Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Pietro Ferrua (1930–2021)

28. července zemřel zakladatel Mezinárodního centra pro výzkum anarchismu (CIRA).

Pietro Michele Stefano Ferrua se narodil 18. září 1930 v Sanremu 18. září 1930 jako syn krupiéra kasina Libera Ferruy a švadleny Anity Taggiascové.

Již ve velmi mladém věku byl zapojen do odboje. Bezprostředně po osvobození Itálie od fašismu se přihlásil k anarchistickým myšlenkám, v Sanremu zformoval se dvěma kamarády anarchistickou skupinou Alba dei Liberi a v roce 1946 byl při založení Anarchistické federace Sanremo, za niž vystupoval coby delegát během regionálního kongresu ligurské Anarchistické federace. V roce 1948 přesídlil do Francie, kde pokračoval ve studiu a začal navštěvovat Libertinský kroužek studentů v Paříži.

V rámci Alba dei Liberi se Ferrua stal v roce 1950 v Itálii prvním vězněm svědomí kvůli odpírání vojenské služby, když byl soudy uznán vinným a odsouzen k 15 měsícům vězení. Oba jeho kamarádi, Angelo Nurra a Liberoso Gugliemi, dopadli obdobně.

V roce 1953 se začal spolupodílet na vydávání časopisu Senza Limiti (v letech 1952–1954 vyšlo 5 čísel). V té době spolupracoval s periodiky skupiny Anarchismo v Neapoli a Palermu.

Jelikož byl Ferrua pronásledován italskou justicí, která ho chtěla donutit vykonat vojenskou službu, uchýlil se 25. dubna 1954 do Ženevy, a to společně se svou brazilskou partnerkou Dianou. Tady se stal jedním z organizátorů prvních mezinárodních anarchistických kempů. Úplně první, kterého se také účastnil, se konal v italské Cecině v roce 1953, další v italské Carraře (1954) a provensálském Salernes (1955). Na posledně jmenovaném místě založil tajnou strukturu solidarity a pomoci pro francouzské a alžírské odpírače a dezertéry pod záštitou Jeunesses Libertaires. Mezi lety 1955 a 1962 pomohl s podporou Andrého Bösigera mnoha antimilitaristům a odpíračům překročit hranici a uchýlit se do Švýcarska. V roce 1958 založil Ferrua švýcarskou sekci Mezinárodní antifašistické solidarity (SIA).

Při svém pobytu ve Švýcarsku nejprve pobýval v Daley-sur-Lutry u Lise Cérésoleové, vdovy po zakladateli Mezinárodní civilní služby, dobrovolnické mírové organizace. Poté se přestěhoval do Ženevy, kde studoval tlumočnictví a překladatelství. Tam se dal v roce 1956 dohromady s dalšími anarchisty, aby pokračovali v práci Louise Bertoniho – v roce 1957 se tak opět objevuje dvojjazyčné anarchistické periodikum Il Risveglio Anarchico / Réveil anarchiste, které po dobu jednoho roku vychází v měsíčních intervalech a posléze nepravidelně. Alfred Amiguet a André Bösiger spolupracovali na francouzské části časopisu a Claudio Cantini, Carlo Frigerio, Carlo Vanza a Ferrua, jenž se podepisoval jako Vico, na italské. Od roku 1957 do roku 1960 takto vydali 23 čísel.

V roce 1957 Ferrua také zahájil projekt výstavy o anarchistickém tisku celého světa; s různou mírou úspěšnosti rozeslal množství dopisů. Aby byly zachovány publikace, které přicházely, zrodila se myšlenka v Ženevě téhož roku založeného Mezinárodního centra pro výzkum anarchismu (CIRA). Na projektu se podíleli také Alexandre Alexiev, Henri Bartholdi, André Bernard, André Bösiger, Jean-Pierre Conza a další. Byla přidána díla z knihovny Louise Bertoniho, skupiny Germinal v Ženevě a poté i velké množství knih, které patřily Jacquesi Grossovi a dalším aktivistům, kteří se k projektu brzy připojili, jako byli Hem Day, E. Armand, André Prudhommeaux, švédský SAC atd. Následně CIRA obdržela archivy SPRI a CRIA (Prozatímní sekretariát pro mezinárodní vztahy a Komise pro anarchistické mezinárodní vztahy, působící v letech 1947–1958), které zůstaly po dlouhou dobu zabalené a byly inventarizovány až o čtyřicet let později. CIRA v současné době sídlí v Lausanne, kam se přestěhovala v roce 1965.

Pietro Ferrua vždy usiloval o uznání anarchistického směru v intelektuálních a akademických kruzích. Za tímto účelem se pokusil sestavit mezinárodní čestný výbor CIRA, který by svedl dohromady výzkumné pracovníky a aktivisty; měl jistou odezvu, ale zažil také několik odmítnutí. Rozvinul kontakty s univerzitní knihovnou a knihovnou OSN v Ženevě, zatímco CIRA se stále skládalo z beden časopisů a hromad knih na vratkých policích jedné místnosti. Svedl dohromady také studenty a mladé výzkumné pracovníky, aby pomohli s katalogizací, pořádáním konferencí, vydáváním (a kopírováním) Bulletinu CIRA.

Během vlny mezinárodní solidarity hodili čtyři mladí lidé v únoru 1961 na španělský konzulát několik zápalných lahví, což vyvolalo velký příliv souhlasných postojů, ale také zatýkání a vyhošťování. Pietro Ferrua musel opustit Švýcarsko v lednu 1963 a CIRA přenechal Marii-Christine Mikhaïlové a Marianne Enckellové. Se svou brazilskou manželkou a jejich dvěma dětmi se přestěhoval do Ria de Janeiro. Rychle obnovil své intelektuální a politické aktivity, založil Brazilské centru pro mezinárodní studia a provozoval brazilskou sekci CIRA až do nového vyhoštění. Vzhledem ke svým anarchistickým aktivitám se totiž stal velmi neoblíbeným v očích brazilské armády, která držela moc v zemi. V říjnu 1969 byl zatčen spolu s dalšími patnácti kamarády a v prosinci odešel do exilu v USA, kde díky rodinným vazbám našel nové útočiště v Portlandu ve státě Oregon.

Tam působil v letech 1970 až 1987 jako učitel na soukromé vysoké škole svobodných umění Lewis & Clark College. Měl na starosti cizí jazyky (francouzštinu, italštinu, španělštinu), komparatistiku a filmovou historii. Vždy se zajímal o avantgardní umělecké a literární formy – v roce 1976 zorganizoval První mezinárodní sympozium o lettrismu a vydal několik prací z této oblasti, byl také členem Innovative Infinitesimal International. Věnoval se i vlastnímu výzkumu v oblasti umělecké a literární avantgardy a mexické revoluce. Výstupem je vydání tuctu knih a nepřeberné množství článků pro významné akademické časopisy, ale i pro ty anarchistické.

Množství jeho akademických diplomů zahrnovalo překladatelská a tlumočnická osvědčení v italštině, francouzštině, portugalštině a španělštině na univerzitě v Ženevě, magisterský titul z filozofie na Pontifícia Universidade Católica v Rio de Janeiru, ABD na Universidade Federal v Riu a Ph.D. v románských jazycích a literaturách na University of Oregon. Souběžně se svou kariérou vysokoškolského profesora pracoval Ferrua jako nezávislý konferenční tlumočník po celém světě. Profesně tlumočil pro hlavy států, vedení korporací a mezinárodních organizací, včetně papeže Františka, španělského krále Juana Carlose a belgického krále Baldwina, amerických prezidentů Cartera, Reagana a Clintona, UNESCO, MMF, WHO, Billa Gatese a mnoha dalších.

Vedle toho, že byl autorem 20 knih a řady článků v různých jazycích, byl také filmovým nadšencem, napsal, režíroval a produkoval film Propos Contemains sur la Femme décousue. Byl tvůrcem několika multimediálních uměleckých děl a také gurmánským kuchařem, znalcem vína a lihovin, obdivovatelem klasické, jazzové a experimentální hudby a mistrem hry Scrabble v šesti jazycích.

Zájem o anarchismus ho nikdy neopustil. Po konferenci o anarchismu, která se konala ve Filozofickém kruhu, mu portlandská filozofická fakulta v roce 1980 svěřila vyšší kurz anarchismu, díky kterému se formuje první mezinárodní sympozium o anarchismu, které spojilo stovku badatelů a aktivistů z celého světa. Šlo o týden debat, filmů, výstav, koncertů a akcí o anarchismu. Publikoval studie o surrealismu a anarchii, anarchismu a kinematografii, anarchistech očima malířů, stejně jako dvě důležité knihy o anarchistech v mexické revoluci. V roce 1982 spolupracoval na založení Anarchos Institute v kanadském Montrealu a v roce 1984 byl řečníkem zasedání Art and Anarchy na mezinárodním setkání v Benátkách. Přispíval do A rivista anarchica, ApArte, Rivista storica dell’anarchismo, Art et anarchie či do Bulletinu CIRA, brazilských publikací a mnoha dalších časopisů a kolektivních prací.

Protože se zajímal hlavně o anarchistickou propagační činnost, v roce 1987 opustil profesorské místo a plně se věnoval šíření anarchismu jako řečník, vědec a esejista. V roce 1992 byl jedním z oficiálních řečníků na konferenci Outros Quinhentos, pořádané Papežskou katolickou univerzitou v São Paulu v Brazílii. Trvalo mu dlouhé roky, než se vrátil do Evropy, když mu byl konečně zrušen zákaz pobytu v Itálii, Francii a Švýcarsku. Poté pobýval nějakou dobu v Nice a Sanremu, kde se staral o svou matku. Po odchodu do důchodu pracoval jako tlumočník, ale žil nuzně, což ho donutilo prodat část jeho archivů. Organizoval však filmové festivaly, účastnil se různých mezinárodních konferencí a věnoval se několika výzkumům. V poslední době publikoval řadu článků u příležitosti úmrtí několika anarchistických kamarádů, jako byli Franco Leggio, John Cage a další. Některé archivy Pietra Ferruy byly rozptýleny nebo zabaveny během jeho po sobě jdoucích vyhoštěních, ale většinu z nich zachoval a rekonstruoval.

V posledních letech se jeho zdraví zhoršilo. Bolela ho předčasná ztráta dcery Anny a syna Franca. Jeho žena Diana Lobo Filho také zemřela ještě před ním. Někteří bývalí studenti, kteří mu zůstali nablízku, ho věrně doprovázeli až do jeho posledních dnů, kdy pobýval v nemocnici a už nemluvil. Pietro Ferrua vydechl naposledy ve středu 28. července 2021 v Portlandu za přítomnosti tří svých nejbližších přátel.

V sobotu 18. září, tedy v den jeho nedožitých jedenadevadesátých narozenin, se bude v Portlandu konat oslava jeho života.

Pietro Ferrua v roce 1959 s dcerou a ženou