Anarchistická federace

Polsko: Všechny nás upálit nemůžete!

Proč se v Polsku bojuje proti kšeftařským restitucím bytů

Privatizace veřejné sféry má mnoho podob. Restituce je jednou z nich. Má představovat navrácení majetku zabaveného komunistickou vládou původním majitelům, dědicům nebo těm, kteří si zakoupili restituční práva. Poslední restituční vlna v Česku vytvořila z celkem nepopulární katolické církve vlivného pozemkového magnáta, se kterým se musí při developerských projektech počítat. Varšava na tom není lépe, od devadesátých let zde probíhá restituce bytů, jejímž důsledkem jsou tisíce vystěhovaných dlouholetých nájemníků. Byty se dostávají do rukou developerů, kteří je proměňují v bydlení pro smetánku nebo v luxusní kanceláře. To není zdaleka vše. Pod hávem historické „spravedlnosti“ bylo ve Varšavě spácháno proti nájemníků mnoho zločinů, včetně vraždy. Události ovšem nezůstávají bez odezvy ze strany nájemníků, solidárních skupin a anarchistů. Aktivista hnutí nájemníků Piotr Ciszewski vydal v roce 2016 o restitučním procesu ve Varšavě a odporu nájemníků knihu příznačně nazvanou Všechny nás upálit nemůžete!.

Abychom tento proces pochopili, musíme trochu zabrousit do historie. Během druhé světové války bylo zdemolováno téměř 85 % varšavských bytů. Polská lidová republika zahájila po válce znárodňování půdy a rekonstrukci metropole. Dělníkům podílejícím se na obnově byly namísto platu poskytnuty nové byty. Po pádu bolševického režimu v devadesátých letech se jisté zájmové skupiny začaly dožadovat majetku a z restitucí se stal výhodný byznys. Developeři začali za velmi nízké ceny nakupovat od postarších bývalých majitelů restituční práva. Byty v ceně několika milionů získávali za tisíce.

V roce 2006 schválila vláda deregulaci nájemného a developeři nájemné raketově navýšili. Tisíce lidí se během velmi krátké doby ocitly v exekuci a skončily na ulici. Jednalo se o lidi, kteří si nemohli dovolit komerční nájem, jako jsou senioři, svobodné matky, zaměstnanci obchodních řetězců a pomocní dělníci. De facto byli zprivatizováni spolu s byty, jako součást vybavení. V očích developerů se však jednalo o škodnou, obtížný hmyz, a aby se ho zbavili, začali si najímat deratizátory, soukromé bezpečnostní agentury. Po vystěhování sociálně slabých přišli na řadu i ti, kteří vysoké nájemné utáhli. Byli překážkou dalších investičních projektů. Ani s nimi se deratizátoři nemazlili. Začalo to výhrůžkami o dalším zvyšování nájemného a pokračovalo otevřeně mafiánskými praktikami, ničením vybavení na chodbách, v bytech a fyzickým napadáním nájemníků. Některé praktiky byly celkem prohnané, v opuštěných bytech probíhala nepřetržitá rekonstrukce. Bylo třeba učinit cokoliv, aby se v těchto domech nedalo žít.

Jedním z šikanovaných nájemníků byla i paní Jolanta Brzeská. Bydlela v domě, který po válce rekonstruoval její otec. V roce 2006 se před domem objevila delegace. Ukázalo se, že dům byl v restituci navrácen původnímu majiteli. Včetně nájemníků. V následujících měsících dostávali nájemníci nevybíravé výhrůžky. Do bytu paní Brzeské se několikrát pokusila vloupat parta ostrých hochů, kteří tvrdili, že mají na této adrese registrované trvalé bydliště. Teprve když paní Brzeská kontaktovala solidární skupinu, pokusy ustaly. Po tomto incidentu kontaktovala další nájemníky a rozhodli se situaci řešit. V roce 2006 spolu s několika členy solidární skupiny založili Varšavské sdružení nájemníků (Warszawskie Stowarzyszenie Lokatorów), které zahájilo kampaň proti restitucím a bytové politice magistrátu. V roce 2010 se sdružení podílelo na vydání první zprávy o zločinech spáchaných v restitučním procesu, kterou politická třída vesele ignorovala.

V březnu 2011 bylo v lesíku na okraji Varšavy nalezeno spálené tělo paní Brzeské. Od začátku vyšetřování její smrti tvrdila policie i prokurátor, že paní Brzeská spáchala sebevraždu sebeupálením. Po dvou letech byl případ odložen. Jolanta Brzeská se stala symbolem odporu nájemníků. Slogan „Všechny nás upálit nemůžete!“ (Wszytkich nas nie spalicie!) začal rezonovat ulicemi Varšavy a dalších měst, zažívajících podobné restituční praktiky. V březnu 2017 obnovil ministr spravedlnosti pod tlakem veřejnosti vyšetřování smrti paní Brzeské s odůvodněním, že šlo nejpravděpodobněji o vraždu. V druhé polovině roku 2017, po bezpočtu protestech nájemníků, se do veřejné diskuse podařilo prosadit téma restituce bytů. Ukázalo se, že státní úředníci a zastupitelé z magistrátu dlouhá léta spolupracovali s deratizátory z bezpečnostních agentur, kterým poskytovali důležité informace. Výsledkem bylo zatčení a zahájení trestného stíhání některých politických kariéristů.

Rozsah této aféry je obrovský. Tisíce bytů byly vrženy do chřtánu byznysmenů, často bez ověření jejich nároků. Developeři ovládli trh v nejlukrativnějších polských čtvrtích. Kaczynského klerofašizující administrativa nyní bezpáteřně zneužívá restitučního procesu k upevnění své moci. Hnutí nájemníků, v němž figuruje množství antiautoritářů a antiautoritářek naštěstí politikům nedůvěřuje, a vládnoucí ultrakonzervativní pravici, která se na rabování veřejného prostoru podílela a podílí, obzvlášť ne. Hnutí nájemníků požaduje efektivnější vyšetřování vraždy paní Brzeské, dále nový zákon, který zruší nároky developerů a odškodnění pro oběti restitucí.

Lokatorzy to nie towar!

Wszytkich nas nie spalicie!

 

Zdroj:

https://freedomnews.org.uk/you-can-not-burn-us-all-the-issue-of-communal-housing-privatisation-in-poland/


Verze pro tisk 17.12.2017 Zahraniční sekretariát AF

Píšou jinde

Odkazy