Anarchistická federace

Před rypadlem, za rypadlem

Report z přímé akce v dolu Bílina

Klimakemp 2018

V rámci Klimakempu 2018 (kterého se zúčastnili i členové a členky Anarchistické federace a spousta dalších antiautoritářů a antiautoritářek), se konala (tak jako minulý rok) přímá akce, při které se několik stovek lidí rozhodlo vniknout do povrchového dolu Bílina a zablokovat tamní infrastrukturu.

Následující řádky stručně popisují zážitky jednoho z účastníků, který společně s desítkami dalších pronikl skrz řady policistů do dolu a obsadil přepravní pás.

 

Avizovaný akční den začal v ranních hodinách. S kamarádem jsme se pořádně najedli a připravili si svačinu – vzít si do akce dostatek jídla a tekutin, to bylo základní poučení z minulého Klimakempu. Kostru letošní přímé akce tvořily tři „prsty“ (pokud se čtenáři účastnili nějaké koordinované přímé akce, nejspíš ví, o čem je řeč – jde o organizovanou skupinu aktivistů, kteří společně tvoří část akce a sdílejí shodu na postupu například v tom, do jak velké konfrontace s policií jsou ochotni jít a podobně). S kamarádem jsme se přidali do „fialového“ prstu, který se společně se „zlatým“ rozhodl proniknout do dolu Bílina a na čas jeho činnost zablokovat.

Ráno jsme se tedy zařadili do „fialové“ části nahlášeného pochodu a vydali se na cestu z tábora směrem na hranu dolu. Atmosféra byla skvělá, zpívalo se a skandovalo a bylo jasné, že přímé akce se zúčastní velké množství lidí. Všichni jsme na sobě měli bílé overaly s červeným pruhem (značícím linii, za kterou už těžba nesmí pokračovat) a nastříkané logo Limitů. Při průchodu Loukou u Litvínova jsme mávali obyvatelům, kteří se na tuto nezvyklou promenádu zvědavě dívali z oken – a ti nám ve většině případů mávali také. Osobně jsem se s negativní reakcí od místních obyvatel nesetkal. Zpočátku nebyla policejní přítomnost v okolí pochodu nijak zřejmá – kromě vrčení vrtulníku, který nás monitoroval shora, jsem během první poloviny pochodu nezaznamenal snad ani jednoho uniformovaného policajta. Všechno se změnilo s příchodem k dolu. Před (zatím stále legálním a nahlášeným) vstupem do důlní oblasti jsme byli zaměstnancem Severočeské energetické poučeni o tom, jak se na místě chovat. Byla to poměrně zábavná scénka, protože dotyčný zaměstnanec byl vybaven pouze nepříliš hlasitým megafonem, a tak aby byli „poučeni“ všichni (včetně zahraničních účastníků), každou jeho větu jsme nahlas opakovali – nejdřív česky, poté anglicky. Znělo to skoro jako modlitba. „Do vyznačené oblasti je vstup přísně zakázán,“ volal do nebes několikasethlavý dav. Amen, chtělo by se dodat. Po odříkání hornické přísahy nás pomocí obřího reproduktoru, připevněného na policejním autě, poučili také muži zákona. Překvapivě, pokud prý překročíme vyznačenou oblast, budou nuceni zasáhnout. Poučeni a s bohatým policejním doprovodem se vydáváme dál – na okraj dolu Bílina.

Oproti minulému ročníku, kdy jsme na dno dolu v podstatě v klidu došli, je tu letos jeden velký rozdíl. Policie je připravená. Nebo se aspoň snaží být. Okraj dolu lemuje řada těžkooděnců a zaměstnanců důlní sekuritky (kteří jsou rádi, že se konečně můžou cítit důležitě), v dálce jsou k vidění policajti na koních (se kterými se v následujících minutách řada z nás seznámí blíže).

Adrenalin stoupá a s kamarádem se připravujeme na akci – je jasné, že přijde každým okamžikem. A je jasné, že letos to bude o poznání drsnější než minulý rok. Pokud chceme uspět, budeme se přes nasazené policajty muset nějak dostat.

V jeden okamžik se koordinovaně přímo směrem k připraveným policajtům rozběhne několik desítek lidí, v čele davu je fialová vlajka. Je to tu.

„Běžíme!“ houknu na kamaráda a pak už to jde samo. První policajt v čepici. Oběhnu ho. Dva těžkooděnci machající obušky a snažící se probíhající aktivisty strhnout na zem. Ani nevím jak, ale vyhnu se tonfám létajícím vzduchem a dostávám se i přes ně. A přichází zatím největší výzva letošního ročníku – kovbojové na koních. Před sebou vidím, jak dost intenzivně mlátí lidi, kteří se snaží mezi nimi proběhnout, a tak měním taktiku a společně s dalšími se rozhodnu mlátičkám na koních utéct na velké kovové trubky, poskládané po mé pravé straně. Ukáže se to jako dobrý nápad, protože útěkem na „složitý terén“ jsme setřásli nejen policajty na koních, ale taky většinu těžkooděnců. Přeběhnu potrubí, seskočím na zem a běžím dál. Těžkooděnci řvou, ať „si kurva sednu na zem“, tovíšžejo, frajere, pomyslím si a pokračuju dál (účast na přímých akcích mimochodem doporučuji všem hráčům a hráčkám počítačových her, je to v lecčems podobná činnost, akorát zábavnější). Otevírám flašku s vodou a snažím se co nejvíc napít a namočit si vlasy, protože slunce praží a zprava už se blíží další policajti. Ach jo, je čas pokračovat, i když už jsem na hranici fyzických sil (odhodlání mi nechybí). A máme tu novinku – fízlové na čtyřkolkách. Tohle už je fakt jak z akčního filmu. Vedle běžícího davu aktivistů v overalech přes hrboly skáčou čtyřkolky a jejich řidiči na nás řvou něco o „jménu zákona“. Ignoruju to. Část lidí už nemůže dál, a tak se rozhodnou rozložit velkej banner Limity jsme my, co máme s sebou, aspoň to na chvíli zabaví naše „pronásledovatele“. Pokračuju dál.

S otevřenou flaškou v ruce se rozbíhám směrem ke srázu do samotného dolu, kde mě skoro chytil policajt za rukáv. Při úhybném manévru mi vypadává otevřená flaška z ruky, a tak ji nechávám za sebou. Mám ještě dvě. Sklouzávám sráz. Boty už mám plné štěrku a písku a plíce mi hoří, naštěstí se ale dostáváme do „úrovně“, kde zatím nejsou žádní policajti, takže máme chvilku na oddych a doplnění tekutin. Do sebe a na sebe otáčím dvoulitrovou lahev s vodou a zjišťuju, že jsem v nastalém zmatku nejspíš ztratil parťáka. „Za koňma“ se mnou ještě byl, ale po skluzu o patro níž už ho nikde najít nemůžu. To se holt stává, aspoň bude dřív „venku“ z policejní stanice – uvidíme se večer.

Z „útesu“, který se tyčí za námi, na nás čumí těžkooděnci, kteří ve svých kosmonautských oblecích prudký sráz seběhnout nemůžou. Zjišťujeme, kolik nás je. Počítám tak dvacet lidí. Za chvilku se k nám přidává další skupina, s částí „zlatého“ prstu, který, jak se zdá, z většiny bohužel uvízl už na začátku. V bílých overalech a respiračních maskách poznávám další skupinu kámošů a kámošek, taky ztratili část afinitky, tak se přidávám. Svoláváme rychloplénum – je nás zhruba padesát, fízlové tu budou každou chvíli, většina z nás už nemůže dál, nejbližší „cíl“ je kovová konstrukce s dopravním pásem. Do dalšího levelu se většina z nás už nedostane, rozhodneme se tedy obsadit tento objekt, který se nachází zhruba 50 až 100 metrů od nás. V dálce se blýskají policejní auta, musíme si pospíšit. Rozbíháme se směrem ke kovovým schodům a vybíháme nahoru. Skoro ve stejnou chvíli, kdy se „pohodlně usadíme“ na samém vršku, k nám přibíhají policajti a řadí se pod konstrukcí. Deset až dvacet lidí se rozhodlo běžet ještě dál, do dalšího levelu. Koukáme na ně z našeho stanoviště a gratulujeme jim k úspěchu. A potom už přichází jenom nekonečné čekání. Než se fízlové seřadí. Než se rozhodnou jít nahoru. Než přijede velitel zásahu. Než nás spočítají (obzvlášť zábavné). Po hodině (Byla to hodina? Nevím.) se zasahující frajeři rozhodnou k činu a čapnou prvního nebožáka. Po vlastních jít nechce, tak se ho nejdřív pokusí po kovových schodech stáhnout, potom mění taktiku a zkroutí mu ruku za záda, takže se musí postavit a chtě nechtě jít sám. Stejná situace čeká i mě – poněkud kostrbatě mě jeden fízl tahá dopředu, druhej dozadu (to budou asi ty legendární chvaty a hmaty), ve výsledku s nimi teda nedobrovolně sejdu schody až dolu, kde začíná papírování. Většina účastníků se nechce nechat legitimovat, takže fízlům všechno trvá ještě tak třikrát dýl. Po patřičném sepsání všech protokolů dostaneme každý na ruku pásku s číslem – je to trochu jako na koncertě. Na všechno kromě policajtů dohlíží i příslušníci důlní sekuritky, kteří se na zajištěné aktivisty snaží řvát „mlčte“ a „ruce na ramena“ (policajti se rozhodli, že z nás udělají „vláček“), ale nikdo je moc neposlouchá.

A po dalším čekání nás konečně naloží do vypůjčených terénních automobilů. Nálada je pořád skvělá, zpíváme si, povídáme si a na přítomné policajty tak nějak kašlem. Je nám jasný, že to bude ještě dlouhej den.

Nudu náhle přeruší překvapivá akce – jeden z účastníků se po zadržení dal na úprk – fízlům oznámil, že potřebuje na záchod a ve vhodnou chvíli vzal nohy na ramena. Následovala naprosto úžasná podívaná, připomínající starou grotesku. Aktivista v bílém overalu se nevídanou rychlostí rozběhne do kopce, za ním v trochu nepraktickém policejním brnění utíká spousta zuřících fízlů a překvapených zaměstnanců důlní sekuritky. Aktivista utíká, policisté přes sebe navzájem zakopávají a kutálí se v prachu. My ostatní, kteří na něco podobného „nemáme koule“, alespoň z dálky sportovci z našeho týmu fandíme. Aktivista doběhl až na samý okraj lomu (kde kromě vysmátých dělníků čekala bohužel i spousta fízlů), a rozhodl se změnit směr. Vydal se zase zpátky, tedy přímo z kopce, do středu lomu. Tímto fikaným manévrem setřásá další supící muže zákona a sekuriťáky, přebíhá rovnou plochu, dělící jeden sráz od dalšího, podbíhá dopravní pás a potom mizí za hranou další úrovně dolu.

Aktivisté a aktivistky, dělníci i spousta zaměstnanců sekuritky se popadá za břicho; byla to úžasná podívaná. Celkový dojem kazí pozdější zjištění, že fízlové našemu sprinterovi při dopadení zlomili dvě žebra a odmítli mu poskytnout lékařskou pomoc.

Po tomhle divadle už následovala jenom klasická nekonečná nuda. Po vyvezení z dolu focení, potom naložení do autobusu (vkusně ozdobeného samolepkami Ortel a „Tahle země je naše“ s přeškrtnutou mešitou) a odvoz na policejní stanici. Další čekání. Policajti netuší, co dělat s desítkami lidí, co se odmítají legitimovat, mají prsty zalepené vteřiňákem a nechtějí vypovídat. Postupně nás ale stejně všechny pouštějí (vyhrožování zadržením na 24 hodin se ukázalo jako blafování, stejně jako výhrůžky odvezením na identifikaci do Prahy – ponaučení z letošního Klimakempu je stát si prostě za svým a důsledně trvat na nespolupráci, policie je, zdá se, bezradná). Venku na nás už čeká výborná polévka a kamarádi.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, bez kterých by se Klimakemp neobešel, ale jejichž práce pak v médiích není vidět. Všem, kteří pomáhali v kuchyni, zajišťovali právní pomoc, řidičkám a řidičům, kteří nás vozili zpátky do tábora.

Letošní Klimakemp byl alespoň jednou tak velký než ten loňský. Doufejme, že příští rok nás bude ještě jednou tolik. Ekologická přímá akce má v našich končinách potenciál a skýtá prostor i pro širší antiautoritářské hnutí. Spousta lidí se na Klimakempu vůbec poprvé zapojila do občanské neposlušnosti a dostala příležitost si vyzkoušet, že politiku je možné dělat i „jinak“. Spousta lidí se při letošní přímé akci dostala poprvé do kontaktu s policií a přímým způsobem rozhodování. Hnutí proti fosilním palivům, které okolo Klimakempu postupně roste, tak může časem ovlivnit i další boje za spravedlivější svět. Pro anarchisty je to zároveň příležitost přejít od teoretizování k činům. Limity jsme my je perspektivní organizace a příští Klimakemp velká příležitost. Proto na závěr vyzývám všechny čtenáře, aby činnost Limitů podpořili buď finančně, nebo osobním zapojením.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme