Recenze na publikaci o dění ve francouzských továrnách a na dalších pracovištích během května a června 1968

Jak jsme nedávno informovali, v listopadu uspořádala skupina Kolektivně proti kapitálu v Praze, Liberci a Plzni besedu u příležitosti 50. výročí nepokojů ve Francii. Přitom vydala i publikaci Francie: květen-červen 1968. Promeškaná příležitost na autonomii pracujících.

Jde o druhé, upravené vydání práce, která poprvé vyšla ve francouzštině a angličtině v roce 2006. Zaměřuje se především na to, co se v té době dělo v továrnách, a to zejména v pařížské oblasti. Zabývá se rozpory tehdejšího dělnického boje, vyvrací mýtus „největší generální stávky dějin“, a především chladí horké hlavy, které v této souvislosti mluví o revoluci. „Dělnická třída ve svém souhrnu o revoluci neuvažovala, ani ji nepodporovala.“ A nejen to, nepodařilo se ani, aby „dělnické minority nevykrystalizovali do autonomních orgánů“.

Práce začíná velmi důležitým úvodem, který přibližuje kontext tehdejší doby, tzn. životní podmínky, minimální mzdu, životní náklady, hospodářské plánování, „manželství státu a soukromého sektoru, nárůst počtu studentů, zastoupení a situaci imigrantů. Čtenář získá přehled o dělnických bojích před rokem 1968, nejen v souhrnných číslech, ale i na třech vybraných příkladech, spolu s analýzou společných a naopak specifických rysů těchto stávek. Ani v těchto případech ale stovky mladých radikálních dělníků neprojevily snahu vytvořit autonomní organizaci a „ventilem umožňujícím vybít touhu po vzpouře se staly konfrontace s policií“.

Ale to už přichází začátek května 1968 a protesty na univerzitách, které charakterizují ostré střety s policejními jednotkami. Publikace je ovšem více zaměřena na následující období, počínaje generální stávkou 13. května. Pro lepší pochopení toho, co se na pracovištích dělo, je opět vybráno několik příkladů: továrny Sud Aviation, Renault Cléon, Renault Flins a Renault Billancourt. První stávková vlna zasáhla především pařížský region, údolí Seiny, lyonskou oblast a region Nantes Saint-Nazaire. Pracující získali „pocit, že autority jsou oslabené a že se jedná o moment, z něhož se dá těžit“. Předáci komunistické strany PCF, která ovládala oborový svaz CGT měli obavu, že by je události mohly nechat stranou, dění na pracovištích se tedy rozhodli dostat pod kontrolu, což byl začátek konce hnutí – červená nit, která se táhne dalšími stránkami publikace.

Jak se stávky rozšiřovaly, zůstala Francie paralyzována. Těžko ale mluvit o „aktivní stávce“ – dělníci většinou zůstali doma a továrny byly okupovány jen hrstkou pracovníků. Na největší stávce v historii, na jejímž vrcholu po deset dní stávkovalo devět milionů pracujících, participovali dělníci minimálně.

Přečtete si ale také, co se dělo na venkově, jak reagovala vláda a autoritářský prezident de Gaulle, jak pokračovaly studentské demonstrace, a to až do bodu, kdy vláda 25. května udělala ústupek a za přítomnosti zástupců zaměstnavatelů přijala představitele odborových svazů, což vyústilo v uzavření tzv. Grenellské dohody, která mj. řešila zvýšení mezd, snížení pracovní doby a kompenzace za prostávkované dny. Odborový předáci nebyli pracujícími při prezentaci svého „vítězství“ přijati nejlépe. Vše ale směřovalo k tomu, že po pár dnech začaly odbory tlačit na návrat do práce. Do toho přišla obrovská demonstrace na podporu de Gaulla a prezidentův mistrovský tah – slib nových voleb. Levicové strany se situaci během okamžiku přizpůsobily a začaly se připravovat na volby.

Policie dál útočila a odbory zatím vyzývaly k uměřenosti. Vláda počítala s demoralizací mezi stávkujícími. Jak komplikovaně probíhal návrat do práce a jak začalo hnutí upadat, dokumentuje situace na železnici a v pařížské hromadné dopravě. CGT se ve snaze stávku ukončit neštítila šíření lží a dezinformací. „V pátek 7. června večer měla situace ještě velmi daleko k normálu, ale Francie už nebyla paralyzována.“

Asi čtenářsky nejvděčnější je část vzpomínek, první jsou od Michela, který vystoupil na výše zmíněných besedách, a od Daniela, který zemřel v roce 2010 a je připomenut nekrologem, jenž tvoří jednu z příloh práce. Michel popisuje založení akčního výboru v Montreuil, aktivní účast na studentských demonstracích a při bojích s nenáviděnou policií, ale také praktiky stalinistické CGT, která jim bránila v přístupu k pracujícím v továrnách. I přes přiznání značné naivity si brzy začal uvědomovat limity. „Pokud se dělníci nechtěli organizovat sami, aktivita vnějších militantů (letáky, plakáty, schůze) nemohla ničeho dosáhnout.“ Květnové dny viděl jako otevřené okno do budoucnosti. „Nevěděli jsme, že PCF má pořád dost sil na to, aby ono okno přibouchla, i když to znamenalo, že u toho sama zemře a nebude už nikdy schopna vydávat se za revoluční stranu. A nevěděli jsme, že modernistická buržoazie má v rukávu dost triků na to, aby to okno s pomocí celebrit z osmašedesátého znovu pevně uzamkla.“

Daniel popisuje své aktivity coby tehdy pětadvacetiletý dělník v továrně Alsthom Saint-Ouen. Na pracovišti konfrontoval své nadšení ze studentských bojů s propagandou PCF, která studenty líčila jako buržoazní synky. Někteří mladí dělníci začali sympatizovat se studenty a v továrně to vyjádřili letákem, lidé z „PCF a CGT byli fialoví zlostí“. Píše o zahájení stávky, o stávkových výborech, které „v žádném případě nefungovaly jako prostředek autonomní organizace dělníků pro výkon moci nad jejich vlastní stávkou“. Nešetří kritikou role „politické policie buržoazie“ PCF a CGT, kterou shrnuje slovy: „PCF si dávala pozor na druhou rovinu své politiky ve vztahu ke státu: stát jí musel prominout, že převzala iniciativu v generální stávce; tu ostatně PCF držela na uzdě a dělala z ní stávku proti dělnické levici. A francouzská buržoazie se nedala zmást, na konci roku 1968 přiznala odborům za jejich služby nová práva.“

I závěr publikace hodnotí postoj PCF a CGT jako jeden z nejrozporuplnějších rysů května a červa 1968: „Rozhodly se utopit sílící hnutí v záplavě generální stávky, kterou iniciovaly a kontrolovaly.“ Autoři pokládají otázku, proč v rozvoji autonomie pracujících nedošlo ve Francii k tomu, co se odehrálo v Itálii; kriticky zkoumají pokusy o samosprávu, ústřední stávkové výbory a akční výbory – to vše proložené konkrétními příklady z pracovišť; bez trapného moralizování se věnují otázce násilí.

A co zůstalo z května 1968? Odbory se více integrovaly do státu. Došlo k výraznému zkrácení pracovní doby, což byl ale trend, který by zřejmě přišel tak jako tak. „Skutečným ziskem“ bylo, že se v továrnách „objevila minorita pracujících, kteří se více či méně rozešli s odborovým aparátem“. V následujících deseti letech došlo k několika významným stávkám, které se vymanily ze zajetí aparátu PCF/CGT. Více známek autonomie než v roce 1968 bylo možné pozorovat při vlně stávek v roce 1971.

„Z roku 1968 zbyl jen mýtus: pohřběme ho!“

MC/KPK: Francie: květen–červen 1968. Promeškaná příležitost na autonomii pracujících, 116 stran, 100 Kč, k dostání v infoshopu Salé nebo na e-mailu kpk[a]protikapitalu.org.

13.12.2018 -jk-

Historie Recenze Práce