Esej od Simona Springera o neoddělitelnosti člověka a Země

Existují eseje, které občas v několika slovech dokážou vystihnout ducha myšlenky lépe než jakákoli dlouhá, rozvleklá monografie. Jedním z takových je „Já, špinavý anarchista“ (2018) Simona Springera, apologie tolstojovského anarchismu.

* * *

Jak je možné, že se samotná substance života – půda, bláto, prach, saze, suť, Země – stala hlavní metaforou přisuzovanou anarchistům*kám? Vzhledem k tomu, že popis „špinavý anarchista“ je míněn jako hanlivý a většina anarchistů*ek vnímá své přesvědčení jako pozitivní a své činy jako kladné, dalo by se předpokládat, že proti takové charakteristice bude existovat značný odpor. Měli by se anarchisté*ky pokusit smýt hřích pomluvy, aby nějak očistili anarchistický ideál od této reprezentace? Rezolutně odpovídám „ne“. Místo toho se znovu zamysleme nad tím, co znamená být špinavý. Může nám to pomoci přijmout špínu této zášti, válet se v bahně takové antipatie a být vinni jejími otrhanými obviněními, hrdě potřísněni a pošpiněni jejími obžalobami. Děti až příliš dobře znají radost ze hry v hlíně, kde spojení se Zemí tím nejfyzičtějším způsobem poskytuje nekonečný zdroj potravy pro jejich zvědavost (Toro 2016). Při hře venku na vzduchu se ztrácejí v čase a prostoru, jsou spojeny pouze s bezprostředností okamžiku, v němž se nacházejí, a jsou uchváceny samotnou krásou nepořádku v přírodě (Springer et al. 2016). Odřená kolena, umazané obličeje a začernalé nehty. To jsou důsledky spojení, jednoty s planetou. Nabízejí svědectví o prvotním a trvalém spojení s přírodou. Při správném provedení se to, co je „dítě“ a co je „Země“, díky rozvíjení hry zamlžuje a stává nerozeznatelným. Právě v takových okamžicích společenství se odhaluje smysl života a my můžeme pocítit své Bytí jako vpletení do nekonečné textury a věčné struktury samotné existence. Když si v dětském úžasu dovolíme sjednotit se s planetou tím, že se zcela zapojíme do toho, co děláme tady, v tomto prostoru a teď, v tomto okamžiku, vytváříme vědomí smyslu. Ušpiníme si ruce a tím ožijeme. Když vyjdeme z naší vlastní vůle a angažujeme se bok po boku a v zájmu našich rodin a přátel, mění se dřina práce v bujaré veselí ze hry a my začínáme cítit své spojení se Zemí a širším tajemstvím, které nazýváme život (Ward 1973). Začínáme si uvědomovat, že každý jedinec je jedinečným projevem celku a přispívá k němu prostřednictvím vzájemnosti, která se rodí z imanence. Ohromující složitost rozdílů, které vycházejí najevo prostřednictvím mnohočetných květů Bytí, nepopírá existující synergii a symbiózu. Ačkoli je ve svém rozmanitém projevu rozcuchaná, zašpiněná a ušmudlaná, jednota zůstává. Pokud je anarchismus vůbec něčím, pak je oslavou této nákazy propojenosti. Takže všemi prostředky vláčejte jeho dobré jméno špínou!

Pouze prostřednictvím politiky rozdělení je možné vnímat sebe sama jako samostatnou a oddělenou entitu. Nemělo by nás tedy překvapovat, že se vzestup ega rozvíjel souběžně s prosazováním nacionalismu i kapitalismu. Každému z nich je příbuzný zkreslením, které se pokouší dát světu smysl prostřednictvím oddělování vlastního já od všeho ostatního. Ať už se projevuje jako jednotlivec, stát nebo prostřednictvím procesu akumulace, všechny tyto ideje se snaží vyčlenit a definovat to, co je „moje“, z nezcizitelného spojení se zdrojem veškerého života a toho, co právem patří celku existence. Tato ideologie rozdělení nedávno vyvrcholila ve zvráceném hyperindividualismu současného neoliberálního okamžiku, stavu hluboké halucinace oddělenosti, kdy se „já“ očišťuje od všech etických ctností. Tvrdí se nám, že máme stát osamoceni jako obelisky domýšlivosti. Odcizení člověka od přírody je však v rámci experimentálních filozoficko-náboženských směrů takzvaného „Východu“ již dlouho považováno za falešnou dichotomii, zatímco to, co je považováno za „západní“ vědu, začalo vyvozovat podobné závěry. Boj „všech proti všem“ v nacionalismu a étos kapitalistického „přežití nejsilnějších“ jsou jasným projevem antipatie k Zemi a drží se krátkozrakého pocitu odděleného ega. Anarchistické spojení s planetou představuje hrozbu pro současné poměry právě proto, že naše oddanost vzájemné pomoci a družné pospolitosti je tváří v tvář hranicím, rozdělení a ohraničení stálým zdrojem úzkosti. Naše odmítání hierarchie a nadvlády ohrožuje mýtus oddělenosti, na němž je současná společnost založena. Umisťujeme se do světa, spokojeni s tím, že přebýváme ve složitosti jeho velkolepé neuspořádanosti, pevně zakořeněni v hlíně, jílu, špíně. Pro lidstvo neexistuje čisté oddělení, jen husté bahno nekonečných propletenců. Na nejhlubší úrovni imanence jsme neoddělitelní od půdy, neboť se do ní všichni nevyhnutelně vracíme. Naše životy jsou rozkvětem vědomí, ale příliš dobře víme, že tato krásná iluze je stavem křehké pomíjivosti. Když se odevzdáme tomuto okamžiku, síle a možnosti tady a teď, pocítíme plnost přítomnosti a dar bytí. Projekt modernity investuje veškerou svou energii do toho, aby trval na odchodu člověka od přírody. Vkládá svou víru do reakční představy, že Země by se někdy mohla podřídit naší vůli a díky tomuto prorokovanému podřízení bychom mohli nějak uniknout osudu, který nás všechny čeká. Smrti jednotlivce bychom se však neměli obávat, neboť půda je živá. Každé „já“ je pouhým vyjádřením celku existence, kde zůstává zdroj veškerého života. I když je její schopnost udržet lidský život ohrožena, Země tu navždy pevně zůstává. Přežije naši zpupnost.

Stejně jako všechny ostatní organismy je i člověk vetkán do přílivu a odlivu planety. Nejsme však jen součástí tohoto věčně se měnícího procesu, jsme procesem samotným. Vše, co děláme, a vše, čím jsme, lze chápat pouze ve vztahu k širšímu okolí, biosféře a k samotné nekonečnosti existence. Anarchismus tuto souvislost implicitně chápe, a proto je pojem „já, špinavý anarchista“ záměrně zamýšlen jako protimluv. Nejedná se o přijetí identity, ani o akceptaci přisouzeného deskriptoru. Můj nadpis by měl být naopak čten jako oxymóron. Stejně jako žádný organismus nebo věc nemůžou existovat nebo jednat samy o sobě, spočívá anarchismus v uznání tohoto zásadního spojení. Jak před více než sto lety dokumentovali Petr Kropotkin (1902) a Élisée Reclus (1894), nejdůležitější je naše vzájemné pouto, nezrušitelné pouto, které nezačíná a nekončí kategorií „člověk“, ale vztahuje se na celou přírodu. Jejich vize se týkaly vztahové geografie, která vypovídala o integrálním anarchismu (Springer 2016). Jinak řečeno, anarchismus nás neumisťuje jako dílky celku, jako bychom skládali své vazby, jako se skládá puzzle, ale spíše chápe, že celek je vzor, který nemá samostatné dílky. Uvažovat v termínech dílků znamená udržovat kalkul, který se zrodil pouze v jazyce (Watts 1989), zatímco skutečnost je mnohem, mnohem špinavější. A tak všem špinavým anarchistům*kám mezi námi vzkazujeme, ať se kochají špínou, kterou nám přisuzuje ego autority a autorita ega. Nejsme pozůstatky její civilizace, zodpovědné za vše špatné na tomto světě. Ne, to vůbec ne. To dlouhý pochod „pokroku“ a jeho snaha smýt stopy naší evoluce místo toho vytváří ruiny. Přívaly této zbožnosti nás mohou obtékat, ale špína vždy zůstane špínou. Ani oceán pokřivené morální spravedlnosti nás nedokáže očistit. Jsme navždy rozhořčením, špínou pod patou, protikladem falešného oddělování, které nás staví proti sobě a nastoluje řadu mylných panství nad planetou. Déšť hrozeb, zastrašování, nátlaku a šikanování na nás nemá žádný účinek. Záplava pomine a slunce opět zazáří. Objímá nás svým teplem a vysouší bláto na našich zádech, světlo nám znovu připomíná, že jsme stále schouleni v náručí naší milující Země. Jsme příroda, která si uvědomuje sama sebe (Reclus 1864). Ve chvílích tichého klidu můžeme cítit, jak v nás pulzuje frekvence tohoto neměnného spojení. Jsme lidským vyjádřením Bytí. Pozemšťané. Velcí nemytí.

Odkazy:
* Kropotkin, P.: Mutual Aid: A Factor in Evolution. Charleston, S. C.: Forgotten, 1902 [2008].
* Reclus, E.: Man and Nature. Sydney: Black Cat Press, 1864 [1995].
* Reclus, E.: The Earth and Its Inhabitants: The Universal Geography. Svazek 1. London: J. S. Virtue, 1894.
* Springer, S.: The Anarchist Roots of Geography: Toward Spatial Emancipation. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2016.
* Springer, S., Souza, M. L., White, R.: Introduction: transgressing frontiers through the radicalization of pedagogy. In The Radicalization of Pedagogy: Anarchism, Geography, and the Spirit of Revolt. Springer, S., Souza, M. L., White, R. eds. London: Rowman & Littlefield, 2016, s. 1–26.
* Toro, F.: Introduction: transgressing frontiers through the radicalization of pedagogy. In The Radicalization of Pedagogy: Anarchism, Geography, and the Spirit of Revolt. Springer, S., Souza, M. L., White, R. eds. London: Rowman & Littlefield, 2016 , s. 193–222.
* Ward, C.: Anarchy in Action. London: Freedom, 1973 [2001].
* Ward, C.: Child in the City. London: Bedford Square, 1988.
* Watts, A.: The Book: On the Taboo Against Knowing Who You Are. New York: Vintage, 1989.

* * *

Simon Springer (*1976) je kanadský geograf, který v současnosti působí jako profesor lidské geografie na univerzitě v Newcastlu v Austrálii. Je autorem knihy The Anarchist Roots of Geography (Anarchistické kořeny geografie).

Zdroj:
https://autonomies.org/2024/09/simon-springer-i-dirty-anarchist/

6.10.2024 Simon Springer

Teorie