Hřmí od Plzně

Recenze na první číslo hc-punkového zinu Hřmot

Když jsem na benefičním koncertě pro No Borders Team, který se konal v plzeňské Družbě, měl u distra Raw Zine Records možnost vyměnit nějakou tiskovinu za jinou, s překvapením jsem narazil na první číslo zinu Hřmot. Na to, že vyšel už v květnu loňského roku, jsem o jeho existenci neměl ani páru. Nikde žádná recenze. Zkusím to tedy napravit – už proto, že jsem přesvědčen, že si Hřmot pozornost zaslouží.

Autorka časopisu byla dříve spoluvydavatelkou plzeňského zinu Kawakamiho rýže a na jedničce Hřmotu je znát, že má v tomto směru už něco za sebou. Zároveň je cítit osobitý charakter nového titulu, který sice zapadá do tradičního schématu podobných hc-punkových zinů, pro které je „hard core víc než hudba“, ale rozhodně je z něj cítit ženský prvek, už jen v akcentaci témat.

Je úžasné, že zveřejněné rozhovory s kapelami opravdu nejsou „jen shrnutím infa o tom, kdo v kapele hraje a kdy vydají nové album“. Těmi zpovídanými kapelami jsou Krav Boca, skupina z Toulouse, kterou tvoří tři zpěváci, mandolinista, kytarista, bubeník a performer, přičemž zpěváci vystupují v kuklách, aby nebyli vnímáni jako lídři kapely. Jde o partu, která zároveň vydává zin Karton a jejíž merch je za dobrovolné ceny. Další v pořadí je queer-feministická anarchistická hc kapela z Berlína – Eat My Fear. Dozvíte se mj. o životě a gentrifikaci v Berlíně, o integračních testech pro získání trvalého pobytu v Německu či o festivalu Queer Punk Resistance. Z dálek nás vrátí zpět rozhovor s chodskou partou Related Crew, která pořádá na Domažlicku festival ve svém prostoru RAW32. Takže pěkné povídání o okrajových kulturních aktivitách a aktivismu na venkově.

Samostatně bych pak vypíchnul velmi zajímavý rozhovor mezi zinařkami – autorkami Hřmotu a Mazinerie, a to už z toho důvodu, že mě donutil hned k několika zamyšlením. Zejména, co se týče přístupu k zinům, jsem byl konfrontován s odlišnými pohledy. Zaprvé se obě autorky shodují v oblíbenosti osobnějších zinů, kdy mohou sledovat „vývoj toho média, ale i jeho autora/rky“. I když mě baví sledovat to samé, musím se přiznat k dlouhodobému přesycení osobnějších zinů. Mám trochu obavu, že to kopíruje celospolečenský trend individualizace, kdy se každý prezentuje sám za sebe a ztrácí se kolektivní prvek. Proto mě asi baví víc sledovat právě ty kolektivnější projekty, které rozvíjejí vzájemnou spolupráci a pomoc. Nad čím jsem dlouze přemýšlel, byly pak výroky obou zinařek: „Ale moje vnímání zinu je úplně jinde. Proto jsem taky nikdy nepsala a nebudu psát recenze na ziny.“ a „Jo, tak s tím recenzováním zinů absolutně souhlasím, já i bych řekla, že to smrdí hrozným nerdovstvím.“ Hned mi vyskočila spousta otázek. Když se nebudou psát recenze, jak se o jiných zinech, které by mě zajímaly, mám vůbec dozvědět? A odkud mají autoři a autorky brát zpětnou vazbu, když ne z recenzí? V čem je rozdíl oproti recenzím na nahrávky kapel? A nevede takový přístup zas jen k větší individualizaci zinařské „komunity“ než k jejímu utužování a vzájemné podpoře? V neposlední řadě obě rozebírají důležitou otázku postavení žen ve scéně a její vývoj.

A co dalšího v zinu zahřmělo? Ve sloupcích si počtete o historii a potenciálu kazet, ASMR, manulech, loňské plzeňské oslavě MDŽ či o festivalech a koncertech v Poznani, Varšavě, Praze a Rize. V závěrečných recenzích se seznámíte s 11 nahrávkami, přičemž není hodnocena jen hudba, ale i celkové zpravování a texty. No a nakonec jsem si nechal asi nejrozsáhlejší materiál čísla – rozhovor s iniciativou No Sweat o boji proti sweatshopům, což jsou „pracoviště, kde zaměstnanci čelí extrémnímu vykořisťování. To znamená mnoho hodin práce za mzdu, která výší nejenže atakuje hranici chudoby, ale zpravidla se pohybuje i hluboko pod ní. To vše za bezpečnostně zcela nevyhovujících podmínek.“ No Sweat se zaměřuje zejména na textilní průmysl v Asii (neopomíjí ale ani ten v Británii), prosazuje důležitost silných odborů, aby pracující měli silný společný hlas, a zároveň provozuje firmu na výrobu oděvů No Sweat Ethical Trading Ltd. Velmi inspirující čtení – vřele doporučuji – stejně jako celý Hřmot.

Hřmot č. 1. 52 stran A5, 50 Kč. Kontakt: liny.hrmot[a]seznam.cz. K dostání např. ZDE.