Anarchistická federace

Elens č. 6

Recenze na letošní číslo „punk/hardcore/oi! fanzinu“ Elens

Elens č. 6

Šesté číslo subkulturního fanzinu Elens vyšlo v květnu 2018 u příležitosti olomouckého zinfestu. V úvodu je uvedeno, že tento zin „je jeden z mála počinů diy scény, který má své hranice široce otevřené a nelimituje se pouze na úzké žánry. Jediný jednotící prvek, který zůstává, je svobodomyslný a neautoritativní přístup.“ Přesto se nijak zvlášť od ostatních hc/punkových zinů svou otevřeností neliší, snad jen tím, že se tu okrajově počítá i se skinheadskou subkulturou. Ale věřím, že kdyby se k vydavatelům přidal někdo s větším žánrovým přesahem, určitě by mu nebránili ony hranice rozšířit.

A právě hranicím a limitům je věnováno pět úvodních úvah. Každá je naštěstí o něčem jiném, ale jako celek vypovídají o tom, že jsou dva druhy hranic, jedny, které bychom neměli překračovat, jelikož jde o naše zásady, vnitřní integritu, harmonické soužití a zachování života na Zemi, a druhé, které bychom neměli vytvářet, jelikož nás zcela nepřirozeně izolují, rozdělují a štvou proti sobě.

Zajímavým počinem je anketa mezi sedmi výtvarníky, kterým byla dána možnost vybrat si svůj „stěžejní song“ a vedle jeho textu a zdůvodnění, proč je pro ně tím, čím je, ho obrazově ztvárnit.

Ústřední část zinu tvoří tradičně rozhovory s tuzemskými kapelami. Škoda jen, že tak zajímaví interpreti jsou zpovídáni zejména na téma hudebních vzorů, nahraných desek, odehraných koncertů, odjetých turné apod. V tom množství se totiž tyto otázky a odpovědi mísí v jakousi šedivou stěnu, kolem níž projdete, aniž byste si uvědomili, co na ní bylo napsáno. O to víc osvěží dotazy směrem mimohudebním, až je člověku líto, že nejsou obsáhlejší. A tak zaujme, když Šoty ze Zeměžluče mluví o svém kombinování punku a víry, aniž by měl potřebu někomu něco nutit. Zajímavým momentem je, když Skulda z kapely Apolita mluví o politických proklamacích na koncertech, které jsou v uzavřené bublině scény „spíš jako potvrzení příslušnosti ke kmeni“. V rozhovoru s Martíčkem z Houby jsou zas nejpřínosnější jeho zkušenosti z opomenuté pohraniční oblasti: „A tyhle [„demokratické“] politické strany lidem na okraji společnosti, kteří pracují za minimální mzdu pro nadnárodní svině, opravdu nic nenabízí. Topka měla na severu Čech, kde je nejvyšší nezaměstnanost a dost lidí žije na hranici chudoby, hesla ,zavedeme nadstandardy ve zdravotnictví‘ a podobné bláboly. Piráti zas nabízí digitalizaci státní správy v oblastech, kde dosud nefunguje ani signál mobilních operátorů. (…) Není tam žádná naděje, žádná vidina v lepší budoucnost. (…) Ve svý vlastní frustraci a nasranosti na celej svět (…) to samozřejmě hodí těm, kteří jim nabízí jednoduchý řešení typu ,odstřihneme cikány od sociálních dávek‘ nebo ,nepustíme sem uprchlíky, kteří by vám vzali tu vaší špatně placenou práci‘.“ Členové Trauma 84 žel jen v rychlosti zmiňují situaci v jejich domovinách na Slovensku a v Maďarsku. Hudebníci z oi!/punkového Rozruchu lámou hůl nad „českým národem“ a jasně se tak vymezují vůči nacionalismu pravicových a „apolitických“ oi! kapel.

Pomineme-li „povinné“ hudební recenze v závěru zinu, věnuje se hudební scéně ještě článek „Oi! Oi! Oi! A co ženy?“. V dobré snaze ukázat, že skinheadská Oi! scéna není čistě machistická záležitost, totiž potvrzuje ty nejhrubší genderové stereotypy. I když je to nejslabší věc celého zinu, má možná jako jediná potenciál vyvolat nějakou reakci a debatu. Takže stereotyp č. 1: „Myslím, že feminismus naprosto minul svůj cíl a neřeší žádné zásadní problémy, ale triviální banality. Tedy v současnosti každopádně.“ (Směrů feminismu je hned několik, a řeší toho opravdu hodně naléhavého – od nerovnosti v odměňování přes sexuální násilí po boj se zavedenými patriarchálními vzorci ve společnosti.) Stereotyp č. 2: „V našich končinách můžeme renees či skinhead girl spatřit nejčastěji na koncertech po boku jejich partnerů.“ (Holka je zde pojímána zejména jako doplněk svého partnera. Pokud se rozejdou, zpravidla je to ona, kdo opouští scénu utvářenou mužským kamarádšoftem.) Stereotyp č. 3: „Chlap se rád podívá na pódiu na to, jak se jeho protějšek umí s hraním poprat právě proto, že to není tak typické.“ (Ženy jako prostředek exotizace, na který jsou kladeny větší nároky, jelikož je pod větším dohledem. To, že se žena v takovém prostředí musí mnohem víc snažit a stále něco dokazovat, aby dosáhla uznání, je podobné, jako když Romové musí s nemyslitelně větším nasazením dokazovat, že si zaslouží takové samozřejmosti, jako jsou práce nebo důstojné bydlení.) Stereotyp č. 4: „To, že se ženy do kapel nějak extra nehrnou, vyplývá zřejmě z toho, že je to hraní prostě neoslovuje, nebaví, nevidí v tom v drtivé většině takový smysl jak my chlapi. Asi mají jiné myšlenkové pochody.“ (Tady už genderové stereotypy tryskají do nebeských výšek. Proč si holčičky nehrají s autíčky a kluci s panenkami? Právě genderová studia, kdyby nebyla označena povýšeně za „triviální banality“, na toto odpovídají. Než si připustit, že scéna [a nejde jen o tu skinheadskou] je toxicky maskulinní, raději dáme všechnu vinu holkám, bez ohledu na strukturální příčiny problému. Jak to, že hudebnice se tak dobře cítily a realizovaly v riotgrrl scéně, kterou si mohly samy utvářet?) Stereotyp č. 5: „Problém je v tom, že ženský se málokdy snesou takhle pohromadě, takže je spousta ženských kapel, kde se nedokážou domluvit a rozpadnou se.“ (Jenže je i spousta ženských kapel, kde se dokážou domluvit. A je spousta mužských kapel, kde se jednotlivá ega spolu dlouho nesnesou.) Stereotyp č. 6: „Záleží na motivaci, proč kapelu založit, co od ní kdo čeká a zda dokážou její členky/členové ustát běh života (škola, práce, rodina) a držet tak kapelu při životě.“ (Jenže nebýt hluboce zakořeněných genderových tlaků a očekávání, které říkají, že muž se má realizovat a žena držet stranou, vše by vypadalo úplně jinak. A nic na tom nemění ani na zažité poměry vstřícný přístup autora, který „dával své ženě příležitost hrát taky“, zatímco ona „dala přednost bojovému umění“. Nehledě na to, že muži si zpravidla automaticky berou příležitost sami.) Stereotyp č. 7: „Proč Vy samy, dámy, nehrajete Oi!? Bojíte se, že by Vás někdo diskriminoval, nedal Vám prostor, urážel Vás, nebo jste zkrátka lenivé a neschopné hrábnout do strun, prásknout do bicích či zařvat Oi!? Nebo Vás snad víc baví péct veganské buchtičky či vyrábět ECO, BIO, DIY peněženky z odpadového materiálu a vést štiplavé debaty v kavárnách? Myslíte si, že je to celé o genderovosti?“ (Je to o genderovosti. A nic na tom nezmění ani rádobytvrďácký antiintelektuální přístup, ani viktimizace žen, natož pak karikování případných oponentek do role opovrhovaných hipízaček.) Pokud si autor na otázku „Souvisí tedy neúčast žen v Oi! kapelách s nějakou nerovností?“ odpovídá, že ne, pak nelze než říct, že jeho vlastní text je důkazem toho, že ano. A nepomůže ani horkotěžké hledání těch několika ženských kapel a hudebnic na skinheadské scéně. Když jsem to četl, uvědomil jsem si, jak moc tu chybí zin, jakým byla kdysi Bloody Mary, vyjadřující ženský hlas a stavící se zmíněným stereotypům s vtipnou sžíravostí.

Druhá část zombie komiksu Punk’s undead mi připomněla, že mi nějak uteklo minulé číslo zinu. Vzhledem k jeho periodicitě ale doufám, že jednou vyjde kompletní vydání komiksu, aby tak dával čtenářsky smysl. A na úplný závěr bych chtěl vyzdvihnout Keydovu povídku Předčasí. Mezi literárními pokusy, které jsem měl možnost v různých zinech číst, patří tento mezi to nejlepší.

 

Elens č. 6. 128 stran A5, 130 Kč. Kontakt neuveden.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy