Bohaté životní osudy známé anarchistky a feministky.

Bída, útisk a touha po svobodě naplňovaly první léta života Emmy Goldman. Narodila se v chudé židovské rodině v Rusku - zaostalé a silně antisemitské zemi. Od počátku ji tak pronásledovala touha utéci - zprvu jen v říši snů a fantazie, později úvahami o vzdělání v cizině a nakonec i konkrétními myšlenkami na emigraci.
Život „rudé Emmy“ začal 27. června 1869 v malém ruském městě Kovnu, které se dnes již nachází na území Litvy. Rodina živořila v židovském ghettu a čas od času se stěhovala za lepšími „příležitostmi“. Otec, frustrován bídou a nenávistí okolí k Židům, obracel svůj hněv často proti vlastní rodině. Když bylo Emmě dvanáct, celá rodina přesídlila do Petrohradu a to v atmosféře konce starých pořádků po zavraždění cara Alexandra II. Zde se Emma poprvé setkala s názory ruských narodniků a nihilistů. Doslova ji uchvátila kniha Černyševského Co dělat? - hlavní hrdinka Vera, politicky angažovaná pracující dívka, se stane pro Emmu novým vzorem a nahradí dříve obdivovanou biblickou Juditu. S nadějí, že pozná moderní styl výuky, opouští Emma krátce poté Rusko a odjíždí studovat na německé gymnázium. Ve skutečnosti se musí střetávat s rutinními a autoritářskými učebními metodami a ke všemu si ani příliš nerozumí s německými příbuznými. Alespoň se jí daří soustředit se na nové zájmy, kterými se staly literatura, opera a klasická hudba.
Po návratu do Ruska začíná intenzivně přemýšlet o odjezdu do Ameriky. Stále přísnější otec jí sežene namáhavou práci v továrně na korzety, nutí ji také vstoupit do předem smluveného manželství. Odmítajíc jeho nátlak, prchá v roce 1885 šestnáctiletá Emma v doprovodu své starší nevlastní sestry Heleny do Ameriky.

Setkání s „Novým světem“
„Stály jsme s Helenou v přístavu, tisknuly se k sobě a pozorovaly, jak se náhle z mlhy vynořuje socha Svobody. Ach, to je ona, symbol naděje, volnosti, příležitosti! Držela svou pochodeň, aby posvítila na cestu do svobodné země, na azyl pro utiskované ze všech koutů světa. Také my, Helena a já, jsme toužily najít své místo ve šlechetném srdci Ameriky...“, tak později vzpomínala na svůj příjezd. Ale romantické představy byly rychle vystřídány drsnou realitou. Prvním místem jejich pobytu se stal Rochester, kde si Emma našla práci v továrně. Postupně se připojila k sílícímu hnutí za zlepšení pracovních podmínek, které byly v průmyslových Spojených státech ještě horší než v zaostalém Rusku.
Klíčovým momentem se staly chicagské události v roce 1886, které vyvrcholily zinscenovaným procesem proti anarchistickým a odborovým aktivistům. Také Emma Goldman se zapojila do agitace za osvobození vězněných. Přestože již předem bylo známo, že půjde o justiční vraždu, byli 11. listopadu 1887 čtyři anarchisté popraveni.
S tím, jak krystalizovalo Emmino politické přesvědčení, změnily se také její názory na soukromý život. I když riskovala stigma rozvedené ženy, opustila svého muže a vyvázala se tak z krátkého, ale deprimujícího manželství. Nový život pro ni začal v New Yorku, kde ji také „objevil“ známý anarchistický řečník Johann Most. Rozpoznal Emminu výmluvnost i oddanost myšlence a zorganizoval její první řečnické turné. Plna politického idealismu se zamilovala do ruského emigranta Alexandra Berkmana, který se stal jejím celoživotním přítelem a soudruhem. V roce 1892 vyprovokoval Henry Caly Frick z oceláren v Carnegie krvavý střet s dělníky ze závodu v pennsylvánském Homesteadu. Berkman a Goldman se rozhodli sáhnout k odvetě. Berkman přijel do Homesteadu a postřelil Fricka, ten ale útok přežil. Alexander byl odsouzen ke 22 letům vězení. Přestože mu Emma při přípravě pomáhala, kvůli nedostatečným důkazům se jí podařilo uniknout trestu. Na čas se pak stáhla z veřejného života, aby se vyhnula pronásledování. Když se po nějaké době opět „vynořila“ a kritizovala dřívější akty individuálního násilí, začalo jedno z jejích politicky nejaktivnějších období - přednášela po celých Státech, přispívala do četných periodik (The Alarm, New York World...) a vydávala vlastní časopis - Matka Země (Mother Earth). Část veřejnosti ji ale pod vlivem masové protianarchistické propagandy stále považovala za nebezpečnou vražedkyni. Když v roce 1901 anarchista Leon Czolgosz smrtelně postřelil prezidenta Williama McKinleyho, snažila se bezprostředně poté policie Emmu do celého případu zaplést. Jako záminka pro uvěznění stačilo, že Czolgosz navštívil jednu z jejích přednášek. Ironií osudu se právě touto přednáškou Goldman pokoušela vyvrátit obecnou představu o anarchismu jako násilné doktríně. Represivní složky nesehnaly žádné usvědčující důkazy, takže musela být Emma opět propuštěna.

Co skutečně znamená svoboda
Jedním z hlavních témat se pro Emmu stala svoboda projevu. Přes její formální existenci byla Goldman již v roce 1893 odsouzena k 10 měsícům vězení jen za to, že nabádala davy nezaměstnaných a hladových dělníků, aby se nespoléhaly na standardní volební proces, ale vyšly do ulic demonstrovat. Po smrti prezidenta McKinleye se situace ještě zhoršila. Represe kulminovala přijetím série zákonů z let 1917 - 1918 proti vyzvědačství a protistátní činnosti (Espionage and Sedition Acts), které postihovaly mnohaletým trestem odnětí svobody ty, kdo aktivně vystupovali proti vstupu USA do první světové války.
Oklešťování práv zaručených prvním dodatkem k Ústavě začali kritizovat i liberálové a některé další skupiny. Vládní snahy umlčit Goldman přivedly mnohé občany k tomu, že podporovali Emmino právo na svobodný projev, i když s jejími názory absolutně nesouhlasili. Emma pravidelně přednášela na toto téma a již v roce 1903 pomáhala založit Ligu za svobodu projevu (The Free Speech League), později úzce spolupracovala s anarchosyndikalistickými odbory IWW (Industrial Workers of the World) při jejich vlastní kampani... Na jednom z mítinků pro pracující (1908) v St. Louis slyšel Emmu i Roger Baldwin, pozdější zakladatel Amerického svazu pro občanské svobody, kterého Goldman zcela zásadně ovlivnila. Svůj obdiv vyjádřil mnoho let poté, když jí v dopise napsal, „...navždy jste zůstala hlavní inspirací mého života, díky Vám jsem poznal, co skutečně znamená svoboda...“, také často opakoval, že „Emma Goldman mi nezprostředkovala jen kontakt s novou literaturou, ale také s novými lidmi - někteří z nich si říkali anarchisté, jiní libertariáni či milovníci svobody... spoutáni byli jedním principem - touhou po životě bez nátlaku a donucení“.
Pro Emmu bylo osudovým náhodné setkání s Benem Reitmanem, který se stal v letech 1908 - 1916 nejen jejím milencem, ale i organizátorem úspěšného přednáškového turné. Během let změnila Emma koncepci svých vystoupení. Jádro přednášek již netvořil výklad o anarchistické teorii, Emma se snažila především o její aplikaci na dobově aktuální sociální a politické otázky - socialismus, plánované rodičovství, emancipaci žen, volnou lásku, svobodu slova... Její veřejné projevy byly velmi různorodé - nedělalo jí žádný problém hovořit jeden den o generální stávce, druhý den na téma homosexualita a ještě týž večer přednášet o významu moderního dramatu pro společnost. Jen v roce 1910 absolvovala 120 vystoupení, a to ve 37 městech 25 států, přičemž její názory slyšelo 25 000 lidí.
Emmina křížová výprava za svobodu slova byla ukončena její deportací ze Spojených států, které kritizovala za účast v první světové válce do Ruska, kde musela riskovat politickou izolaci ze strany radikální levice. Stala se totiž jedním z nejhlasitějších kritiků politických represálií v Sovětském svazu.

Sexuální emancipace
Historické studie často přehlížejí průkopnickou roli Emmy Goldman v boji za plánované rodičovství a používání antikoncepce. Emma poprvé začala intenzivně přemýšlet o nutnosti spojit ideu ekonomického osvobození pracujících s myšlenkou na osvobození sexuální v 90. letech 19. století, kdy pracovala jako zdravotní sestra a porodní asistentka mezi chudými imigranty. Nejenže odmítala nátlak k uzavírání manželství a propagovala volnou lásku a rovnoprávné vztahy mezi mužem a ženou, ale především prosazovala sexuální osvětu, antikoncepci a právo na potrat. Své názory si ještě utvrdila na neomalthusiánském kongresu (1900). Při návratu do Spojených států se jí dokonce podařilo propašovat některé antikoncepční prostředky a informační materiály. Její přednášky na dělnických mítincích či v ghettech sociálně slabých se čím dál častěji zabývaly i sexuální osvětou a „právem dítěte nenarodit se“.
Goldman přivedla do kampaně proti zákonu z roku 1873 (zakazujícího distribuci literatury o antikoncepci) Margaret Sanger, později věhlasnou aktivistku, se kterou spolupracovala až do roku 1915, kdy se vzhledem k odlišným názorům na vhodnou strategii vzájemně odcizily. Margaret Sanger, vydavatelka časopisu Woman Rebel, se rozhodla propagovat samostatnou linii při prosazování myšlenek plánovaného rodičovství. Tento pragmatický názor v sílícím hnutí postupně převážil. Naopak Emma jako anarchistka vždy zdůrazňovala širší kontext tohoto problému - svoboda ženy, zda mít či nemít dítě, je determinována i sociálním, politickým a ekonomickým prostředím. Jednoznačně tak odmítala myšlenku izolovaného boje za „reprodukční práva“, boje, který by neusiloval zároveň o odstranění dalších systémových nerovností a forem diskriminace. Emma byla za své aktivity několikrát uvězněna. Soudní proces z roku 1916, kdy byla obžalována z porušení zákona z r. 1873, přitáhl velkou pozornost mnoha spisovatelů, umělců i intelektuálů a problém do značné míry zpopularizoval. Ben Reitman, Emmin milenec a organizátor jejích přednášek, byl také uvězněn - na šest měsíců za veřejnou propagaci antikoncepce, což byl před rokem 1920 vůbec nejdelší trest, který ve Spojených státech za obdobnou aktivitu soudy uložily.

Dva nejnebezpečnější anarchisté musí zmizet
Přestože Emma nebyla pacifistka, zastávala také ona anarchistický postoj, že stát nemá žádné právo vést válku. Většina moderních válek byla podle ní vyprovokována ve prospěch kapitalistů na úkor pracujících - povinné odvody byly jen další formou nelegitimního donucení ze strany mocných. Ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, že Spojené státy vstoupí do války, věnovala Emma značnou část svých příspěvků v Mother Earth kritice válečných příprav. Goldman samozřejmě nebyla jediná: protiválečná koalice zahrnovala liberály, socialisty, anarchisty i pokrokové odboráře. Federální vláda zareagovala hysterickým patriotismem a represemi, v jejichž čele stál prezident Woodrow Wilson. Vydávání Mother Earth, stejně jako mnoha dalších antimilitaristických časopisů, bylo úředně zakázáno. I přes tyto obstrukce a přesto, že věděla o hrozbě deportace ze země, Emma pokračovala v protiválečné agitaci.
Během týdne, v němž Spojené státy oficiálně vstoupily do první světové války, pomáhala s vytvořením No-Conscription League (Liga proti odvodům) a opakovaně vystupovala s kritikou povolávacích rozkazů. Vláda samozřejmě nečekala dlouho s odpovědí. 15. června 1917 byla Emma Goldman - spolu s Alexandrem Berkmanem - uvězněna a obžalována ze spiknutí proti odvodové povinnosti. Oba byli odsouzeni k dvouletému trestu odnětí svobody s možností deportace po jeho vypršení. Po neúspěšném odvolání k Nejvyššímu soudu Emma vykonala svůj trest ve věznici státu Missouri v Jefferson City. Byla propuštěna vlastně jen proto, aby mohla být zanedlouho znovu uvězněna na popud šéfa jednoho z oddělení ministerstva spravedlnosti - J. Edgara Hoovera. Ten se podílel již na prohledání kanceláře Mother Earth v r. 1917. Zabavené knihy a rukopisy využil k získání informací o radikální levici, většinu z nich potom zničil. Deportace Emmy Goldman a Alexandra Berkmana, které označil za „nade vší pochybnost dva nejnebezpečnější anarchisty v této zemi“, se pro Hoovera stala doslova smyslem života. Jako zvláštní asistent ministra spravedlnosti A. Mitchella Palmera začal shromažďovat důkazy proti oběma osobnostem anarchistického hnutí. Jeho úsilí bylo završeno 21. listopadu 1919, kdy osobně přihlížel, jak Goldman, Berkman i dalších 200 radikálů - emigrantů, odplouvá za „doprovodu“ stočlenné stráže na palubě lodi Buford do Sovětského svazu. I po deportaci ale Hoover za pomoci FBI monitoroval exilové aktivity obou anarchistů, tak moc mu přirostli k srdci.

Roky v exilu
S krátkou výjimkou, kterou představovalo devadesátidenní přednáškové turné v roce 1934, strávila Emma Goldman zbylé roky života v exilu (1919 - 1940) mimo Spojené státy. Během té doby žila v Rusku,.Švédsku, Německu, Francii i Kanadě, ale nikde již nenašla opravdový domov. Paradoxně nejhorší stavy zažívala v rodném Rusku. Hned po příjezdu byla šokována autoritářským bolševickým režimem, který pronásledoval veškeré politické odpůrce (včetně anarchistů) a který zcela pohrdal individuální svobodou jednotlivce, pro Emmu tak důležitou. Nekritizovala revoluci jako takovou, ale striktně ji oddělovala od následného totalitního bolševického režimu. Také v Rusku pokračovala v propagaci svobody slova. Emma s Alexandrem se osobně roku 1920 setkali s Leninem, kterému položili konkrétní otázky na osud mnoha nezvěstných a vězněných anarchistů. Leninova odpověď byla vyhýbavá a zcela nedostatečná. Goldman přijala Kropotkinovu myšlenku, že „bolševismus se stal spiknutím proti revoluci“. Berkman na rozdíl od Emmy tehdy ještě jako mnoho dalších anarchistů bolševikům částečně důvěřoval. Klíčová změna přišla s rokem 1921. Tehdy proběhla v Petrohradě stávka hladovějících dělníků a 7. března Kronštadtské povstání. Oba masové protesty byly násilně potlačeny represivními složkami. Berkman si 7. března poznamenal do svého diáře: „Je šest hodin. Kronštadt byl napaden. ... Mé srdce je otupělé beznadějí; něco ve mně zemřelo“.
Ve své knize My Disillusionment in Russia (Mé vystřízlivění v Rusku) z roku 1923 Emma naplno rozvinula argumentaci proti bolševickému státu, který fakticky zlikvidoval revoluci i její ideály. Vyhraněný antibolševismus Goldman částečně izoloval od dalších evropských i amerických levičáků, kteří si v té době ještě nechtěli připustit zrůdnosti nového sovětského režimu.
V roce 1924 se přestěhovala do Londýna, ale právě kvůli kritice bolševismu zůstávala osamocená - neustále na ni útočí představitelé pravice i levice. Navíc ji iritovala netečnost a rezervovanost Britů, a to tak, že píše Berkmanovi: „Dokonce i nejlepší Angličané mě v podstatě paralyzují...“. Přestože má politické výhrady k instituci manželství, uzavírá čistě formální sňatek s Jamesem Coltonem z Walesu. Získává tím britské občanství a může bezpečně cestovat.
Ve dvacátých a třicátých letech si dopisuje s řadou anarchistů z Ameriky i Evropy a je aktivní ve francouzské komunitě vypovězených Američanů. Přestože citově i finančně strádá, publikuje mnohé příspěvky a píše další knihy. V roce 1931 vydává tisícistránkovou autobiografii Living My Life. Životopis obsahuje mimo politických názorů i úryvky z četné korespondence, která dokumentuje široké spektrum Emminých zájmů a vědomostí. Její politický i kulturní rozhled můžou doložit i jen samotné názvy některých z mnoha dalších esejů a prací (Socialismus: chycen v politické pasti, Anarchie a otázka pohlaví, Sociální význam moderního dramatu,...).
Během exilu se Goldman i její advokáti opakovaně pokoušeli o získání povolení k návratu do USA. Doufala, že by ve Spojených státech, kde žili její přátelé i příbuzní, mohla být její politická práce efektivnější. První pozitivní odpověď přišla až s nástupem Roosevelta, ale ani administrativa tvůrce New Deal jí neumožnila delší návštěvu než devadesátidenní pobyt. Emmě bylo navíc nařízeno, aby své přednášky omezila jen na 2 témata - literaturu a drama. V levicových kruzích byla vystoupení přijata s nadšením, ne tak v FBI, jejíž agenti Emmu na Hooverův příkaz sledovali. Goldman totiž mluvila o „dramatických“ světových událostech - fašismu, stalinismu, Hitlerovi...

Španělské naděje
Když vypukla v červenci 1936, měsíc po tragické sebevraždě Alexandra Berkmana, španělská občanská válka, bylo Emmě už 67 let. Šance na úspěch anarchistické revoluce jí pomohla překonat hlubokou skepsi. Přes svůj pokročilý věk se od počátku zapojila do pomoci španělským soudruhům a to s entusiasmem, který připomínal její nadšení v prvních letech po příjezdu do Ameriky. Španělské události považovala Goldman „za historicky první revoluci pracujících skutečně inspirovanou anarchistickými ideály“, ne jen za boj s nastupujícím fašismem. Když navštěvovala zkolektivizované vesnice v Aragonu (1936) a Levantě (1937), byla ohromena úspěchy. Prohlásila tehdy: „Abyste viděli revoluci, musíte jít do menších měst a vesnic... v Madridu, Valencii a Barceloně mé srdce tápe“.
Na požádání přátel vedla propagační kampaň v Anglii za pomoc španělským anarchistům. Na druhou stranu kritizovala některé kroky anarchistických „předáků“, které považovala za kompromisní a reformistické (vstup do vlády, spolupráce s bolševiky...), v čemž jí historie opět dala za pravdu. Zúčastnila se ještě kongresu libertinských antifašistických organizací v říjnu 1938. Na jaře roku 1939, po definitivním vítězství fašistů, opouští zemi a odjíždí do Kanady.
I zde organizuje pomoc pro vězně či uprchlíky ze Španělska, snaží se pro ně získávat politický azyl často ve spolupráci s Mujeres Libres (Svobodné ženy - španělská organizace anarchistek). Aktivně podporuje i další levicové aktivisty (emigranty), jimž hrozí deportace do rodných zemí, ve kterých se dostal k moci fašistický nebo nacistický režim.
14. května 1940 Emma Goldman, skvělá řečnice, spisovatelka a bojovnice za ideály svobody a rovnosti, umírá. Její tělo je převezeno do Spojených států, kde proběhne oficiální pohřeb v Chicagu a po něm ještě vzpomínkový mítink v New Yorku. Harry Weinberger, Emmin právník a přítel, ji symbolicky uvítal doma: „Doufali jsme, že Tě budeme moci přivítat zpátky, nestalo se. Nyní to můžeme udělat alespoň po tvé smrti“. Byla pohřbena na Waldheimském hřbitově v Chicagu, poblíž obětí Haymarketského procesu... Na náhrobním kameni, který byl zhotoven o mnoho let později, je zaznamenán jeden z jejích slavných výroků: „Svoboda k lidem nesestoupí, lidé se k ní musí sami povznést!“




[stiahnuť ako RTF súbor]