Síla pracujících za státního socialismu

Dnes si připomínáme počátek ruské okupace Československa v roce 1968, a to představením toho, co se vládcové Kremlu snažili násilnou invazí potlačit.

Prostor pro aktivity, kterým disponovali pracující na úrovni podniků poté, co se k moci dostali „komunisté“ (únor 1948), se stal v Československu výchozím bodem sociálního a politického hnutí, které usilovalo o účast na rozhodování v podnicích. Tento proces nelze pochopit z hlediska formálních mocenských vztahů.

Až když přidáme také neformální vztahy, dostaneme plnohodnotný obrázek situace. Ve všech typech státního socialismu (NDR, Maďarsko ad.) byly tak důležité, že bývají pokládány za „formu socializace“ a „skutečnou“ realitu „komunistických“ systémů.

Když se běžně mluví o účasti na řízení ve státním socialismu, ignoruje se represivní princip tohoto zřízení. Proto badatelé dlouho chápali i státní socialistické podniky spolu s jejich organizovanými strukturami a zájmy pracujících jen jako instituci, která byla zcela podřízena „plánované ekonomice“ vládnoucího systému. „Pracující a řídicí pracovníci byli těsně připoutáni k systému politického řízení ve všech aspektech ekonomického i pracovního života.“²

Po skončení druhé světové války překonal politický vývoj v Československu během radikalizace pracujících, rychlého vzestupu Komunistické strany Československa (KSČ) a obecného obratu doleva tradiční formy aktivit z meziválečné republiky. Hnutí závodních rad, které vystoupilo z ilegality, vzneslo požadavek široké demokratizace ve výrobě s různými rozhodovacími právy pro závodní rady. Bylo to spojeno s cílem svržení „kapitalistické třídy“ a podporou ze strany KSČ, která ovšem nepovažovala pracující za garanta sociální spravedlnosti v nové republice. Dělala všechno pro to, aby si rady pracujících podřídila ve snaze o získání mocenské hegemonie. Ve spojení s jediným odborovým svazem, který vznikl na jaře 1945 podle sovětského vzoru, iniciovala vytvoření lokálních skupin jednotného odborového svazu v podnicích a výborů pro výrobu, které měly adekvátně usměrnit politické nadšení závodních rad a využít ho v kampani za zvýšení výroby. Spolu s dekretem o znárodnění průmyslu z října 1945 byl vydán i prezidentský dekret č. 104 o závodních a podnikových radách a podstatně zúžil jejich snahu o účast na správě podniků: rady byly podřízeny jednotné odborové organizaci, která byla oprávněna sestavovat seznam volebních kandidátů do závodních rad. Reálně se tím v kontrole závodních rad nad průmyslovým sektorem téměř nic nezměnilo: bez souhlasu rad v továrnách „neproklouzne ani myš“, stěžoval si v roce 1947 ministr průmyslu. Závodní rady si skutečně byly vědomy své silné stabilní pozice. Tři roky po převzetí moci KSČ závodní rada plzeňské Škody oznámila: „Továrna patří nám všem.“ Horníci říkali: „Důl patří nám.“ Podstata konfliktu v otázce kontroly výroby byla z dřívějška v „dvojvládí“ závodní rady a odborové skupiny. Alespoň krátce je tedy třeba popsat základní podmínky, v nichž se tento konflikt rozvíjel do roku 1968.

Oficiálním cílem všech komunistických stran východní a střední Evropy bylo vybudování společnosti, kde si budou po materiální stránce všichni rovni. V tom se KSČ shodovala s krajním rovnostářstvím dělníků, které bylo programově zformulováno závodními radami. V praxi tento cíl odložily kvůli rozdílům způsobeným výrobními výsledky, ale neopustily ho. Jinými slovy KSČ váhala mezi oběma principy. A je třeba říct, že toto váhání se neomezovalo na neustále zdůrazňovanou mzdovou politiku. S procesem nivelizace v 50. letech (ústupkem nejhůře zajištěným skupinám pracujících) byla spojena politika strany ohledně řízení průmyslu, kdy se počítalo s tím, že formální mocenské struktury v podnicích budou omezeny ve prospěch růstu neformální moci odborové organizace. To nelze vyčíst z normativních zdrojů, jako jsou zákony, výnosy, předpisy a rozhodnutí ÚV, které vždy zastávaly neomezený ředitelský princip, ovšem zřetelné to je v praktickém obratu ohledně principu jediného šéfa v podniku. V severočeském Litvínově v létě 1949 stávkovaly dva tisíce dělníků proti předčasnému propuštění jejich ředitele z vazby (místní orgány ukončily stávku tím, že dotyčného znovu zavřely). Skutečnost, že lidé nevěnovali pozornost pokynům ředitele závodu, byla v továrnách obvyklá. Tváří v tvář zásadnímu sociálnímu přeskupování průmyslového managementu vyzývaly odbory k trpělivosti (kompetentní vedoucí „nepadají ze socialistického nebe“) a KSČ spojovala tento sociální přerod s vypracováním scénáře stálé hrozby: vedoucí podniku si neměli být jisti, že zůstanou za následující politické čistky nedotknutelní. Závodní rady využívaly tuto nestabilní situaci a nutily řídicí personál podniků k ústupkům. Od roku 1949 se staly závodní rady nenahraditelné v otázce získávání materiálu a zdrojů a v roce 1951 bylo v podnicích spadajících pod odborovou radu Prahy běžné, že „závodní rady přebíraly funkci řízení podniků“. Nejdůležitější oblast neformální akumulace moci, kterou odborové vedení označilo za „organizovaný nepořádek“ a „narušení demokratického centralismu“, si závodní rady (a od roku 1959 závodní výbory základních organizací ROH, které pokračovaly v politice závodních rad) zajistily dalekosáhlou kontrolu nad organizací práce. Ta byla ekvivalentem kontroly nad normováním pracovní doby a metodami odměňování, což výbory hojně využívaly k zavádění rovnostářských představ o mzdách. V dobách „revolučního napření“ KSČ mohly takové neformální struktury dosáhnout i formální podoby. Když v roce 1958 strana zdisciplinovala a zčásti také sociálně deklasovala správu podniků za pomoci „politické třídní prověrky“, už o rok později obdržely závodní odborové výbory právo účasti na řízení, které šlo daleko za dosud obvyklý rámec forem účasti na zvyšování produkce. Podle zákona z 9. července 1959 smělo vedení zákonně zavádět opatření týkající se mezd a pracovních norem pouze se souhlasem závodních odborových výborů. Během pár let „proletářský obrat“, týkající se účasti na řízení, opět skončil a strana prostřednictvím Státní komise pro mzdy oznámila, že pravidla podílu na řízení z roku 1959 „oslabila autoritu“ vedení podniků a je potřebné je změnit.

Strana změnila kurz po zakladatelských letech československého státního socialismu let 1948–1953, která charakterizovalo krajní odhodlání mocenského aparátu k použití síly a v průmyslu sociální přeskupení pracujících v do té doby nevídaném rozsahu – krajní nestálost, nepokoje v celé zemi, odpor a stávkové hnutí, které nezastavila ani represivní opatření režimu. Politicky nerentabilní násilí se začalo ukazovat jako neudržitelné zejména tam, kde šlo o dělnickou třídu, z jejíchž řad pocházela většina obětí politického pronásledování.

Od roku 1954 se KSČ postupně zříkala rozhodování ve výrobních konfliktech, tj. v první řadě při jednání o regulaci stávek. Souběžně ze scénáře výrobních konfliktů postupně mizela také státní bezpečnost, která měla zjišťovat „pozadí“ především u masových stávek a odhalovat „strůjce“. Mimoděčným důsledkem tohoto procesu byla pak proměna závodní rady nebo závodního odborového výboru v jedinou instanci určenou k řešení konfliktů (aniž by ji zároveň stanovily nějaké právní normy). V březnu 1960 jeden ze závodních výborů (ve východočeských Slatiňanech) poprvé sám vedl jednání v souvislosti se stávkou a KSČ se zapojila jen tím, že stranická závodní buňka poskytla závodnímu výboru materiály vedení podniku.

Ještě před rokem 1953 se závodním radám ve velkých podnicích podařilo dostat pod kontrolu závodní disciplinární komise a do budoucna získat pravomoci při udělování sankcí ve výrobě. Další pokusy KSČ znovu získat vliv v těchto ztracených sférách nebyly úspěšné. Zákon o vytvoření „lidových soudů“ v podnicích z roku 1961, s jehož pomocí se strana a jediné oficiální odbory snažily zajistit si kontrolu nad lokálním rozhodováním ve výrobě, se na závodech prostě bojkotoval.

Bez opory v síti neformálních podnikových struktur by nebylo možné klást odpor aparátnické moci. Taková síť mohla v případě konfliktů zajistit bezpečné jednání a relativní ochranu před represemi. Když se v létě 1953 „účtovalo“ se zaměstnanci Škody, kteří 1. června stávkovali proti peněžní reformě, závodní rada dokázala proměnit trestní případ ve frašku. Závodní odborové organizace zdůvodňovaly podobné upevnění pozic a rozšíření svých kompetencí poukazem na to, že „všechna moc vychází z lidu“. Přidávalo se k tomu i silné proticentralistické naladění, které bylo ve výrobě přítomné vždy. V první řadě ale rozšíření pozic upevňovalo ambice závodních rad a odborových výborů spolupracovat, a tato snaha byla zformulována v syndikalistickém duchu jako odstraňování „rozdílu“ mezi vedoucími a podřízenými ve výrobě. Odborové organizace se úspěšně vydaly po této cestě neformálního odlišení tradičního rozdělení práce v podniku a převzetí pravomocí závodní správy. „Odboroví funkcionáři v podnicích dobře rozumějí hospodářským problémům, někteří mluví jako vědečtí ekonomové,“ psal člen Ústřední rady odborů v roce 1956 po inspekční cestě na Moravě. Vedení KSČ se ovšem podobné „anarchosyndikalistické“ tendence vůbec nelíbily.

V květnu 1968, když vliv hnutí za všeobecné reformy v Československu už náležitě vzrostl, konstatovalo politbyro KSČ, že pracující „v základu nezasáhl“ stranický reformní kurz, i když několik týdnů předtím stejný orgán oznamoval, že pracující oddaní straně předpokládají, že soudruzi z ústředního výboru si musí sami sníst, co si nadrobili.

Hlavní politická linie reformního hnutí se v širokých vrstvách pracujících setkala s pozitivním ohlasem. Jako příklad lze uvést dopis závodního výboru pražského závodu na výrobu kompresorů Ústřední radě odborů z 15. března 1968. Závodní výbor vyjadřoval svou „jednoznačnou“ podporu závěrům pléna ÚV KSČ z 5. ledna 1968, které odstranilo z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného a zvolilo jeho nástupcem Alexandra Dubčeka. „Vítáme proces obnovy, který probíhá v naší společnosti,“ uvádělo se dále v dopise, „a jsme si jisti, že současná široká diskuse v celé společnosti povede nejen k nekompromisnímu, jasnému a konkrétnímu odhalení všech, kteří jsou odpovědní za těžké chyby minulosti…, ale i k tomu, že budou vytvořeny předpoklady pro neomezený politický, hospodářský a kulturní rozvoj naší společnosti, v níž už nebude rozporů mezi teorií a praxí, v níž se už slova a činy nebudou navzájem rozcházet a život všech bude naplněn skutečnou socialistickou demokracií.“

Zásadní přínos dělníků do politického vývoje roku 1968 přicházel výhradně z odborových závodních výborů. Dva příklady za všechny. První otevřený požadavek likvidace nomenklatury (tj. kádrově politické regulace obsazování všech důležitých funkcí a postů ve státním a stranickém aparátu) přišel v březnu 1968 na shromáždění 670 představitelů závodních výborů plzeňského závodu Škoda: požadovali „demokratické volby“ na všech úrovních jednotného odborového svazu. Závodní výbory vystoupily s iniciativou zakládání Dělnických výborů na obranu svobody tisku a přispívaly k jejich vzniku. Tyto dělnické výbory se po zrušení cenzury (v březnu 1968) staly v mnoha velkých průmyslových podnicích nátlakovými skupinami ve prospěch uzákonění svobody tisku. Úroveň tisku byla na druhé straně jedním z témat reformního kurzu, které pracující kriticky reflektovali. V některých regionech bylo možné v květnu 1968 v podnicích slyšet, že reformní hnutí zaostává hlavně kvůli „spisovatelům a redaktorům“. Rostoucí závažnost médií v reformním hnutí, od níž se distancovali sami reformisté, a neochota podstatné části pracujících vidět intelektuály jako „ty, kteří mluví jejich jménem“, vedly nakonec k populárnímu dělnickému požadavku na založení „dělnických novin“.

Stále zřetelněji se rýsoval sociální konflikt mezi pracujícími a reformním hnutím. Už bylo víckrát napsáno, jaká sociálněpolitická opatření přijímala KSČ, aby zastavila sociální důsledky očekávané ve spojitosti s ekonomickou reformou, zahájenou v roce 1965, a přechodem k „socialistické tržní ekonomice“. Zmiňme aspoň konflikt kolem růstu rozdílů v mzdách, který současně umožňoval otevírat nejdůležitější společensko-politické otázky.

Rozhodné rovnostářství dělníků v mzdové a obecně sociální politice stálo na myšlence sociálně-etického uspořádání, založeného na kolektivním požadavku rovnosti. Šlo o odstranění nerovnosti, která „se vždy páchala především na sociálně nejslabších pracujících“, jak se říkalo ve společné rezoluci závodního výboru a odborové závodní skupiny brněnské zbrojovky z 12. července 1945.

Experimentální fáze ekonomické reformy, která začala v polovině 60. let, ovšem mířila proti rovnostářské mzdové politice a přerozdělování zisku v podnicích tehdy přes odpor dělníků evidentně upřednostňovalo řídicí složky. Na každoroční konferenci závodních odborových výborů v roce 1967 se zvedla „velká vlna“ protestu proti zvýhodňování vedení podniků. Podpory se nedostalo ani Státní komisi pro mzdy a její koncepci zvýšení rozdílů v platech, ani vedení odborů odpovědné za spotřební průmysl, jehož plány v mzdové oblasti se často dokonce v podnicích ani neprojednávaly.

Protesty dělníků se neomezovaly jen na nejhůře placené kategorie. Kvalifikovaní pracovníci, například houslaři z jihočeského Malšova, anticipovali pozdější rovnostářské myšlení dělnické třídy, když v roce 1966 charakterizovali počínající diferenciaci mezd jako „konání proti pracujícím jako takovým“.

Boj proti „nivelizaci“ byl určitě jedním z hlavních témat reformního hnutí. Akční program KSČ z 5. dubna 1968 uváděl typické důvody: rovnostářské tendence nebo nivelizace jsou rozhodující brzdou na cestě hospodářského rozvoje a růstu výroby. „Nivelizace“ povzbuzuje „fušery“ a „flákače“ na úkor „pilných“ pracujících, nízko kvalifikované na úkor vysoce kvalifikovaných. Dodnes se tyto argumenty ostatně nepřestaly opakovat.

Menší nerovnost v příjmech ve východoevropských zemích ale vůbec neznamenala nízkou produktivitu. Československo se svou celkem nízkou úrovní nerovnosti příjmů zaujímalo jedno z prvních míst v produktivitě práce v rámci RVHP. Druhá část Akčního programu jasně ukazuje, o co vlastně šlo během nástupu politiky rovnostářství v příjmech. Pracujícím podle nich samotných se příliš nezamlouvalo heslo „Socialismus znamená hodně pracovat“, které od dob Ruské revoluce vládlo programům všech reprezentantů socialismu. Očekávali od socialistické republiky likvidaci úkolové mzdy.

Proti nepřetržitému boji za zvýšení průmyslové výroby stavěli své únikové strategie, které byly z větší části – jako například v uhelném průmyslu – založeny na starých strukturách solidarity a sloužily k ochraně starých a nemocných kolegů. Proto byla kampaň za zvýšení tempa průmyslového růstu vždy namířena na zničení tradičních vnitřních dělnických struktur, jak je to dobře vidět ve spojitosti s iniciativami „socialistické práce“ (údernictvím, stachanovským hnutím, „socialistickým soutěžením“). Socialistické soutěžení se rozrůstá – vítězoslavně sdělovala závodní stranická buňka v plzeňské Škodě na jaře 1958, když se podařilo rozbít vztahy mezi pracovníky, založené na „sociálních předsudcích“ a „solidaritě“.

Jak ukazuje obrat „liberalizované“ KSČ k výrobním výborům, nechystala se strana udělat nic jiného než dostat na kolena závodní výbory coby nositele rovnostářské představy socialismu. Protože v pracovním procesu nedocházelo k diskriminaci kvalifikované práce, zůstával v Akčním programu KSČ po oslavě individuálního výkonu jen tichý úmysl kontrolovat pracující tím, že budou rozděleni kvalitou pracovního výkonu. Podobnému záměru téměř ve stejné době čelili i italští pracující (tehdy v turínském Fiatu), kteří žádali rovnostářskou platovou politiku.

Máme-li vše shrnout, požadavky průmyslových dělníků v roce 1968 se týkaly toho, aby se už i formálně garantovaly zatím převážně neformální silné pozice, jakých dosáhli díky základním odborovým organizacím v podnicích. Tyto požadavky měly proticentralistický, protiautoritářský, protibyrokratický a syndikalistický charakter. Pod tlakem odborových výborů nejprve proběhlo rozpuštění jediného odborového svazu – ten se rozpadl na množství jednotlivých svazů požadujících autonomii. Všechna důležitá rozhodnutí vyšších odborových orgánů se teď musela nejprve předkládat základním odborovým organizacím. Stejně se měly rozšířit i kompetence závodních výborů: zavedením práva veta vůči všem vyšším odborovým orgánům (včetně Ústřední rady), jasného přerozdělování prostředků z odborového rozpočtu ve prospěch závodních výborů a práva samostatně vyhlašovat stávky. Pražský podnik Avia požadoval právo veta pro závodní výbory v případech, kdy rozhodnutí ředitele podniku narušovalo „práva pracujících“. Syndikalistické tendence se projevily v požadavcích přímé demokracie: všechny „zbytečné střední stupně“ v organizační struktuře odborů měly být zlikvidovány a nahrazeny přímými vztahy mezi „ústředními řídicími orgány a základními organizacemi“.

Tvrdé kritice byla vystavena i KSČ, od níž závodní odborové výbory žádaly, aby se do budoucna zdržela „přímého vměšování do vnitřních záležitostí odborových organizací a do hospodářství“. Ve vedení strany v roce 1968 převládala tendence k ovlivňování hospodářské reformy, i když se v interních diskusích někdy mluvilo o vytvoření „skutečné moci dělnické třídy“. Myšlenka „demokratických orgánů“ typu rad pracujících, které se poprvé řešily v Akčním programu KSČ, vycházela z úvahy, že pracovní kolektivy se musí podílet na vedení podniků, když už v důsledku rostoucí autonomie podniků přistoupily na riziko reforem. Stranický program tvrdil, že se to nijak nedotkne „bezprostřední autority a zákonné moci“ šéfů podniků.

Vytváření elit na úrovni podniků, které stranické vedení stimulovalo a odmítalo přitom všechny námitky proti „socialismu manažerů“,⁷² bylo svým způsobem účinné. Řídicí kádry v průmyslu začaly odstavovat rady pracujících, které byly v očích KSČ prostředkem autonomie podniků, efektivnosti výroby, zvýšení materiální zainteresovanosti a růstu požadavků na kvalifikaci dělníků, do role pouhých konzultačních orgánů podnikového vedení. I kvůli tomu neměla výzva stranických špiček k vytvoření rad pracujících 1. června 1968 velkou odezvu. Demokratické volby rad celým kolektivem, jmenování a odvolávání vedení podniku a odpovědnost vedení za „celkové pracovní výsledky“ nebyly návrhem, který šel za rámec už existujících reálných pozic pracujících v dané oblasti. Pracující zohlednili své rozhodovací pozice a odpověděli aktivitou podnikových rad: Sociologický ústav Akademie věd například zjistil, že v Pardubicích založené rady pracujících – zcela v protikladu k „teoretickému chápání“ strany, státu a ekonomiky – sloužily k upevnění organizačního potenciálu dalších mzdových požadavků.

Zdroj:
Peter Heumos, Arbeitermacht im Staatssozialismus. Das Beispiel Tschechoslowakei 1968, in Angelika Ebbinghaus (ed.), Die letzte Chance? 1968 in Osteuropa, Hamburg 2008, s. 51–60. Kráceno.

Vyšlo (i s bohatým poznámkovým aparátem) v anarchistické revue Existence č. 2/2018 na téma „Rok 1968“.