Anarchistická federace

Kořeny tureckého fašismu (I.)

... a hrozba, kterou představuje. První část rozsáhlého textu o kořenech a podstatě režimu v Turecku.

fašisti

Není to tak dávno, kdy bylo Turecko miláčkem západu. Oblíbená turistická destinace Evropanů a Rusů, domov jedné z nejstarších vojenských základen USA v zahraničí a přední příjemce půjček od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Země přemosťující Evropu a Asii měla všeobecně příznivou pověst kdekoliv od amerických vojenských oficírů po finanční spekulanty. Tento obrázek silně vybledl díky poslední turecké invazi do severní Sýrie, která vyvolala značný nesouhlas mezi různými politiky stejně jako mezinárodními sociálními hnutími.

Ačkoliv invaze mnoho lidí překvapila, samotné Turecko bylo vždy utvářeno nějakou formou fašismu. Hovoříme zde o etnickém státě vybudovaném na genocidě Arménů, vysídlení Řeků a koloniální asimilaci Kurdů. Jeho založení, stejně jako identita byly formovány ve prospěch muslimského obyvatelstva a inspirovány „národním systémem“, pomocí něhož Osmanská říše rozdělila společnost dle náboženského klíče.

Během svých prvních 27 let existence od založení v roce 1923 byl turecký stát řízen korporativistickým systémem jedné strany, který lze korektně označit za fašistický. Po roce 1950 se režim uvolnil a nové politické strany mohly zasednout v parlamentu, ale pouze do vojenského puče v roce 1960.

Během následujících let bylo Turecko ovlivněno celosvětovou levicovou revoluční vlnou. Tahle relativně inkluzivní perioda skončila dalším vojenským převratem v roce 1980, po němž následoval fašistický neoliberální režim nápadně podobný Chile Augusta Pinocheta. Válka proti kurdským hnutím zintenzivnila během politické nestability v devadesátých letech, kdy se koaliční vlády bortily jedna po druhé. Na počátku milénia se moci ujal Recep Tayyip Erdoğan a zpočátku se zdálo, že koketuje s liberální demokracií, ale tyto námluvy pomalu chladly a autoritářský neoliberalismus se začal mísit s tradičním tureckým fašismem. Poslední verze tureckého fašismu zhmotnělá prezidentem Erdoğanem představuje koktejl hluboce zakořeněného nacionalismu s novější verzí politického islámu.

Jelikož jsme si zvykli, že jsou tyto ideologické proudy v rozporu, vypadá na první pohled tato fúze podivně. Ustavující principy tureckého státu, jak je formuloval Mustafa Kemal Atatürk, zdůrazňovaly, že se má jednat o sekulární stát. Tento sekularismus, krom toho, že byl v určitých ohledech represivní a například zakazoval veřejné nošení církevních oděvů, nebyl zdaleka úplný. Od založení státu se jeho ministerstvo duchovních záležitostí opakovaně pokoušelo usměrňovat a vštěpovat sunnitský islám po celé zemi. A co je důležitější, ozbrojené státní složky po boku sunnitských milicí a civilistů opakovaně masakrovaly alevity. Jmenujme alespoň zmasakrování alevitských Kurdů během Dersimského povstání v roce 1938, čistky ve městech Maraş a Malatya v roce 1978, Çorum 1980, Sivas 1993.

Navzdory nacionalistické podstatě státu a pravidelné mobilizaci islámu ve službách tureckého nacionalismu tato forma hegemonického fašismu kladla důraz spíše na turkické kořeny ve středoasijské stepi, než aby byla směsí dnešního erdoğanovského osmanského imperialismu a islámského fundamentalismu. Brojila zvláště proti studentskému levicovému hnutí pozdních šedesátých a sedmdesátých let, z něhož se vyprofilovali zakladatelé a kádry Strany kurdských pracujících (Partiya Karkerên Kurdistanê, PKK), včetně samotného Abdullaha Öcalana. Ozbrojené složky státu a spřízněné fašistické paramilitární jednotky páchaly masakry, jako například zátah v Ankaře roku 1978, během něhož bylo zavražděno sedm mladých členů Strany tureckých pracujících (Türkiye İşçi Partisi). Někteří pachatelé tohoto masakru se později stali agenty Operace Gladio, paramilitární organizace vedené agenty CIA a NATO, která byla v Itálii odpovědná za spuštění tzv. „strategie napětí“ (strategia della tensione), namířené proti autonomistickému hnutí sedmdesátých let. Jejich terorizování a útlak trval dlouhá desetiletí. Ti samí funkcionáři organizovali v devadesátých letech po celém Turecku hon na členy PKK a její sponzory.

Vzestup politického islámu

Během éry násilných střetů mezi levicovými studenty a státem podporovanými fašistickými paramilitaristy se v ústraní organizovali zakladatelé moderního tureckého politického islámu. Patřil mezi ně Fetullah Gülen, turecký islámský klerik v současnosti se skrývající v exilu v Pocono Mountains v Pennsylvanii. Gülenův dlouhý vztah se Stranou spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP) a se samotným Erdoğanem byl přinejmenším neklidný. Kariéru započal ve východotureckém Erzurumu jako člen kongregace následující učení Saida Nursiho. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Gülen stal imámem malé skupiny následovníků v Izmiru na západě Turecka. Náruživý antikomunista Said Nursi byl tureckým státem pronásledován až do své smrti v roce 1960. Jeho specifická verze islámu byla kemalisty považována za hrozbu, protože zahrnovala prvky kapitalismu a modernity.

Erdoğanovy kořeny sahají do konkurenčního islámského hnutí Národní perspektiva (Millî Görüş) s odkazem na vztah mezi tureckým státem a islámem dle osmanské tradice, jehož otcem je Necmettin Erbakan (1926–2011). Gülen a Erbakan se rozcházejí v otázkách strategie. Erbakan hájí cestu politického hnutí, které má zaujmout parlamentní křesla a nakonec se chopit vlády, zatímco Gülen zastává zákeřnější přístup, který kombinuje budování obchodu a infiltraci do orgánů státu, hlavně do policie, armády a justice.

Tyto soupeřící větve tureckého politického islámu nabyly významu po vojenském převratu 12. září 1980. Puč ustavil vojenskou vládu Kenana Evrena, který pozatýkal 650 000 lidí, převážně levicových revolucionářů. V policejních celách bylo popraveno 49 lidí a dalších 171 umučeno k smrti. Tahle brutální vlna represí vydláždila cestu politickému islámu, který se měl stát protipólem levicového hnutí nabírajícího na síle mezi tureckou mládeží a dělníky. S nástupem prezidenta Turguta Özala represe eskalovaly. Ten transformoval tureckou ekonomiku na globální neoliberální systém omezením veřejných investic, přijetím opatření za účelem nalákání zahraničního kapitálu, uzákoněním rozsáhlé privatizace veřejných služeb a přechodem na ekonomiku zaměřenou na export.

Öcalan utekl ze země před pučem roku 1980. Během osmdesátých let začal na území Sýrie organizovat PKK s větší precizností. Zavedl oficiální vojenská cvičení a své ideály začal šířit v kurdské společnosti ve venkovských oblastech a městech jihovýchodního Turecka.

Nakonec obě větve politického islámu – „Kongregace gülenistů“ a „Erbakanova Národní perspektiva“ – se svými rozdílnými strategiemi uspěly. Kongregace do hloubky infiltrovala armádu a justici, zatímco se Erbakanova Strana blahobytu (Refah Partisi) stala vůdčí silou koaliční vlády po volbách v roce 1996 se svým zakladatelem na postu premiéra. Erdoğanova politická kariéra začala ve Straně blahobytu, v letech 1994–1998 vykonával funkci primátora Istanbulu. Vliv strany byl potlačen tureckou Radou národní bezpečnosti (Milli Güvenlik Kurulu, MGK) a Erdoğan byl na čtyři měsíce uvězněn za recitaci islámské básně, následně byla v roce 2001 založena Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP).

AKP se ujala moci po drtivém vítězství ve volbách v roce 2002. Poprvé od vlády Özala v osmdesátých letech sestavila kabinet jedné strany. Uspěla v mobilizaci voličů frustrovaných z neoliberální reakce na tureckou hospodářskou krizi z roku 2001. K jejímu rychlému vzestupu přispělo také spojenectví s gülenisty. Kongregační kádry hrály klíčovou roli, jelikož do této doby byly islamistické strany a hnutí potlačovány armádou a justicí. Díky spolupráci konkurenčních proudů politického islámu se podařilo prostřednictvím konspiračních teorií zbavit dlouhodobého vlivu nacionalistů kemalistů v turecké armádě.

Křehké spojenectví se nicméně kolem roku 2011 rozpadlo na kusy. Příčiny rozkolu byly komplikované. Oficiální příčinou bylo mírové vyjednávání mezi AKP a PKK v Norsku. Vyjednávání bylo trnem v oku gülenistům ostře zaměřeným proti PKK. Rozkol také uspíšily neshody ohledně tureckého a amerického přístupu ke konfliktu v Sýrii, jelikož Gülen se stal partnerem Spojených států. Hlubší příčinou bylo rozložení moci ekonomické. Erdoğanova AKP dokázala ze svého vlivu ekonomicky těžit, zatímco gülenisté se začali ocitat na vedlejší koleji. Během prvních let vlády AKP byl rozsah privatizace bezprecedentní. Objem přesunu bohatství z veřejného sektoru do soukromých rukou dosáhl hodnoty 60 miliard dolarů, což bylo téměř desetkrát víc než během předchozích vlád. Konflikt mezi dvěma proudy kvetl pět let a vyústil 15. července 2016 v pokus o puč Gülenových armádních kádrů.

Zmařený puč

Pokus o puč poskytl Erdoğanovi perfektní záminku k upevnění moci. Nyní se mohl zbavit svých starých spojenců gülenistů, kteří začali být pro jeho vládu hrozbou. Zároveň mohl rozpoutat bouři represí proti veškeré opozici, včetně kurdského hnutí a různým levicovým aktivistům a skupinám. V dobách spojenectví se Erdoğan vyjadřoval o Gülenovi velmi lichotivě jako o svém hodžovi, nebo řekněme vzdělanci, nyní mu začíná pohrdavě říkat podle jeho exilového útočiště „Pennsylvania“. Spolu s jeho zvykem mluvit o YPG jako o „cizí mocnosti“ (zkratku hláskuje vždy anglicky), to ukazuje, jak se Erdoğan před tureckou společností a před celou islámskou komunitou úpěnlivě prezentuje jako antiimperialista.

Vyhlášení výjimečného stavu ihned po pokusu o puč umožnilo Erdoğanovi vydávat mimořádné dekrety. To vedlo k uvěznění více než 8000 členů parlamentní levicové a prokurdské Lidově demokratické strany (Halkların Demokratik Partisi; HDP), propuštění 6000 akademiků z univerzit za jejich opoziční názory a nastolení politiky nulové tolerance vůči jakékoliv veřejné kritice AKP, třebaže nikdo z dotčených neměl s pučem nic společného. Rozsahem, ne-li brutalitou, jsou represivní rejdy rozjeté Erdoğanem po puči srovnatelné s událostmi po vojenském puči roku 1980.

Zmařený puč také poskytl AKP příležitost přijít s „novým příběhem“. Její ideologické základy se po vzpouře v parku Gezi viklaly v základech. Na konci května roku 2013 těžkooděnci brutálně vyklidili stanový tábor na náměstí Taksim v centru Istanbulu, který byl vystavěn na obranu parku Gezi. Demonstranti poté vytlačili policii z oblasti a v ulicích vystavěli barikády. Deset dní drželi pozice a v srdci Istanbulu vybudovali „zónu bez fízlů“, zatímco stovky tisíc lidí, od fotbalových fanoušků, množství levicových organizací a anarchistů demonstrovaly proti vládě po celém Turecku. Při pohledu zpět šlo o jeden z posledních výbuchů série revolt, která začala povstáním v Řecku v prosinci 2008 a skončila povstáním na Ukrajině roku 2014, kde dominovali fašisté.

Vzpoura v parku Gezi byla doposud nejdéle trvající, nejvíc rozšířenou a nejvíc „pouliční“ revoltou v západním (tedy nekurdském) Turecku. Komunitní duch, který se v táboře zrodil, nabídl obrys budoucích revolučních sociálních vztahů. Po vyklizení tábora vitalita hnutí neopadla, sílu začalo ztrácet až v dalším roce.

Z opětovného převzetí kontroly nad ulicemi („zónou bez fízlů“) policií se už hnutí nevzpamatovalo. Zčásti za tím stálo vyčerpání. Spontaneita hnutí, bezpochyby jeden z hlavních zdrojů síly, již nenabízela jasné řešení, jak demonstranty znovu sjednotit po vytlačení z náměstí Taksim. Různé politické frakce se opět stáhly do svých ideologických ghett. Přesto žije vzpoura v Gezi v paměti mnoha lidí i navzdory tomu, že je o ní po potlačení pouliční politiky kvůli puči gülenistů obtížné veřejně mluvit.

Erdoğan zašel v propagandě tak daleko, že později v roce 2016 začal vzpouru v Gezi vykreslovat jako další neúspěšný puč. Třebaže už bylo zcela nemožné organizovat se podle ideálů Gezi, Gülenův puč umožnil Erdoğanovi vytvářet nový mýtus, v němž on a jeho vláda hrají roli spasitele Turecka před vnějším i vnitřním nepřítelem. Po zmařeném puči zemi zachvátily záběry davů oslavujících „mučedníky“, kteří padli na mostech a na křižovatkách v boji se zrádnou částí armády, aby události udržely živé v myslích Turků a uhnětly smysl pro národní jednotu tváří v tvář „vlastizrádcům“.

Po puči Erdoğan upevnil svou kontrolu v zemi. Zároveň se stal izolovanějším a zranitelnějším, což ho přimělo hledat nové spojence. Spojenectví s ultranacionalistickou (díky propojení se Šedými vlky považovanou za neofašistickou) Národně činnou stranou (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP), která dnes vládne v koalici s AKP, se principiálně nabízelo. Koalice se stala ztělesněním dlouhodobého úsilí o syntézu tureckého nacionalismu a islámu. Ta je dnes dominantní politickou ideologií Erdoğanova režimu, což nejlépe ilustruje symbol čtyř vztyčených prstů (R4BIA) jak na shromážděních na podporu AKP, tak mezi džihádistickými spojenci Turecka operujícími v Rojavě. Na jedné straně tu jsou Šedí vlci, fašistický symbol MHP, na straně druhé čtyři prsty Rabia, popularizované Erdoğanem kvůli podpoře egyptského Muslimského bratrstva a představující čtyři fašistické pilíře AKP: jeden národ, jedna vlajka, jedna domovina, jeden stát.

Před invazí do Rojavy (Pramen míru, 9. říjen 2019) stála Erdoğanova moc na vratkých základech. Pro AKP bylo velkým šokem, když volby na post primátora Istanbulu vyhrál opoziční kandidát středolevé kemalistické Republikánské lidové strany (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP) Ekrem İmamoğlu. Volby se přitom na příkaz Erdoğana musely opakovat a İmamoğlu svůj náskok při reparátu mnohonásobně zvýšil. CHP vyhrála částečně díky podpoře (zase) ultranacionalistické Strany dobra (İyi Party) a díky plné podpoře HDP. Mezitím se někteří dlouholetí členové AKP, včetně jejích zakladatelů, začali od Erdoğana odvracet a uvažovat o vytvoření nového politického uskupení. Podobné vnitřní štěpení iniciovali dřívější členové MHP.

Podíváme-li se na současné světové autokraty, jako jsou Bolsonaro, Duterte, Trump, Putin, Si Ťin-pching, as-Sísí a Orbán (nemluvě o ctižádostivých demagozích, kteří se teprve derou k moci), dalo by se říci, že Erdoğan je vzorový despota (vynecháme-li Putina). Erdoğan a ostatní autokraté se navzájem oslavují. Orbán básní o „silné legitimitě tureckého vůdce“, zatímco Trump komentuje celoživotní jmenování Si Ťin-pchinga slovy: „Možná to budeme muset jednou taky zkusit.“

Podobně si revolucionáři od USA po Filipíny musí vzít ponaučení z toho, co se v Turecku stalo. Měli bychom analyzovat spojenectví mezi úřadujícími pravicovými stranami, i když jsou očividně křehká. Zkoumat politické ideologie různých frakcí, a hlavně zjistit, jak do jejich vztahů zasít semínko sváru a rozdrobit koalici, kterou tvoří. Na jednu stranu musíme porozumět tomu, na jakých základech se nacionalismus a náboženský fundamentalismus společně mobilizují, což je vzájemně posiluje, abychom mohli zhatit jejich spojenectví ještě předtím, než jakoukoliv sebeorganizaci a politické jednání znemožní. Na stranu druhou musíme řešit alternativní vizi s tou částí společnosti, která pod vládou nacionalistů a fundamentalistů trpí nejvíc.

(pokračování příště)


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy