Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Válka
- Publikace
- Antifašismus
- Teorie
- Squatting
- Osobnosti
- Historie
- Práce
- Samospráva
- AF/IFA
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Revolucionářka Anita

Podařilo se zjistit jméno anarchistky pózující na jedné z nejznámějších fotografií španělské sociální revoluce.

Mladá milicionářka stojící před černo-rudým praporem CNT/FAI – v celosvětovém anarchistickém hnutí dnes již ikonický snímek z prvních dnů Španělské občanské války. Fotografii ukryl její autor, jímž byl Antoni Campañà, spolu s 5000 dalšími snímky z tohoto konfliktu, který předcházel vypuknutí druhé světové války. Když jeho potomci „červenou krabici“ objevili, vyvolali negativy a rozhodli se snímky vystavit.

Mezi nimi putovala po výstavách a muzeích i fotografie mladé anarchistické bojovnice na barikádě v Barceloně z počátku občanské války – července 1936. Identita protagonistky ikonického snímku však byla až dosud neznámá. Shodou náhod na něm dva francouzští turisté poznali svou příbuznou Anitu. Díky tomuto příběhu tak známe její jméno.

Poté, co poznali svou pratetu Anitu, prozradili i její příběh. Narodila se v Almeríi v roce 1915, ale brzy se s rodiči Manuelem Garbínem Ibáñezem, železničním dělníkem, a Gabrielou Alonso Martínezovou, majitelkou obchodu s ovocem, přestěhovali do Barcelony. Anita byla nejstarší ze šesti dětí. Rodiče vyznávali anarchistické ideály a i ona se zapojila do anarchistického hnutí. Po porážce sociální revoluce uprchla do Francie, překročila hranice se svými sestrami během republikánského exodu v roce 1939 a skončila v Béziers, 130 kilometrů od francouzsko-španělských hranic. Pracovala jako švadlena. Do své vlasti už nikdy nevkročila, ale jejím domovem bylo vždy „malé Španělsko“: smích, písně, jídlo. Její vnuci si ji pamatují, jak vařila paellas a zpívala. Zemřela v roce 1977. Jmenovala se Ana Garbín Alonso a v roce 1936, kdy byla zvěčněna na fotografii, snila o tom, že vítězství sociální revoluce je na dosah.

Byla matkou Pepita a tetou Alaina a Françoise. Jednoho poledne v polovině června 2023 v rozhovoru s El País tito tři velmi francouzští a zároveň velmi španělští důchodci během jídla na zahradě domu, který sdílí François a jeho žena Liliana v Sérignanu nedaleko Béziers, vyšťourali vzpomínky na „mamku“, „tetu Anitu“ a její sestry – matky Alaina a Françoise. „Byla moc hezká, ale matka je vždycky nejhezčí,“ usmál se Pepito Lumbreras Garbín, syn milicionářky a José Lumbrerase, španělského komunisty, který bojoval v odboji. „Byla milá a veselá, ráda zpívala, trávila čas se svými přáteli a rodinou.“

Pepito, Alain, François a Liliana oscilovali mezi netrpělivostí a vzrušením. Netrvalo dlouho a totožnost slavné milicionářky byla oficiálně odhalena, a to v Montpellier při zahájení výstavy Icônes cachées. Les images méconnues de la guerre d'Espagne (Skryté ikony. Neznámé obrazy španělské války).

Výstava nabídla výběr z Campañova díla, které v roce 2018 objevil jeho vnuk Toni Monné a které bylo uloženo ve dvou červených krabicích – tisíce fotografií z občanské války, které Campañà raději až do své smrti v roce 1989, kdy mu bylo 83 let, skrýval.

Je to příběh náhodných setkání a shod okolností. Monné objevil krabice, když se chystala demolice starého rodinného domu v Sant Cugatu, poklad, který změní dědečkovo místo v dějinách fotografie: do té doby byl známý svými uměleckými snímky pořízenými před válkou, sportovními fotografiemi z poválečného období a turistickými pohlednicemi. Nalezené fotografie představují mimořádný dokument občanské války – nikoli pohled zvenčí, který poskytli zahraniční fotoreportéři, ani pohled fotografa oddaného nějaké věci, ale pohled někoho, kdo dokumentoval dění během války zevnitř.

Druhý zlom v příběhu nastal před dvěma lety, kdy François Gómez Garbín, Anitin synovec, a jeho žena Liliane Hoffman navštívili Campañovu výstavu v MNAC v Barceloně. Tam je přivítal plakát výstavy na fasádě budovy MNAC. „Teta Anita!“

„Naskočila nám husí kůže,“ vzpomíná François. Vždycky věděli, že milicionářka na anarchistických plakátech a v knihách o občanské válce je Anita, ale nikdo jiný to nevěděl. Shodou okolností byl v tu chvíli v muzeu také Toni Monné. „Je to moje teta,“ řekl synovec milicionářky fotografovu vnukovi. „Nemohl jsem tomu uvěřit,“ říká Monné. „Byl to okamžik sdílených emocí: setkání mezi rodinou fotografa a rodinou fotografované.“

Úsměv mladé jedenadvacetileté revolucionářky na fotografii zračí víru, kterou v oněch prvních dnech občanské války měla velká část pracujících, a to že porážka fašistických povstalců je možná. S rozzářenou tváří rozvine vlajku CNT na barikádě v Barceloně a fotograf Antoni Campañà je u toho, aby ji zachytil.

Tragickou skutečnost, že prohráli válku, si španělští pracující museli přiznat o tři roky později. Fakt, že porážku bude následovat 40 let fašistické diktatury, si Anita onoho červencového rána v barcelonských ulicích jistě nedokázala připustit. Její šťastnou tvář zachytila v onom čase plném nadějí na svobodný svět fotografie, která skončila na dlouhá léta spolu s dalšími schovaná v krabici, kam je jejich autor ukryl ze strachu z represí.

Antoni Campañà