První část rozhovoru z roku 2017 se spoluzakladatelem Food not Bombs Keithem McHenrym

Keith McHenry, spoluzakladatel organizace Food not Bombs, již přes 40 let spolupracuje s ostatními na záchraně přebytečných potravin, jejich přípravě a bezplatném rozdávání v parcích, na protestech a při odstraňování následků katastrof. Při těchto výdejích dobrovolníci rozdávají i literaturu, sdílejí příběhy a vedou rozhovory, které povzbuzují lidi, aby se zapojili, navázali kontakty a stali se součástí vznikající postkapitalistické společnosti.

Food not Bombs je volná iniciativa kolektivů složená výhradně z dobrovolníků, kteří na protest proti válce a chudobě zdarma rozdávají veganská a vegetariánská jídla lidem bez domova a hladovějícím. První jídlo rozdávali v roce 1981 před Federální rezervní bankou v Bostonu na protest proti kapitalismu a investicím do jaderného průmyslu. Od té doby se iniciativa rozrostla v celosvětové hnutí s více než tisícem kolektivů v 60 zemích. Každý kolektiv je autonomní, ale všechny sdílejí tři hlavní zásady: strava je veganská nebo vegetariánská a zdarma pro každého bez omezení; rozhodování probíhá na základě konsenzu; nejde o charitu, nýbrž o nenásilnou přímou akci s cílem změnit společnost.

Keith McHenry je herec a aktivista, který stál na počátku Food not Bombs. Byl jedním z osmi spoluzakladatelů Food not Bombs v Massachusetts a spoluzakladatelem druhé pobočky Food not Bombs v San Franciscu. Přestože byl víc než stokrát zatčen za rozdávání jídla lidem bez domova a poté mu hrozilo doživotní vězení, vytrvale šíří své přesvědčení o alternativě ke kapitalistickému, vykořisťovatelskému systému vlády. V roce 1995 spoluzaložil Indymedia, otevřenou globální publikační síť novinářských kolektivů, a San Francisco Liberation Radio. V roce 2012 založil se svou partnerkou Abbi Food not Bombs Free Skool. V současné době cestuje po světě, přednáší na vysokých školách, v knihkupectvích a kavárnách a zároveň pomáhá místním kolektivům Food not Bombs připravovat a sdílet jídlo. Jeho příběh inspiruje k vytváření soucitné společnosti a povzbuzuje k životu zaměřenému na vzájemnou podporu.

Následuje upravený přepis rozhovoru s Keithem McHenrym, který moderovala Aryae Coopersmithová, celou verzi rozhovoru si můžete poslechnout ZDE.

Jak moc cestujete?

Na turné jsem od roku 1994. Září, říjen a listopad trávím cestováním po školách a univerzitách v Severní Americe a pak se v prosinci vydám na jih. V lednu/únoru přednáším v Mexiku nebo v Indonésii či na Filipínách, někdy v Evropě a Africe. Měl jsem to štěstí procestovat celý svět; někdy trávím čas v Nairobi nebo v Keni. Všichni chtějí vědět, jestli jsem viděl krásné slony a divokou zvěř, ale já říkám, že jsem viděl úžasné lidi a úžasné děti, které byly tak šťastné jen proto, že měly dost jídla a mohly se účastnit workshopů, které jsme pořádali. To je to, co vidím, když zavítám od slumů v Nairobi přes nejchudší části Nigérie až po místa jako Island, kde jsem byl těsně po revoluci. Je opravdu kouzelné vidět, jak lidé z Food not Bombs dělají svou práci založenou na třech základních principech: že jídlo je vždy veganské nebo vegetariánské; že nemáme žádného vůdce ani ústředí, že každá skupina je autonomní a rozhoduje se pomocí konsenzu, že zapojujeme nejen všechny členy komunity, kteří chtějí pomáhat, ale zveme i lidi, kteří mohou potřebovat jídlo, aby participovali v místním kolektivu; a konečně že nejsme charita, ale věnujeme se nenásilné přímé akci s cílem změnit společnost tak, aby nikdo nemusel žít na ulici, hladovět nebo čelit ničivému environmentálnímu rozvratu či válce. To nás odlišuje například od Armády spásy, s níž nás v Americe mnozí lidé srovnávají. Ve skutečnosti tomu tak není.

Jaký je tedy rozdíl mezi charitou a Food not Bombs?

No, rozdíl je v tom, že lidé, kteří s námi jedí, jsme my. Nejsme odděleni od lidí, kteří přicházejí jíst. To je jeden hlavní rozdíl a druhý je, že si nemyslíme, že chudí tu budou vždycky a že je to jejich vina, že jsou chudí, zatímco my se nacházíme někde nad nimi. Vycházíme z perspektivy, že můžeme změnit společnost a že nikdo nemusí zůstat bez prostředků. Odtud pochází termín, který často používám, postkapitalistická společnost, protože ve společnosti, kde je třeba stále ekonomicky růst, zvyšovat využívání zdrojů a snižovat náklady, neexistuje rovnováha. Země je ve skutečnosti konečný uzavřený ekologický systém a dává proto smysl, abychom žili v souladu jeden s druhým, se Zemí, s lidským duchem. To je to, co nás bude v příštích generacích pohánět. Můžete to vidět na příkladu ochránců vody v Severní Dakotě. Je to takový střet kultur. Jedni lidé se snaží žít v souladu s životním prostředím a chránit vodu a zároveň se jiní lidé snaží zvýšit svou moc a své zisky a vedou vojenský útok proti původním obyvatelům na jejich vlastní půdě. Používají opravdu hodně násilí proti mírumilovným lidem.

Řekl jste, že stále věříte, že lidský duch je v bodě globální transformace. Proč právě teď na rozdíl od jiné doby?

Byl jsem velkým zastáncem teorie sté opice, která byly velmi populární v protijaderném hnutí v 70. a 80. letech. V určitém okamžiku začala ta stá opice omývat své jídlo v řece. Všechny ostatní dělaly totéž, dokonce i ty, které nebyly poblíž. Bylo to prostě vědomí, které putovalo světem. Myslím, že něco takového se děje i teď. Částečně je to poháněno technologiemi, jako je internet. Tato technologie, která je na jedné straně velmi destruktivní, například mnoho otroků v Kongu muselo těžit nerosty, aby bylo možné vyrobit mobilní telefony, a na vytvoření www se spotřebovalo obrovské množství energie, ale propojila nás. Takže je to neobvyklá a pozitivní věc. I když musím říct, že teorie sté opice byla zpopularizována ještě před www. Takže už tehdy se vědomí linulo mezi lidmi.

Když lidé viděli, jak nás v roce 1988 zatkli, dozvěděli se o tom z novin a z doslechu a byli tak pobouřeni, že založili vlastní kolektivy Food not Bombs. Ještě předtím, než se objevila publikace o tom, jak založit skupinu, prostě přišli na to, jak to udělat. Nyní je už mnoha lidem zřejmé, že zavedené systémy nikde nefungují: například systémy moci, volební systém v USA, kdy se zdá, že je to čím dál větší fraška, čím víc se blížíme volbám, nebo krize klimatických změn, kdy máte po celém světě všechny ty extrémní výkyvy počasí, nebo krize kvůli vyvlastňování bytů. Všechny tyhle rozličné věci neustále posilují povědomí o tom, že opravdu potřebujeme spolupracovat a zastavit válku, zastavit ničení životního prostředí. Mnoho lidí to vidí. Jedním z příkladů transformace je, že když v 80. letech začalo hnutí Food not Bombs, většina lidí si prostě myslela, že jsme vegani nebo že jsme hinduisté. Neměli ani ponětí, o co jde. Nikdy neslyšeli o lidech, jako jsme my, kteří se zdarma dělí o jídlo, ale teď už to lidi chápou.

Právě teď se nacházíme na Veggie Festu a je tu plno. Jsou tu stovky lidí. Takové věci se dějí po celém světě. Je to hodně pomalá práce, ale s Food not Bombs se snažíme propojit myšlenku, že mír musí být pro mír s ostatními druhy a se Zemí. Nemůžeme být jen proti válce a jíst maso. Nemůžeme být proti válce a podporovat těžbu uhlí.

Zní to, jako by ve vaší vizi docházelo k jakémusi rozpadu současného řádu a globálního kapitalistického systému. A to se děje ruku v ruce s nástupem nového vědomí, nového způsobu vztahování. Je to tak?

Ano, myslím, že k tomu dochází. Lidé na celém světě, všechny tyto věci se spojují. Jsme z toho opravdu nadšení. Je to kombinace toho, že jde o celosvětové dění, které je prostě úžasné, a té osobní stránky, která se projeví, když jdete ven a sdílíte jídlo na ulici. Je to pro mě jako oslava. Vím, že v Santa Cruz, což je jedna z mých domovských základen, i jinde, když jsem na vydávání jídla, je to jako obrovská oslava. Všichni ti lidé si tam užívají jídlo, vidí hojnost a zapojují se do rozhovorů o tom, co můžeme udělat pro změnu společnosti. Ta energie je pozoruhodná. Mnoho lidí žije ve spacácích ve výklencích a jen se snaží dostat z bodu A do bodu B, aniž by je obtěžovala policie. Zároveň se však i oni připojují k této vizi, jak udělat svět lepším. Je to opravdu kouzelné.

Takže získáte osobní zkušenost, kterou znám u mnoha lidí z Food not Bombs. Proto to dělají, protože je to prostě úžasné. Je to jejich vlastní zkušenost, kdy poprvé vyrazili s jídlem ven a sdíleli jídlo a viděli, co poselství hojnosti skutečně dělá, že dává pocit naděje. Když jsem se v mládí politicky organizoval, pořádali jsme velká shromáždění a bylo to vzrušující i díky skvělým řečníkům, hudbě… Bylo tam opravdu hezké spojení se všemi, ale panečku, když k tomu přidáte hojnost veganského jídla zdarma, je to opravdu inspirující.

Přenášíte tedy hnutí za změny ve světě na osobní úroveň, že když se někdo objeví a zapojí do téhle oslavy jídla a hojnosti, je to velmi osobní a tahle osobní kvalita lidi mění?

Ano, mění. Vyšla kniha Recepty na katastrofu a autor nás nazval bránou k aktivismu. To, co se tak silně dotýká vašeho srdce, je být součástí takového prostředí, to vás promění a těžko se pak odvracíte. Obecně vzato je to taková pozitivní zkušenost a slýchám, že lidi to prostě změní.

Rád bych se vrátil k tomu, jak jsem se dostal k pozvánce na tenhle Veggie Fest. Když jsem šel poprvé na konferenci o právech zvířat, neměl jsem k nim žádný vztah. Byl jsem občanský aktivista, ale pozvali mě, abych promluvil. Celé ty roky jsem byl vegan a rozdával veganské jídlo, snažil jsem se lidi povzbudit a ovlivnit pomocí věcí jako Dieta pro malou planetu od Frances Moore Lappeové a dalších autorů píšících o ukončení hladu ve světě, kteří všichni mluvili o tom, že je to řešení založené na rostlinách a zároveň je to v souladu se světem. Jako dítě jsem zažil zabíjení kuřat a byl jsem taky v továrnách na zpracování krůt, viděl jsem tedy, jak krutou záležitostí maso je. Takže jsem se objevil na téhle akci stejně jako všichni ti lidé, ke kterým jsem vzhlížel, o kterých jsem četl a které jsem viděl v televizi. Byl jsem opravdu nadšený, tohle byli dědové zvířecích práv a veganské stravy. Jakou roli tady tedy hraju já? Říkali: „No, náhodou jsem jednou šla kolem vašeho stolu.“ Nebo: „Poslouchal jsem Propagandu, tu punkovou kapelu, a oni mluvili o Food not Bombs a byl jsem z toho úplně unešený.“ Prostě nikdy nevíte, jaký vliv může mít takový malý projekt.

Vzpomínka na hnutí v 60. letech, kdy se řešila protijaderná agenda, válka ve Vietnamu, občanská práva atd. Jednou z věcí, které se tam staly, bylo, že spoustu z nás motivovaly vize lepšího světa a odvaha jednat a něco pro to udělat. Co však u mnohých z nás nebylo příliš silné, bylo poznání sebe sama. Takže se dělo mnoho nevědomých věcí – se ženami se často zacházelo druhořadě, lidé se zabývali vlastními představami a hnali se za svým egem. Lidé na sobě opravdu nepracovali, a to způsobovalo různé neplechy. Zajímalo by mě, jestli v hnutí Food not Bombs existuje kromě práce na světě taky způsob, jakým lidé pracují sami na sobě?

To se může dít mnoha různými způsoby. Velká část mladých lidí jsou anarchisté, takže odmítají organizované náboženství a podobné věci, ale v rámci téhle komunity lidí na sobě pracují jinými způsoby. Například usilují o posílení (empowerment), pořádají setkání a workshopy proti různým „-ismům“. Na své filozofii opravdu tvrdě pracují, protože jde o myšlenku být soucitný. Přinejmenším v iniciativě Food not Bombs existuje skutečně hluboké úsilí snažit se být v souladu osobním způsobem. Zároveň je tam taky poměrně hodně lidí, kteří jsou z různých duchovních prostředí či se věnují meditaci. Myšlenka DIY, která vyrostla z Food not Bombs a dalších sociálních hnutí, znamenala, že lidé skutečně usilují o zlepšení sebe sama, o určitou rovnováhu mezi svým vnitřním světem a světem vzájemné podpory. Samotná vzájemná podpora k tomu vybízí téměř automaticky, protože jste s těmi lidmi venku. Nakonec se zapojíte. Čím déle se tomu věnuji na jednom místě, například deset let v San Franciscu, tím víc se stávám osobním přítelem lidí, kteří žijí na ulici se svými démony, snahou přestat brát drogy či svým bojem za získání bydlení. Prostředí aktivismu Food not Bombs vás opravdu dostane do kontaktu s mnoha věcmi. Často se stává, že lidé, kteří s námi jedí, řeknou: „Bůh vám žehnej.“ I když k takovým výrazům máte odpor, cítíte, že mezi vámi a těmito lidmi existuje nějaký hlubší vztah, že to pro ně hodně znamená. Spousta lidí hledá nějakou autenticitu… Hodně to slýchám, lidem se líbí Food not Bombs, protože je to autentické. Jste venku s lidmi, kteří něco dělají. Slyším to i v jiných kulturách, které nejsou křesťanské, ale dojmy lidí jsou podobné.

Chcete říct, že samotná vzájemná podpora se stává určitým druhem praxe?

Správně. Myslím si, že lidé budují nehierarchickou, nevykořisťovatelskou filozofii, ale díky tomu, co prakticky dělají, získávají srdce.

(pokračování příště)

Zdroj:
https://www.dailygood.org/story/1608/food-not-bombs-an-interview-with-keith-mchenry-awakin-call-editors/

30.7.2023 -bj-

Historie Ze světa Samospráva