Boj proti nepřirozené autoritě (I)

První díl rozhovoru s členy Anarchistické federace

Kolektivní rozhovor s členy a členkami Anarchistické federace (AF), fungující v ČR již téměř 25 let na téma současnosti anarchismu, nutnosti přidržet se utopie, represivitě státu, síle demonstrací nebo o jejich časopisu Existence. Rozhovor v zkrácené verzi vyšel původně v kulturním čtrnáctideníku A2.

Jak dlouho už fungujete AF, kdo se na ní podílí a jaká je vlastně její hlavní činnost?

Anarchistická federace byla založena v roce 1995 z potřeby dát anarchistickému hnutí, nebo aspoň té jeho části, která cítila tu potřebu, organizovanou podobu. Podobné pokusy byly i předtím, ale vždy v poměrně neformální podobě. Za ty roky prošla organizace vlastním vývojem, ale dá se říct, že v poslední dekádě funguje především jako zázemí pro místní skupiny a jednotlivce a jako organizační platforma pro koordinaci jejich nadregionálních aktivit. Už dlouho pro nás není důležité vystupovat pod vlastní hlavičkou. Mnozí z nás jsou zapojeni v jiných antiautoritářských projektech a kolektivech. Federace nám ale umožňuje zesílit náš hlas coby anarchistů a anarchistek, zefektivnit naši činnost a vystupovat jednotně v rámci mezinárodního hnutí.

Jste ve spojení ze zahraničními členy IFA (International of Anarchist Federation), která aktuálně organizuje 13 členských zemí Evropy a Latinské Ameriky od Bulharska po Mexiko. Kde je dnes anarchistické hnutí nejsilnější a jak funguje federace na internacionální bázi?

Historicky nejsilnější organizací v Evropě je dodnes Iberská anarchistická federace sdružující anarchisty a anarchistky ve Španělsku a Portugalsku. V uplynulých letech byli hodně slyšet anarchisté v Řecku. Donedávna tam však převládalo volnější autonomistické pojetí bez trvanlivějších organizačních struktur. Proto jsme rádi za spolupráci s Anarchistickou politickou organizací, nedávno založenou v Soluni, která scénu zásobuje kvalitními analýzami politického vývoje. Dlouhodobě je pro nás velkou inspirací samozřejmě britská Anarchist Federation a v posledních letech hlavně Federace německy mluvících anarchistů a anarchistek. Nezanedbatelnou politickou silou jsou jistě federace ve Francii a Itálii. Poměrně silné je hnutí i ve Slovinsku, kde existuje i nezanedbatelná squaterská scéna a v rámci IFA tam funguje Federacija za anarhistično organiziranje. No a za mořem žije tradice anarchismu v Latinské Americe. Je třeba říct, že nikde není anarchistické hnutí natolik silné, aby určovalo směr dění. Na druhou stanu jsme každou chvíli svědky vzniku různých hnutí, která přijímají anarchistické organizační principy, aniž by měla potřebu se tak nazývat. Odmítání hierarchie či reprezentace, svobodná pléna apod. jsme mohli pozorovat u hnutí 15M ve Španělsku, Occupy v USA, při protestech za park Gezi v Turecku i na mnoha místech v případě Žlutých vest ve Francii. Je nezbytné udržovat vztahy na mezinárodní úrovni, navíc anarchistické ideje byly vždy internacionalistické, a jde tedy o jakousi přirozenost tohoto hnutí. IFA ovšem není jedinou mezinárodní platformou. Tato spolupráce napomáhá jak při výměně informací a zkušeností, tak při organizování různých solidárních kampaní a podpoře stíhaných aktivistů a aktivistek.

Pro mnoho lidí je anarchismus minulostí, nebo ho považují jen za nerealizovatelnou utopii pro většinovou společnost. Jak to vidíte vy? Jde ještě o to vyvolat masovou sociální revoluci jako kdysi v Rusku či ve Španělsku anarchosyndikalisté, nebo jde spíš o individuální revoltu po vzoru Goodmana, či dočasné autonomní zóny Hakima Beye?

Těch přístupů může být mnoho a u některých se mohou v průběhu života proměňovat ve smyslu jejich preferencí. Ano, je třeba být realisty. Ale zároveň je nutné žádat nemožné. To, co je nemožné dnes, může být realitou zítřka. Nikdo asi nepropadá naivní představě, že se mávnutím kouzelného proutku všechno změní k lepšímu a nastane ráj na zemi. Hranice možného je a vždy bude potřeba posouvat. Pokud chceme lepší svět, chtějme ten nejlepší, co si dokážeme představit. Proto se držíme své utopie. Utopie ve smyslu světa, který budujeme nebo s nímž experimentujeme ve svých hlavách a srdcích, stejně jako v komunitách, do kterých patříme, ať už jde o aktivistické kolektivy, sousedství, pracoviště apod. Individuální revolta dává smysl jen v okamžiku, kdy jde o politiku všedního dne (osobní je politické), která je úzce spojená s kolektivním úsilím za strukturální změnu. V opačném případě je jenom dalším z egoistických výkřiků v konzumní atomizované společnosti dnešního kapitalismu. Dočasné autonomní zóny mají opět smysl, pouze pokud nejsou samoúčelné, ale naopak vytvářejí materiální zázemí pro rozvoj a šíření myšlenek a praxe svobody a samosprávy. Máme daleko k tomu, abychom říkali, jaká cesta je ta nejlepší. Liší se v čase i prostoru.

V rámci svého nakladatelství vydáváte brožurky, časopis Existence, ale i větší práce, jako třeba historickou studii Ocelové století od Vadima Damiera či inspirativní beletrii Příběhy Starého Antonia od Subcomandante Marcose. Co připravujete dalšího?

Nakladatelství AF je právě jedním z projektů, na kterém lze ukázat přínos federativní organizace. Federace svedla dohromady lidi, kteří mají větší či menší zkušenosti s psaním, překládáním, redigováním, korekturami, grafikou apod., a umožňuje jim realizovat své nápady a zájmy. A jsme rádi, že můžeme říct, že se v tomto směru stále někam posouváme a za naše publikace se nemusíme stydět, ačkoli nejsme profesionálové, nikdo nás neplatí a všechno to děláme ve svém volném čase. Například pro blížící se Anarchistický festival knihy, který je každý rok pořádán v Praze (letos proběhl 18. května), jsme připravili kapesní čítanku (nejen) pro anarchisty o radikálním buddhismu či český překlad knihy anarchistického aktivisty a teoretika Petera Gelderloose Anarchie funguje. Dále chystáme překlad vzpomínek ruské anarchistky Anny Garasjevové, která zažila cara i rozpad Sovětského svazu.

Anarchismus je v teoretické i praktické rovině velmi široký pojem, jak se vůbec díváte na takové až protichůdné trendy, jako je třeba tolik propíraný anarchokapitalimus, který se paradoxně hrdě hlásí k premisám libertariánství a volného trhu?

Anarchismus pojme vskutku širokou škálu názorů. Aby ale šlo mluvit stále o anarchismu, musí tomu odpovídat nejen forma (metoda), ale také obsah (ideje). Tím nejzákladnějším je bezesporu absence nepřirozených autorit, s čímž korespondují pojmy, jako je svoboda, rovnost, solidarita… To je tedy pro nás vodítko, co za anarchismus můžeme považovat a co ne. Pokud se někdo prohlásí za anarchonacionalistu s tím, že prosazuje etnicky vymezenou nehierarchickou organizaci, nemá s anarchismem nic společného, jelikož popírá rovnost a univerzalitu anarchistických principů. Podobně je to s tzv. anarchokapitalismem. Pro nás je to nesmyslný protimluv, kterým nemá cenu se vážně zabývat coby svobodnou alternativou. Pokud mají podobu společnosti určovat neregulované tržní vztahy, jejichž základem jsou pro nás nepřijatelné principy jako soukromé vlastnictví, námezdní práce či její obdoby, preference zisku atd., pak je úplně jedno, zda se tak děje za dohledu státu nebo živelně. Záhy odumře společenská solidarita a prosadí se sociální nerovnosti, které budou chráněny zas nějakou formou státu nebo soukromými silovými složkami.

Dokončení příště