Nádražku na hlavák, uprchlíky do Strakovky

Report o rasistickém chování k romským uprchlíkům a demonstraci na jejich podporu

Ve čtvrtek 19. května ve tři hodiny jsme se sešli před ministerstvem vnitra, abychom protestovali proti nehumánnímu zacházení s uprchlíky na pražském Hlavním nádraží. Stát při péči o ně jedná rasisticky, selhává a své povinnosti deleguje na dobrovolníky. Lidé na útěku se tak na Hlaváku potýkají například s nedostatkem jídla a hygienického zázemí. Rodiny s dětmi spí na podlaze, o už tak nutričně nedostačující příděly se musí nově příchozí dělit s těmi, kterým nebyla poskytnuta pomoc v asistenčním centru.

Převážně romští uprchlíci živoří na pražském hlavním nádraží za pozornosti snad všech médií a kupy politiků déle než týden. Mnoho z nich je v Česku – bez systémové pomoci a v právním vakuu – samozřejmě ještě déle. Mohou se ocitnout v Brně, kde jim policie brání vysednout z vlaků, případně jsou odsouzeni potupně sedět před tamějším nádražím a jen celý den koukat, jak lidé projíždějící šalinami dělají, že je nevidí.

Když se utečenci, převážně mladé ženy s dětmi, dostanou na zmíněný Hlavák, často spadnou do procesu ověřování totožnosti, kdy se – podle různých svědectví v podstatě výlučně u Romů – pátrá po tom, zda je náhodou nejde odbýt tím, že mají formálně i maďarské občanství. Kolik takových lidí, mimochodem zpravidla reálně žijících na Ukrajině, je, přitom nejsou státní složky schopné říct.

Dalším problémem je ubytování. To, které stát „nabízí“ v odlehlých centrech, se více podobá cele než důstojnému přístřešku, a tak se nelze divit, že se uprchlíci raději vrací na nádraží. V médiích pak slyšíme pouze o „nevděčných uprchlících, kteří odmítají ubytování“.

Stejně jako jsou čeští Romové a priori podezíráni z toho, jak chtějí krást nebo „zneužívat“ sociální dávky, tak úřady Romy ukrajinské předem chápou jako někoho, kdo se vláčí do Česka, aby se tu napakoval na státním. Mimochodem podle expertů pracujících přímo na Hlaváku je až jedenáct různých právních situací, v nichž lidé na Hlavák teď přijíždějí – nejde tedy o žádnou masu „Maďarů, co si sem jedou pro příspěvky“.

Ministr vnitra Vít Rakušan zatím radši pokrytecky píše na Facebook výlevy o Nicholasi Wintonovi. Socha tohoto velikána, který zachránil před holocaustem stovky dětí, stojí mimochodem přímo na nástupišti, kde sedí romské rodiny při úmorném čekání, až se něco stane. To Rakušanovi z jeho příspěvku samozřejmě jaksi „vypadlo“.

Takže zatímco se politici prsí, že ČR nahradila Rusko v Radě pro lidská práva OSN, dobrovolníci na Hlavním nádraží čelí lidskoprávní krizi. Pomoc stovkám uprchlíků na nádraží – na rozdíl od prázdných slov o podpoře Ukrajiny – body do voleb nepřinese, a tudíž stranické papaláše nezajímá. A proto jsme svou empatii přišli z iniciativy RFK a Kolektivu 115 projevit náležitě hlasitě a tam, kde mají tohle pořádně smrduté máslo na hlavě: před zmíněné ministerstvo vnitra.

Protestem nic nekončí

Chodník před ministerstvem zkrášlily křídou napsaná hesla jako: „Praotec Čech byl migrant“ a „nikdo není ilegální“. Za zvuku hudby jsme vyráběli transparenty a věšeli je na policejní zátarasy. My z Anarchistické federace jsme před brány Mordoru nakráčeli s poněkud punkovým transparentem „Nádražku na Hlavák, uprchlíky do Strakovky“, který pak dělal společnost bannerům namířeným proti ministerstvu vnitra: „Vy jste problémová skupina“ a „Solidaritu místo policejních obušků“.

V šest hodin pak začala samotná demonstrace za účasti asi 150 lidí, projevy pronesly pořádající kolektivy a Architekti bez hranic. Ukrajinská dívka pak zazpívala lidovou ukrajinskou píseň. Největší dojem zanechal poslední projev Honzy ze severních Čech – ze skvělého komunitního spolku z Chanova Aver Roma –, který nabídl romskou perspektivu. Působivě promluvil jak o rasismu, tak o válce na Ukrajině. Připomněl, že solidaritu, již si teď plně zaslouží prchající z válečných zón, můžeme potřebovat i my. A že na Ukrajině se bojuje i za nás.

Navzdory vážnosti situace se demo mimo projevy nesla v uvolněném až lehce párty duchu: hrála hudba, leckdo se ve vedru osvěžoval pivkem, lidé se družili a diskutovali. Policie nás prakticky ignorovala, došlo pouze na tradiční otravné focení tajnými a prudu, abychom po akci odstranili přidělané transparenty.

Když jsme se rozcházeli, spíše než dojem z úspěšné akce převládalo vědomí, že jsme teprve na začátku. Ministerstvo vnitra a stát obecně se zřejmě rozhodl celý problém Hlaváku a systémové diskriminace Romů zneviditelnit, využívaje přitom vyčerpání nesmírně obětavých dobrovolnických organizací, jež nemohou zajišťovat pomoc stovkám lidí v nevyhovujících podmínkách navždy.

Rozhodně nepokládáme situaci uprchlíků – ať už na hlavním nádraží či bez jasné perspektivy roztroušených jinde – za vyřešenou. Víme, že se česká společnost k statisícům běženců z Ukrajiny chová na své poměry velice solidárně, tím spíš ale nebudeme mlčet, když chce z pomoci jen tak vyloučit řádově tisíce lidí podle etnického klíče.

Dokud budou děti živořit na zemi u sochy Nicholase Wintona, budeme prudit a křičet. A stejně tak si v delším horizontu dáme dobrý pozor, aby se z ukrajinských uprchlíků nestala vykořisťovaná pracovní síla nebo nová třída etnicky segregovaných, sociálně vyloučených lidí. Když říkáme, že je naší zbraní solidarita, myslíme to vážně.