Ilja Šakurskij: Dopis kamarádovi

Dopis jedeno z anarchistů odsouzených ruskou justicí ve vykonstruované kauze Síť,

V rámci Mezinárodního týdne solidarity s anarchistickými vězni, který probíhá ve dnech 23. až 30. srpna, zveřejňujeme dopis, jenž napsal Ilja Šakurskij – jeden z anarchistů odsouzených ve vykonstruované ruské kauze Síť, který tráví už třetí rok ve vězení. Odsouzen byl k šestnácti letům.

* * *

Jeden kamarád se mi jednou svěřil, jaké pocítil zklamání, že po mém zadržení všechno skončilo, jako by se tím všechno jasně rozdělilo na „před“ a „po“. Život, do kterého jsme byli léta ponořeni – atmosféra hnutí, koncerty, akce, flámy, cestování, bitky, divadlo – to vše jako by zmizelo, rozplynulo se ve strachu a strnulosti, která mnohé obestřela, a vybledlo v obrazech nostalgických úvah o době, kdy ještě nebylo tak nebezpečné být v Rusku sám sebou.

Závěry mého kamaráda vycházejí především z toho, že regionální hnutí tvoří stále poměrně úzký okruh lidí, na jejichž nadšení stojí veškerá aktivita, a tak není divu, že po okázalém zatýkání zavládlo v městečku ticho. A teď, v době, kdy se objevila tendence analyzovat historii téměř zničeného antifašistického a anarchistického hnutí v současném Rusku, se v řadě článků stále častěji setkávám s názorem, že další porážka hnutí začala právě kauzou „Síť“. Podle mých osobních dojmů se hnutí v té době sice nacházelo ve stavu určité roztříštěnosti, ale právě v letech 2016–2017 se v něm projevovala snaha po jednotě.

Všichni dobře známe důsledky zdrcující porážky mladého a odvážného hnutí nultých let. Právě tehdy úřady viděly, že ztratily kontrolu nad sílící antifou, subkulturním hnutím, anarchisty a ekology. Tehdy vše skončilo smrtí Fjodora Filatova, Ilji Džaparidzeho, Ivana Chutorského, Markelova a Baburové, kauzou Chimki a emigrací. Nulté roky skončily vzpomínkovou knížkou Exodus Petra Silajeva, která se stala hitem mezi námi mladými antifašisty a anarchisty_kami.

A čas plynul. 2011 – odplata za porážku hnutí, radikalizace jednotlivých skupin; 2012 – protesty na Blatném náměstí; 2014 – Majdan a počátek bojových akcí na Ukrajině. Nás mladé formovaly i tyto události a snažili jsme se obnovit a podpořit život upadajícího hnutí. Koncerty, výjezdy, bitky, graffiti, přednášky, FNB a freemarkety. V tom všem jsme pokračovali, byla to součást naší kultury, našeho sebevyjádření a vnitřních podnětů. Dál jsme udržovali kontakty, nasávali zkušenosti starších kamarádů, způsob boje, vytváření atmosféry, dál jsme oživovali hnutí – nebo jsme se o to aspoň snažili. V určitém okamžiku nám duch doby vnukl pocit nutnosti militarizace, jako by se sázky zvyšovaly a my si začali uvědomovat, že se blíží doba, kdy se budeme muset bránit, abychom přežili. Časy se měnily…

Podzim 2017. Zatčení. Mučení. Útěky ze země. Zpřísnění zákonů. Kauza „Síť“. Rozsudky. Sebevražedný atentát anarchisty Michaila Žlobického. Pokusy o protest a odpor. Lidová sebeobrana. Kauza kanských anarchistů. Zase mučení a represe. Desátá léta se chýlila ke konci, a to je teď náš „Exodus“, ale ne všichni se dostali přes poušť. Někteří jsou stále tady. A tak mi můj kamarád vypráví o prázdnotě, která postupně zavládla po roce 2017. Čas utíká, není tu nic z toho, v čem jsme se pohybovali a v čem jsme žili, všechno zahalil strach. Někteří jsou unavení, někteří se odstěhovali, někteří jako by se zbláznili a změnili se. Poušť je utopená v nekonečné prázdnotě. Deprese, apatie a zklamání jsou jako okovy na rukou kdysi optimistických a aktivních děcek. Světla zbylých ohňů zůstalo jen hodně málo.

Novou realitou jsou party hajlujících frajírků, bannery vyzývající k podepisování vojenských smluv, každodenní zatýkání odpůrců a rozsudky, Prilepin [původně v opozici vůči Putinovi, dnes obhájce invaze na Ukrajinu] ve Státní dumě, anarchisté a antifa postaveni mimo zákon, stalinismus, citáty z [fašistického myslitele Ivana] Iljina, imperiální vlajky a rudé prapory.

Když nás zatkli, s každým výslechem jsem si uvědomoval, že čekisté nejen údajně potlačují trestnou činnost a zasévají strach, ale že začínají s likvidací – s likvidací ideologických nepřátel, které jsme zosobňovali. Likvidací těch, jejichž představy o svobodě a rovnosti jsou jim krajně cizí, protože oni nenávidí „frajery a buzeranty“ a milují prsaté ženy a lovecké výpravy. V jejich kancelářích visí portréty těch, kteří v minulém století stříleli anarchisty, a oni ve jménu návratu k minulosti jen obnovili dílo bolševiků. Všechno to začalo anarchisty a nekontrolovatelnými nacisty a skončilo liberály a pacifisty. Poušť taje v žáru represe. Žádná voda, žádný život.

Ale proč to všechno píšu? Tohle je dopis mému kamarádovi, do jehož srdce pronikl smutek a stesk, ale když píšu jemu, znamená to, že píšu i vám všem: těm, s nimiž jsme se viděli v lesích u Moskvy na koncertech Volodi Ukropa a Nataši Četverio; těm, kteří poslouchali MDB ve sluchátkách ve vlaku cestou na bitku s nazi skins; těm, kteří bránili obyvatele ubytovny Mosšelk před vystěhováním; těm, kteří v roce 2017 vyvěsili transparent na mítincích v centru Moskvy; těm, kteří vyšli do ulic svých měst vždy 19. ledna [uctít památku zavražděných antifašistů Markelova a Baburové]; těm, kteří mluvili o problémech diskriminace; psali dopisy Ljošovi Sutugovi do vězení; těm, kteří měli trička „Síla svobody“; těm, kteří četli časopis Avtonom a vyhazovali předvolání k výslechu do [protiextremistického] centra E. Prožívali jsme to všechno společně a teď společně prožíváme těžké časy, které nás vnitřně skličují. Ale, kamarádi, neměli bychom se vzdávat, neměli bychom si myslet, že je to konec našeho společenství a zatmění našeho ducha.

Když se čekisté chytili termínu „síť“, stále něco nechápali. Mysleli si, že se vzdáme všech stranických průkazů a zřekneme se svých údajných organizačních závazků, ale síť anarchistického hnutí existuje mimo nějakou přísně vymezenou strukturu. Síť anarchistického a antifašistického hnutí je vzájemný úsměv dvou neznámých lidí, kteří se potkají v metru a podle nějaké charakteristické drobnosti se poznají; je to, když se ocitneš v cizím městě a dostaneš číslo pokojíku, kde můžeš zůstat, a město přestane být cizí; je to, když se známe díky jednomu podání ruky a s největší pravděpodobností neznáme svá skutečná jména; je to, když můžeme cestovat stovky kilometrů jen proto, abychom pomohli kamarádům při masové konfrontaci, podpořili muzikanty, které známe, nebo se připojili k ekologickému táboru. A žádný vyšetřovatel, prokurátor ani soudce to nedokáže pochopit, takže nás nedokáže zničit.

Evropské diktatury 20. století vyhladily ty, jejichž zkušenosti a hrdinství jsou pro mnohé z nás dnes inspirací. Franco si myslel, že vyhladil španělské anarchisty, Hitler si myslel, že vyhladil všechny německé antifašisty, ale dnes vidíme, jak masové jsou berlínské antifašistické pochody a jak velké jsou anarchisty okupované čtvrti evropských zemí.

Zdá se, že my rebelové, idealisté a snílci jsme byli pro tuhle zemi vždy cizí, nepochopitelní a marginální, a přesto jsme doma a po každé další zkáze a porážce se stále znovu rodíme jako nová síla mládí právě tady, na tomhle místě. A proto, kamaráde, prázdnota není věčná. Ano, prošli jsme další etapou, ano, teď se zdá, že je to každým dnem strašnější a těžší, ale upřímnost, která v našich srdcích povzbuzovala sjednocujícího ducha svobody a boje za ni, je třeba si uchovat bez ohledu na cokoli.

Další rána hnutí nás roznesla po celém světě, ale nepřetrhala vlákna solidarity a přátelství. Neutápějme se v temnotě doby, buďme dál sami sebou a udělejme všechno pro to, aby se ta temnota rozptýlila.

Ilja Šakurskij, červen 2023

Zdroj:
https://avtonom.org/news/ilya-shakurskiy-pismo-drugu