Anarchistická federace

Claudio Venza (1946–2022)

Zemřel italský anarchista, historik a vysokoškolský pedagog.

Claudio Venza

Ve čtvrtek 27. října zemřel Claudio Venza, anarchista a profesor soudobých dějin na univerzitě v Terstu, autor několika knih vydaných Nadací Anselma Lorenza a spoluředitel časopisu España Contemporánea. Claudio byl také historik, aktivista Skupiny Germinal v Terstu a Italské anarchistické federace (FAI).

S vyznamenáním promoval na Ekonomické a obchodní fakultě Univerzity v Terstu v listopadu 1970. Pak učil jako profesor ekonomických a technických předmětů na různých komerčních ústavech. Od března 1975 do června 1977 pracoval jako smluvní vědecký pracovník v Geografickém semináři Katedry historie Univerzity v Terstu. Od akademického roku 1977–78 pravidelně vedl semináře na témata související se současnými španělskými a italskými dějinami ve spolupráci s různými učiteli soudobých dějin. V létě 1982 začal pracovat v knihovnách a archivech ve Španělsku na tématech historie anarchistického hnutí, a to zejména během občanské války. Na konci roku 1985 byl jmenován docentem soudobých dějin a začal vyučovat dějiny současného Španělska.

V roce 1986 zorganizoval ve spolupráci s profesorkou Erminií Macolou mezinárodní kongres „Kultura a společnost ve Španělsku třicátých let“ a v letech 1989 a 1990 vedl na Autonomní univerzitě v Barceloně půlroční kurz pro studenty posledních ročníků o dějinách současné Itálie. Vedl také seminář pro doktorandy o dějinách italského anarchismu. Byl ve vedení zmíněného časopisu o historii, kultuře a bibliografii Současné Španělsko, který byl založen v roce 1992, a členem vědeckého výboru Historické revue anarchismu, založené o dva roky později.

Claudio si nikdy nenechal ujít příležitost navštívit Španělsko, když mu to čas a zdraví dovolily. V posledních letech se účastnil několika výzkumných skupin: „Občanské války současnosti“, kterou koordinoval Claudio Pavone z univerzity v Pise, a „Občanské války ve Španělsku“, kterou koordinovala Gigliola Mariani Sacerdoti z univerzity ve Florencii.

Po celý život se účastnil mnoha vědeckých kongresů a setkání o dějinách současného Španělska ve Francii, Itálii a Španělsku a přispíval do několika časopisů o současných italských a španělských dějinách. Ve spolupráci s Nadací Anselma Lorenza, k níž vždy choval vřelé vztahy, vydal první díl Dokumentární antologie španělského anarchismu.

Claudiovou smrtí jsme ztratili příkladného bojovníka a zásadního historika italského a španělského libertinského hnutí.

Jeho pohřeb, který se konal 5. listopadu v Terstu, nenechal nikoho na pochybách, že šlo o anarchistu, kterého si jeho kamarádi a kamarádky velmi vážili. Rakev byla překryta černo-rudou vlajkou a obřadní síň byla plná anarchistických praporů, jak je mimo jiné vidět ze záběrů při četbě jeho politického testamentu.

Skupina Germinal ke Claudiovu úmrtí napsala nekrolog nazvaný „Ciao Claudio, budeme bojovat dál s tvým úsměvem v srdci,“ v němž mimo jiné stojí:

„Náš kamarád Claudio Venza se po 14 měsících bojů v různých nemocnicích rozhodl, že se chce vrátit domů, rozloučit se s manželkou a dcerou a odejít. Věděli jsme, že se to stane, už nějakou dobu…

Claudio byl historik, byl to osmašedesátník, byl hodný, velkorysý, ale především to byl anarchista. Co to znamená? Jeho povaha byla otevřená dialogu, konfrontaci, solidaritě, ale také tomu, že když čelil urážkám, šikaně, vnucování ze strany aparátu, a dokonce i jednotlivců, neohnul se. Neudělal to ani 1. května 2020 (již nemocný a velmi ohrožený), kdy chtěl se všemi nezbytnými bezpečnostními opatřeními (roušky, rukavice, rozestupy) distribuovat Germinal v téměř vylidněném městě, a proto dostal poslední pokutu za nepovolenou demonstraci v době covidu.

Claudio se narodil v roce 1946. Dětství prožil jako mnozí v katolickém prostředí, ale omezení a dogmatické zákazy, dokonce i sexuálního rázu (při zpovědi mu kněz řekl: ,Protože jsi měl nečisté touhy, nebudeš moci jet letos v létě k moři!‘), ho odradily. V té době však byly boje monopolem komunistické strany, která vnucovala své myšlenky. Naštěstí však na univerzitě byli i jiní, méně ukáznění lidé a dostatek příležitostí ke sdílení vlastních myšlenek.

… druhé patro bytu ve Via Mazzini 11 se stalo útočištěm staré Skupiny Germinal (tucet starých anarchistů) a mladých libertinů. Z jeho dlouhé terasy vlály černo-rudé vlajky a transparenty dávaly městu najevo, co si anarchisté myslí a co chtějí. Bylo to první bezpartijní sídlo s prvním cyklostylem, který byl financován z vlastních zdrojů, anarchistickou knihovnou, historickým archivem, prodejem knih a novin, možností pořádat schůze podle potřeby, hostit studentské a dělnické kolektivy. Prošly jím tisíce lidí, poznaly ho tisíce mladých…

Pak přišel státní terorismus: milánský masakr, Pinelliho vražda, hledání bomb, udání. V Terstu bez dlouhého přemýšlení vždy vytáhli ze šuplíku trojici: Venza, Tommasini, Germani. A pokud to nebyly úřady, byli to fašisté, kteří nás mlátili a chtěli zničit naše sídlo, a pokud to nebyli fašisté, byli to komunisté z PCI, kteří nás napadali a bránili nám vzít si do průvodů naše vlajky a noviny. Vždy jsme ale dokázali pokračovat v naší aktivitě. Antimilitaristické pochody, nejprve s radikály, pak samostatně, odpíračství, solidarita se spolubojovníky. Na počátku 70. let členství ve Skupině Germinal a Italské anarchistické federaci. A otevření světa úžasných kamarádů a kamarádek.

Pak přišel pro Claudia další zlom: možnost učit na univerzitě nejen soudobé dějiny, ale právě dějiny Španělska a jeho anarchistické revoluce, zabývat se orální historií. Opět mnoho studentů, mnoho kontaktů a otevření se tentokrát Evropě a psaní knih. Kontakty s kamarády z Východu, které vedly v roce 1990 ke konferenci „Východ, laboratoř svobody“, na kterou po nečekaném pádu Berlínské zdi přijely stovky delegátů…

Další rozhodující zkušeností byl rozhovor s Umbertem Tommasinim a shromažďování a předávání jeho vzpomínek. Kniha v terstském dialektu, překlad do italštiny, jedna v kastilštině, jedna v katalánštině, jedna ve slovinštině a právě v těchto posledních měsících, z nemocničního lůžka, jedna v řečtině. Těm, kteří se ho ptali, proč v řečtině, a ne v angličtině nebo francouzštině, což jsou běžnější jazyky, odpověděl: ,Protože tam bojují anarchisté a Tommasiniho slova mohou být majákem, záchytným bodem.‘ Mezitím začalo jeho srdce koncem 90. let vykazovat první známky selhání. Claudio, když jsme byli vyhozeni z Via Mazzini kvůli stavebním spekulacím…, podpořil kolektivní úsilí o nalezení a koupi nového sídla, které nás zavedlo do Via del Bosco 52/a. Vždy byl přítomný a iniciativní, oživoval schůze a debaty. Někdy se jeho návrhy nesetkaly s kladným přijetím u některých členů skupiny a naopak, ale přesto je prosazoval i sám, s obvyklou rozhodností…

Dokonce i v nemocnici agitoval mezi lékaři a sestrami, rozdával Germinal, kávu z Chiapasu nebo mýdla z řecké továrny, kterou dělníci obsadili a přestavěli…

Víme, že bude chtít pohřeb s mnoha vlajkami a anarchistickými písněmi. Víme, že bude chtít uspořádat večírek. Víme, že bude mnoha lidem chybět a že ti, kteří zůstanou, budou muset pracovat ještě usilovněji, aby pokračovali v jeho/našich myšlenkách…“


Zdroje:
https://fal.cnt.es/ha-muerto-claudio-venza/
https://www.sissco.it/soci/venza-claudio/
https://moked.it/blog/2022/10/30/claudio-venza-1946-2022/
https://www.triesteprima.it/cronaca/claudio-venza-lettera.html


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy