Téměř bez povšimnutí minula nedávno dvě výročí jednoho z nejvýznačnějších francouzských anarchistických myslitelů první poloviny 20. století.

Před sto padesáti lety, 26. března 1872, se narodil E. Armand, vlastním jménem Ernest-Lucien Juin. Jako pseudonym si zvolil jméno E. Armand (nikoli Émile, jak se mnohde, zejména v anglicky psané literatuře, mylně uvádí – E. je zkratkou jeho rodného jména Ernest). Zemřel před šedesáti lety, 19. února 1962, ve věku nedožitých 90 let. Patřil k předním teoretikům individualistického anarchismu, byl aktivním bojovníkem proti militarismu i církevnímu tmářství, a především byl horlivým obhájcem volné lásky a sexuální svobody.

E. Armand byl synem bývalého komunarda. Vyrůstal ve svobodomyslném prostředí, nikdy nechodil do školy a jeho vzděláním byl pověřen starší bratr. V mládí hltal svazky rodičovské knihovny, nejprve klasickou literaturu, ale ve třinácti letech si rychle osvojil několik cizích jazyků a značně si rozšířil záběr četby. Jazykům se věnoval po celý život a ve stáří ovládal nejen angličtinu, němčinu, vlámštinu, španělštinu, portugalštinu a italštinu, ale i esperanto, ido či interligua a také některé orientální jazyky. V mládí se pod vlivem četby Nového zákona zapojil do činnosti Armády spásy. „Myslím, že jsem očekával něco jiného, novou morálku, která bude rovněž jistým usmířením,“ napsal později ve svých pamětech. Pracoval především jako tajemník několika vedoucích představitelů této organizace a rovněž v redakcích jejich časopisů En Avant v Paříži a Cri de Guerre v Basileji. Někdy okolo roku 1895 začal číst pravidelně Les Temps Nouveaux, jež tehdy začal v Paříži vydávat Jean Grave. Upozornila ho na něj paní Bouny-Reclusová, sestra Élie a Élisée Reclusových, která vyznávala jakýsi křesťanský anarchismus. V roce 1897 také publikoval pod šiframi Franck a Junius několik článků v anarchistickém listu Le Libertaire, který vedl Sébastien Faure. Nakonec začal v květnu 1901 spolu se svou přítelkyní, Marií Kugelovou, vydávat časopis L’Ère Nouvelle (Nová doba – vycházel až do roku 1911), který se svým podtitulem hlásil ke křesťanskému anarchismu. Brzy však opouští náboženskou orientaci a od roku 1903 má časopis nový podtitul: „Revue pro integrální emancipaci a praktický komunismus“. Chce být orgánem praktického uskutečnění komplexních ideálů anarchismu. V roce 1902 se v antimilitaristické lize seznamuje s Albertem Libertadem a Georgem Mathiasem Paraf-Javalem a od počátku se také účastní jejich podniku Causeries populaires (jednalo se o pravidelně pořádané lidové přednášky s diskusemi). Když v roce 1905 začíná Libertad vydávat týdeník l’anarchie, patří Armand k nejbližším spolupracovníkům a pravidelným přispěvatelům listu. V té době považoval Armand za katalyzátor rozkladu kapitalistické společnosti „ekonomický odpor“ a jako nástroj pro vymanění se z otroctví práce za mzdu připouštěl možnost uchýlit se k nezákonnostem (výroba falešných peněz či krádeže a vloupání). Po udání Laxenairem, notoricky známým penězokazem, který trval na tom, že mu poskytoval materiál, byl E. Armand 9. května 1908 odsouzen k pěti letům vězení za podíl na emisi falešných peněz. Byl sice předčasně propuštěn v září 1909, ovšem s podmínkou nuceného pobytu v Orléansu. Zde založil tiskařskou dílnu „Les Imprimeries ouvrieres“ a také se tu seznámil se svou budoucí ženou, Denise Rougeaultovou, s níž se oženil v květnu 1911 (jeho dřívější družka Marie Kugelová v roce 1906 zemřela). Armand se vrátil do Paříže a nadále spolupracoval s revue l’anarchie, jejíž redakce se od července 1911 ujímá Victor Serge (ještě pod vlastním jménem Victor Kibalčič, publikuje ovšem pod pseudonymem Le Réfit) spolu se svou družkou Rirette Maitrejeanovou (která je v uvedena jako oficiální redaktorka v záhlaví listu). V této době vydává rovněž svou programovou brožuru Petit Manuel Anarchiste Individualiste (1911, Malý manuál anarchisty individualisty). Poté, co byl v dubnu 1912 v souvislosti s Bonnotovou aférou Victor Serge zatčen a Rirette Maitrejeanová se stáhla do ústraní, převzal Armand dokonce na nějaký čas redakci týdeníku. Brzy se však se skupinou okolo l’anarchie rozešel, neboť nesouhlasil s ostatními spolupracovníky revue, kteří otevřeně vyjadřovali podporu ilegalismu. Koncem roku 1912 založil vlastní časopis Les Réfractaires, který vycházel až do počátku první světové války. Jelikož se na Armanda nevztahovala mobilizace, do armády nenarukoval. V roce 1915 mu bylo připisováno autorství antimilitaristického manifestu L’authentique embusqué (Autentický ulejvák, tj. ve vojenské řeči člověk, jenž se vyhýbá službě v armádě), který se hojně šířil v kruzích individualistických anarchistů ve Francii a byl odpovědí na článek v listu La Guerre sociale (vydával jej v letech 1906–1916 Gustav Hervé), který tyto „ulejváky“ zesměšňoval. V listopadu roku 1915 se Armand podílel na založení nového tiskového orgánu individualistů Pendant la meleé (V průběhu boje), který je po několik číslech počátkem roku 1916 přejmenován na Par dela la melée (Mimo boj). Dne 16. října 1917 byl E. Armand zatčen jako spolupachatel v případě dezerce a v lednu 1918 odsouzen na pět let do vězení. Když byl Armand v červnu 1922 propuštěn, založil dvouměsíčník individualistického anarchismu L’En-dehors (Mimo), který vycházel v nákladu 6000 výtisků až do roku 1939. Časopis podporoval všechny pokusy o anarchistické komuny či kolonie po celém světě a zprostředkovával mezi nimi komunikaci. Vedle toho spolupracoval Armand s řadou dalších titulů anarchistického tisku. Podporoval jakoukoli formu volného sdružování, stejně tak v oblasti ekonomie, jako etiky, která upřednostňovala jednotlivce oproti rozmarům nepřátelského okolního prostředí. V roce 1923 zaujal v dvojčísle 22/23 časopisu L’En-dehors jasně odmítavý postoj k bolševické revoluci, když ji označil za pokus o realizaci „knuto-bismarckovského“ státu, který umožní vládě v Moskvě vykonávat hegemonii na celém kontinentu. Odsoudil také z pozice francouzských individualistických anarchistů ruské anarchisty-kolaboranty. Vydávání L’En-dehors bylo úředně zastaveno v září 1939 vyhlášením války. V lednu 1940 byl Armand znovu zatčen, když byl v jeho kufříku nalezen francouzský překlad protiválečného manifestu, který původně vyšel v Adunata dei Refrattari, italském anarchistickém periodiku vydávaném v New Yorku. Byl odsouzen ke třem měsícům vězení a pokutě sto franků. Po propuštění byl umístěn do domácího vězení a poté celkem šestnáct měsíců od května 1940 do září 1941 internován v různých táborech. Propuštěn byl až po úspěšné intervenci francouzského svazu korektorů. Po válce vydával časopis L’Unique, který od roku 1956 vycházel jako měsíční příloha revue Louise Dorleta Défens de l’homme. V té době Armand také pořádal v různých pařížských kavárnách Causeries réguliéres (Pravidelné rozpravy, obdoba dřívějších Causeries populaires). Na sklonku života také hodně cestoval po celé Francii, aby podpořil místní skupiny individualistického anarchismu.

Ve svých textech E. Armand vždy hájil stanovisko individualistického anarchismu. Anarchismus však pro něj byl víc než jen filozofickou doktrínou, byl to každodenní způsob života mimo jakoukoli autoritu, útlak a vykořisťování. Příchod anarchistické společnosti měl podle jeho názoru záviset na výchově uvědomělých jednotlivců, nikoli na revoluci, a tito jednotlivci byli schopni již v rámci současné společnosti ukázat ostatním, čeho lze dosáhnout svobodnou prací a vzájemnou dohodou. Armand byl také, jako všichni anarchističtí individualisté, přívržencem volné lásky a připisoval čím dál větší význam sexuální otázce, která je podle něj neoddělitelná od otázky sociální. Od roku 1924 rozvíjel postupně svou teorii „soudružství v lásce“, tedy aplikaci svobodné dohody v oblasti milostných a sexuálních vztahů. Této tematice věnoval několik brožur, které v roce 1934 shromáždil v knize La révolution sexuelle et la camaraderie amoureuse (Sexuální revoluce a milostné soužití).

Čeští čtenáři se s dílem E. Armanda mohli seznámit již dávno. V roce 1910 vyšla v Duchcově nákladem Hornických listů jeho brožura Co jest anarchista?, kterou přeložil Alois Šefl.

Poměrně rozsáhlý přehled Armandova díla, spolu s odkazy na možnosti stažení originálních vydání textů ve francouzštině, jsou zde:
http://anarlivres.free.fr/pages/biblio/complements/armand.html

Zpracováno podle hesla ve francouzksém Dictionnaire des anarchistes (https://maitron.fr/spip.php?article154536)

28.4.2022 -čp-

Osobnosti