Anarchistická federace

Má dnes populismus v anarchismu nějaké ohlasy?

Co je populismus? Může mít nějaké styčné plochy s anarchismem? Je třeba proti němu bojovat? A jaké úskalí se skrývá za pojmem „lid“? Odpovídá esej Tomáse Ibáñeze.

Tomás Ibáñez

To je jasné jak facka. Vzdálenost mezi populismem a anarchismem je taková, že není pochyb o jejich naprosté neslučitelnosti. Nejenže je anarchismu jakákoli forma populismu cizí, ale podle mého názoru musíme populismus považovat za vážného protivníka, pokud je levicový, a za skutečného nepřítele, pokud je pravicový.

Tato neslučitelnost však nevylučuje, že mezi některými aspekty populismu a anarchismu mohou existovat určité shody. Abychom na ně ovšem ukázali, je třeba nejprve rozplést zmatek, k němuž pojem populismus odkazuje, a vymezit jeho charakteristické rysy tím, že objasníme jistá nedorozumění.

Nedorozumění, jako je například definování populismu jakožto vlády jménem lidu, ale bez lidu, neboť to konkrétně nerozlišuje populistické vlády, ale charakterizuje to všechny vlády, samozřejmě s výjimkou těch, které vznikly vojenským převratem. Všechny zakládají zdroj své legitimity na vůli lidu vyjádřené prostřednictvím volebních uren, zatímco od chvíle, kdy se dostanou k moci, ji systematicky ignorují.

Populismus důrazně odsuzuje uzurpaci vůle lidu vládnoucí politickou garniturou a usiluje vrátit lidu hlas, jenž mu byl řadou lstí ukraden, a navrátit mu tak svrchovanost, jež mu byla odebrána. Proto vyzývají lid, aby šel hromadně k volebním urnám a naplnil je lístky jejich vlastní populistické politické formace.

Tento důraz na lidové hlasování navíc odstraňuje další nedorozumění, jež spočívá v tvrzení, že populismu se hnusí volební urny a snaží se je umlčet, zatímco ve skutečnosti volební urnu jako výraz vůle lidu posvěcuje. Proto se populisté plnou vahou vrhají do volebních bojů, aby se dostali k moci, ačkoli samozřejmě když se jim to podaří, dělají to, co dělají všechny vlády, totiž na lid zapomenou.

Jelikož nemohu sledovat genealogii současného pojmu populismus a politického fenoménu, který reprezentuje, spokojím se jen s připomenutím, že ačkoli je vzdáleně příbuzný s ruským narodnictvím z konce 19. století a s krátkodobým americkým populismem z téhož období, který ztělesňovala mimo jiné Lidová strana (People’s Party), termín populismus ve významu, který je blízký tomu současnému, se objevil až v 60. letech 20. století pro pojmenování některých politických jevů v Latinské Americe. A bylo nutno čekat ještě několik dalších let, než se populismus prosadil na evropském kontinentu, a teprve v 21. století prodělal rozmach, který z něj dnes v našich zeměpisných šířkách činí nastupující ideologii.

V Evropě se většina populistických hnutí vyvinula původně z krajně pravicových formací a následně si zachovala silně pravicové prvky, ačkoli několik z nich, jako například Podemos ve Španělsku nebo Insoumise ve Francii, jsou hnutí levicová. Zcela jinak je tomu ale v Latinské Americe, kde má populismus obecně spíše levicový charakter. Ten rozdíl je ještě patrnější, jestliže rozlišujeme mezi populistickými režimy, to znamená populismem u moci, a populistickými hnutími, to znamená populismem na cestě k moci. V Latinské Americe totiž převažují právě levicové populistické režimy, zejména po pádu Bolsonara v Brazílii.

Populistické režimy jsou jistě autoritářské a represivní, ale nejsou to přísně vzato diktátorské systémy, často si zachovávají podobu demokracií a řekl bych, že neologismus „demokratury“, kombinace demokracie a diktatury, je vcelku vhodným způsobem jejich charakterizace.

Je zjevné, že mezi pravicovým a levicovým populismem existují velmi podstatné rozdíly, například pro pravicový populismus jsou charakteristické xenofobie, rasismus, sexismus, patriarchát, homofobie, zatímco levicový populismus proti nim často bojuje. Nicméně rozlišování populismů na levicový a pravicový odvádí tím, že se zaměřuje na tyto dvě větve, pozornost od toho, co tvoří jejich společné jádro. A protože mě při analýze společného základu obou těchto populismů zajímá právě ono jádro, upustím nadále od jejich rozlišování a budu o populismu mluvit v jednotném čísle.

Jak známo, populismus, který se obrací více k emocím a náklonnostem než k rozumu, vyvolává u části populace odpor k systému, v nějž tato skupina ztratila důvěru, a považuje jej za nespravedlivý, čímž zároveň prohlubuje takzvanou krizi reprezentace a snaží se zužitkovat znepokojení velké části těch, kteří se cítí být politickou třídou, jež tvrdí, že je zastupuje, zastupováni špatně, nebo dokonce vůbec.

Populismus se systematicky uchyluje k proceduře binárního rozdělení společnosti ve smyslu rozdílu, který teoreticky popsal Carl Schmitt opozičními termíny přátelé/nepřátelé. To jej vede k přílišnému zjednodušování sociální reality tím, že celou řadu prvků, které jsou ve skutečnosti rozloženy spojitě, rozděluje do dvou vnitřně homogenních a diametrálně odlišných bloků, konkrétně na ty, co jsou nahoře, a ty, co jsou dole, na ovládající a ovládané, na těch 99 % a 1 % atd.

Jeho ostny jsou namířeny proti kastám, oligarchiím, mediálním mocnostem, které si falešné síly koupily, aby omámily lidi, proti ekonomickým mocnostem, které diktují politikům svá opatření a korumpují je. Jejich nepřítelem je vše, co stojí nad svrchovaností lidu a porušuje ji.

Celkem vzato je to hudba, která anarchistickým uším nezní špatně a není nutné ani připomínat, že ruské narodnictví konce 19. století mělo určitý vliv i na samotného Kropotkina, abychom dospěli k závěru, že některé aspekty populismu se ocitají na okrajích anarchistického pole.

Je například jasné, že kromě aspektů, které jsem právě vyjmenoval, nachází v anarchismu odezvu také populistické vyzdvihování lidu. Anarchistické projevy a texty se na lid často odvolávají, což rezonuje i v jeho nejsymboličtějších projevech, například v písních, jako je rozkošná Hijo del pueblo te oprimen cadenas (Synu lidu, řetězy tě utlačují), jedna z hymen španělského anarchosyndikalismu.

Ohlas jiných aspektů populismu v anarchismu je spornější. Populismus například nastoluje charismatické vůdce, s nimiž se jeho stoupenci identifikují. To se teoreticky v anarchismu, jemuž je cizí jakýkoli kult osobnosti, stát nemůže, ale anarchistické hnutí má také nepopiratelnou tendenci mytologizovat některé své aktivisty, kteří si sice nepochybně zaslouží úctu, ale nemělo by jim to poskytovat ochranu před jakoukoli kritikou. Pokud někdo pochybuje o této mytologizaci v našich řadách, nechť si vzpomene na Durrituho nebo Federicu (Montsenyovou) nebo v poslední době například na někoho takového jako Lucio Urtubia.

Zdá se mi zřejmé, že boj proti populismu musí tvořit součást jedné z mnoha front anarchistického boje, což znamená nedávat mu průchod například tím, že se vyhneme účasti na jeho šíření konspiračních a spikleneckých teorií nebo na přílišném zjednodušování společenské reality, která je vždy mnohem složitější než karikatura vycházející z binárního dělení.

Především ale nesmíme přispívat k sakralizaci lidu a pojmů jako lidová svrchovanost a obecná vůle. Neboť nejrozhodnější zbraní, kterou populismus disponuje, je klamná konstrukce entity zvané lid.

Jsem přesvědčen, že boj proti populismu zahrnuje mimo jiné kritiku, které se používání pojmu lid nemůže vyhnout. Ošidnost tohoto pojmu se poprvé ukázala ve formulaci We the people (My, lid), která figuruje jako podpis pod deklarací nezávislosti Spojených států v roce 1776. Fiktivní entita lid byla vytvořena jako jednotný a homogenní fenomén a byl jí přisouzen dar řeči, což zakrývalo mistrné břichomluvectví, které bylo vždy nezbytné, pokud chtěl někdo mluvit jeho ústy.

Lid neexistuje, je to pouhá pojmová kategorie, jež odkazuje na velmi různorodou, heterogenní entitu, kterou populismus, ale nejen on, přetváří v kompaktní celek, homogenní blok, a rozpouští tak jeho konstitutivní různost.

Svrchovanost lidu není navíc hodnotou, která by byla sama o sobě nadřazena všemu ostatnímu, jak tvrdí populismus. Není pravda, že lid má vždycky pravdu, není to nejvyšší hodnota, a tak se stává, že proti takzvané lidové vůli je někdy nutné bojovat, třeba za anarchistické hodnoty, protože například fašistický lid je naším nepřítelem, i když je to lid ve všem všudy.

Nemělo by nás ale ani překvapit, když v řeči některých anarchistů nacházíme ohlasy populismu s pozitivními odkazy na takové věci, jako je moc lidu, volání po silném lidu nebo vůle obnovit hlas lidu.


Tomás Ibáñez je emeritní (jak sám říká) profesor sociální psychologie na Universitat de Barcelona. Je anarchistickým aktivistou a jedním z teoretiků „anarchismu bez dogmat“, což je formulace, které dává přednost před termínem „postanarchismus“. (V Existenci č. 4/2014 jsme s ním přinesli rozhovor.)

Text je přeložen z francouzského znění, do něhož ho autor sám převedl z původně španělského vydání v časopise Al Margen, č. 125, jaro 2023.


Verze pro tisk 20.4.2023 Tomás Ibáñez

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy