Anarchistická federace

Vzpomínka na osmašedesátý

Report z přednáškového turné „Revoluční Francie 1968: mýtus nebo realita?“

plakát

Skupina Kolektivně proti kapitálu společně se svými kamarády z francouzské skupiny Mouvement Communiste připravila k 50. výročí revolty ve Francii hned dva spolu související počiny. Jednak vydala druhé, upravené vydání publikace Francie: květen – červen 1968 s podtitulem Promeškaná příležitost na autonomii pracujících, a potom uspořádala malé přednáškové turné, jehož hlavní postavou byl Michel, pamětník pouličních střetů v rozbouřené Paříži té doby.

První z besed se konala 6. listopadu v pražském klubu Cross. Poslechnout si ji přišlo kolem pětadvaceti lidí. Sklidila ohlas, avšak dotazy z publika takřka nepadaly. O dva dny později pokračovalo turné v Liberci v Komunitní zahradě LIAS, kde se za účasti asi dvaceti lidí rozběhla o poznání živější debata.

Poslední zastávka, 9. listopadu, patřila Plzni, kde jsme v asi 15 lidech obsadili družstevní kavárnu Inkognito. Ukázalo se ale, že pátek je trochu začarovaný den, jelikož mnozí lidé, kteří projevili o besedu zájem, měli prostě už jiný program. Nutno ovšem dopředu říct, že to atmosféru nijak nepoznamenalo.

I když byl začátek stanoven na sedmou, začalo se až o půl hodiny později. To je zase výhoda pátečního večera – není kam spěchat. Mezitím se pár stolků zaplnilo materiály KPK v čele se zmíněnou publikací a nechybělo ani distro AF, kde zase nejviditelněji čnělo poslední číslo anarchistické revue Existence, které se věnuje právě událostem roku 1968.

Na úvod představil přednášející z KPK hosty – pamětníka Michela a Charlese, který sice rok 1968 vzhledem k věku ještě aktivně neprožíval, ale podílel se na prezentované knize. A právě na ní bylo odkázáno coby na zdroj dalších informací a vzpomínek, které díky omezenému času na přednášku nezazní. Také bylo řečeno, že jádrem besedy bude tehdejší generální stávka, která byla vlastně velkým paradoxem a limitem celého hnutí.

Michel začal tím, co bylo pro Francii osmašedesátého zásadní – lidé na ulicích, po skončení demonstrací a při jakékoli příležitosti diskutovali, a to trvalo takřka měsíc a půl. Poté už se pustil do popisu květnových událostí, tak jak je sám den za dnem zažíval. Vše odstartovaly protesty 3. května na univerzitě v Nanterre kvůli záměru vyhodit několik odbojných studentů, a především následný násilný policejní zásah. To naštvalo velkou část studentů, k nimž se přidávali další a další lidé, mezi nimi Michel. V jeho očích blikaly čertovské plamínky, když popisoval odpor vůči policejním silám v následujících dnech, který zahrnoval i házení dlažebních kostech na strážce degaullistického režimu. Každodenní střety, rostoucí počet raněných. Desátého došlo na stavění barikád, i když nebyla žádná bojová organizace a vše probíhalo naprosto spontánně.

Odbočka do 50. let osvětlila povahu tehdejšího režimu pod vládou stárnoucího generála, přiblížila alžírskou válku a krvavé potlačování protestů. A byla to zejména nenávist proti policii, která v květnu 1968 držela v ulicích studenty a mladé pracující. Odhodlání pramenící už jen z touhy po tom, aby policie dostala do držky.

Třináctého se konala demonstrace svolaná levicovými silami a zároveň začala různá pracoviště vstupovat do stávek. Začaly se měnit studentské požadavky, snilo se o revoluci, diskutovalo se, jak změnit společnost. Informace o dění byly kvůli cenzurnímu dohledu získávány zejména ze zahraničních rádií. Jenže de Gaulle následně nechal zorganizovat obří demonstraci na svou podporu, rozpustil parlament a slíbil nové volby. To s potěšením přijala komunistická strana (PCF).

To byl první prostor pro dotazy, které padaly jak v češtině, tak ve francouzštině. Jaká byla skladba protestujících? Jak ještě víc mohli Francouzi diskutovat, než to dělají normálně? Co se dělo v jiných městech? Proč se hnutí neobjevilo už začátkem 60. let? Na dotazy hosté s chutí odpovídali stejně jako během zbytku večera.

Kamarád z KPK pak mluvil o kontextu dalšího dění z pohledu pracovišť. Zopakoval to, jak si dělníci, i přes očerňování od vedení PCF, vážili studentů za jejich nenásilný vzdor vůči nenáviděné policii. Připomněl situaci dělníků té doby a odmítl tradovaný nesmysl, že šlo o rebelii proti konzumní společnosti. Zejména ale rozebíral roli stalinistické PCF a jejích odborů CGT. Ty se bály, že by na pracovištích ztratily hegemonii, a tak vyhlásily generální stávku, nad kterou si pohlídaly kontrolu. Třiadvacátého tedy už nenastoupilo do práce na devět milionů lidí. Nebyli to však pracující, kdo by měl pracoviště pod kontrolou. Lidé prostě neměli dost energie, aby se nenechali nachytat…

Nebylo tedy divu, že následovaly dotazy, proč si to dělníci nechali líbit. Jaká byla role PCF a CGT ve společnosti? Jaké byly požadavky odborů v roce 1968? Existoval nějaký jednotící požadavek?

Dál pokračoval Michel svými vzpomínkami na činnost akčního výboru, v němž byl zapojen. Zjišťovali od lidí z továren, co dělat. Mnoho takových pracovišť, kde by šlo takto diskutovat, ale nebylo. A tak představil aspoň těch několik, kde se to podařilo. Jejich skupina měla, jak přiznal, naivní představy o následném vývoji a možnostech, jak odsunout stalinisty. Když došlo na volby, vyhráli degaullisti a oni se ocitli v roli imbecilů, jak řekl doslova. V červenci už bylo po protestech a očekávání jejich návratu se ukázalo jako falešné. Na podzimní solidární demonstraci s mexickými studenty moc lidí nedorazilo, nikdo nechtěl jít do střetu a policie s přehledem všechny účastníky sebrala.

Závěr pak patřil zejména dotazům. Kdo dnes určuje obraz osmašedesátého ve Francii? Jak z květnových událostí vyšla PCF? Co by s odstupem udělal Michel v té době jinak? Mohlo přinést pozitivní vývoj deklarování nějakých požadavků? Jaké tehdy fungovaly studentské organizace? Jaké byla ve Francii odezva Pražského jara? Právě k Pražskému jaru zaznělo z publika, že mnohé vzpomínky místních pamětníků jsou také spojeny s otevřenými diskusemi na ulicích o tématech, o kterých se předtím mluvit nemohlo. Hosté akcentovali sílu kolektivní akce a v té souvislosti přiblížili úspěšný zápas o pracovní podmínky a platy karlovarských zdravotních sester.

Cílem besedy bylo předat zkušenosti a zmínit limity jedné konkrétní dějinné epizody. Hosté bezesporu vzbudili živý zájem, k čemuž přispěl také dobře zvládnutý překlad. Jsme tedy moc rádi, že jsme mohli s plzeňskou debatou organizačně vypomoci.


Verze pro tisk 15.11.2018 AF-Plzeň
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Linux workshop

17. 12. 2018, Praha

Instalace Linuxu a svobodného software, sdílení zkušeností s linuxem a různými programy. Co víme, s tim poradíme, co nevíme tak si společně přečteme v dokumentaci nebo na nějakym z těch interneti. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme