1968–2018: Od jednoho divokého května k druhému

Výzva k účasti na Prvním máji v Paříži

Revoluční kvas

Jistí žurnalisté, intelektuálové, umělci a politici chtějí připomínat rok 1968 a jeho vzpoury, které ukazují jako poháněné touhou po kapitalistické demokracii a osobním potěšení. Zase jednou jde o prodej, žebříčky sledovanosti, literární brak a volební urny; o neutralizování a odcizení toho, co bylo v jednom z nejpodvratnějších, nejnásilnějších a nejbojovnějších poválečných let politické. Analyzování historie až na kost vykouzlí z nadšení a vzpoury jedné generace způsob, jak co nejlépe spoutat a zpacifikovat tu následující…

Pařížští studenti odstartovali květen 1968 okupací Sorbonny. Rozletěly se konkrétní požadavky a studentské odmítnutí současného světa se vepsalo do zdí po celém městě a vtělilo do nočních barikád. K tanci se brzy přidali i dělníci a odstartovali generální nekontrolovatelnou stávku, která ochromila zemi. Během dvou týdnů se vláda zhroutila a vyhověla stávkujícím nevídanými sociálními ústupky.

V Mexico City se shromáždily statisíce protestujících. Studenti obsadili školy a univerzity a v ulicích bojovali s policií – to vše pro svobodu shromažďování a proti politické represi. Mexický stát protestní hnutí ukončil zavražděním více než dvou set lidí při masakru v Tlatelolcu.

Na druhé straně železné opony nová vláda v Praze odstartovala proces politické liberalizace s podporou obyvatel. Ti usilovali o urychlené zavedení svobody slova a shromažďování, ukončení cenzury a otevření hranic na Západ, stejně jako o omezení moci represivních složek. Bylo zapotřebí tanků na náměstích, aby pražské jaro skončilo.

Vietkong zahájil ofenzivu Tet proti velkým městům na jihu Vietnamu. Útočníci byli zatlačeni po několika týdnech, ale jejich tažení ukázalo světu potenciál severovietnamské armády a předznamenalo porážku Američanů.

V Itálii druhým rokem pokračovalo studentské hnutí. Zrodilo se z kritiky autoritářství a kapitalistického fungování univerzitního systému. Pokračovalo za svůj původní rámec a začalo se zabývat mezinárodními záležitostmi i domácí politikou. Zaštiťovalo stávky, opustilo kampusy a rozšířilo se do ulic, kde zažilo první vítězné střety s policií. Rok 1968 byl v Itálii začátkem dlouhého rudého období – dvanácti let politického experimentu a konfliktu: okupací, stávek, riotů, ozbrojeného boje, pirátských rádiových stanic, vyvlastňování, sociálního nepokoje.

Všechno se otočilo vzhůru nohama…

Emancipační hnutí se vzepjalo nečekaně napříč planetou: v Japonsku, Spojených státech, Německu, Senegalu… Sexuální i politické osvobození, boj proti všem formám autority, feministická hnutí a politický odpor. Odmítnutí práce, ekonomického světa a jeho diktátu. Komunitní život a ilegalita. Zrod radikální ekologie a odmítnutí akademického systému, vzetí si zpět vědomostí. Vzpoura proti imperialismu, militarismu a koloniálním válkám.

Účastníci těchto bojů zaplatili velkou cenu. Desítky tisíc lidí byly zraněny, zabity, uvězněny či vyhoštěny. Tito lidé ale zažili i vítězství a nově nalezenou sílu, nové formy života a boje. Rozbili svět, aby se z něj objevily světy nové a divoké. Ve spojenectvích mezi dělníky a studenty, muži a ženami, imigranty a místními, tam všude se zrodila šířka a intenzita těchto hnutí a jejich jinakost jako síla, cesta k porážce našeho protivníka. K znovuobjevení sebe samých. K tomu, abychom se naučili bojovat a vítězit.

Oni vzpomínají, my pokračujeme

Přes všechny revoluční snahy kapitalistický režim pokračoval. Po jeho různých variacích a vstřebávání kritiky, po všech těch růstech a globálních krizích, je svět nemocnější než kdy jindy.

Evropští občané mají údajně maximální možnou svobodu a jejich životy překypují úžasnými možnostmi volby. Volbou mezi jednou příležitostí k podělanému nakupování a tou další. Mezi jednou stranu a druhou, kdy obě v podstatě zastávají stejnou politiku. Volbou mezi různými druhy rakoviny, na které se dá zemřít…

Nadbytek nesmyslných možností, které nás vedou k tomu, abychom zapomněli na to, že všechny postrádají jakoukoli osudovost – to je vše, co může kapitalismus nabídnout ‚privilegovaným‘ naší doby. Ostatní, miliony migrantů utíkající před válkou, bídou či klimatickými katastrofami, jsou odsouzeni k putování a umírání před branami Evropy, a když se dostanou dovnitř, k přetvoření ve vykořisťovanou pracovní sílu pro zaměstnavatele, případně ve kanónenfutr, na kterém si policejní složky zkouší své represivní techniky.

A pokud se bavíme o rovnosti: některé bílé a vzdělané ženy se mohou stát manažerkami jako „kdokoli“ jiný – a někdy se dokonce stávají těmi nejvlivnějšími činitelkami. Ale počty znásilnění a vražd žen se tím nijak nesnížily. Nebílé ženy nadále zůstávají ostudně využívaným pojivem společnosti: uklízejí, starají se, vzdělávají – a jsou neviditelné.

Práce je dřív než kdy jindy hlavní hodnotou naší společnosti. Nezaměstnaní čelí sledování, pohrdání a snaze o vykořenění. Uber, Amazon a jejich armády ‚kreativních‘ manažerů usilují o znovuobjevení fordismu, ve kterém je existence každého měřená a monitorovaná, ve kterém je vše podřízené kultu Teď – věčné přítomnosti, která nenechává místo pro minulost ani budoucnost.

Z globálního hlediska už ani nemůžeme spočítat, kolik druhů vyhynulo nebo je ohrožených, kolik ekosystémů bylo zničeno či jak narostlo znečištění oceánů. Ekonomický svět pokračuje v prosazování své dominance nad planetou a ničí vše živé.

Naštěstí se v tomto krásném novém světě objevily různé formy uvědomělosti a pokusy o subverzi a konfrontaci. Snahy o zběhnutí ze systému jsou na vzestupu a zelený kapitalismus i profesionální politici už oklamou jen hlupáky a mizery.

Spojenectví se upevňují. Migranti okupují náměstí a domy a zviditelňují svou existenci, ženy se organizují k prosazení svých práv, hlasů a životů. Z širšího hlediska politické reformy i policejní vraždy vedly k silnému a nečekanému výbuchu politické akce, stejně jako megalomanské developerské projekty zrodily ve svém stínu komuny a snahu o skutečnou přeměnu míst, v nichž žijeme. Shromáždění světových lídrů skončila zmařením snah tisíců policajtů o zachování „pořádku“, obsazením a výtržnostmi v těch „nejbezpečnějších“ městech.

Jako součást těchto pokusů volají francouzští kamarádi všechny, co slyší, aby vyrazili do Paříže na divoký květen. Tímto textem odpovídáme na jejich výzvu a posíláme ji dál ke všem komplicům a přátelům současným či budoucím.

Vyrážíme do Paříže, protože si myslíme, že slova a historie si zaslouží být napadána – stejně jako stav, ve kterém se nachází náš svět. Nejde nám o fetišizaci nebo idealizaci věcí minulých, ale o vzkříšení vzpomínek, životů a bojů minulosti, stejně jako o to, aby nadále žily touhy a myšlenky, které je vedly. Před padesáti lety tisíce přátel vyrazilo, aby dobylo ráj. Že selhali ve snaze strhnout s ním i kapitalismus, je teď vedlejší. Pro nás jsou důležité jejich myšlenky, akce i impulzy, které je hnaly vpřed – a to, jak na ně můžeme odpovědět, jak je vdechnout, přehodnocovat, a možná zopakovat. Jak říkají naši zapatističtí přátelé, budoucnost je naší minulostí.

Vyrážíme do Paříže kvůli tomu, co je teď v sázce. Podpořit francouzské soudruhy a předat přání „všeho nejlepšího“ Macronovi. Poté, co se francouzský prezident ve volbách přehoupl přes odmítnutí tradiční třídy politiků a co se prezentoval jako ‚apolitický‘, začal zběsile zavádět neoliberální opatření. Ta ničí práva pracujících a posilují autoritářství a státní kontrolu. Jeho první velkou chybou v tomto tažení je současný pokus o zásadní reformu univerzitních přijímacích zkoušek a fungování železnic, kterým dal najevo, že chce zničit celý veřejný sektor.

Železničáři, kteří jsou známi jako jedni z nejbojovnějších dělníků, zahájili stávku, která zásadně ovlivnila fungování dopravy od začátku dubna. Řada studentů začala obsazovat a blokovat školy a univerzity. Státní úředníci pochopili, že požadavky a agresivní management, kterému musí čelit, budou už jen horší. Samozřejmě, že se vláda snaží kontrovat politickými útoky skrze média proti železničářům i státním zaměstnancům, zatímco policie a vedení škol reaguje na studentské okupace zuřivou silou.

Stávky a demonstrace z 22. března nicméně ukázaly odhodlání a sílu, kterou jsme neviděli od hnutí proti reformě pracovního zákona v roce 2016. 180 demonstrací napříč Francií, zásadní narušení letecké i železniční dopravy, masové a tvrdé pouliční akce. Nikdo nemůže říct, jak se tyto počátky nového hnutí vyvinou v příštích týdnech. I tak je v nich jasná výzva k budování mostů mezi lidmi a setkávání, na nichž bychom mohli sdílet své světy. Výzva k obsazování nádraží během protestů železničářů, pořádání shromáždění, okupování různých míst, hledání společných cílů… Výzva k tomu, abychom cítili a bojovali společně a aby přicházející jaro šlo za rámec dosavadní historie.

Nic neskončilo, vše začíná.

Zdroj: https://www.lespaves.net/1968-2018-from-a-wild-may-to-another-call-to-converge-in-paris-on-may-1st/