se v tomto globálním obraze nacházíme my, anarchisté a anarchistky? Významná část anarchistického hnutí v Bělorusku a Rusku je v současné době v exilu. Při pokusu o zobecnění a pochopení jeho situace můžeme nastínit několik myšlenek, které nám, jak doufáme, mohou pomoci překonat současný stav anarchistického hnutí. Jelikož jsme sami vyšli z kontextu vnitřního ruského kolonialismu, naše chápání běloruské emigrace je založeno pouze na vyprávění zkušeností našich kamarádů a kamarádek a pozorování jejich vnější práce, takže se zaměříme na to, co jsme viděli na vlastní oči a o čem máme lepší povědomí.

Výzvy, ztráty a naděje

Situace, v níž se anarchismus v BUR nachází, je poměrně složitá. Za posledních patnáct let zažilo hnutí řadu porážek: neúspěch protestů v Rusku na počátku roku 2010; vytlačení organizované anarchistické síly z Majdanu na Ukrajině a nástup nové elity k moci; účinná represe anarchistického hnutí v Rusku a Bělorusku, která dostala desítky lidí za mříže; porážka protestů a povstání v Bělorusku v roce 2020; neúspěch protiválečného odporu v Rusku v roce 2022, který vedl k odchodu tisíců politicky aktivních lidí, zatímco stovky jich byly uvězněny. Jako hnutí jsme ztratili a stále ztrácíme kamarády a kamarádky: smrt v bitvě nebo na ulici, sebevraždy, uvěznění. Svou roli však hrají i vnitřní faktory, například deziluze: mnozí odcházejí a hledají jinou cestu k naplnění života, nebo mnohé krize vztahů uvnitř hnutí, včetně mezilidského násilí, jehož případy často zůstávají nevyřešeny. Tyto problémy však nejsou v našem kontextu ojedinělé, vyskytují se ve všech lidských společenstvích. Zároveň je zde jasně vidět naděje a vůle ke změně: lekce z minulosti jsou analyzovány a předkládány k diskusi, pracuje se na chybách, podporuje se kamarádstvo ve vězení a ctí se památka těch, kteří padli v boji. Věznění a padlí nám připomínají, že je třeba pokračovat v boji a usilovat o rozvoj hnutí.

Předně chceme zdůraznit význam ruské války na Ukrajině pro anarchistická hnutí v BUR, protože jde o událost, která narušila obvyklý pořádek. Různorodost názorů na účast ukrajinských kamarádů a kamarádek ve válce odhalila mnoho problémů v chápání anarchismu. Ideologická omezenost a dogmatismus některých částí mezinárodního hnutí vedly ke kritice ukrajinského hnutí a skupin, které ho podporují v boji, zatímco na Ukrajině probíhá skutečná válka, v níž umírají tisíce lidí včetně našich kamarádů*ek. Ukrajinská zkušenost je nesmírně důležitá a relevantní: práce Kolektivů solidarity, organizace Antiautoritářské čety, pokračování aktivit v podmínkách vojenské invaze by nám měly sloužit jako příklad, a ne se stát příležitostí k útokům.

Nyní je anarchistické hnutí v BUR málo početné a je zastoupeno v několika sférách: političtí vězni v Bělorusku a Rusku a jejich podpora (např. Anarchistický černý kříž – Bělorusko a Zóna solidarity), ozbrojený odpor proti ruské invazi na Ukrajinu v řadách Ozbrojených sil Ukrajiny (AFU) pod hlavičkou Výboru odporu a činnost Kolektivů solidarity, partyzánské hnutí (Bojová organizace anarchokomunistů (BOAK), anarchopartyzáni, kteří jsou nyní ve vazbě, či Černí slavíci), kolektivy a projekty zabývající se různorodou činností (Antijob, Akrateia, DIAna, Černé náměstí, Jen my sami), ale i ty v emigraci (Pramen, Egalite), vydávání knih a média (avtonom.org). Existuje také mnoho lidí, kteří sympatizují s anarchistickými myšlenkami, ale z toho či onoho důvodu nenacházejí místo v existujících organizovaných aktivitách, nebo se věnují neveřejným projektům.

Za zmínku stojí i to, že postavení anarchistického hnutí v Rusku je klíčové nejen pro ruské anarchisty*ky, ale i pro běloruské a ukrajinské kamarády*ky. Lukašenkův diktátorský režim je zcela závislý na Putinově režimu a stabilita toho druhého zaručuje zachování toho prvního, stejně jako pokračování války na Ukrajině přímo souvisí s ambicemi ruských špiček. Nezdary a neúspěchy ruského anarchistického hnutí, neschopnost organizovat boj tak, aby výrazněji destabilizoval vliv impéria v Bělorusku a na Ukrajině, omezují možné akce tamních kamarádů*ek. (Tento vztah je dobře popsán v článku na pramen.io.)

Problém a potenciál emigrace

Anarchisté a anarchistky z BUR se před rokem 2022 poměrně často ocitali v evropských zemích: unikali represím, odcházeli studovat nebo pracovat, překračovali hranice států přes hory a lesy, aby navázali kontakty a organizovali činnost v cizích zemích. Nyní se jedná o masovější jev. Hlavní vlny emigrace z Ruska se odehrály na jaře a na podzim roku 2022, přičemž drtivá většina těch, kteří odešli, zamířila do blízké Arménie, Gruzie a Kazachstánu. První dvě země se staly útočištěm pro většinu anarchistů*ek, levičáků, liberálů a méně politicky vyhraněných lidí. Postupem času se zde začaly realizovat různé projekty a iniciativy a samotná komunita si vytvořila jakési enklávy, aniž by si vybudovala silné vazby s místními hnutími. Tuto emigraci lze žel nejsnáze charakterizovat jako problematickou z ekonomického, politického a kulturního hlediska. Bývalé sovětské republiky stále nesou důsledky kolonizace ze strany Ruského impéria a SSSR, v níž Rusko dodnes pokračuje tím, že si v těchto zemích udržuje svůj vliv. Vlny ruské emigrace s sebou přinesly nejen politické disidentstvo, které nebylo schopno dále žít v podmínkách již otevřené agrese a represe režimu. Přišla s nimi i neprozkoumaná koloniální kultura, velkoměstský konzum v sektoru služeb, rostoucí ceny a další problémy, které postihly místa, jež je přijala. Dalo by se to popsat jako nová spontánní a často nevědomá kolonizace území již obsazených ruskou kulturou a ekonomikou. To je důležité mít na paměti, když hovoříme o nové ruské emigraci, která je co do rozsahu a významu srovnávána s emigrací sovětských disidentů během ruské revoluce a po ní. Tehdy vedly cesty především do západní Evropy a Spojených států a emigranti*ky byli v jiném postavení ve vztahu k místním kulturám zemí „prvního světa“.

Přiblížíme-li se k měřítku reality, která je nám známější, a podíváme-li se na ni blíže, můžeme říci, že nálada v emigrantských anarchistických kruzích a projektech v Gruzii a Arménii se zdá být nejednoznačná a celková situace nejistá. V tom všem můžeme vysledovat trend: mnoho lidí se nachází v poměrně depresivním stavu. Kromě sklíčenosti a nedostatku vůle k aktivitě se objevují případy sebevražd a mnoho lidí má problémy s duševním zdravím. Vliv na to má tíživá finanční situace, problémy se závislostmi a nezodpovědným užíváním drog, neustálé shánění finančních prostředků, nedůvěra v budoucnost a absence jakýchkoli perspektiv. Tyto faktory dále zhoršuje závažný problém mezilidského násilí a časté konflikty v malých komunitách. Je třeba poznamenat, že tyto problémy existovaly a vyskytovaly se v anarchistickém prostředí i před emigrací. Podle očekávání přišly spolu s lidmi z tohoto prostředí a byly dále komplikovány izolovaností emigrantských skupin v novém prostředí neznámých zemí. V těchto komunitách se však objevují i konstruktivní tendence, například zkoumání mechanismů řešení konfliktů a přístupů ke spravedlnosti. Některé části emigrantské anarchistické komunity v tomto směru usilovně pracují a věnují mnoho energie podpoře přátel v obtížných situacích. Tato práce se často kryje s prací na reflexi vlivu patriarchátu v komunitě a řešením jeho různých důsledků.

Nestabilita se projevuje také častým přebíháním lidí od jednoho projektu k druhému, protože se snaží najít něco, co dává smysl, ale zároveň to nezasahuje do osobního pohodlí. Přesto stále není jasné, co si počít se životem. Komunity obvykle poskytují stabilitu, kolektivitu a určitý druh podpory. Když toto lidé nenacházejí, přirozeně následují naučené individualistické a atomizované způsoby existence. V takovém případě nejsou hodnoty jako boj, kamarádství a organizace snadno pochopitelné. V našem hnutí je nyní dokonce těžké mluvit o silném etickém základu jako o očekávaném minimu pro každého. Ale pokud je tomu tak, jaké hodnoty jsou tedy nyní určující? Do popředí se dostává osobní finanční úspěch, určitá míra pohodlí a přílišné zaměření na partnerské vztahy. Z tohoto důvodu je často vidět odpor ke všemu, co vyžaduje vzdát se velké části tohoto pohodlí, na které nás kapitalistický systém uvykl. Základní hodnotou je v tomto kontextu individualismus. Umožňuje nám uvažovat o sobě jako o nezávislé jednotce, oddělené od ostatních lidí a světa kolem nás. Toto myšlení orientuje člověka především na to, aby si organizoval vlastní život izolovaně od ostatních a nebyl ochoten vnímat sám sebe jako součást něčeho většího v globální perspektivě.

Zde vidíme jeden z úkolů každého revolučního hnutí: dát důvod a motivaci pro dobrovolné obětování pohodlí a víru, že to není marné. To je velmi aktuální, jelikož u politicky uvědomělé části ruské populace vidíme, že ani rozsáhlá válka na Ukrajině a smrt stovek tisíc lidí nejsou důvodem k tomu, aby obětovala své pohodlí a zapojila se do boje proti režimu.

Zvláštním fenoménem, který je cítit v Gruzii a Arménii, ale je přítomen i v evropské emigraci, je umělecké prostředí z Moskvy a Petrohradu, které po uvěznění Navalného a invazi na Ukrajinu v roce 2022 objevilo politický boj a anarchistické principy. Vzhledem k žalostnému stavu anarchistického hnutí je poněkud odtrženo od samotné anarchistické filozofie a historie hnutí v Rusku. Tento příklad poukazuje na potřebu ideové diskuse, která může podpořit vysokou úroveň ideového vzdělávání. Takové lekce jsou velmi důležité, protože poskytují základy anarchistického boje, bez nichž se do něj nebude možné účinně zapojit. Podle našeho názoru se Běloruská škola anarchismu ubírá správným směrem a může v tomto úsilí sloužit jako příklad a inspirace.

Dalším důvodem potřeby ideové přípravy je skutečnost, že politická představivost ruské anarchistické emigrace byla podlomena rozpadem organizací a kolektivů, sovětskými a postsovětskými zkušenostmi, represemi, izolací a neúspěchy. Tyto faktory bychom neměli brát jako výmluvy, ale jako realitu, které jsme museli čelit a která nás může mnohému naučit. V dnešní době je však postironie často hlavním ideovým přístupem k výzvám emigrace, války a potřeby revoluce. Tento postoj nám brání brát události vážně a dávat jim smysl. Postironie pomáhá vyrovnat se s obtížemi a stresem na osobní úrovni prostřednictvím odstupu a výsměchu velkým a obtížným otázkám, které však vyžadují odpovědi. Například: Rusko naplno odhalilo svůj autoritářský režim, zahájilo válku v plném rozsahu a my jsme ve vyhnanství. Co s tím uděláme? Jak se zachovat čestně? Většina z nás na tuto otázku nedokáže dát konkrétní odpověď, protože mnozí z nás uvažují a odpovídají jako jednotlivci, kteří se nevidí v tak rozsáhlých kategoriích, jako je odboj nebo revoluční hnutí. Musíme však začít uvažovat v těchto kategoriích. I když v současné době neexistuje žádné revoluční hnutí, určitě existuje odpor proti režimu a nezbytné předpoklady pro vznik takové síly.

Nicméně emigrace má velký potenciál. Může například přivést nové lidi. Materiální vzájemnou pomoc a vzdělávací projekty považujeme za dobré kanály pro otevření dveří anarchistického hnutí lidem v exilu, kteří chtějí přispět ke zničení Putinova režimu. Do neanarchistického prostředí ruské emigrace je možné a nutné vstupovat s jasně formulovanými idejemi, konkrétními návrhy a způsoby jejich realizace.

Všechny výše uvedené problémy často nejsou jen problémem emigrantů. V Rusku již deset let neexistuje jednotné organizované hnutí. Proto si uvědomujeme, že nemůžeme očekávat, že anarchistická emigrace se všemi svými potížemi bude mít najednou konkrétní představy a směr činnosti. Přesto nemůžeme nezmínit zkušenosti běloruských kamarádů*ek, kteří jsou v exilu již mnoho let a jsou aktivní. Naneštěstí ruská emigrace tyto zkušenosti sotva reflektovala a přímá spolupráce a společný boj nebyly navázány. Absence organizovaného hnutí tyto úkoly ztěžuje. Přesto by podle našeho názoru mohly existující kolektivy a projekty věnovat této spolupráci více času a úsilí. Totéž lze říci o vazbách na ukrajinské anarchistické hnutí: kritiku od ukrajinských kamarádů*ek ohledně nedostatečné nebo nejednoznačné podpory a slabých pokusů o kontakt považujeme za velmi důležitou a závažnou. Z této kritiky nevyplývá, že bychom byli špatní a vinní. Hlavní závěr vidíme v tomto: potřebujeme soudržné a efektivní hnutí, k čemuž potřebujeme organizace. Pak můžeme rozvíjet nejen důstojný boj proti režimu, ale také se připravit na to, co přijde potom.

Deset let bez organizace

Je o čem přemýšlet a diskutovat, a to se již děje – například podcast Dogma shromáždil mnoho relevantních a důležitých současných zkušeností, kritik a hlasů anarchistického hnutí. Přesto je třeba ještě provést potřebnou analýzu stavu současného anarchismu v BUR, protože ucelený pohled zatím není k dispozici. Je to nezbytné pro realizaci myšlenek svobodné společnosti po pádu ruského režimu. Tato analýza by umožnila anarchistickému hnutí pochopit svou historii, své nedostatky a přednosti, sjednotit se a vystupovat jako silné hnutí, které může realizovat své sociální návrhy. V současné době takovým hnutím nejsme a je obzvlášť bolestné a frustrující si to uvědomovat, zatímco na Ukrajině umírají kamarádi*ky a čeká nás zoufalý boj.

Podívejme se na událost, které byl svědkem jen málokdo z těch, kdo v současné době působí v anarchistickém hnutí: rozštěpení a zánik Autonomní akce (AD). Od této události uplynulo deset let. AD byla federativní meziregionální organizací, která měla pobočky v mnoha městech po celé zemi a existovala od roku 2002. Tato federace měla mnoho nedostatků a problémů, ale jako taková byla potřebná a měla smysl. Proto se její ztráta, znamenající pokračující úpadek organizovaného hnutí v Rusku, stala obrovskou komplikací pro následující generace anarchistů a anarchistek. AD nebyla první organizací v RF, která se rozpadla, ale tento případ je obzvláště důležitý, protože měl meziregionální důsledky. Bylo zapotřebí hluboké reflexe, práce na chybách a reorganizace, což mohlo zabránit úpadku anarchismu v Rusku, který v té době již započal. Místo toho jsme s rozpadem Autonomní akce dospěli k deziluzi, nedostatku ideových zásad a nepřátelství, které anarchistické hnutí v Rusku roztříštilo a podkopalo jeho potenciál na dlouhá léta dopředu. Přešli jsme k izolovaným projektům a méně formálním typům organizace: kolektivům, afinitním skupinám, osobním projektům. Samy o sobě tyto věci nejsou vůbec špatné. Pokud je to však vše, co máme, je to problém. Jakkoli jde o vynikající příklady, jako jsou ABC-Bělorusko, Zóna solidarity, Antijob, Kolektivy solidarity, jsou jen zlomkem síly, kterou by mohlo představovat organizovanější hnutí.

Projekty i lidé jsou roztroušeni po celém světě a často jsou vzájemně špatně propojeni. K této slabé provázanosti přispívají nekonstruktivní konflikty, a především nedostatek globální vize a ochoty spojit síly nad rámec malé skupiny lidí. To vede k nedostatku společné a dostupné infrastruktury a zdrojů hnutí: od financí, mobility a bydlení až po lidi, znalosti, dovednosti a schopnost mobilizovat hnutí coby koordinovanou sílu. Tento nedostatek je korunován nedostatkem formálních anarchistických organizací s dlouhodobou perspektivou, politickým programem, jasnými cíli a angažovanými lidmi.

Důsledky tohoto nedostatku pociťujeme již dnes, s každým novým kolem globálních událostí. Obecně nedržíme krok s jejich vývojem a nedostatečně se připravujeme na výzvy a příležitosti, které nás v blízké i vzdálené budoucnosti čekají. Jak jsme již psali, bude přibývat válek a invazí, režimy budou ztrácet stabilitu a vznikající krize mohou opět vést lidi k sebeorganizaci a konfrontaci se státem. Obecný problém, s nímž se anarchisté potýkají, spočívá v tom, že naše připravenost na takové zvraty událostí je nízká. Pokud hnutí tyto příležitosti nevyužije, chopí se jich jiné síly nebo coby příležitosti zmizí. Výsledkem pak bude pravděpodobně opak toho, co chceme: místo povstání proti režimu se pravděpodobně dočkáme houfování lidí pod jeho vlajkou. Tento problém nás udržuje v pozici, z níž můžeme nanejvýš symbolicky reagovat na to, co se děje, bez možnosti převzít iniciativu a rozvíjet vlastní vizi na globálnější úrovni. Není pochyb o tom, že ti z nás, kteří tento proces v posledních desetiletích v různých zemích několikrát pozorovali, zažili mnoho bolesti a frustrace a jsou připraveni vynaložit velké úsilí, aby se tento obraz před našima očima znovu nerozvinul.

Naše stručné zhodnocení pozice, zdrojů a připravenosti k akci anarchistických hnutí v BUR vykresluje složitý obraz. Není divu, že řeči o soudržném a organizovaném anarchistickém hnutí v BUR často vyvolávají buď nepochopení, nebo odmítnutí či ironicky hořké pousmání. A přesto se tyto myšlenky již objevují – jak ze strany anarchisty Alexeje Makarova, který se účastní ozbrojeného odporu proti ruské invazi, tak ze strany BOAK, která vede partyzánskou válku v BUR. Tyto myšlenky navíc pronikají i do soukromých rozhovorů mezi lidmi v exilu. Tato idea není nová, visí ve vzduchu a čeká na své uskutečnění.

Můžeme to shrnout tak, že anarchistické hnutí v současné situaci nežije jako organismus schopný spojit rozmanitost a jednotu, spontánnost a organizovanost, ideu a reflexi, formu a obsah, vysoké standardy a dostupnost – společné znaky silného revolučního hnutí. Podle našeho názoru bez této schopnosti nemá anarchistický projekt šanci na úspěšnou realizaci v BUR ani mimo ni. Věříme, že nejlepší verze naší budoucnosti leží ve směru organizovaného anarchismu a mezinárodního hnutí.

Jak se posunout vpřed?

Ze všeho výše uvedeného můžeme odvodit, co hnutí chybí a na co by se mělo zaměřit. Směr činnosti vidíme v následujících pěti oblastech.

Infrastruktura a zdroje

Je potřeba infrastruktura, která umožní jak organizovanou vzájemnou pomoc při emigraci, tak přípravu na návrat domů – technickou, finanční, taktickou, ideovou. Vzhledem k výběru vhodných lokalit a vzdálenosti od ruských orgánů činných v trestním řízení je nyní vhodná doba pro vybudování takové infrastruktury a nalezení zdrojů, které nebudou přitahovat pozornost.

Politická analýza

Potřebujeme podrobnou analýzu současné politické a sociální situace v Rusku a ve světě, studium historie, abychom lépe pochopili naše místo v ní. To vše nám umožní nejen seznámit se s tím, co se stalo, ale také strategicky uvažovat, předvídat pravděpodobné scénáře událostí, vypracovat plány pro každý z nich a být flexibilní. Tuto analýzu vyžaduje i možný program anarchistického hnutí. Není to otázka akademické práce: měla by být nástrojem všech ideově připravených anarchistů*ek. Kamarádstvo musí být schopno analyzovat situaci, vyvozovat z ní závěry a podle toho se rozhodovat.

Studium anarchistické emigrace v minulosti je užitečná práce, která by nám mohla pomoci vyvodit poučení z minulosti. Dobrým příkladem může být italská anarchistická emigrace v období mezi lety 1874 a 1930. Přestože fašismus v Itálii po určitou dobu triumfoval, italští anarchisté*ky a antifašisté*ky z jiných politických proudů dokázali fašismus ve své komunitě porazit a přispěli k revolučnímu boji v jiných zemích. Možná bychom se dnes mohli z jejich zkušeností a strategií něco naučit.

Dalším příkladem může být vliv emigrantských aktivit na politickou situaci v Rusku – počínaje novinami Zvon vydávanými Alexandrem Gerzenem až po mnohé anarchistické kruhy, které se začaly organizovat dávno před revolucemi na počátku 20. století.

Organizace

Musí existovat jasná organizační struktura a pochopení jejího účelu. Nyní máme čas na přípravu jasného a pevného rámce, který se skládá z cílů, strategie, pracovních metod a zásad, sítí, základny zdrojů, programu a společných standardů. Musíme se posunout od uzavřených afinitních skupin a vidět výhody, které přináší strukturovanější přístup. To také pomůže přivést zpět do hnutí lidi, kteří ho opustili kvůli jeho neserióznosti a nevyřešeným problémům. Důležitou součástí tohoto procesu je předávání zkušeností od „starší“ anarchistické generace nováčkům, aby se zabránilo opakovanému šlápnutí na hrábě.

Revoluční osobnost

Účast v organizaci vyžaduje rozvoj určitých vlastností. Je třeba rozvíjet osobnost, která v sobě spojuje disciplínu, oddanost, víru, odpovědnost vůči organizaci, kamarádství, politickou představivost, touhu pracovat na chybách a sebekritičnost. Je velmi obtížné rozvinout takovou osobnost bez organizace, ale je také nemožné rozvinout revoluční organizaci bez takové osobnosti.

V tom nám může pomoci nejen již zmíněná ideová příprava, ale také taktický výcvik. Ruská agrese znovu ukázala nutnost osvojit si bojové dovednosti, které většina anarchistů*ek nemá. Ozbrojit se a použít zbraň však neznamená pouze fyzickou sebeobranu, ale také rozvoj myšlení, které je založeno na disciplíně a odpovědnosti.

Ideová a taktická příprava představují komplexní znalosti, které vyžadují výcvik. Ten může být uskutečněn pouze ve specifickém kontextu a s odpovídající infrastrukturou. (O revoluční osobnosti a organizaci již dobře psala BOAK.)

Koordinace

Navázání a obnovení kontaktů s běloruskými a ukrajinskými kamarády*kami je nezbytné jak pro lepší pochopení regionálního kontextu, tak pro spojení sil. Měli bychom také obrátit pozornost mimo hlavní města (Moskvu a Petrohrad), protože v regionech Ruské federace i v zahraničí probíhají boje, které by mohly být východiskem velkých událostí, které změní obvyklý běh věcí. K boji proti režimu budeme potřebovat podporu stejně smýšlejících lidí z celého světa. Potřebujeme pomoc organizací s již existujícími komunitami a infrastrukturou v zemích, kde končíme coby emigranti*ky. V nich můžeme najít ideovou a zdrojovou základnu pro vytvoření vlastních kolektivů a organizací.

Závěr

Tento text není žádnou konečnou pravdou, nýbrž výzvou k dialogu. Čím více hlasů bude v našem hnutí slyšet, čím více různých názorů a úvah, čím více debat a hledání řešení, tím lépe pochopíme naše perspektivy a nezbytné kroky k dosažení našich cílů. Je zřejmé, že nás čeká spousta tvrdé práce, abychom obnovili anarchistické hnutí, které bude schopné skutečné akce a podpory svého členstva, ale pokud se chceme skutečně dostat na úroveň, kdy budeme moci přispět ke svržení Putinova režimu a ruského imperialismu, musí být tato práce naší prioritou.

Zdroj:
https://pramen.io/en/2024/11/anarchism-on-the-periphery-struggle-under-conditions-of-emigration-and-war/

2.12.2024 Zahraniční sekretariát AF

Теория Свет