Věčný fašismus v podání sémiologa, spisovatele a filozofa Umberta Eca (1932-2016)

Ur-fašismus (nebo také věčný fašismus) charakterizoval Umberto Eco čtrnácti příznaky. Lze-li ve společnosti pozorovat zhruba polovinu z nich, máme blízko k novému nástupu fašismu.

1. Prvním rysem ur-fašismu je kult tradice. Tradicionalismus je samozřejmě mnohem starší než fašismus. Nejenže je typický pro kontrarevoluční katolické myšlení po francouzské revoluci, ale zrodil se již v době pozdního helénismu jako reakce na klasický řecký racionalismus. Ve středozemním prostoru začali lidé různých náboženství (z nichž většina byla shovívavě přijata do římského pantheonu) snít o zjevení, jež se dostavilo na úsvitu lidských dějin. Toto zjevení zůstávalo podle názoru tradicionalistické mystiky po dlouhou dobu skryto pod rouškou zapomenutých jazyků – v egyptských hieroglyfech, keltských runách, na svitcích málo známých asijských náboženství. Tato nová kultura musela být synkretická. Synkretismus není jen, jak říká slovník, „kombinace různých forem víry a praktik“; tato kombinace musí tolerovat rozpory. Každé z mnoha původních poselství obsahuje poklad moudrosti a kdykoli se zdá, že říká něco odlišného či neslučitelného s ostatními, jde pouze o to, že všechna tato poselství nepřímo, alegoricky poukazují k téže prvotní pravdě.

V důsledku toho zde nemůže existovat žádný pokrok v poznání. Pravda již byla vyslovena jednou provždy a my se pouze můžeme snažit neustále interpretovat její tajemné poselství.

Stačí se jen podívat na sylabus každého fašistického hnutí a najdeme zde hlavní tradicionalistické myslitele. Nacistická gnóze byla živena tradicionalisty, synkretiky a okultními podivíny. Nejvlivnějším teoretickým zdrojem byly koncepce nové italské pravice, Julius Evola smíchal Svatý grál a Protokoly sionských mudrců, alchymii se Svatou říší římskou národa německého. Samotný fakt, že italská pravice, aby ukázala otevřenost svého myšlení, později rozšířila své učení a zahrnula do něj díla Josepha de Maistra, Guenona a Gramsciho, je křiklavým dokladem synkretismu.

Jestliže se ponoříte do regálů, které jsou v amerických knihkupectvích označeny jako New Age, můžete zde najít dokonce i Svatého Augustina, který, pokud vím, fašista nebyl. Ale kombinace Augustina a Stonehenge – to je symptom ur-fašismu [a taky Václava Cílka, dodává překladatel].

2. Tradicionalismus vede k odmítnutí modernismu. Jak fašisté, tak nacisté uctívali technologii, zatímco tradicionalističtí myslitelé ji obvykle odmítají jako negaci tradičních duchovních hodnot. Nicméně i když byl nacismus hrdý na své průmyslové úspěchy, jeho vyzdvihování modernismu bylo pouze povrchovým rysem ideologie, založené na Krvi a Půdě (Blut und Boden). Odmítnutí moderního světa bylo maskováno jako odvržení kapitalistického způsobu života, ale směřovalo především k popření ducha roku 1789 (a samozřejmě také 1776). Osvícenství, věk rozumu, je chápáno jako počátek moderní zkaženosti. V tomto smyslu může být ur-fašismus definován jako iracionalismus.

3. Iracionalismus závisí také na kultu akce pro akci. Akce začíná být krásná sama o sobě, musí být vykonána před jakoukoli úvahou nebo zcela bez uvažování. Myšlení je forma zženštilosti. Proto je kultura podezřelá do té míry, v níž je identifikována s kritickými postoji. Nedůvěra v intelektuální svět byla často symptomem ur-fašismu, počínaje údajným Goeringovým tvrzením („Když slyším řeči o kultuře, sahám po pistoli.“) až po frekventované užívání takových výrazů jako „degenerovaní intelektuálové“, „impotentní snobové“ či „univerzity jsou hnízdem rudých“. Oficiální fašističtí intelektuálové se angažovali v útocích na moderní kulturu a liberální inteligenci především proto, že podle nich zradila tradiční hodnoty.

4. Žádná synkretická víra nemůže odolat analytické kritice. Kritická mysl rozlišuje a rozlišování je znakem modernismu. V moderní kultuře si vědecká komunita cení nesouhlasu jako způsobu, jímž se rozšiřuje a zpřesňuje vědění. Pro ur-fašismus představuje nesouhlas zradu.

5. Kromě toho je nesouhlas znakem odlišnosti. Ur-fašismus vyrůstá z konsenzu a usiluje o konsenzus využíváním a podněcováním přirozeného strachu z jinakosti. První výzvou fašistického či rodícího se fašistického hnutí je volání k boji proti vetřelcům. Ur-fašismus je tak rasistický už z definice.

6. Ur-fašismus vyplývá z individuální či sociální frustrace. Proto byl jedním z nejtypičtějších rysů historického fašismu fakt, že se obracel na frustrovanou střední třídu, na třídu, která trpěla ekonomickou krizí či pocitem politického ponížení, a byla vystrašena tlakem nižších sociálních skupin. V dnešní době, kdy se staří „proletáři“ stali maloburžoazií (a „lumpen“ jsou z velké části z politické scény vyloučeni), bude fašismus zítřka nacházet své posluchače v této nové většině.

7. Lidem, kteří se cítí zbaveni jasné sociální identity, ur-fašismus říká, že jejich jediným privilegiem je to nejobecnější privilegium vůbec, totiž že se narodili ve stejné zemi. V tom spočívá původ nacionalismu. Kromě toho, jediní, kdo mohou národu poskytnout jeho totožnost, jsou jeho nepřátelé. Proto je v ur-fašistické psychologii zakořeněna posedlost spiknutím, možná dokonce mezinárodním. Stoupenci se musí cítit v obležení. Nejsnadnějším způsobem, jak vyřešit spiknutí, je apelovat na xenofobii. Ale spiknutí musí přicházet i zevnitř: nejlepším cílem jsou v tomto případě obvykle židé, protože mají tu přednost, že jsou zároveň uvnitř i vně. Prominentní případ posedlosti spiknutím v USA lze spatřovat v The New World Order (Nový světový řád) Pata Robertsona, ale jak jsme nedávno viděli, existuje i mnoho dalších.

8. Stoupenci ur-fašismu se musí cítit poníženi ostentativním bohatstvím a mocí svých nepřátel. Když jsem byl malý chlapec, učili jsme se o Angličanech jako o lidech, kteří jedí pět jídel denně. Jedli častěji než chudí, ale střídmí Italové. Židé jsou bohatí a pomáhají si jeden druhému prostřednictvím tajné sítě vzájemné podpory. Nicméně stoupenci musí být přesvědčeni, že mohou nepřátele zdolat. Tak jsou nepřátelé díky trvalým posunům rétorického zaměření současně příliš silní i příliš slabí. Fašistické vlády jsou odsouzeny k tomu prohrávat války, protože jsou ze své podstaty neschopné objektivně posoudit sílu nepřítele.

9. Pro ur-fašismus neexistuje boj o život, ale spíš život je veden jen kvůli boji. Pacifismus proto znamená intrikování s nepřítelem. Je špatný, protože život je trvalý válečný stav. To s sebou nicméně nese i „komplex Armagedon“. Protože nepřátelé musí být poraženi, musí dojít k poslední bitvě, po které převezme hnutí nadvládu nad celým světem. Ale takové „konečné řešení“ implikuje, že bude následovat éra míru, Zlatý věk, který je v rozporu s principem permanentní války. Žádný fašistický vůdce nikdy neuspěl s řešením tohoto nepříjemného dilematu.

10. Elitářství je typickým aspektem každé reakční ideologie, jelikož je v základu aristokratické, a aristokratické a militaristické elitářství nutně implikuje opovržení slabými. Ur-fašismus může obhajovat pouze populární elitářství. Každý občan patří k nejlepšímu národu na světě, člen strany je tím nejlepším mezi všemi občany, každý občan se může (nebo by se alespoň měl) stát členem strany. Ale nemohou tu být patricijové bez plebsu. Ve skutečnosti vůdce, který ví, že mu jeho moc nebyla demokraticky svěřena, ale že ji dobyl silou, také ví, že jeho síla je založena na slabosti mas; jsou tak slabé, nakolik potřebují vládce a nakolik si ho také zasluhují. Protože skupina je hierarchicky organizovaná (podle vojenského modelu), každý vůdce na nižší pozici opovrhuje svými podřízenými a každý z nich zase opovrhuje svými představenými. To jen posiluje smysl masového elitářství.

11. V takové perspektivě je každý vychováván k tomu, aby se stal hrdinou. V každé mytologii je hrdina výjimečnou bytostí, ale v ideologii ur-fašismu je heroismus normou. Tento kult heroismu je striktně spjat s kultem smrti. Není náhodou, že heslo falangistů znělo „Viva la Muerte!“ (Ať žije smrt!). V nefašistických společnostech má laická veřejnost za to, že smrt je nepříjemná záležitost, ale je třeba jí čelit důstojně; věřícím je řečeno, že je to bolestná cesta k dosažení nadpřirozeného štěstí. Naproti tomu ur-fašistický hrdina se dožaduje heroické smrti, která je vyhlašována jako nejlepší odměna za hrdinský život. Ur-fašistický hrdina se nemůže dočkat, až zemře. Ve své netrpělivosti ovšem posílá na smrt častěji jiné lidi.

12. Protože jak permanentní válka, tak heroismus jsou hry, které se hrají obtížně, přenáší ur-fašista často svou vůli k moci do sexuálních záležitostí. V tom spočívá původ machismu (který zahrnuje jak přezíravost vůči ženám, tak netoleranci a odsuzování nestandardních sexuálních návyků, od zdrženlivosti po homosexualitu). A protože i sex je obtížná hra, má ur-fašistický hrdina sklon hrát si se zbraněmi – což se stává ersatz (náhražkovým) falickým cvičením.

13. Ur-fašismus je založen na selektivním populismu, kvalitativním populismu, mohli bychom říci. V demokracii mají občané individuální práva, ale ve svém celku mají politický vliv pouze z kvantitativního hlediska – jedinec se musí podřídit rozhodnutí většiny. V případě ur-fašismu ale nemají jednotlivci jakožto jednotlivci žádná práva a za kvalitu, monolitickou entitu, která vyjadřuje obecnou vůli, je považován Lid. Protože obecnou vůli již nemůže vyjadřovat kvantita lidských jedinců, činí si nárok na to být jejím interpretem vůdce. Když občané ztratili svou moc delegovat svého zastupitele, již nejednají; jsou pouze povoláni k tomu, aby hráli roli Lidu. Tak se Lid stává pouhou teatrální fikcí. Abychom si předvedli nějaký dobrý příklad kvalitativního populismu, nepotřebujeme již ani Piazza Venezia v Římě, ani norimberský stadion. V naší budoucnosti existuje televizní nebo internetový populismus, ve kterém emocionální odpovědi vybrané skupiny občanů mohou být prezentovány a akceptovány jako Hlas Lidu.

Kvůli svému kvalitativnímu populismu musí být ur-fašismus zaměřen proti „prohnilým“ parlamentním vládám. Jedna z prvních vět, kterou vyslovil Mussolini v italském parlamentu, zněla: „Mohl bych toto neplodné a bezútěšné místo proměnit v přístřešek pro své manipuly.“ (Manipul byl pododdíl tradičních římských legií.) Ve skutečnosti ihned našel lepší místo pro ubytování svých manipulů, ale jen o něco později zlikvidoval i parlament. Kdykoli začne politik zpochybňovat legitimitu parlamentu, protože již nereprezentuje Hlas Lidu, můžeme cítit zápach ur-fašismu.

14. Ur-fašismus mluví newspeakem. Newspeak vynalezl Orwell ve svém románu 1984 jako oficiální jazyk Ingsocu, anglického socialismu. Ale prvky ur-fašismu jsou společné různým formám diktatury. Všechny nacistické či fašistické učebnice používaly ochuzený slovník a elementární syntax, aby omezily nástroje komplexního a kritického uvažování. Musíme však být připraveni identifikovat i jiné druhy newspeaku, dokonce i když se zdají být nevinnou formou populární talkshow.

Přeložil -čp-
Celý text Umberta Eca z roku 1995 lze najít např. zde: www.nybooks.com/articles/1995/06/22/ur-fascism
Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2016 na téma Fašizace.

26.9.2020 Umberto Eco

Antifašismus Teorie