Punk žije všude

Reportáž z besedy s punkovým dokumentaristou Lukem Haasem

Na sobotu 22. dubna uspořádal Archiv česk ých a slovensk ých subkultur debatu „Co bylo za zdí?“, na niž zval stylově vyvedený retro plakát. Akce, které se účastnilo asi pětačtyřicet lidí, byla zároveň beneficí na Archiv, který fyzicky sídlí v objektu smíchovské Eternie. A právě v místnosti (tedy místnůstce) Archivu po jedné hodině odpolední celý program začal. Tady se mohli zájemci seznámit s obsahem archivu, poklábosit s jeho provozovatelem a případně si i pořídit nějakou archiválii, která se v tu vyskytuje ve více exemplářích. Podobná možnost byla při samotné besedě a mnozí ji za benefiční příspěvek také využili.

Jelikož bylo krásné slunečné odpoledne, rozcvičovali se někteří dříve příchozí u jídla a piva ve skvělé jídelně Eternie a na její zahrádce společným vzpomínáním na 80. a 90. léta a ti, co onu dobu nezažili, nasloucháním těm, jejichž vlasy a vousy začínají chytat stříbrnou patinu, pokud již zcela nezvítězila. Po třetí hodině si návštěvníci odbyli namáhavý výstup po schodech na půdu Eternie, kde už byla připravena distra vydavatelství Knock Out, undergroundového nakladatelství Pravěk, nakladatelství Divočina a nechyběl ani stolek s publikacemi Nakladatelství Anarchistické federace.

Krátce před čtvrtou pak byla zahájena samotná beseda, která byla pro angličtiny neznalé překládána do češtiny. Role moderátora se ujal Radim Kopáč, kterého můžete znát například jako spoluautora sbírky textů punkových kapel Všechno je špatně, zpátky na stromy! nebo knihy Punk zuřivej, již tvoří rozhovor s Petrem „Bergámem“ Bergmanem. Předcházelo představení Luka Haase, který poprvé napsal do Maximum Rocknroll o punku v Československu poté, co v roce 1986 navštívil Prahu. Jeho vášní bylo hledat punk mimo západní euroatlantický prostor, procestoval téměř 130 zemí, kde se snažil najít stoupence punkové subkultury, na svém labelu Tian An Men 89 vydal desítky vinylů s amatérskými nahrávkami kapel od Rumunska, přes Malajsii, až po africké země a země bývalého Sovětského svazu, Indii, ale třeba také Írán, Nepál nebo Turecko.

Luk naštěstí nepotřeboval otázkami moc pobízet a poměrně plynule vyprávěl o tom, jak ve svých 23 letech v roce 1983 navštívil Polsko a objevil tamní úžasnou undergroundovou scénu, seznámil se s východoevropským punkem a poznal skvělé lidi produkující skvělou hudbu. Měl kontakty do Polska, Maďarska a NDR, ale o scéně v ČSSR, vyjma jedné písničky A64, nevěděl nic. A tak si koupil lístek na vlak, pořídil turistické vízum a dojel na pražské hlavní nádraží. Tam naštěstí narazil na vlasatého týpka, který mu nabídl ubytování a spojil ho s Jazzovou sekcí, díky tomu se seznámil s Mikolášem Chadimou, ale na punks žádné kontakty stále neměl, a tak chodil po ulicích, dokud na nějaké nenarazil. Seznámil se tak mj. i s Bergámem, který na to vzpomíná ve výše uvedené knize. Státní bezpečnost Lukovi problémy nedělala, ale dobře věděla, s kým se stýká. Přes hranice vozil punkové nahrávky spolu s oficiálními, což odpoutalo pozornost celníků. Podobnou strategii užíval i při pašování punku z jiných zemí totalitního charakteru. Vyprávěl, jak náhodně kontaktoval punkery v různých zemích. Většinou měl velké štěstí, ale několikrát se mu také stalo, že nebyl úspěšný. Rozpovídal se o tom, jak nechával od roku 1992 lisovat své vinily v Gramofonových závodech v Loděnici, a o provozu svého labelu. Na dotaz, co má podle něj punk společného napříč časem a prostorem, odpověděl, že je to určitě duch rebelie – když se mladí snaží přežít ve sračkách, musí revoltovat proti kultuře, tradici, politice… jít proti, aby jim život dával smysl.

Po Lukovi se na chvíli chopil slova Bergámo, aby promluvil o významu Lukovy iniciativy, jímž bylo propojování lidí skrze scene reporty, které otiskoval: ze světa začaly chodit dopisy, vyměňovaly se nahrávky, navíc to byla obrovská vzpruha, že se o punk v Česku někdo zajímá. Díky takto získanému propojení s celým světem tak mohl Bergámo hned v letech 1989/90 začít organizovat koncerty zahraničních kapel. Zdůraznil i Lukovu humanitární práci.

Dál se debata stočila na uvolněnější poměry v tehdejším Polsku, Maďarsku či Jugoslávii, kde šlo zakoupit hodně věcí (triček, nahrávek…). Na dotaz z publika, zda se Luk cítí být punk, odpověděl, že ideově, co se týče nonkonformity, antimilitarismu apod., vlastně ano. Podle něj tak objevil svou globální rodinu, pochopil, že jednotlivé scény se mají propojovat, a zval si to za své. Další dotaz směřoval na Mikoláše Chadimu a jeho antikomunismus. Ten poměrně rezolutně odpověděl, že nikdy antikomunista nebyl. Prohlásil, že není nad čím jásat, protože fabriky, které dřív patřily jakoby všem, byly předány do rukou několika jednotlivců, a mluvil o tom, že režim si uměle vyráběl nepřátele z těch, kterým byl vlastně u zadku. Poukázal, že si záhy uvědomil, že tak hrozný to tu nebylo v porovnání s tím, co se dělo třeba v Chile nebo Argentině, kde byli podobní lidé vyhazováni z vrtulníků či nenávratně mizeli.

I když vzájemným poděkováním oficiální část besedy skončila, ještě dlouho se na půdě Eternie neformálně debatovalo. A tak závěrem nezbývá než poděkovat Archivu za zprostředkování úžasného setkání a těšit se na další akce. A pokud by někdy někdo nevěděl, čemu věnovat třeba benefiční punkový koncert, vzpomeňte na Archiv – zaslouží si podporu.