Recenze na knihu Moudrost lesa od Petera Wohllebena

Když jsem ještě nedávno projížděl vlakem krajinou a sledoval umírající jehličnany, moc mi to na náladě nepřidávalo. Namísto stále zelených ploch vidět reznoucí borovice a holé smrkové kmeny. I když jde o smutný pohled, po přečtení knihy Moudrost lesa od Petera Wohllebena už mě tolik netrápí.

Přestože se obecně má za to, že tento stav lesů souvisí s klimatickými změnami a v jejich důsledku postupujícím suchem a šířením kůrovce, je to jen polovina pravdy. Jde především o dlouhodobý způsob lesního hospodářství, které má za následek plantážnické rozšíření jehličnanů. Ty v těchto zeměpisných šířkách a nadmořských výškách nemají pořádně co dělat, a není tedy divu, že při současných změnách klimatu hynou. Vždyť původním porostem ve střední Evropě býval předtím, než začal člověk intenzivně měnit krajinu, bukový les. Právě ten by rád Wohlleben obnovil, a tak jeho praktické snahy coby lesníka v obci Hümmel ve spolkové zemi Porýní-Falc vedou právě tímto směrem.

Své vyprávění ale začíná tím, jak se stal hajným v příslušné uniformě, a svým prvním poznatkem, že „lesní správy bývají zarytě konzervativní orgány, které všechno vojenské vyloženě milují,“ včetně frček a odpovídající hierarchie. V lese se řídil tím, co ho naučili ve škole, za což se dnes stydí. Naštěstí ale brzy narazil na příklady ekologického způsobu lesního hospodaření, kdy se bere ohled na přirozené procesy a co nejméně se do nich zasahuje. Nakonec opustil lesní správu a stal se přímo zaměstnancem obce, což mu velmi uvolnilo ruce. Vedle inspirací odjinud klade velký důraz na vlastní pozorování procesů v přírodě.

V lesnických kruzích je porozumění přírodním koloběhům velmi omezené a „příslušná ministerstva nemají podle všeho zájem dopátrat se příčin churavění stromů“. Otevřený pohled na lesní ekosystém Wohllebenovi „umožňuje neustále objevovat překvapivé skutečnosti, které se na žádné z vysokých škol neučí“. V tomto bodě jsem si nemohl nevzpomenout na slova z knihy Zahrada k nakousnutí (Alman 2019) „agro-rebela“ a propagátora permakultury Seppa Holzera. Ten se vyučil na zemědělské škole coby pěstitel ovocných stromů, aby následně stejně jako Wohlleben zjistil, že vše, co se dodnes učí, je špatně a není nad experimentování, vlastní pozorování a zkušenosti.

Wohlleben se věnuje lesu a hospodaření v něm jak v obecné, tak v osobní rovině. Kritizuje kořistnický přístup, jenž chápe stromy „jako dodavatele dřeva s omezenou životností“. Pozastavuje se nad nedostatečností a zavádějícím pohledem na chráněné oblasti v Evropě. Brojí za snížení spotřeby dřeva, za úspory v energetice a varuje před byznysmenským přístupem ke stavbě velkých větrných elektráren v lesích. Věnuje se problémům s myslivci, kteří se snaží udržovat vysoké stavy zvěře, často se chovají jako páni lesa a ilegálně přikrmují. To má za následek, že namísto toho, aby připadla na jeden kilometr čtvereční jedna srna, je jich na této rozloze padesát. Vypráví, jak si prošel syndromem vyhoření. Popisuje svůj typický pracovní den. Mluví o důležitosti ochrany lesní půdy. Inspiruje v přístupu k lesnímu hospodářství, které respektuje přírodní procesy, a přesto dokáže generovat zisk, nejen z těžby, ale i z projektů, jakým je například „vzpomínkový háj“ pro uložení popela zesnulých. A úchvatné je i vyprávění o sociálním životě stromů (více v autorově nejznámější knize Tajný život stromů, Kazda 2016), přirozených predátorech, stejně jako bourání romantických představ o lese plném květin, motýlů a množství zvěře.

Když vkročíte do lesa dle představ Petera Wohllebena, můžete se těšit ze stromů různého stáří vyrůstajících na nezničené půdě a nemusíte mít už obavy z umírajících jehličnanů.

Peter Wohlleben: Moudrost lesa. Kazda, 2018. 255 stran.

30.7.2020 -jk-

Ekologie Recenze