Anarchistická federace

Znovu pod černou a růžovou

Osobní report z černo-růžového bloku na průvodu Prague Pride

Praha

Druhou srpnovou sobotu se Praha jako obvykle s výjimkou covidových let, jak říkají novinové titulky, zahalila do duhy. Průvodu, kterým vrcholil LGBTQ+ festival Prague Pride, se tentokrát účastnil dost možná rekordní počet lidí, až šedesát tisíc. Opět se zformoval i blok či bloček pod černo-růžovým praporem.

Protože je vtípek „a to je vlajka jaký orientace?“ v daném prostředí už trochu fousatý, spokojme se s konstatováním, že jde o akci radikálních queers, anarchistek a anarchistů, spojenců z různých zákoutí naší scény a příležitostně zřejmě i víceméně náhodných sympatizujících lidí, kteří se v atmosféře jakési dost specifické streetparty prostě připojili k sekci, jež coby jedna z mála působí spíše jako protest.

Nejde o úplnou novinku: černo-růžové anarchoqueer či antikapitalisticky laděné bloky jsou leckde v zahraničí u podobných příležitostí běžné. V českém prostředí na nich má zásluhu hlavně komunita kolem někdejšího festivalu Alt*Pride, nyní volně pokračujícího jako Act*Pride.

Takové aktivity jednak připomínají, že první Pride byl riot, a přinášejí důslednější perspektivy kritizující patriarchát a kapitalismus, jednak se snaží tvořit alternativu a konstruktivní kritiku mediálně vděčnějším „duhovým“ aktivitám. Obracejí pozornost ke skupinám opomíjeným či přímo diskriminovaným i v rámci LGBTQ+ „komunity“ nebo se vymezují proti pinkwashingu: zneužívání Pridu ze strany korporací. V českém prostředí se na duhový průvod k naší nelibosti lepí třeba ropný gigant ExxonMobil a další megakorporace: Amazon, Microsoft, Google…

Že není radikálnější pohled na věc lidem cizí, se ukázalo v onu sobotu třináctého. Do – popravdě nepříliš propagovaného – černo-růžového bloku dorazily od začátku řádově desítky lidí, a v průběhu poměrně dlouhého průvodu se propojením se spřátelenými skupinami rozrostl jistě nad stovku. K vidění byla nejen vlajka v titulních barvách, ale i „tradičnější“ černo-rudá či „Antihomophobe Action“, stejně jako řada piketů o queer osvobození, revoluci a všeobecně věcech, jež musely v okolních blocích různých korporací budit zábavnou nervozitu.

Mě, už tak trochu veterána černo-růžových bločků, ohromně potěšila hlavně přítomnost spousty výrazně mladších lidí, kteří táhli skandování „A-anti-antikapitalista“ a podobných hesel i tehdy, kdy se kmeti (já) už spíš rozhlíželi, kde by se dalo ukořistit pivo. Celou akcí se tak nesla odhodlaná, velmi příjemná atmosféra a ochota burcovat ostatní, aby se nenechali obloudit řečmi liberálních politiků (toho času sedících v jedné vládě s ultrakonzervativními homofobními hovady) a korporátů, co se na jeden týden v roce přetřou na duhovo.

Oproti jiným ročníkům došlo jen na minimum výměn s fanatiky, kteří se na Pridu snaží – obvykle marně – otrávit lidem život. Pozoruhodnou vsuvkou byl jen konflikt se skupinou turistů snažících se zákeřným výpadem zmocnit jedné z palestinských vlajek, jež se v bloku objevily. V trochu chaotický moment na samém konci bloku to sice chvilku vypadalo, že budou létat rány, ale DIY vlajka se i s doprovodem šťastně vrátila mezi své. Lidé ze za námi jdoucího korporátního bloku ve chvíli, kdy jsme se ocitli poněkud přečísleni agresivními kluky, mimochodem jen vykuleně koukali.

Bizarního „incidentu“ si ale zřejmě ani z bloku skoro nikdo nevšiml, a mně rozhodně nijak nezkazil den. Na Letnou, kde průvod finišoval, jsme dorazili v pořádku, snad jen trochu utahaní z dusna. To spravilo krátké posezení u pivka následované pro mě odjezdem. Přeci jenom patřím mezi ty, které poprůvodové masové koncerty na letenské pláni nijak neoslovují, a dal bych spíš nevímco za opakování neskutečně krásných večerů na Alt*Pridu, kdy se člověk vyvaloval pod světýlky na zahradě Kliniky…

Ale nebudu sentimentální, show must go on. Letos bylo povzbudivé vidět, že radikálnější queer perspektiva žije – a ostatně ještě koncem srpna promluví skrze zmíněný Act*Pride. A jakkoli mám vůči Prague Pride řadu výtek v čele s výraznou přítomností i zcela nehorázných korporací, popravdě mě potěšila i opravdu značná účast na průvodu jako takovém. V době, kdy se po Evropě roztahují nacionalistická a fanatická hnutí, u nás zastoupená Aliancí pro rodinu nebo Hnutím pro život, je to významné.

V anarchoqueer prostředí nejde o uzavřenou debatu, ale dovolím si tvrdit, že kromě prosazování vlastních perspektiv, kritizujících často velmi elitářský „duhový“ aktivismus z antikapitalistických, razantně protipatriarchálních pozic, se nemůžeme vyhýbat širším bojům, často vedeným souběžně lidmi, o které bychom si jinak neopřeli kolo. Rovnoprávnost ani na této mnohdy nedostatečné, řekl bych „reformní“, úrovni není zdaleka dovršena.

Dokud budou queers čelit šikaně a nebezpečí, dokud budou muset trans* lidé podstupovat sterilizaci kvůli úřední změně pohlaví, dokud budou intersex přátelé vnímáni jako nějaká medicínská kuriozita, již je nutno „napravit“, a koneckonců i dokud se lidé stejného pohlaví nebudou moci vzít, když chtějí, dotud panuje nespravedlnost. A je naším úkolem jako anarchistů a anarchistek, abychom jí čelili.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy