Anarchistická federace

Když nám vládne manažer

Kapitalistická efektivita je blud vyvrácený každodenní praxí pracujících. Kdo na vlastní kůži neokusil, nepochopí.

kapitalismus

Kdybych měl popsat situaci u nás v práci jedním slovem, znělo by to slovo BORDEL. Je to zvláštní, protože od doby, kdy se naše firma stala součástí gigantické nadnárodní korporace, se nad námi do nedohledna tyčí pyramida nejrůznějších manažerů, analytiků a jiných expertů, kteří by měli dohlížet na to, aby vše šlapalo. Jejich schopnosti jsou až zázračné, ani se nepotřebovali seznámit s tím, jak to vlastně u nás děláme, a už nám začali radit (nebo spíše přikazovat), jak to zaručeně dělat lépe. Nějak se ale s kolegy nemůžeme ubránit dojmu, že ty nové postupy, které nám byly vnuceny, jsou naprosto nelogické, nesmyslně komplikované, mnohem pracnější, časově náročnější a přitom nespolehlivější než způsoby práce, které jsme používali dříve, když jsme si mohli řadu věcí dělat po svém.

Asi to není jen náš dojem, rozhovory s pracovníky z jiných oddělení se často zvrtnou ve vzájemné trumfování v tom, kdo dostal nesmyslnější nařízení a kdo je nucen dělat absurdnější činnosti. V této soutěži si nevedu vůbec špatně, ale moc mě to netěší. Dokonce jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodl pro změnu zaměstnání. Pustil jsem se do pročítání inzerátů a vidím, že v našem regionu působí celá řada perspektivních a stabilních firem, které nabízejí zajímavou práci ve skvělém týmu, s nadstandardním ohodnocením a s celou řadou benefitů k tomu. Sliby jsou ale jedna věc a realita druhá (vím, co slibují náborové letáčky naší firmy a jaká je skutečnost). Nerad bych se napálil, a tak se snažím získat nějaké reference. Ptám se přátel a známých, jestli neznají někoho ve firmě XY a jak je tam ten člověk spokojený. Ptám se také, jaká je situace u nich ve firmě, a stále čekám, kdy uslyším něco jako: „U nás to šlape skvěle, bez zmatků a stresů, máme totiž skvělý systém, rozumné manažery a spolehlivé dodavatele…“ Zatím mi ale odpovědi vyznívají spíše tak, že jinde je bordel taky a ještě třeba hůře placený. Asi mám divné přátele a známé, nebo bydlím ve špatném regionu. Čas od času mě napadne ale i kacířská myšlenka, jestli není ten bordel náhodou prakticky všude. Trochu mě to děsí. V dnešním turbulentním světě není moc jistot, na které by se dalo spolehnout. Pokud už se nedá věřit ani v pověstnou kapitalistickou efektivitu, co nám vlastně zbývá?

Efektivita byla vždy hlavním trumfem obhájců kapitalismu. Těžko mohou tvrdit, že by kapitalismus odstranil bídu nebo chránil životní prostředí, vždy vám ale budou argumentovat, že kapitalismus je nejlépe hospodařící systém. Soukromý investor si přece své peníze ohlídá, na rozdíl třeba od státního úředníka s přístupem „z cizího krev neteče“. Není zajisté překvapivé, když na webu kovaných pravičáků ze strany Svobodných narazíte na tento citát neoliberálního ekonoma Miltona Friedmana: „Nikdo neutrácí peníze někoho jiného tak opatrně jako svoje vlastní. Nikdo nepoužívá zdrojů druhého tak pečlivě jako své vlastní. Proto pokud chcete efektivitu a výkonnost, pokud chcete, aby vědomosti byly správně užívány, musíte jít cestou soukromého vlastnictví.“

Zní to logicky a možná to tak u drobných živnostníků opravdu funguje, ale nadnárodní korporátní molochy, které dnes dominují trhům, to je trochu jiná kapitola. Zkuste si představit mamutí korporaci s desítkami závodů, provozoven, prodejních kanceláří, testovacích středisek atd. po celém světě. Myslíte, že akcionář kupříkladu z Holandska má nějaké povědomí o tom, jak funguje oddělení kvality závodu v Bombaji, IT oddělení v Novgorodu nebo jaké problémy řeší prodejní oddělení v Brazílii? Pravda je taková, že ani akcionáři ani top manažeři neví o běžném provozu firmy vůbec nic. Přesto jsou to oni, kdo má veškerou moc.

Ač se těžkopádné neefektivní a nepřehledné byrokratické struktury v očích lidí pojí zpravidla se státem, dnešní korporace se od něj příliš neliší. Přiznám se, že s tímto postřehem jsem nepřišel já, skvěle to popsal ve své knize Utopie pravidel nedávno zesnulý antropolog David Graeber. Graeber také vydal knihu s názvem Práce na hovno. Vzestup nesmyslné práce a co se s tím dá dělat. Kniha zatím v češtině nevyšla a můžeme jen doufat, že tento nedostatek bude brzy napraven. Podle recenze, která se objevila na stránkách a2larm.cz, je na co se těšit: „Ačkoli se mnohdy říká, že v privátním sektoru všechno šlape efektivně a organizovaně, lidé jsou výkonní a peníze tu tečou proudem, realita je jiná. Často tu vládne chaos, nejvíc peněz se cpe do reklamy a na tučné odměny bossům, kdežto vystresovaní zaměstnanci a nižší management jsou pod těžkým tlakem. Přepracování a vyhoření jsou symptomy naší doby. A nejen to: za nablýskaným pozlátkem sociálních sítí a uhlířské víry ve firemní kulturu se skrývá nelidský systém, který čím dál víc připomíná středověk.“ Že by Graeber pracoval u nás? Tohle je dokonalé shrnutí mojí zkušenosti.

Zmiňovaná kniha je prý založena na svědectví asi dvou set padesáti lidí, kteří se Graeberovi přihlásili a svěřili se svými zkušenostmi. Myslím, že bych klidně mohl přidat další. O tom, jak se den za dnem potýkám s informačním systémem, o kterém všichni víme, že zatím pořádně nefunguje, ale naši manažeři nás přesto donutili na něj už přejít, aby dostali prémie za to, že dokončili projekt včas. Poslouchám stížnosti zákazníků, protože měl někdo skvělý nápad snížit před kvartální uzávěrkou náklady tím, že zastaví výrobu nedostatkového výrobku. Vyplňuji zbytečné tabulky, ztrácím spoustu času s nesmyslnou aplikací, ve které se pokaždé znovu a znovu musím proklikat přes spoustu nepotřebných kroků, než se dostanu k té jediné věci, kterou mám za úkol vyplnit. Sleduji, jak se za drahé peníze převáží zboží ze skladu do skladu jen proto, aby to při uzávěrce vypadalo, že se hodně vyexpedovalo. Potýkám se s dodavateli, které někdo vybral, i když předem řekli, že pro nás nemají dostatečné kapacity… Ale raději si už nestěžuji a na problémy neupozorňuji, stejně se to nikdy nevyřeší, jen bych dostal za úkol vést další tabulku, kde se budou chyby evidovat, a musel bych tak být v práci ještě déle.

Není zkrátka nad to, když si svou činnost neorganizují lidé sami, ale když jim nějaký ten výkonný manažer osvíceně od stolu poradí jak na to. Zajisté to tak vidí i můj kamarád, který mi vyprávěl, jak se u nich ve výrobě zaváděl systém 5S (pro ty, co to neznají, jedná se o sofistikovanou manažerskou metodu, která říká, že člověk pracuje efektivněji, když má své nástroje po ruce a má v nich pořádek, takže hned ví, kam pro co sáhnout – na tohle by totiž běžný řemeslník nebo dělník určitě nepřišel). Kamarád vzpomínal, jak k nim přišel mladý vystudovaný kluk těsně po škole, a aniž by znal jejich práci, začal jim přemisťovat a odnášet různé věci. Některé nástroje od té doby nemůžou najít. Kamarád to glosoval slovy: „Ještěže nám nezavedli 6S, to už bychom nenašli vůbec nic.“

Jsem zvědavý, jestli nám zase o Vánocích napíše z opačné strany světa náš manažer, že se blíží konec roku, a tak bychom měli pořádně zabrat, ať ještě naženeme nějaká čísla. Ten člověk je tak odtržený od reality, že ani neví, že o Vánocích máme my i naši zákazníci zavřeno. V manažerských kurzech se zřejmě člověk učí hlavně to, jak se považovat za odborníka na všechno, který dokáže řídit věci lépe než někdo, kdo s nimi má dennodenní bohaté zkušenosti.

Na skutečnosti, že top management často vůbec netuší, co se ve firmě děje, staví i show, která v současnosti běží na jedné televizní stanici. Televizní maskéři v ní přestrojí ředitele firmy tak, aby se mohl nepoznán pohybovat v běžném provozu své firmy, a na vlastní kůži zažil práci obyčejných zaměstnanců. Jako správná show i tento pořad končívá happy endem a emoce tečou proudem. Manager zpravidla ocení, jak tvrdá je práce jeho zaměstnanců, napraví drobné nedostatky, pohrozí flákačům, zatímco dříči a srdcaři se konečně dočkají zaslouženého uznání a třeba i hodnotného daru, což nezřídka doprovází nějaká ta slza dojetí. Musím říct, že slzy jsem párkrát viděl i u nás v práci, dojetí nad dobrotou managementu ale za tím nestálo nikdy.

Sice jsem ze situace v práci nešťastný, jsem vystresovaný, vyhořelý a naštvaný, chlácholím se ale alespoň vědomím, že u nás jde jen o byznys. Jak se nedávno ukázalo, když se nějaký takový šikovný manažer chopí třeba řízení boje s epidemií, může být někdy výsledkem nejen bezbřehý chaos a plýtvání, ale i 30 000 mrtvých.


Verze pro tisk 14.6.2021 -zk-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy