V tlamě nestvůry – LGBTQ (nejen) v Polsku

Komentář k předvolebnímu honu na homosexuály v Polsku + pozvánka na demonstraci

Čas od času se stane, že ultrakonzervativci a homofobové zintenzivní své útoky, které vedou proti sexuálním menšinám. Vedle jejich frustrace a nenávisti to ovlivňují také jejich strategické zájmy, jako například odvedení pozornosti od politických kauz či blížící se volby. Právě to se nyní děje v Polsku, kde se opět sexuální menšiny ocitly v hledáčku nesnášenlivců, aby posloužily jejich nízkým zájmům.

Současný polský prezident Andrzej Duda, který chce být prezidentem i v dalším volebním období, totiž podle všeho ztrácí dech v souboji se svým protivníkem Rafalem Trzaskowskim. Proto Duda vsadil na osvědčený způsob mobilizace ultrakonzervativních sil, totiž na ponižování a kopání do menšin. Společně se svými spojenci tvrdí, že LGBT nejsou lidé, ale ideologie.

Je paradoxní, že se často poukazuje na to, že homosexuální lidé jsou příliš sebestřední, bezdůvodně na sebe upozorňují a na svých „zbytečných“ průvodech se chovají excentricky a vyzývavě. Vždyť heterosexuálové přece nepochodují za svá práva a nikomu nic nevnucují, můžeme slyšet častou reakci třeba na GayPride průvody. Didier Eribon na základě vlastního života v knize Návrat do Remeše popisuje, jak obtížné je ve společnosti žít svoji „výjimečnost“:

„Jaký osud asi bude mít touha, která o sobě musí mlčet, musí se schovávat, veřejně se zapírat, která žije v neustálém strachu, že bude terčem posměchu, že bude stigmatizována nebo alespoň odborně zpsychoanalyzována? A která, jakmile jednoho dne tento strach překoná, musí bez přestání proklamovat, opakovat a zdůrazňovat, občas dokonce značně teatrálním způsobem, vehementně, agresivně, ,urážlivě‘, ,hystericky‘ a ,militantně‘, ten prostý fakt, že i ona má právo na život? Touha, která je ve svém nitru značně křehká, zranitelná a dobře to o sobě ví a může být kdekoliv a kdykoliv vystavena těžké zkoušce: je to touha neustále znepokojovaná (na ulici, v práci…). A to tím spíše, že nadávky, což je mimo jiné i soubor pejorativních, znevažujících sarkastických, ponižujících výrazů plných despektu, které slyšíte, i když nejste jejich přímým adresátem: slovo „teplouš“ a jeho synonyma, která se cyklicky vynořují, jako by jimi byli všichni přímo posedlí, v běžné konverzaci naprosto všude – na základní škole, na gymnáziu, v rodině… a po jejichž vyřčení je vám, jako byste dostali facku, o něco se spálili, nebo vám přeběhne mráz po zádech.“

Pokud si toto uvědomíme, je opravdu pochopitelné, že někteří příslušníci (sexuálních) menšin se chovají „přepjatě“ a „excentricky“. Diametrálně odlišná je však hra ultrakonzervativců. To jsou lidé, kteří se ohánějí vysokými morálními zásadami, avšak na rozdíl od svých vznešených proklamací jedince v úctě naprosto nemají, pokud se nevejde do jejich omezené morální škatulky. Neváží si intimity druhých, kážou a zatracují. Jejich často přemrštěný zájem o sexualitu, především o sexualitu druhých, by byl spíše kuriózní, kdyby nebyl pro tolik lidí tak devastující.

Mocným spojencem konzervativních sil v Polsku je katolická církev. Homosexualita je dle naprosto většinového vnímání v rámci katolického establishmentu hřích. Homosexuálům nabízejí různé alternativy, jak k „provinění“ přistupovat, například „abstinovat“, tedy homosexuální praktiky nerealizovat. A litovat svých hříchů, nebo alespoň litovat, že nelitují. Potom snad budou moci tito lidé zůstat součástí katolické církve, pokud bude kněz ochoten být „shovívavý“.

Myslím, že Andrzej Duda je „slabším“ konzervativcem, který byl v rámci polské ultrakonzervativní scény nastrčen jako smířlivá tvář pro západní liberály. Nejspíš by mu stačilo, kdyby se homosexuálové ke své orientaci „pouze“ nepřiznávali a tajili ji, a ideálně by se za ni ještě styděli. I takový přístup je však naprosto ostudný a nedůstojný, a to i pro svého nositele. V souboji o moc ale nyní jde Duda i přes mrtvoly, a to doslova, protože právě kvůli útokům ultrakonzervativních nesnášenlivců spáchá mnoho lidí, přesvědčených o svém „obrovském provinění“, sebevraždu.

Pro ateistu je do značné míry nepochopitelná představa, že by měl bůh někoho upřednostňovat, či dokonce zatracovat na základě jeho sexuální orientace. Stejně tak je pro ateistu poněkud zneklidňující představa, že by měl „katolický Bůh“ dávat přednost Dominiku Dukovi třeba před M. C. Putnou. Homosexuální věřící musí svádět boj nejen se svým okolím, ale také se svým náboženským přesvědčením, a to kvůli dogmatům, kterým byl a je neustále vystavován. Vnitřní boj je pouze na něm, je jeho bytostným právem, je nutné však zdůraznit, že katolické špičky mu tento boj nikterak neusnadňují, spíše naopak.

Rozlišování mezi „ideologií LGBT“ na jedné straně a „lidmi“ na straně druhé jde v duchu křesťanské tradice – někteří křesťané totiž rádi pokrytecky tvrdí, že oni i jejich Bůh sice nenávidí hřích, ale milují hříšníka. Tristní na celém „problému“ se sexuálními menšinami je to, že zde není ponižována a zostouzena idea LGBT, ale jednotliví lidé. Je to člověk se svými tužbami, obavami i nejistotou, který je trhán zuby nemilosrdné nestvůry, a to kvůli sobeckým a nízkým zájmům. Je přežvykován, nestráven a vyplivnut. Tou nestvůrou, která mu toto činí, je netolerantní společnost.

* * *

Demonstrace na podporu LGBTQ lidí v Polsku
20. června 2020, od 14.00 v Praze na Klárově
Přijďte podpořit boj za rovnoprávnost, ukončení násilí a diskriminačních tendencí a zákonů, které jsou schvalovány pod rouškou koronakrize. Přijďte s námi vyjádřit solidaritu LGBTQ+ komunitě v Polsku i v dalších státech Evropy!

Více v události na FB: https://www.facebook.com/events/1143941979318855/