Reportáž z letošního Anarchistického festivalu knihy

Pražský Anarchistický festival knihy, kterému interně neřekne nikdo jinak než bukfér, se letos představil svým devátým ročníkem, a to stejně jako loni v prostoru před holešovickým klubem Cross. Tentokrát ale naštěstí nedošlo k rezignaci na plnohodnotný doprovodný program jako před rokem, takže se otevřely zároveň i dveře Crossu, kde se hned na dvou místech souběžně konaly přednášky a prezentace. A navíc následovala afterparty v autonomním holešovickém prostoru Zdena.

Nabídka publikací

Na místo jsem dorazil krátce po desáté. To již stál velký stan a v něm byla připravena většina stánků. Přípravy probíhaly už od devíti. I stánek našeho Nakladatelství Anarchistické federace byl nachystaný. Chybělo na něm ale to nejdůležitější, novinka připravená právě pro tento bukfér – komiksový sešit Sbohem, Batmane. Chvilku poklidné paniky vystřídalo zorganizování nápravy a do půl hodiny už ležel Batman na stole. Vedle komiksu pak návštěvníky nejvíce lákalo jarní číslo anarchistické revue Existence, věnované vzdoru invazi na Ukrajině. Jak jsme avizovali na sociálních sítích, přinesli jsme také kasičku pro Anarchistický černý kříž Irkutsk, do které bylo možné přispět na obranu tamějších anarchistů před represí ruského státu. Menší část distra jsme sice vyčlenili jako benefiční, ale hlavní zásluhu na tom, že se vybralo asi 1300 korun, má štědrost návštěvníků, za což jim patří velký dík stejně jako dárci velikého množství antifašistických samolepek. Měly úspěch, řádově několik set se rozebralo a pražské ulice tak jistě hned budou o něco veselejší.

Kolem jedenácté byly na místě desítky lidí, ale zatím vládl klid, dokončovaly se přípravy, poslední vystavující také již dorazili. Ideální čas obejít zavčasu stánky a udělat nákupy, než se prostor zaplní a začnou přednášky. Ale kde začít? Co třeba u nakladatelství Neklid? Na prvomájovém pikniku jsem si od nich koupil novou knihu Mileny Bartlové Ženy, které nechtěly mlčet (už se chystá recenze), mezitím stačil Neklid vydat další dvě publikace: Věřit v šelmy od Nastassji Martin a Anarchie tady a teď s podtitulem Antiautoritářská politika od praxe k teorii od Uriho Gordona (tu všem rozhodně doporučuji). Hned vedlejší stůl patřil družstevnímu nakladatelství Utopia Libri, které personálně vzešlo právě z Neklidu. Představilo zde své první (nutno podotknout, že velmi pěkně provedené) knihy. Pořídil jsem si hned tři z nich, a to básně a kresby z tureckého vězení od Miroslava Farkase nazvané Pikola, pak sborník Neúplný atlas regenerace a nakonec práci Angely Y. Davis Jsou věznice překonané?

Nejvíce místa zabírala Salé distribuce, kde byly nabízeny publikace, které po zbytek roku můžete převážně sehnat v krámku Roleta39, a to jak v českém, tak v anglickém jazyce. Distribuce se prezentovala i vlastní čerstvou brožurou My jsme vám to říkali: Syrská perspektiva války na Ukrajině. Vedle ní jsem si tu zakoupil i nové (loňské) vydání Avrichovy práce Kronštadt 1921 od Anarchistické knihovny, která aktivně fungovala v letech 1998–2002 a v uvedené knize dokonce avizuje vydání práce Murraye Bookchina a Cesty utopií od Marie-Louise Berneri. Tak se snad už na příštím festivalu dočkáme. Na svém stánku pak Salé distribuce představovala produkty hned několika nakladatelství, kolektivů a jednotlivců, například od Broken Books (naposledy vydali v roce 2019 Náš dům v plamenech od Grety Thunberg), wo-men, Kudlapress, Rybka Publishers, nakladatelství Pavel Mevart či nakladatelství Absynt, které se zaměřuje zejména na reportážní literaturu. Měl jsem v plánu si zde pořídit i několik balíčků zapatistické kávy od Black Seeds, ale s překvapením jsem zjistil, že je dostupný jen ekvivalent od hamburského družstva Café Libertad.

Členové a členky brněnského sociálního družstva Tři Ocásci představovali svou distribuci a zároveň vlastní nakladatelství Nevim. Vzal jsem si od nich úžasně zpracovanou kuchařku Mrkev, láska, sojanéza a čerstvě vydanou knihu Deana Spadeho Vzájemná pomoc: jak v krizi upevňovat solidaritu, na kterou se už moc těším. Navazoval stůl Biobooks věnovaný etické a šetrné spotřebě, zdravému životnímu stylu, pěstování (nejen) ve městě, vaření, soběstačnosti… Součástí byly knihy od Walden Press věnované environmentálním tématům a individuální odpovědnosti vůči světu kolem. Tady jsem si sice nic nekoupil, zato příjemně pokecal o různých aspektech zahradničení.

U stánku Historického spolku Zádruha jsem si dokoupil nějaké starší publikace, co mi chyběly, a samozřejmě nezapomněl na všechny poslední novinky, přepisy před „sto“ lety vydaných textů (Sláva Herlas: Hospodářské základy socialismu, Jean Grave: Co je anarchie?, Antonín Ott: Před dvaceti lety – Vzpomínky na proces s Omladinou, Jan Most: Volby a parlamentarismus). Ústředním heslem stánku bylo „Ne válce“ – na tričkách, taškách, plackách, nové knize (Ne válce: Antimilitarismus v českém dělnickém hnutí) a letáku (ten je sice dobře míněný, ale po jeho přečtení musím říci, že pro současnou situaci na Ukrajině naprosto nepoužitelný). Ač jsem to měl v plánu, zapomněl jsem se zeptat, proč Zádruha dále neprovozuje webovou stránku, na které se aspoň dalo něco zpětně dohledat.

Od Kolektivně proti kapitálu (KPK) jsem si vzal poslední tři bulletiny věnované válce na Ukrajině a dále si prohlédl stánky nakladatelství Rubato, Platformy pro sociální bydlení, která se zaměřuje na ukončení bezdomovectví, uměleckého nakladatelství ArtMap, kulturního čtrnáctideníku A2, který nabízel akční festivalové roční předplatné, undergroundového nakladatelství Pravěk a dvouměsíčníku Sedmá generace. Anglicky psané práce prezentovalo v množství a kvalitě Active Distribution.

Jenže nejen knihami je člověk živ. A tak jsem se vypravil ke stanu Kuchařek bez domova a dal si skvělou veganskou svíčkovou a u vedlejšího stánku zapatistickou kávu, k níž byla k dispozici spousta dobrot na zakousnutí. V klidu jsem se venku najedl při poslechu hudby, která tu vyhrávala. Jen při songu, kde se zpívalo „comandante Che Guevara“, mi málem zaskočilo a přemýšlel jsem, zda se nějaký stalinistický šotek nenaboural do playlistu.

Doprovodný program

To už se pomalu blížila jedna hodina, kdy se měl rozjet blok přednášek a prezentací. Účastnil jsem se prvních dvou. K dalším dvěma napsal komentář kamarád a závěr na Zdeně stručně popíše člen tamního kolektivu. (Celý program festivalu ZDE, další report ZDE)

Jako první startoval kolektiv KPK se svou přednáškou k válce na Ukrajině. Hned jak se přednášející trochu vydýchal po lehce pozdním příchodu, pustil se do kritiky levice, která zvenku řeší, co by pracující na Ukrajině měli dělat. Jelikož válka jako taková obsahuje mnoho témat, bylo poukázáno jen na některé aspekty, třeba jaký kontext k válce směřoval, a to pěkně od krize v roce 2008. Ziskovost od té doby nešla cestou nějaké chytré investice, ale řečištěm měnových a obchodních válek, renacionalizace pracovních trhů… a do toho covid a zadrhnutí globálních výrobních řetězců. Ekonomika se začala pomalu, ale jistě chápat v rámci mocenské a vojenské politiky, objevil se pojem „friendly shoring“ a s ním upevňování mocenských bloků, remodifikace světového trhu a (nikoli nezištné) lití peněz do chudších zemí bez strukturálních podmínek. Invaze na Ukrajinu byla vyvrcholením specifického kapitalistického vývoje v Rusku, které prohrálo soutěž o produktivitu, obrátilo se od EU k Číně, šikovalo společnost za státem a vlajkou, aby zlomilo vnitřní odpor, a ač ekonomický trpaslík, snažilo se budit dojem vojenského obra. Invaze pak byla dlouho připravovaná skrze kroky centrální banky, avšak armáda nebyla připravená, jak se očekávalo. Na Ukrajině pak stojí za pozornost zejména aktivní odpor populace rozdmýchaný pohoršením z útoků na obyvatelstvo a hrozbou návratu sovětských pořádků. Pracující na Ukrajině nyní bojují kvůli demokratickým aspiracím, bez nichž by sociální boje v budoucnosti byly nemožné. Dalším tématem přednášky bylo, co znamená válka pro nás, když je cítit bezmoc z toho, jak válka odpovídá kapitalistické racionalitě. Kapitalismus je hrůzný tím, jak je neosobní, a tím, že i my se na něm dennodenně podílíme, zatímco se obrací proti nám.

Navazující přednášku v sále Crossu držel Pavel Karous. Jmenovala se „Anti-Putin Art = Antifascist Art“ a za soustavného promítání různých obrazů se věnovala nacházení různých paralel mezi historickým fašismem a dnešním putinismem, ať v otázce architektury, propojování církve a armády či v estetice idealizovaných árijských typů. Pavel připomněl ruského fašistu Ivana Iljina a jeho dnešního následovníka Alexandra Dugina, poukázal na režimem oceňované výtvarníky a rozsáhle se věnoval aspektům doby, které dostaly k moci fašisty a dnes Putina – vystavení šokové doktríně, nesouměřitelnost příjmů, bytová krize, emigrace, perzekuce, hospodářská krize, nezaměstnanost, exekuce, oligarchizace médií, vliv velkého kapitálu a církve… Navíc skutečnost, že elita v ohrožení dá kolikrát ráda prostor fašismu. Dále poukázal na vztah fašismu ke kultuře a pokračoval příklady umění zaměřeného proti putinovskému Rusku. Tady představil projevy uměleckých skupin Radek, Vojna či Pussy Riot a také to, jak na represe v Rusku reagují umělci u nás. Z toho vyplynul závěr, že umění v Rusku musí být mnohem radikálnější, protože tam jsou mnohem horší podmínky. Na závěr představil současné výtvarné projevy z Ukrajiny a upozornil, že někteří umělci nyní bojují se zbraní v ruce. Musím přiznat, že toto završení bylo velmi emocionální a ještě chvíli po přednášce jsem to musel rozdýchávat.

Po krátké pauze nastoupil Andrej Grubačič ke své přednášce „Proti pozemkovému vlastnictví: anarchistické vize o společenské samosprávě a moci“. Nabídl široký historický přehled anarchistických názorů na společenskou otázku a několik zajímavých postřehů. Anarchismus podle něj není ideologie, ale „živá tradice“, tj. žádná dogmatická struktura, ale proměnlivý, sebeopravující a sebevylepšující soubor přesvědčení. Pozoruhodný byl jeho výklad pojetí času v anarchistickém myšlení. Na rozdíl od progresivismu, neboli víry v pokrok, v neustálé skoro automatické směřování lidstva k lepšímu, který je podle něj vlastní jak liberalismu (tj. ideologii kapitalismu), tak marxismu, pro anarchismus je čas vlastně nehybnou mytickou současností – je to archeologie základních anarchistických principů, které jsou lidem vlastní, a tedy jsou, i když třeba v zastřené podobě, přítomné po celou dobu jeho existence, jde jen o to je ukázat. Takovými základními principy anarchismu jsou touha po svobodě, vzájemná solidarita a snaha o samosprávné či svépomocné řešení existenčních otázek. Nebo taky vztah anarchismu k moci – na rozdíl od kapitalismu, kde jde o privatizaci moci, nebo komunismu, kde jde o její etatizaci, zestátnění, jde anarchismu o socializaci moci, tj. její rozptýlení, rovnoměrné rozdělení ve společnosti. Dalším momentem je otázka vlastnictví, především půdy. Grubačič tady oprášil starý termín z římského práva, usufructus, tj. právo na užívání (usus) cizího vlastnictví, včetně plodů (fructus) plynoucích z tohoto užívání, který představuje řešení, i když asi v jiném než původním smyslu – v tom původním totiž usufructus řeší hlavně problém vztahu vlastníka a uživatele, kdežto Grubačič to zřejmě myslel tak, že člověk má k věcem vždy jen právo uživatele, a nikdy vlastníka. V historickém přehledu snah o praktickou realizaci anarchistických vizí u něj měla určitě přednost současnost, čili Rojava, se kterou má vlastní zkušenost.

Michal Trčka měl v salonku Crossu krátké povídání o tom, jak psal předmluvu k chystanému vydání českého překladu knihy Pierra-Josepha Proudhona Co je vlastnictví. Přistoupil k problému z hlediska své specializace, jíž je aplikovaná etika a politická a sociální filozofie, a ukázal, jak Proudhon ve svém spise řeší obecné etické otázky spojené s problémem vlastnictví, které jsou zcela aktuální i dnes. Například to, jak institut soukromého vlastnictví, a zejména vlastnictví půdy, tento právní základ každé vykořisťovatelské společnosti, je vlastně v logickém rozporu s osvícenskými požadavky svobody a rovnosti nebo že princip individuálního vlastnictví je v příkrém rozporu se základní lidskou vlastností, jíž je mezilidská solidarita a vzájemná pomoc. Všechny body ilustroval barvitě řadou příkladů ze současných výzkumů kognitivních a sociálních věd. Žel pro krátký čas, který měl vyměřený na svůj výklad, musel závěr hodně zestručnit.

Na úplný závěr se mohli zájemci a zájemkyně přesunout na Zdenu. Tady se večer konala přednáška Tří Ocásků. Nesla se v uvolněné atmosféře, tři členky kolektivu povídaly o tom, co se jim v Brně daří a nedaří, pustily k tomu i dvě hudební videa z vlastní produkce, následovalo ještě pár zvídavých dotazů z obecenstva a mohla se naplno rozjet zábava. Afterparty odstartoval svým koncertem Dáša fon Fľaša, který s relativně novým discopunkovým projektem Vločka zabavil celý plný sál. Vystoupení hraničilo s kabaretem, došlo i na přesahy zimních sportů do společenských a politických témat. Diskoteror Soundsystem pak na afterparty bavil lidi až do noci.

Co říci závěrem? Bukfér letos nijak nepřesáhl své limity z posledních let, i když oproti loňskému roku se dalo alespoň mluvit o plnohodnotném doprovodném programu s kvalitními přednáškami, které se vždy dočkaly zaslouženého potlesku. Účast neukázala žádnou rostoucí tendenci, i když jde o asi nejnavštěvovanější akci anarchistického hnutí. Dorazilo minimum lidí mimo aktivistickou bublinu, možná je za tím nedostatečná propagace, paralelně se konající přehlídka malých nakladatelství v Praze či prostý nezájem o podobné akce. Velmi pozitivní byla velká nabídka nových knih – rozhodně do konce roku bude co recenzovat.

2.6.2022 -jk-

Z domova Akce Kultura