Jazykově upravený dobový překlad textu od známé anarchistky Emmy Goldmannové (1869–1940)

Slovo „anarchie“ má v uších většiny lidstva špatný zvuk; znamená prý to samé co zlomyslnost, zkaženost a zpustlost. Anarchisté jsou pokládáni za bandu podlých zločinců, kteří neumí používat hřeben ani mýdlo a jsou odhodláni zabít boháče a rozdělit se o jejich majetek. A zatím je anarchie pro zasvěcence sociální teorií, která se zabývá tím, jak zjednat pořádek bez nadvlády člověka nad člověkem. Prostě znamená plnou individuální svobodu.

Bylo-li dosud užíváno slovo anarchie k označování stavu nejkrajnějších nepořádků, dělo se to proto, poněvadž se chtělo lidem namluvit, že jejich záležitosti jsou vedeny moudře, že vláda nad nimi moudře panuje, že autorita je nutností.

V uplynulých stoletích bylo považováno každé individuum, které tvrdilo, že lidstvo může jít svou cestou bez pomoci nějaké pozemské nebo nadzemské autority, za blázna a ukončilo brzy život v blázinci nebo na hranici. Avšak dnes existují snad statisíce mužů i žen, které se představě o nadpřirozené bytosti uštěpačně smějí.

Ale svobodní myslitelé dneška věří např. ještě v nutnost státu, který společnost chrání; nesnaží se odůvodnit barbarství oněch zřízení. Nepochybuji, že vláda nikdy neexistovala bez útlaku a nemůže existovat; že se každá vláda provinila proti společnosti krutými tresty a velikými zločiny.

Vláda vyvinula se znenáhla z despotismu v demokracii, oligarchii, plutokracii; ale vždy byla tyranií.

Nelze popřít, že počet lidí se zdravým lidským rozumem a dobrou vůlí je veliký, těch, kteří si úzkostlivě hledí toho, jak by zlepšili své stávající postavení. Ale zcela neosvobodili své smysly od předsudků a pověrečných názorů barbarských dob, aby mohli pochopit, co skutečně skrývá ve svém klíně zřízení, které se nazývá nadvládou.

„Jak by bylo možné bez zákonů něco vyřídit?“ ptají se. „Jsou-li naše zákony špatné, pokusíme se je zdokonalit nebo zlepšit, ale určitě je potřebujeme!“

Ale naneštěstí jsou dobré zákony pohádkou, poněvadž jejich existence je podmíněna poddanstvím jedné třídy moci třídy druhé. „Ale lidé musí býti ovládáni,“ poznamenávají někteří lidé, „touží po tom, aby byli vedeni zákony.“ Budiž, jsou-li lidé dětmi, které se musí vodit, kdo je tu natolik dokonalý, moudrý a čistý, aby sám své spolubližní ovládal a vodil?

Tvrdí, že se člověk jako individuum dá a musí ovládat. Nejsou-li lidé ještě dost zralí, je tomu s vládou právě tak. Je možné, aby jediný muž anebo malý počet lidí vedl miliony nemluvňat, které tvoří národ?

„Ale potřebujeme aspoň nějakou autoritu,“ řekl nám Američan z okruhu našich přátel. Jistě, a takovou autoritu také máme. Je to totiž nepřemožitelná moc přírodních zákonů, které se vyjevují v duševním a společenském světě. Ať tyto zákony chápeme či nikoli, musíme je poslouchat, neboť tvoří část našeho bytí. Jsme rozhodně otroky těchto zákonů, ale toto otroctví nás nijak nepokořuje.

Dnešní otroctví připouští jiného pána, cizího zákonodárce těm, kteří ho poslouchají. Naproti tomu zákony přírodní neleží vně nás, nýbrž v nás. Jen podle těchto zákonů žijeme, dýcháme, pohybujeme se – nejsou nám nepřáteli, nýbrž dobrodinci.

A shodují se zákony lidmi ustanovené a v jejich zákonících sebrané se zákony přírody? Snad nikdo, myslím, nemá odvahu něco takového tvrdit.

Právě proto, že zákony, které nám lidé ustanovili, nesouhlasí se zákony přírody, lidstvo tolik trpí. Je zcela zvrácené mluvit o lidském štěstí, dokud nejsou lidé svobodní.

Žádný div, že jisté osoby bojují proti anarchismu a jeho příznivcům s takovým rozhořčením. To učení učí příliš důkladnému odloučení od stávajícího dovoleného pořádku a nadšené působení jeho hlasatelů je způsobilejší ranit než získávat.

Chudým se káže trpělivost a odříkání, slibuje se jim odměna na věčnosti. Ale co je nešťastnému páriovi, který ani nejmenší kout země nemůže považovat za svůj vlastní, který žebrá o kus chleba, platné, že se mu brány nebes otvírají šířeji než boháčovi? Takové slibování se při hrozné bídě mas jeví jako trpká ironie.

Setkala jsem se s velice málo muži a ženami, kteří by měli takový dar obhajovat stávající vládu ve vší poctivosti a s dobrým svědomím. Všichni se mnou v mnoha bodech souhlasili, ale když mělo dojít k závěru, neměli dost mravní odvahy osvědčit své sympatie s anarchistickými zásadami a dát je najevo.

My, kteří jsme si zvolili cestu, kterou nám určilo naše přesvědčení, potíráme zásadně organizaci zvanou stát a hlásáme rovné právo všech na práci a na užívání života.

Zbaveni jednou omezení cizí autoritou vstoupí lidé ve volné spojení. Všude na zemi povstanou dobrovolné organizace. Každý bude přispívat celou silou, jíž je schopen, ke společnému blahu i k blahu vlastnímu a podle toho bude hradit své potřeby. Všechny objevy a technické vynálezy nové doby budou sloužit k tomu, aby ulehčily a zpříjemnily práci. A věda, vzdělání, umění budou lidstvo zdokonalovat a zušlechťovat, poněvadž jsou všem přístupné, zatímco žena bude postavena na roveň muži.

„To vše je velmi hezké,“ řekne někdo, „ale lidé nejsou andělé, jsou egoisté.“

No a? Egoismus není zločin. Stává se zločinem jen za podmínek umožňujících některému individuu ukájet svůj egoismus na úkor jiných. V anarchistické společnosti bude každý hledět uspokojovat své Já. Ale poněvadž naše matka příroda zařídila svět tak, že se dovedou udržet právě jen ti, kteří pomáhají svým bližním, bude člověk pomáhat, aby uspokojoval své Já, jen těm, kteří budou i jemu pomáhat. A tak se egoismus stane z trýzně dobrodiním.

To je náš ideál.

Dýku v jedné, pochodeň v druhé, všechny kapsy plné dynamitových bomb – tak malují anarchistu nepřátelé. Napůl blázen, napůl lotr. Jeho jediným cílem je všeobecné „Bumberumbác“, nezná jiného prostředku než vraždit každého, kdo s ním nesouhlasí. Ten obraz je děsnou karikaturou; avšak nesmíme se divit tomu, že je obyčejně považován za pravdivý, pomyslíme-li, s jakou tvrdošíjností se tato představa nabulíkovala veřejnosti.

My zatím věříme, že anarchie – tj. svoboda každého individua bez škodlivého nucení jiných, ať již ze strany individuí nebo spořádaných společností – se neudrží bez moci, a že to je stejná moc, jež zvítězila u Thermopyl a Marathonu.

Je zřejmé, že se středem celých světových dějin táhne hnutí, před nímž musí ustupovat všechny druhy otroctví a násilí ve všech podobách. Z toho nutně vzejde plná a neomezená svoboda – svoboda všem a svoboda jedinci. Z toho plyne, že anarchismus nemůže býti zpátečnickým hnutím, jak se mylně tvrdí. Anarchisté jdou první do boje – do boje za svobodu. Pro nás je pak nezbytně nutné, aby masa národa ani na okamžik nezapomněla na onen obrovský zápas, který nás předcházel při uskutečnění našich idejí. A právě proto používají anarchisté všech jim vhodných prostředků – řeči, tisku, revoluce ducha, boje národohospodářského, osvěty, vědy a umění, aby razili cestu nové společnosti.

Jak ukáže budoucnost, spočívá blaho lidstva v komunismu. Ale komunistický systém důsledně vylučuje každý poměr pána a služebníka a v důsledku znamená anarchismus. Abychom k tomuto cíli došli, musíme propagovat především revoluci ducha.

Vyšlo v novinách Matice svobody (časopis pro vědy socialistické), číslo 4, v Brně 8. ledna 1902.
Překlad výtahu z N. Leben.

Jazykově upraveno.
Původní text se nám podařilo dohledat ZDE. Podle zde uvedených informací jsou autory Johann Most and Emma Goldmanová a text vyšel v Metropolitan Magazine (roč. IV, č. 3) v říjnu 1896. 

Související odkazy:
Rudá Emma
Emma Goldman: Persekuce anarchistů

12.1.2023 -zd-

Teorie