Jak jsme nezablokovali Viktora Orbána

Reportáž z „uvítání“ autoritářského maďarského premiéra v Praze

Andrej Babiš se rozhodl rozjet předvolební boj ve znamení strachu a ohrožení. Proto si také našel politického partnera v tomto ohledu již protřelého a s mnoha zářezy na pažbě, jako je třeba obludný hraniční plot, který nedávno vyrazil Babiš obdivovat. Ano, je řeč o maďarském všehovládci Viktoru Orbánovi, který 29. září na oplátku přichvátal podpořit Babiše v předvolebním klání.

Vstávat na sedmou hodinu mimo zaběhlý proces nekonečného vykořisťování v rámci pracovního poměru se většině lidí moc nechce. O to méně ještě pro účely bohulibého aktivismu za účasti nevyrovnaného odporu v podobě čtyř policejních antonů a několika zásahových jednotek.

Na místě se mimo skupiny pražských anarchistů a antifašistek objevily i přibližně dva tucty protibabišovských protestujících a dva psi. Černý transparent hlásal „My jsme tady doma“ (s dovětkem, že ono „my“ znamená LGBTQIA+, Romy, imigranty a znevýhodněné), což v rámci apropriace nacionalistického jazyka odkazuje na míru arogance, se kterou politické elity rozhodují o zájmech pracujících na základě absurdního patosu státní moci.

Zhruba hodinové vyčkávání eskalovalo ve zběsilé telefonování policejních velitelů, což fungovalo jako předzvěst zcela okázalého příjezdu eskortní kolony. Zhruba patnáctivteřinová chvilka nenávistného skandování „Hanba“ z liberálního bloku byla tematicky podtržena unisonem „Alerta alerta, antifascista“, k jehož podpoře se přidali i někteří uvědomělí protestující, obalení ve vlajkách Evropské unie a držící transparenty připomínající premiérovy hospodářské excesy.

Původní plán nastoupit do silnice a alespoň na chvíli pozdržet příjezd obou politiků do Kramářovy vily byl nakonec zhacen preventivním opatřením fízlů, kteří se již deset minut před samotným průjezdem kolony důležitě postavili před naši skupinu a byli spravedlivě odhodláni bránit bezpečí maďarského fašouna v rámci étosu pomáhat a chránit.

Policejní velitelka nás již v průběhu s úsměvem na tváři upozornila, že nemáme „zlobit“, a žoviálně to proložila slovy o „akci a reakci“, což nám připomnělo, že i policisté pravděpodobně absolvovali povinnou školní docházku. Tuto přátelskou domluvu a hranice mezilidské slušnosti fízlyně upevnila faktem, že vedle nás demonstrativně postavila dvě zásahové jednotky. Pravděpodobně pro sichr.

Navzdory předpokladu, že liberálové nebudou z naší účasti na akci zrovna dvakrát nadšení, se hesla a sdělení, se kterými jsme úspěšně zaujali místo v popředí protestu, setkaly s nadšením a všeobecným přijetím. Tato validace ze strany lidí, kteří pravděpodobně nikdy o anarchismu a antifašismu neslyšeli víc jak dvě věty v rámci středoškolské výuky literatury v kontextu anarchistických buřičů, může být zpětnou vazbou, která v rámci našich snah indikuje potřebu nastávající sociální revoluce.

Ačkoliv se může zdát, že momentálně planu revolučním nadšením a přehnaně naivním optimismem, odkazuji se v této úvaze zpět k Petru Kropotkinovi. Co nám, jako anarchistům, zbývá ve světě instantních řešení, válení se v blátě falešných státních hodnot a chaotických citací Trockého, Marxe a Lenina? Nejsme marxisté s parlamentními ambicemi. Nechceme vést pracující za ruku a utvrzovat je v přesvědčení, že pouze MY jsme schopni hájit jejich zájmy. Jak psal Kropotkin: Nevíme, kdy přijde bod zlomu a revoluční tendence nabudou směru a formy, ale jsme přesvědčeni, že tento bod přijde přirozeně jako výsledek kapitalistické kontradikce a frustrace občanů plynoucí z hospodářských podmínek a dělby moci. Do té doby nám nezbývá než vytrvat a nabízet alternativu mimo zaběhlý rámec občanských povinností.

Na závěr děkujeme policejnímu velitelství, že se ke konci pokusili navázat přátelský kontakt a konverzaci na téma morálních limitů ochrany elit a kapitálu před divokou zvěří běžného občanstva, ale dokud nadobro neodložíte uniformy, tyto snahy nepadnou na úrodnou půdu.