Dokončení rozhovoru z roku 2017 se spoluzakladatelem Food not Bombs Keithem McHenrym

(předchozí část ZDE)

Můžete se podělit o příběh z počátků, kdy jste s Food not Bombs teprve začínali? Jaké to bylo?

Když jsem začínal, byl jsem studentem umění na Bostonské univerzitě. Přišel jsem na opravdu skvělou věc, když jsem po ránech pracoval v jednom obchodě s biopotravinami. Z toho obchodu se nakonec stal Whole Foods, ale původně se jmenoval Bread and Circus. Lidé nekoupili všechny produkty a já je nechtěl vyhazovat, takže nakonec jsem si odnášel dvě nebo tři bedny zvadlého salátu a jablek divných tvarů a podobně. Začal jsem je vozit do projektů o pár bloků dál. Naproti přes ulici byly prázdné pozemky za MIT a začaly se tam stavět laboratoře a jedna z nich byla Draper Lab, kde se navrhovaly jaderné zbraně. Lidé, kterým jsem dával jídlo, mi vyprávěli o té budově a o tom, co tam dělají. Napadlo mě, že tady jsou lidé, kteří si stěžují, že jim nefunguje topení nebo vodovod, a přitom naproti nim stojí zbrusu nová prosklená budova. Dostávali ode mne jídlo, které nikdo nekupuje, za což byli vděční. Tak mě prostě napadlo, že bychom měli mít jídlo, a ne bomby, a z toho vznikl ten název a také graffiti, které jsem udělal před obchodem s potravinami.

Takže to byl jeden podnět. Dalším bylo, že jsem chodil na protijaderné protesty v New Hampshire, kde nás často zatýkali. Jednoho z mých přátel, Briana, zatkli kvůli vážnému obvinění z napadení, a tak jsme se rozhodli, že zorganizujeme obranný výbor a jednou z věcí, kterou jsme chtěli udělat, bylo vybrat peníze. Uspořádali jsme tedy prodej pečiva a vydělali jsme asi 4 nebo 5 dolarů před Studentskou unií, načež jsme si říkali, že s tímhle nikdy nedáme dohromady fond na obhajobu. Měl jsem takovou starou dodávku, kterou jsem pomáhal lidem se stěhováním. Říkal jsem jí Smooth Move. Lidi, které jsem zrovna stěhoval, vyhazovali plakát, kde bylo napsáno: „Nebyl by to krásný den, kdyby školy měly všechny peníze a letectvo muselo pořádat prodej pečiva, aby si mohlo koupit bombu?“ A tak jsem se rozhodl, že ten krásný den bude. Chopili jsme se toho motta a šli jsme si pořídit vojenské uniformy a začali jsme lidem říkat, že se snažíme koupit bombu a aby si tedy koupili naše koláčky.

Poslední věcí, která stála za zrodem Food not Bombs, bylo pouliční divadlo, které se stalo háčkem na lidi, aby kladli otázky. Rozhodli jsme se, že se převlékneme za vandráky. Zjistili jsme, že Bostonská banka financuje výstavbu jaderných elektráren, takže půjdeme na schůzi akcionářů a z potravin, které jsem zachraňoval, si uvaříme velký hrnec polévky. Šli jsme do útulku a já tam vysvětlil, co děláme, a lidem tam to přišlo skvělé, takže se všichni objevili na obědě. Bylo jich možná 75 spolu s podnikateli a akcionáři a našimi přáteli, všichni jedli vedle schůze akcionářů. Bylo to tak kouzelné, že jsme se rozhodli dát výpověď v práci a dělat jen tohle. Skuteční bezdomovci říkali, že v Bostonu tou dobou není žádné jídlo pro lidi, jako jsou oni. Žádné vývařovny už nefungovaly.

Ta obraznost některých částí příběhu, jako je nespravedlivé rozdělení zdrojů, je ohromující. Armáda dostane velkou nablýskanou budovu a vedle jsou lidé, kterým nefunguje vodovod. Takže vytváříte prostor, kde se všichni dělí o zdroje. Další věc, která mě opravdu zaujala, je ten smysl pro pouliční divadlo. Zdá se, že když jste začínali, hodně se toho točilo kolem pouličního divadla.

Byli jsme velmi ovlivněni divadlem. Měli jsme spoustu přátel, kteří se dost angažovali v živém divadle (living theatre) přicházejícím z New Yorku. Živé divadlo mělo opravdu úžasnou filozofii, k níž patřilo, že součástí divadla se stávají i sami kolemjdoucí diváci. Nebylo tak jasné, kdo jsou a kdo nejsou herci, odtud název living theatre. Dalšími inspirujícími skupinami byly Bread and Puppet, které samy byly ovlivněny živým divadlem, jež existovalo od 50. let 20. století. Měli jsme opravdu divadelní zázemí a jako výtvarník jsem tuto zkušenost získal při prohlížení galerií, k čemuž mě vybízel můj učitel výtvarné výchovy. Chodil jsem do galerií a viděl jsem tu yuppies, jak si prohlížejí umění. Některá díla nebyla moc dobrá a oni mluvili o tom, jak umění roste na hodnotě a jak je nákup umění opravdu dobrou investicí, a to mě mrzelo. Přibližně ve stejné době jsem slyšel doktorku Helen Caldicottovou mluvit o jaderných zbraních a pak jsem si řekl, že to je to, co bych měl dělat. Měl bych dělat své umění veřejně a o něčem, co má smysl. Už tehdy jsem se snažil přivést do Ameriky punk z Anglie, takže jsem přemýšlel, že vytvořím celou uměleckou kulturu a hnutí, které bude vypovídat o tom, jak jsem se cítil.

Angažujete se už desítky let a hodně jste toho viděl. Jaká byla vaše největší osobní výzva na téhle cestě?

Jak si asi dokážete představit, čelit 25 letům vězení až doživotí bylo nesmírně stresující. Navíc tomu předcházel nárůst brutality. Takže něco, co mě fyzicky a emocionálně ovlivňovalo už delší dobu, byla zkušenost, kdy mě chytila policie a odvezla na policejní ředitelství. Strhávali ze mě oblečení, zvedali mě za ruce a nohy, trhali mi šlachy a vazy a řvali na mě sprostě v temné kobce. Někteří z nich mě kopali do boku a do hlavy a cpali mě do malé klece, která visela ze stropu, a já tam byl tři dny. Nakonec mě pustili ve tři hodiny ráno ven jen v kalhotách do chladných deštivých ulic San Francisca. To se mi stalo třikrát. Časem jsem se dozvěděl, že mě drží v pokoji 136 v prvním patře a že je to výslechová místnost pro zpravodajskou jednotku sanfranciské policie, přesto se mě nikdy na nic neptali. Dělali to jen proto, aby mě terorizovali. Když jsem se konečně dostal k samotnému soudnímu řízení, bylo to strašně stresující, protože do soudní síně mě přiváděli těžkooděnci. Nezdálo se, že by existovala možnost spravedlivého procesu. Měl jsem prostě pocit, že bych mohl strávit zbytek života ve vězení. A samozřejmě jsem si říkal, že do konce života budu v řetězech v oranžové kombinéze a lidé na mě zapomenou a já zůstanu v tom pekle navždycky.

To je v San Franciscu roku 1995 těžko představitelné. Proč byli tak extrémní? Proč jste pro ně představoval tak velkou hrozbu?

V roce 1988, když nás poprvé zatkli 15. srpna a pak na Den díkůvzdání, se řada dobrovolníků vrátila z dovolené a příslušník Národní gardy je viděl, jak mají na sobě placku Food not Bombs s fialovou pěstí a mrkví, a prohlásil: „Páni, tuhle skupinu jsme právě studovali ve škole boje proti terorismu. To je ta nejtvrdší americká teroristická skupina.“ A tak se to stalo. Pak se k nám dostávaly informace, že Chevron, Bank of America, Lockheed Martin a další se obávají, že zvýšený počet lidí bez domova a skutečnost, že Food not Bombs začíná působit v různých městech, ohrožuje jejich zisky, a lidé budou požadovat, aby se peníze vydávaly na potraviny, vzdělání, zdravotnictví a podobné věci a odklonily se od vojenských výdajů. Existovalo 14 zpráv, které vypracovala Národní garda a které říkaly, že jsme nejtvrdší teroristická skupina v USA. V roce 2009 jsem byl na turné a mluvil jsem na Princetonu, vrátil jsem se do hotelu, zapnul C-SPAN a tam byla přednáška o tom, kdo je nebezpečnější, jestli lidé, kteří se dělí o veganské jídlo na ulici, nebo al-Káida! Nakonec jejich závěr zněl, že lidé, kteří sdílejí veganské jídlo, jsou přátelští, posilují a lidi to, co dělají, opravdu přitahuje. To by mohlo mít ekonomický dopad, kdy by se peníze z vojenských výdajů mohly přesměrovat na školství, zdravotnictví a další sociální služby, a proto bychom neměli finanční prostředky na obranu země před nepřáteli, a tak se veganské jídlo stalo větší hrozbou a nebezpečím.

Existuje nějaké konkrétní osobní ponaučení, které vám pomáhá, udržuje vás v chodu, směruje k cíli a dodává optimismus?

Mohl bych pokračovat dál a dál, ale je důležité držet se podstaty své myšlenky a dělat to znovu a znovu po dlouhou, dlouhou dobu. Už jen pro poučení z politické organizace a globální transformace. To je praktická věc, kterou jsem se naučil. Pokračuji v tom, co dělám, tedy Food not Bombs, protože každý aspekt toho je tak obohacující – osobní vztahy a oslava dělání jídla. To stačí k tomu, abyste se prostě chtěli vrátit a dělat to, protože vidíte lidi, kteří mají problém sehnat jídlo nebo čtyři dny nejedli, a jste uneseni z toho, že dostanou všechno jídlo, které chtějí, přičemž neexistují žádná omezení. Takové věci vás udrží na dlouhou dobu. Prostě výzva dělat něco bez prostředků. Součástí celé myšlenky bylo, že jsme chtěli model, který by mohl dělat kdokoli bez ohledu na to, jak je chudý nebo bohatý; že by to bylo bez omezení. Byla to zajímavá výzva.

Jsou tu i některé hlubší věci, které mi pomáhají jít dál. Jednou z nich je, že jsem vyrostl v národních parcích. Můj dědeček byl strážce parku a přírodovědec a můj otec byl přírodovědec a nakonec jsem byl na krátkou dobu i já v divočině s lidmi, kteří se vyznali v přírodovědě, antropologii apod. Prožil jsem díky tomu úžasné transformační zážitky. Dva z nich, které jsou jádrem toho, co mě drží při životě, byly zaprvé den, kdy mi otec dal knihu Walden od Thoreaua. Zrovna jsem se naučil číst, takže jsem si nejdřív přečetl krátkou část o tom, proč odmítl platit daně na mexickou válku. To mě opravdu změnilo. To mě přivedlo k přečtení všeho, co mě inspirovalo nebo bylo inspirováno Waldenem. Druhá věc byla, že když jsem žil v Grand Canyonu, chodil jsem do mateřské školy a pak až do třetí třídy a můj dědeček se úzce přátelil se stařešiny v Old Oraibi, což je jedna z nejstarších osad v Severní Americe, a oni jednou za rok tančili hadí tanec a já jsem mohl být u toho. Byli jsme jediná bělošská rodina, která tam chodila. Viděl jsem tu něco, co se v téhle zemi odehrávalo po tisíce let. Ta energie byla opravdu úžasná a strašně mě to ovlivnilo.

Jak můžeme my v širší komunitě ServiceSpace podpořit vaši práci?

Je tu pár věcí, ale jsme dobrovolnická skupina, takže začněte u toho. Pokud máte čas stát se dobrovolníkem ve vaší místní skupině Food not Bombs nebo nějakou založit, bylo by to úžasné. Pokud na to nemáte čas, ale máte zdroje, pokud víte, jak nás spojit se zdroji potravin, které se vyřazují, nebo s dary kuchyňského vybavení či rýže, pak neváhejte. Nedávno jsme pomáhali v Indonésii při likvidaci následků cyklonu, takže můžete jít a přispět na www.foodnotbombs.net. Ale ve skutečnosti jde o to, abyste s námi vyšli do ulic a pomohli nám na ulici. Dobrovolníci jsou velmi důležití. Čím víc dobrovolníků, tím víc se o nás ví. Další věci, jako například pokud máte přístup k bezplatnému tisku, zejména pokud je to na recyklovatelný papír, to nám opravdu pomáhá, nebo přístup k solárním panelům…

Zdroj:
https://www.dailygood.org/story/1608/food-not-bombs-an-interview-with-keith-mchenry-awakin-call-editors/

7.8.2023 -bj-

Historie Ze světa Samospráva