Anarchistická federace

Ani za boha

Jistě není nikdy od věci trochu oprášit anarchistický antiklerikalismus.

obrázek

Anarchisté a anarchistky se vždy protivili autoritám a veřejně je pranýřovali. Některé formy autority se již zdály být za zenitem, přesto zjišťujeme, že se derou opět na světlo a hlásí se o svůj díl moci. Ano, mluvím o církvi. Možná nebude od věci trochu oprášit anarchistický antiklerikalismus.

Není pochyb, že v závěrečné fázi rakousko-uherské monarchie, která byla velmi úzce propojena s římskokatolickým klérem, to byly právě anarchisté, kteří mezi prostým lidem propagovali ateismus, vyzývali k vystupování z církve a nahlas mluvili o zločinech tzv. černoprdelníků, a to jak z dob minulých, tak ze své současnosti. O to, že jejich slova nebyla jen připrděným skuhráním nad nespravedlivými poměry, svědčí četné cenzorské zásahy do antiklerikálních textů v jejich tiskovinách.

Postoj ke kléru z anarchistických pozic byl vyřčen nesčíslněkrát. Citujme kupříkladu Kalendář neodvislého dělnictva na rok 1900: „Tisícihlavá saň klerikalismu s nenávistí roztahuje pokrytectvím ozbrojené své tlapy na životem národů a jménem Kristovy lásky a jménem odpuštění Kristova snaží se vypíti mozek davům a v okovy uvrhnouti prozřetelné. Honosíc se cestou v šlépějích onoho, jenž ukazoval ke království, které není z tohoto světa, bojuje nejméně svatými prostředky za vládu a moc na zemi.“ Církev byla pojímána jako „nejzarytější odpůrce všeho pokroku“, jako autorita, která se vedle svých mocenských ambicí a obohacování na úkor druhých zaměřuje na mozky lidí, které se snaží udržet v poddajné nevědomosti. Tzv. náboženský mor je slovy Johanna Mosta (1846–1906) „ze všech duševních nemocí, kterými člověk systematicky zabíjel svůj mozek, bezpochyby nejděsivější“ (viz článek Náboženský mor v Existenci č. 3/2016). Čeští anarchisté přelomu 19. a 20. století ale oponovali i oficiálnímu postoji sociálnědemokratické strany, který hlásal, že náboženství je věcí soukromou. Ladislav Knotek k tomu napsal: „ Ano, náboženství jest věcí soukromou, ale náboženství zcela vniterné, jímž se napájí duše člověkova, jež člověk vřele cítí, jež je jeho upřímným přesvědčením! Má snad takové náboženství něco společného s příslušenstvím k církvi? Ne! Nemá! Nemůže mít! Je jeho protivou. A příslušenství k církvi není věcí soukromou; ukládá nám povinnosti, jichž smutné následky pociťuje trpce celá společnost.“ Není tedy divu, že se všude prohlašovalo, že „vystoupení z církve je mravní povinností každého z nás“. A anarchisté tehdy, přes všechny obtíže, které to znamenalo, z církví vystupovali a své děti demonstrativně nenechávali pokřtít. A když bylo anarchistické hnutí po vzniku samostatného Československa na ústupu, alespoň se sdružovali v bezvěreckých spolcích. Můžeme být hrdi na myšlenkové dědictví, které v naší společnosti odstavilo církve na vedlejší kolej a tmářství nahradilo vědeckým poznáním a ateismem.

Jenže černoprdelníci dneška vystrkují opět růžky. Opět se derou o majetek a bohatství. V církevních restitucích obdrželi miliardy. Byl to ale spravedlivý proces, navrátit někomu něco, co jeho předchůdci v minulých stoletích vydřeli z potu a krve prostých lidí? Církevní podlézání výkonné moci nabralo nových podob. Kardinál Duka a prezident Zeman si přitakávají v nenávistných projevech vůči odborářské lůze a krvelačným imigrantům. Nic dobrého nevěstí ani pompézní pochody brojící proti právům queer lidí, potratům a antikoncepci. Piťhovo lživé a naprosto demagogické kázání na téma Istambulské úmluvy je jen vrcholem toho všeho. Momentálně je pro všechny katolíky tohoto druhu, jejichž cílem je spojení církve a moci, jako je tomu kupříkladu v katolickém Polsku nebo v pravoslavném Rusku, asi největší neštěstí, že se hlavou Vatikánu stal křesťan, který propaguje Kristovo učení o lásce k bližnímu, vyzývá k pomoci uprchlíkům a utlačovaným lidem, jako jsou třeba ti žijící na okupovaném území Palestiny.

Je nutné podotknout, že anarchismus měl vliv na různá náboženství. Zpravidla šlo o tendence, které směřovaly k původnímu učení, na první místo kladly člověka a stavěly se proti náboženské hierarchii. Ani dnes nemají anarchisté a anarchistky problém v dílčích věcech spolupracovat s věřícími lidmi a skupinami věřících, kterým nejde o upevňování moci a získávání oveček, ale o nepodmíněnou pomoc ostatním, zpravidla potřebným lidem.

I dnes se najdou tendence spojovat anarchismus a náboženství. Aktuálně se například věnujeme seznamování s propojením anarchismu a buddhismu (je připravený článek do příští Existence a samostatná tematická publikace). Cesty svobody jsou nevyzpytatelné, chtělo by se říct. Na druhou stranu většina anarchistů a anarchistek v dnešní době považuje podobné propojování za krok zpět. Jasné je v tomto i stanovisko Anarchistické federace deklarované v dokumentu „Kým (ne)jsme“: „… je nám cizí tzv. náboženský anarchismus, ať již s vlivy křesťanství, pohanství, buddhismu či jiných náboženských směrů. Může nám být sympatický boj jeho stoupenců proti institucionalizaci jejich víry, na druhou stranu ovšem odmítáme nejen nepřirozené pozemské, ale i nadpozemské autority, a oproti nim preferujeme racionální a materialistický pohled na svět, který se však nesmí stát novým dogmatickým náboženstvím.“

Kdekdo dnes brojí proti islámu. Je to mimo jiné dobré odvedení pozornosti od fašizujících tendencí církve reprezentované u nás Dominikem Dukou. Nebylo by spravedlivé házet všechny katolíky, natož křesťany do jednoho pytle. Toho jsme daleci. Mějme se ale na pozoru, když se chřestí blíže neidentifikovanými „evropskými hodnotami“, kterými je myšleno to nejhorší, co se v tomto geopolitickém prostoru za spoluúčasti církve provedlo.


Verze pro tisk 3.2.2019 -kl-

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy