Anarchistická federace

Neprojdou, my projdeme přes ně

Osobní report z událostí po náckovské vraždě v Bratislavě

Praha

Je to jeden z momentů, o kterých vím, že si je budu pamatovat. Tedy přesněji, těch momentů je z poslední doby více, ale pojďme od začátku. První zprávy o střelbě v Bratislavě ke mně dorazily, když jsme seděli s partou v hospodě. Nevěřím na nadpřirozeno, ale už ve chvíli, kdy se vědělo jen o tom, že někdo zastřelil dva lidi, zavládl jakýsi pocit, že se nás to blízce týká.

Když jsem se vrátil z piva domů, s předtuchou jsem navzdory pozdní hodině zapnul počítač a ve chvilce zjistil, jak moc byl neurčitý dojem přesný. Střelba u známého bratislavského queer podniku Tepláreň, pachatel skoro živě tweetující, že spáchal zločin z nenávisti na bezbranných lidech, odkazující svoje žvásty od obrázku s nacistickým symbolem „černého slunce“ z profilu plného debilních memů… Udělat si obrázek o tom, co se pravděpodobně stalo, bylo pro nás jako antifašisty zběhlé ve shánění informací až příliš snadné.

Zjevně náckovský „manifest“ plný antisemitismu, rasismu, výpadů proti queer lidem a paranoie zjevně inspirované v „americké“ škole neonacismu à la teroristická organizace The Order jsem zběžně pročetl ještě v noci. Vím, že podobné sračky se po útocích nemají číst a hlavně šířit, protože přesně to si pachatel přeje, ale věděl jsem, že potřebujeme co nejrychleji poznat svého nepřítele. Nespalo se mi dobře. Útočník – mladý nácek odchovaný 4chanem i putinovskými rodiči – mezitím srabácky zastřelil i sebe.

Hned druhý den queer i antifašistická scéna, otřesená u nás už dlouhé roky nevídaným činem, prožívala šok, smutek i zlost. Vznikla pietní místa za oba mrtvé, Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha. Několik nás z pražské skupiny AF se stavilo u toho, jež spontánně s květinami, svíčkami a vzkazy vzniklo u plotu slovenského velvyslanectví. V dalších dnech jsme jednak kontaktovali přátele v Bratislavě, jednak navázali spolupráci s queer a antifašistickými kolektivy plánujícími další akce.

Ať už sami queer nebo skrze queer přátele, všichni jsme se cítili otřeseni a viděli jsme, že nejen my, ale i mnoho dalších lidí se potřebuje sejít, pocítit jednotu, dodat si odvahy… A jak jsme z šoku přecházeli k racionální analýze, jasně vyvstala i potřeba vymezit se a odsoudit celou síť homofobie, ultrakonzervatismu a další špíny, jež tu roky bez skrupulí i na úrovni vysoké politiky štve proti queer lidem, a vytváří tak ideologické podhoubí pro činy fanatiků.

Na pátek 21. října se tak naplánoval pochod spojující pietu, komunitní shromáždění a protest s mottem Nebudeme mlčet. Akce se ihned rozrostla, nakonec se nekonala jen v Praze, ale i Brně, Ostravě, Olomouci, Plzni a Opavě.

Hlavní slovo měly skvělé a ohromně akční queer kolektivy, my pod hlavičkou AF jsme se zapojili hlavně jako spojenci nabízející zkušenost s organizováním demonstrací. Ač jsou mezi námi samozřejmě queer lidé, konsenzem jsme se rozhodli přenechat co nejvíce prostoru ostatním a na akci například neřečnit. Nepíšu to proto, abych nás chválil, ale protože si myslím, že jde o správnou praxi – jako anarchisté a anarchistky bychom měli cítit, že někdy máme prostě jen pomoci, ale necpat se do popředí.

Všichni jsme Tepláreň

My jsme se sešli v podvečer u pražského Rudolfina. Bylo vidět, že bratislavský teror lidmi skutečně otřásl, dorazila nejen řada převážně mladších queers a antifašistů, ale i obecně lidí, které bychom na demonstraci jen tak nepotkali. Policie odhadla počet účastníků na začátku k pěti stovkám, z videa jsme nicméně spočítali, že se akce později rozrostla prakticky jistě nad tisíc.

Během úvodních projevů měla část z nás oči na šťopkách před případnými prudiči či přímo nácky – ač se nezdálo, že by hajzlíci něco chystali, a kolem shromáždění postávala řada policajtů, zvlášť v podobném kontextu jsme přijali mantru „better safe than sorry“. Žádný incident se nestal, nepočítáme-li výskyt debílka z dezinformační „televize“ Raptor, natáčejícího akci proto, aby se nad ní mohlo na Facebooku pobouřit co nejvíce polonácků a putinovců.

Průvod se začínal za transparentem „Všichni jsme Tepláreň“ řadit už skoro potmě. Rozsvítilo se nad ním množství lampionů, lemujících dav vedle vlajek rozličných LGBTQ+ identit i piketů, včetně například hesla „fuck the cistem“. Navzdory našemu velikému počtu jsme se vydali jen po půlce vozovky, v atmosféře kombinující demonstraci, pietu a lampionový průvod. V čele se skandovalo v megafonu, naše skupinka si nicméně zvolila tišší zadní část, kráčející až dlouhé minuty po prvních řadách.

Jakkoli nikdo neměl pochybnosti, že se scházíme kvůli nanejvýš vážné věci, depresi překonal pocit sounáležitosti, většinu cesty jsme propovídali a i poměrně dlouhá trasa do Bubenče uplynula jako chvilička. Dorazili jsme ke slovenské ambasádě, kde jsme se seskupili kolem improvizovaného řečnického místa a vyslechli další kolo projevů.

Upřímně, ač queer, obvykle se zvlášť nepokládám na součást širší LGBTQ+ komunity. Ale v atmosféře večerní Bubenče, nahloučených stovek lidí a čtení nesmírně silného vzkazu od majitele Teplárně bylo něco, co sáhlo hluboko do mě. Slyšel jsem možná stovky různých projevů na řadě akcí, ale tady mi běhal mráz po zádech, když se do mikrofonu postupně a ústy různých lidí pojmenovávaly zkušenosti snad každého queer člověka se zabedněným okolím, často nepřátelským světem, hledáním toho, co znamená rodina, co znamenáme my sami.

Nenacházím přesná slova. Ale vím, že jsme na tom plácku u ambasády cítili jednotu, odvahu žít a vzdorovat zlu. Smutek, hněv, skoro hmatatelná solidarita pojící nás bez ohledu na gendery, tisíc rozdílů a každodenních neshod. Byla to velká chvíle, kterou jsme jak vzdali hold Juraji a Matúšovi, tak alespoň projednou teď a tady rozdrtili strach, porazili snahu nácků a konzerv nás zastrašit a umlčet.

Tím spíš byl vhodným závěrem akce DJ set, při kterém lidé zapalovali svíčky u nedalekého plotu, zatímco kolem zvukové aparatury vzplála nefalšovaná taneční párty. Neodcházeli jsme pak do už skoro noční Prahy s úplně lehkým srdcem, ale rozhodně silnější. A nemyslím si, že to bylo tím jedním pivem a lokem něčeho ostřejšího, co jsem si v povznesené atmosféře dopřál.

Věcně by se dalo jistě říci, že páteční akce byly úspěšné. Ale nemyslím si, že je na místě je chápat jako skončené. Teror v Bratislavě je pro nás budíčkem, voláním do zápasu proti homofobii, nenávisti a ultrakonzervativním proudům, které by nejen nejraději vymazaly queer lidi z historie i současnosti, ale také třeba omezily právo na interrupci, zakázaly veškerou osvětu o sexualitě, démonizovaly antikoncepci a podobně. Jsme vlastně na začátku. To, co stojí před námi, je nesnadné, ale máme zásadní výhodu. Jsme spolu. Nebojíme se. A pokud by nás přeci jenom srazil strach, zvednou nás přátelské i milující ruce.

No pasarán! Neprojdou! My projdeme přes ně!

Post scriptum: prohlášení AF k pátečním shromážděním

Děkujeme všem za páteční akci, hluboce si vážíme možnosti se na ní podílet. Navzdory vší tragičnosti z ní odcházíme silnější, s vědomím jednoty a síly, jakou můžeme a potřebujeme hledat i tváří v tvář zlu. Nenávisti nácků a ultrakonzerv se ubráníme jedině tím, co jsme společně utvořili*y včera: budováním komunity, tvůrčí organizací, schopností představit si svět jinak.
My si jej představujeme jako místo, kde mohou všichni žít svobodně a ve vzájemném respektu napříč identitami, kde nebude prostor pro fanatismus, tmářství a předsudečnou nenávist. Kde už nikdo nezemře proto, kým je a koho miluje. Pro antifašistky a anarchisty je vize takového světa nejen idejí, ale i závazkem.
Je před námi ještě dlouhá cesta. A vnímáme jako velkou čest, že po ní můžeme kráčet s tolika skvělými lidmi.
Uvidíme se v ulicích.


Projevy, které zazněly na akci, si můžete přečíst ZDE.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy