Reportáž z pražské demonstrace v rámci Světového dne odporu proti turecké invazi do Rojavy

Výbor na obranu revoluce v Rojavě svolal do centra Prahy další demonstraci, a to na sobotu 2. listopadu u příležitosti Světového dne odporu proti turecké invazi do Rojavy. Praha se tak zařadila mezi desítky měst celého světa, kde toho dne vyšli do ulic lidé, aby odsoudili agresi turecké armády a jí podporovaných džihádistů a zároveň také pokrytectví velmocí, které vedou svou zahraniční politiku bez ohledu na životy obyčejných lidí.

Demonstrace měla začít od tří odpoledne na Palackého náměstí. S kamarádem jsme dorazili asi deset minut před, a jelikož jsme očekávali, že půjde o doposud největší veřejný protest, byli jsme nemile překvapeni, že počet demonstrantů (zatím většinou organizátorů) se rovná počtu přítomných „tajných“ policistů. Poměr se začal záhy měnit a kolem čtvrt na čtyři mohlo být na místě nějakých 150 lidí. Celé akci vévodilo množství kurdských vlajek, jelikož přítomna byla také početná skupina Kurdů žijících v ČR. Na cedulích stály nápisy jako „Ne turecké agresi“, „Smash Turkish fascism“, „Erdoğan go home“ nebo „Save Rojava“.

Po vyřešení problémů se zvukem a zatímco přicházeli ještě další lidé, začala první série proslovů. Po pár slovech na úvod vystoupil jako první řečník předseda Pirátů Ivan Bartoš. Sdělil, že kvůli demonstraci přerušila jeho strana jednání republikového výboru, a neopomenul zdůraznit angažmá Pirátů ve věci zastání se rojavské autonomie, a to již při loňském tureckém útoku na Afrín. Připomněl Babišovu ignoraci celého tématu a následnou podporu premiéra tureckému diktátorovi. Tak trochu se pochválil za nedávné usnesení poslanecké sněmovny o turecké invazi a tlak Pirátů v této věci na půdě Evropského parlamentu. Konstatoval však skutečnost, že velmoci si ze Sýrie dělají jen hřiště svých vlastních zájmů.

Organizátoři upozornili na fotokoutek, kde se zájemci mohli nechat vyfotit s nápisem #NeTureckeInvazi a přidat se tak k fotokampani vyhlášené Výborem. Po krátkém skandování „Erdoğan terorist“ se čekalo na přislíbenou kurdskou hudbu, ale technika si postavila hlavu. Během čekání zaznělo ze strany Kurdů ještě pár krátkých skandovaček, avšak atmosféra byla zatím spíše rozpačitá. To už ale zástupkyně Výboru na obranu revoluce v Rojavě začala představovat pořadatelskou skupinu včetně aktivit, které doposud podnikla. Zdůraznila, že vedle lidských životů je ohrožen také unikátní sociální projekt a že stejně jako v Afrínu lze očekávat celou škálu projevů mocenského útlaku. To celé pak další zástupce Výboru přetlumočil do angličtiny.

Potlesk, skandování… Pozornost na sebe se snažil obrátit antiamerickými výkřiky člověk s cedulí „Stop USA okupaci v Sýrii“ a s přilepeným obalem od bagety v rozkroku. „Na jedné z akcí jsem ho viděl s nápisem Ať žije Turecko,“ dodává mi na vysvětlenou, o jakého pacienta se asi jedná, kamarád stojící vedle mě. V duchu doufám, že na podobných demonstracích nebude ubývat normálních lidí a přibývat podobných pošuků. Ti se většinou přitahují, takže následovaly nadávky od člověka v českou vlajkou, který dorazil s paní zabalenou ve vlajce EU. Osobně mám z takových hadrů kopřivku, takže se za chvíli začínám drbat.

Naštěstí je už na řade proslov Výboru, který začíná poznámkou o tom, jak jedna armáda NATO zradila a druhá napadla samosprávu Rojavy, a vyjmenovává ničivé následky invaze, jejímž hlavním cílem je zničit nové uspořádání v této oblasti. Pokračuje o tom, co samospráva dokázala. „Jejich boj ani zdaleka nekončí, a tím nekončí ani ten náš.“ Požaduje nekompromisní zastavení obchodního styku s Tureckem, tlak vlády v rámci NATO na suspendování členství Turecka, vyhoštění agentů Turecka z EU a postavení Erdoğana před soud.

Následuje reprodukovaná hudba, i když v předních řadách je hodně přeřvaná a jen těžko si lze povídat. Zachraňuje to ale přečtení vzkazu z ženské vesnice Jinwar, v němž mj. zaznívá: „Znovu jsme se přesvědčily, že bojujeme společně proti stejnému nepříteli: kapitalistickému patriarchálnímu systému, který se snaží sprovodit ze světa každou alternativu, která se zakládá na kolektivních lidských hodnotách, ženské kultuře, spravedlnosti a ekologickém chápání života. Toto zde v Rojavě bráníme a je to věc, která nás všechny spojuje.“ (Celý text ZDE.) Navazuje projev zástupce turecké prokurdské strany HDP, která čelí systematické represi, i když ve volbách šlo o třetí nejsilnější stranu v zemi. Není tedy divu, že je připomenuto, že 15 poslanců strany sedí ve vězení s vykonstruovaným obviněním z terorismu. „My chceme mír. Aby všechny národnosti žily v míru a bezpečí. Nechceme bojovat.“ Vystoupil s kritikou etnických přesunů a džihádistických skupin řádících na severu Sýrie. Nakonec poděkoval za projevenou solidaritu.

Asi deset minut po čtvrté se dav cirka dvou set lidí zformoval za transparent „Solidarity with Rojava“, který po stranách doplňovaly bannery „Stop turecké agresi. Rise up 4 Rojava“, „Erdoğan je terorista. Rojava.info“ a „Dovolená? Určitě ne v Turecku!“. Před čelním transparentem pak většinu cesty šly kurdské děti s vlajkami milicí YPG a YPJ. Člověka až mrazilo, když slyšel během pochodu tahle děcka rozjíždět skandovačky. Skandovalo se od začátku až do konce, česky, anglicky i kurdsky, i když s občasnými pauzami, takže se neopakovala nepřetržitá smršť hesel, jakou jsme mohli zažít na podobné akci 16. října. A i dynamika trojnásobného davu byla před dvěma týdny mnohem výraznější. Kdo se seznámil dopředu s plánovanou trasou, byl jistě při zahnutí do Myslíkovy ulice lehce zmaten. Nešlo se tedy vůbec po nábřeží, ale pokračovalo se Spálenou. U stanice metra Národní třída bylo velké množství lidí, kteří si průvod s kurdskými vlajkami se zájmem fotili a natáčeli na mobily. Pak ulicí Na Perštýně, prodrat se mezi turisty úzkou Husovou ulicí, přes Mariánské náměstí, Křižovnickou na Palachovo náměstí a už jen přejít řeku a skončit na Klárově.

To už odbila pátá hodina a padla tma. Po obkroužení klárovského trávníku došla řada na závěrečnou sérii proslovů. Ondřej Slačálek zabrousil do minulosti a připomněl heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“, a i když historická přirovnání mnohdy kulhají, dnes je naším Madridem Rojava. Kdysi nechaly západní demokracie utopit španělskou věc v krvi, nyní nejprve využily Kurdy, a když už je nepotřebovaly, předhodily je Erdoğanovi s mottem „Je to sice zkurvysyn, ale náš zkurvysyn“. ČR je členem NATO a nese za to svůj díl odpovědnosti. Už při vstupu jsme například v novinách Konfrontace upozorňovali na aktivity turecké armády. Nikdo to ale nechtěl slyšet. A tak Ondřej položil otázku, co by dnes asi říkal Havel, který podporoval NATO, tomu, jací pošuci jsou v čele spojeneckých vlád. Měly by se přijmout sankce, které budou Erdoğana bolet. Hnutí Kurdů si zaslouží naši bezpodmínečnou solidaritu bez toho, aby bylo projekcí našich vlastních snů a představ.

Zatímco Ondřej mluvil, zapalovali lidé svíčky u portrétů tří lidí, kteří zemřeli v důsledku turecké invaze – anarchistky Anny Campbel, která padla při obraně Afrínu, kurdské političky Hevriny Khalaf, kterou brutálně popravily džihádistické milice, a Konstantina, internacionalisty z milice YPG původem z německého Kielu. Po proslovu zazněly jejich krátké medailonky a následovala minuta ticha.

Dál byl na programu vzkaz našeho kamaráda, jenž pomáhá jako zdravotník na severu Sýrie. I když technika nechtěla spolupracovat, nakonec to vyřešila kombinace mobilního telefonu a mikrofonu. Ve své zdravici popisoval jak své osobní zážitky, které jsou pro nás tady naprosto nepředstavitelné, tak názor na nechutnou hru velmocí. Místy byl vzkaz velmi nesrozumitelný (naštěstí jeho přepis nyní najdete na našem webu ZDE). O to víc mě štvalo, že při tak vážných slovech z místa konfliktu o raněných a mrtvých se před reproduktor nacpal již zmiňovaný pošuk s českou vlajkou a dělal si tam z toho svůj vlastní fotokoutek a ještě do toho něco povídal lidem kolem.

Jako poslední promluvil Max, a to za iniciativu Extinction Rebellion. Přiznal, že po takových vzkazech se těžko mluví. A tak jen krátce zmínil, že klimatické organizace podporují kurdskou samosprávu, jelikož je nutné bojovat nejen za spravedlnost klimatickou, ale i tu sociální proti hierarchii a diktaturám zbraní, peněz, státu a náboženství. „Neštěstí nemá hranic a ani naše solidarita.“

4.11.2019 -kl-

Z domova Akce Válka