Report z panelové diskuse nad knihou Manifest socialistického hnutí od Michaela Hausera na Anarchistickém festivalu knihy.

(Navazuje volně na reportáž z Anarchistického festivalu knihy.)

Jedním z posledních bodů programu letošního bukféru byla panelová diskuse nad čerstvě vydanou knihou z nakladatelství Neklid – Manifest socialistického hnutí od Michaela Hausera. Knihu stručně představil zástupce nakladatelství, který svou řeč zakončil smělým prohlášením, že v ní vycítil i jisté náznaky antiautoritářství.

Poté dostal slovo autor díla, který měl také poměrně stručný příspěvek, v němž pouze vyzdvihl své dvě, podle něho hlavní teze. První je požadavek vyvlastnění fiktivního kapitálu, tedy nadměrného majetku nejvyšší vrstvy buržoazie, který spočívá v nejrůznějších finančních nástrojích typu akcie, podíly v různých investičních a jiných fondech a dalších zdrojích bezpracného zisku ve formě renty. Druhou pak byl požadavek přehodnocení pojmu práce ve smyslu jakékoli činnosti, kterou člověk musí vykonávat, aby si vydělal peníze na živobytí. Musím hned na začátku přiznat, že už tyto dvě teze ve mně vyvolaly rozpaky. Teze vyvlastnění fiktivního kapitálu se mi totiž zdá být jen prázdnou frází, která neříká to hlavní: kdo má ten kapitál vyvlastnit? V čí prospěch bude toto vyvlastnění provedeno? A jakým způsobem? Vždyť je to majetek skutečně naprosto fiktivní, a je zřejmé, že pokud někdy nastane nějaká skutečná společenská změna (ať revoluční cestou či nějak jinak), tento majetek prostě a jednoduše zmizí. Ani posunutí významu práce se mi moc nelíbilo. Za našich časů se tomu říkalo „zaměstnání“ a rozdíl mezi prací a zaměstnáním spočíval právě v tom, že při práci člověk také něco vytváří, kdežto v zaměstnání jen vydělává peníze. Ale možná jsem do údernosti zestručněné teze pana Hausera špatně pochopil.

Po těchto dvou úvodech následovaly postupně příspěvky jednotlivých panelistů. Nejprve promluvil zástupce iniciativy Limity jsme my. Jeho příspěvek byl také poměrně krátký a prakticky jen konstatoval, že jsou mu obecné teze knihy sympatické, ale jen horko těžko hledá nějakou jejich souvislost s konkrétní praktickou činností environmentálního hnutí. Ve stejném duchu se nesl i příspěvek druhé panelistky, která vyjadřovala stanoviska kolektivu brněnského družstva Tří Ocásků. Její kritika už byla trochu konkrétnější, například poukázala na nesrozumitelný akademický jazyk, kterým je Manifest napsán a který jeho četbu hodně znesnadňuje i vzdělanému čtenáři. První kolo zakončil zástupce Anarchistické federace (AF), který text rozebral na součástky, ukázal jejich nedostatky a vady a upozornil na nepříjemné pocity, které v čtenáři vyvolávají.

V druhém kole dostal nejprve Michael Hauser prostor reagovat na příspěvky panelistů. Srdečně za ně poděkoval a pokoušel se bránit proti hlavním kritickým argumentům z úst zástupce AF. Jeho obrana však byla poměrně chabá. Výmluvy typu, že text není tak úplně vyjádřením jeho názorů, protože vznikal v diskusích kolektivu Socialistického kruhu (SOK) a je kompromisním vyjádřením často protichůdných postojů, vyvolává otázku, proč se pod něj podepsal a proč kniha nevyšla raději jako kolektivní dílo, třeba i bez uvedení autora. Za naprosto zásadní chybu ale považuji vůbec volbu žánru a předlohy – toho slavného Manifestu. Při prezentaci i při své obhajobě Michael Hauser důsledně zamlčoval fakt, že původně šlo o Manifest komunistické strany (takový byl a je název i smysl díla, titul Komunistický manifest se to snaží spíš trochu maskovat) – slovo strana ale autor snad ani nevyslovil, nicméně ten stranický postoj, ta rutina stranické politiky se mu tam vkrádaly právě tím, že při psaní vlastně jen parafrázoval původní Manifest. Podivná je vůbec Hauserova myšlenka, že aby byl text nového Manifestu úderný, zvolil jako předlohu Marxův (a Engelsův) Manifest komunistické strany, který mnohdy jen parafrázoval, nebo dokonce pouze aktualizoval některé termíny a jinak převzal jeho znění. Jako by snad ani nevěděl, že ten původní manifest není tak úplně Marxovým (a ani Engelsovým) dílem. Je vcelku dobře prokázáno (a to už od konce 19. století), že Marxův Manifest je plagiátem o pět let staršího Manifestu demokracie z pera francouzského socialisty Victora Consideranta. Ostatně, i heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, vymyslel již v roce 1847 Karl Schapper.

Jak už jsem řekl, jedním z problémů Manifestu socialistického hnutí je jazyk, jakým je kniha napsána. Nejenže jazyk původního Manifestu komunistické strany je přežitek, ale jako jeho parafráze či aktualizace je na něj naroubována – jak trefně vystihla zástupkyně kolektivu Ocásků – šroubovaná akademická řeč, která se zcela míjí se základním posláním každého manifestu – být jasný, snadno pochopitelný (původně z latinského „manus“, ruka, a „festus“, uchopitelný, čili nejlépe půvabné slovenské „rukolapný“). Manifest má být buď vyjádřením myšlenky, která je v obecném povědomí, ale není jasně vyslovena, nebo formulací nějakého nového programu, vize, řešení stávajícího problému. Nic z toho tento spis není – a sám autor to přiznal, když řekl, že je to jen soubor navrhovaných hypotéz. Hypotézy ale patří do jiného žánru, do žánru vědeckých pojednání.

Opatrné vyjádření zástupců Limitů a Ocásků, že Manifest se zcela míjí s jejich praktickou činností a že postrádají právě ten spojující tmel mezi všeobecným pojmenováním problémů (které už všichni znají, ke kterým tak nějak všichni dospěli v rámci sledování reality) a cestami k jejich konkrétnímu, praktickému řešení, vystihuje další velkou slabinu této knihy. Dnes nepotřebujeme „obecné (byť levicové) intelektuály“, kteří stavějí utopické konstrukce abstraktních tezí a hypotéz, ale „specifické intelektuály“, kteří budou na základě svých znalostí formulovat specifické, tedy konkrétní a praktické řešení jednotlivých palčivých problémů. Jako příklad takové snahy můžeme uvést knížku o uplatňování solidárních principů při organizaci kolektivů, kterou loni vydalo právě družstvo Tři Ocásci v nakladatelství Nevim – knihu Deana Spadea Vzájemná pomoc.

V diskusi zazněla otázka po formě mocenského uspořádání, na němž bude spočívat nová společnost, jež by měla vzniknout po revoluční přeměně dnešního uspořádání. Autor spisu rezolutně prohlásil, že odpovědět na tuto otázku není možné, protože právě to je věc nepředvídatelného vývoje – to, k jaké formě vlády nakonec revoluce dospěje. S tím naprosto nelze souhlasit – vždyť právě to je klíčová součást problému: není možné uvažovat o přeměně společenského uspořádání, pokud popíšeme pouze negativní jevy dnešní situace. Přeměna je změna stavů, jednoho v druhý. Aby se podařila, musí mít člověk jasno nejen v tom, čeho se chce zbavit, ale i v tom, k čemu chce dospět, jinak to dopadne zatraceně špatně. A zároveň právě tím, k čemu má změna dospět, určuje i způsob této změny, výsledek a proces jsou neoddělitelně spojeny.

Když vyšel Manifest komunistické strany ve čtvrtém svazku Marxových a Engelsových spisů, charakterizovali ho v úvodu vydavatelé takto: „Manifest Komunistické strany je první programový dokument vědeckého komunismu. Podává přehledný a celistvý výklad o základech velikého učení Marxova a Engelsova. V tomto díle je s geniální jasností a působivostí podán nový světový názor, důsledný materialismus, zahrnující i oblast společenského života, dále dialektika jako nejvšestrannější a nejhlubší učení o vývoji, teorie třídního boje a světodějného revolučního poslání proletariátu, tvůrce nové, komunistické společnosti. V Manifestu Komunistické strany vyzbrojili Marx a Engels proletariát vědeckým důkazem o nevyhnutelnosti krachu kapitalismu a vítězství proletářské revoluce a stanovili úkoly a cíle revolučního proletářského hnutí.“ Myslím si, že právě to všechno – jasnost a působivost, nový světový názor, určení světodějného revolučního poslání a v neposlední řadě důkaz o nevyhnutelnosti čehokoli – Hauserův manifest postrádá.

18.6.2023 -čp-

Teorie Akce Recenze