Když se zaměstnanci hecnou

Report z přednášky KPK na Anarchistickém festivalu knihy.

(Navazuje volně na reportáž z Anarchistického festivalu knihy.)

Jako na každém pražském bookfairu jsem nemohl zapomenout zastavit se za letitými přáteli z party Kolektivně proti kapitálu (KPK). Mnoho úplně nového na stánku nebylo – zmínil bych zejména Hnutí proti důchodové „reformě“ (soubor letáků MC/KPK k protestům ve Francii, rozebírajících jejich neúspěch), a o to víc jsem se těšil na jejich přednášku. KPK je totiž asi jediný neformální kolektiv z tohoto prostředí, který se dlouhodobě věnuje konkrétním bojům na pracovištích. Přednáška začala krátce po druhé v přízemním sále Crossu s velmi obecným názvem „Autonomie pracujících: její cíle, prostředky, protivníci“. Naštěstí, přesně jak jsem čekal, se mluvilo velmi konkrétně.

KPK se systematicky již řadu let věnuje jednomu specifickému sektoru práce. Nebudu prozrazovat jakému a zkusím zůstat u jistého zevšeobecnění, které by mohlo svým způsobem naplnit zmíněný název celé přednášky. V první řadě ale musím ocenit, že i když KPK vycházejí z určitého ideového základu – marxismu uchopeného z antiautoritářských pozic –, netrpí chorobou ostatních marxistů a derivátů marxismu (a i některých anarchistů), a to, že by konkrétním pracujícím vnucovali předem dané charakteristiky, které určili ideologové historické úlohy proletariátu. Naopak z celé přednášky bylo cítit, že k bojům na pracovišti přistupují s otevřeností, nebo že se při zapojení do těchto bojů, ať už má jakoukoli podobu (jako přímí účastníci, solidární či konzultační podpora…), otevírají tomu, jak samotní aktéři jednají a mluví o svých potřebách a pocitech. Celé to na mě dělalo dojem procesu, kdy se aktivistická skupina od v podstatě abstraktních ideologických východisek dostává (zúčastněným) pozorováním ke zkušenostem a poznatkům, které mají veskrze antropologický charakter. Během přednášky se před námi rozprostřel obzor antropologie pracoviště s tím, jak do něj vstupuje rozměr osobní a kolektivní, nebo jak se vyvíjí pohled aktérů na vlastní práci, hierarchické vztahy a vynucený apel celospolečenské odpovědnosti.

Bylo velmi osvěžující sdílet vjemy z konkrétních zápasů na pracovištích, ať už vedly k úspěchu či nikoli. V současné sociálně tíživé době, kdy se pracující obracejí s požadavkem pomoci na stát, odbory či kolektivní vyjednávání, je jejich sebeorganizace bez spojení se státem, firmami a odbory skutečnou alternativou a nadějí pro autonomii pracujících. Nejenže si v procesu této sebeorganizace zaměstnanci vybojovali silnější hlas, zároveň získali větší kolektivní sebedůvěru a také náhled na své postavení a obecně na postavení pracujících ve společnosti. A jak bylo řečeno, nejlepší cestou je chránit sami sebe svou společnou silou.