Anarchistická federace

Slovem a činem

Životopis anarchistického revolucionáře Michaila Bakunina (1814–1876).

Bakunin

Michail Bakunin patřil k výrazným osobnostem evropského revolučního a anarchistického hnutí zejména druhé poloviny 19. století, a to nejen svými bouřlivými životními rusko-evropskými peripetiemi, ale i svým revolučním myšlenkovým potenciálem. Tehdy se s jeho politickými myšlenkami a jeho praktickou aktivitou v evropském dělnickém hnutí vydělil anarchistický směr jako svébytná antiautoritářská, proticentralistická orientace s proticírkevním a protináboženským zaměřením.

Narodil se 18. května (podle ruského, respektive 30. května podle evropského kalendáře) roku 1814 v aristokratické rodině v Prjamuchinu v Tverské gubernii, otec vzdělaný ruský šlechtic a loajální monarchista, matka z rodiny generála Muravjova. Absolvoval petrohradské dělostřelecké učiliště, později nastoupil do vojenské služby, ale záhy odešel do výslužby. Na moskevské univerzitě se seznámil s filozofem N. Stankevičem a v jeho kroužku se nejdříve obracel k Fichtově, později k Hegelově filozofii. V roce 1840 odešel do Berlína. Začínala mu vadit uzavřenost filozofie v abstraktních koncepcích bez zřetele k reálnému životu. Zajímal se o kulturní a sociálně politické dění a seznamoval se s novými myšlenkovými proudy i novými přáteli z okruhu radikálních demokratů. Nakonec mu i mladohegelovská filozofická kritika připadala jako klamný svět teorie. V roce 1842 odešel z berlínské univerzity a publikoval článek Reakce v Německu, ve kterém už přecházel od filozofie ke stávajícím poměrům, k jejich kritice a k potřebě jejich změny. „Demokracie neznamená jen opozici proti vládnoucím, a nespočívá jenom v nějaké zvláštní konstituční nebo politicko-ekonomické přeměně, ale je úplným převratem celého světového řádu, zvěstuje úplně nový život, který v dějinách dosud neexistoval.“ Jako by svůj obrat od filozofie k realitě přenášel i na své radikálně demokratické okolí, když vyzýval i ostatní demokraty k překročení teoretické negace směrem k praktickému uskutečňování přeměny, a odpůrce demokracie nabádal k vnímání nových rysů ve skutečnosti, jež signalizují budoucí změny. V závěru článku vyslovil přesvědčení o uskutečňujícím se vývoji ducha svobody, který povede k revoluční přeměně společnosti, v níž budou mít významnou roli chudí jako většina lidstva. Uzavřel výzvou „Vášeň bořit je současně i tvůrčí vášní“, která se stala slavným heslem bakuninovských reflexí o jeho pozdějším anarchismu.

Za svého pobytu v Drážďanech se Bakunin necítil bezpečně a odjel do Curychu, kde se seznámil s řadou zajímavých osobností, jako byl revolucionář W. Weitling, politik a přírodovědec K. Vogt či spisovatelka G. Sand. Bakunina zaujala Weitlingova myšlenka, že opravdová společnost nemá vládu, ale správu, nemá zákony, ale povinnosti, nemá tresty, ale prostředky nápravy. Bakunin oceňoval jeho myšlenky, ale v jeho představě o komunistické budoucnosti viděl nesnesitelné donucování a nedostatek svobody.

Se zatčením Weitlinga se i Bakunin ocitl v centru policejní pozornosti. Byl z ruské strany úředně vyzván k návratu do Ruska, což odmítl. Ale v Rusku byl zbaven šlechtického titulu, odsouzen ke ztrátě majetku a nuceným pracím na Sibiři. Odjel do Bruselu, pak do Paříže a tak měl příležitost poznávat nové osobnosti, jako E. Cabeta, L. Blanca, M. Hesse, B. Engelse, K. Marxe či K. Grüna. Nejvíce však u Bakunina rezonovaly názory Pierra-Josepha Proudhona s akcentováním svobody individua a poukazováním na všechno, co tuto svobodu omezuje či znemožňuje, ať už jde o státní moc nebo jakákoli donucovací opatření či instituce. V Bakuninově revolučně demokratickém smýšlení se zároveň rozšiřovalo porozumění významu ekonomických faktorů a myšlenky federalismu pro přeměnu společnosti.

V letech 1845–1847 vystupoval Bakunin veřejně na podporu polského hnutí za jeho nezávislost na Rusku, přičemž zároveň zdůrazňoval, že osvobození potřebuje také samotné Rusko sužované carským despotismem a nesvobodou. Kvůli tomu ruská vláda žádala o jeho vyhoštění z Francie. Bakunin se vrátil do Bruselu, kde spolupracoval s Demokratickým sdružením pro sjednocení všech zemí. Tady byl však znechucen Marxem a Engelsem a v korespondenci uvedl, že se neustále ohánějí slovem buržoa a přitom „jsou od hlavy až k patě skrz naskrz provinciální buržoové… rozhodně jsem prohlásil, že nevstoupím do jejich komunistického svazu a že s nimi nechci mít nic společného“.

Revoluční sjednocení

Rok 1848 byl pro Bakunina počátkem nových příležitostí revolučních přeměn, jež spojoval s nadějemi nejen pro jednotlivé národy, nýbrž pro evropské národy vcelku včetně Ruska. Když vypukla únorová revoluce v Paříži, odcestoval do Francie, aby se účastnil událostí, které považoval právě za počátek široké demokratické revoluce, jež by posléze přeměnila Evropu ve federativní demokratickou republiku. Po vyhlášení republiky byl nadšen revoluční atmosférou Paříže. „Déle než týden jsem strávil mezi dělníky v kasárnách… Kasárna… se teď proměnila, stejně jako mnohá jiná kasárna, v rudou republikánskou pevnost… V žádné společenské třídě, nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovou mírou šlechetné obětavosti, až dojemné počestnosti, přirozeného taktu a bodré přívětivosti pojící se s neokázalým hrdinstvím jako u těchto prostých a nevzdělaných lidí, kteří vždycky byli a budou tisíckrát lepší než jejich vůdcové!“ psal později Bakunin o revoluční Paříži. V listu La Réforme v březnu 1848 hodnotil Bakunin únorovou revoluci v souvislosti s revoluční vlnou v dalších zemích, očekával, že se rozpadne rakouská monarchie, vznikne italská a německá republika, revoluční hnutí postihne celou Evropu a nepřestane, dokud se Evropa nepřemění ve federativní demokratickou republiku.

Na jaře roku 1848 odejel Bakunin do Německa a koncem května dorazil do Prahy. Když se připravoval Slovanský sjezd, považoval jej Bakunin za příležitost vyslovit se k otázce osvobození Slovanů jejich revolučním sjednocením, jež bylo ale zaměřeno proti carskému Rusku i proti Rakousku a za osvobození Polska. Ve svém vystoupení na plenární schůzi sjezdu varoval před iluzemi o habsburské dynastii i o ruském carovi.

Bakuninova myšlenka nastávajících společenských změn vycházela z představy revolučního odstraňování dosavadních mocenských struktur v Evropě, kdy teprve po etapě negace může následovat svoboda, tak jak jeho myšlenka odpovídala jeho někdejšímu vyjádření, že teprve vášni bořící může odpovídat i vášeň tvůrčí: „Naším úkolem je ničit, a ne budovat; budovat budou jiní, lepší, chytřejší a svěžejší než my… Z revolučního hnutí vzejdou noví, silní lidé, kteří se mu postaví v čelo a dovedou je k cíli.“ V Praze zůstal Bakunin i po vypuknutí svatodušních bouří v červnu 1848 a zúčastnil se jako dobrovolník i bojů na barikádách. Po potlačení bouří odjel do Vratislavi a Berlína, kde se setkal s M. Stirnerem. Z Pruska byl v září 1848 vypovězen, rovněž ze Saska v říjnu 1848 a uchýlil se do Anhaltska.

Své naděje i zkušenosti z dosavadních revolučních událostí v roce 1848 zohlednil v prohlášení, jež mělo být rovněž podnětem k revolučnímu činu. Vyšlo v Lipsku v prosinci 1848 německy jako Aufruf an die Slaven (Výzva ke Slovanům). V ní vyzýval Slovany, aby se přidali k revoluci, jež vyústí ve federaci evropských národů. Podněcoval ke spojení s revolučně demokratickými proudy v Německu a v Uhrách. Výzva vyvolala pozornost v Německu i mezi Poláky, stejně jako ve Francii, ale nepřeklenula nedůvěru radikálních demokratů vůči maďarské a německé demokracii.

Z Lipska sledoval Bakunin situaci v Praze, odkud očekával vzplanutí budoucí slovanské revoluce, do níž vkládal své naděje. Zde napsal další, tzv. druhé Provolání k Slovanům, které bylo rozšiřováno jako leták v obou jazycích v Čechách i v Sasku. Bakuninova představa vskutku odpovídala jeho někdejšímu vyjádření, že „naším úkolem je ničit a ne budovat“.

Pro svou představu revoluce, o jejíž blízkosti byl Bakunin přesvědčen, hledal kontakty k podpoře mezi Poláky, Maďary, Němci a zejména mezi Čechy, radikálními demokraty J. V. Fričem, K. Sabinou, E. Arnoldem a dalšími. Na jaře 1849 byl Bakunin v nadsazených hodnoceních v korespondenci z Prahy ujišťován o silném hnutí Bakuninovi příznivém, a byl dokonce vyzván, aby se svou osobní návštěvou přesvědčil o situaci. Tehdy Bakunin neodolal a tajně z Drážďan Prahu navštívil. Zdržel se asi čtyři dny, byl však zklamán realitou, která zprávám neodpovídala. Výsledek Bakuninovy návštěvy byl nasnadě: „V Praze mě čekalo nepříjemné překvapení: připraveno nebylo vůbec nic, tajné sdružení neexistovalo ani v zárodečné podobě a o blízké revoluci… nikdo neuvažoval.“ Po několika schůzkách musel dospět ke zjištění, že „pražští demokraté jsou mluvkové se sklonem spíš k nezávaznému a samolibému řečňování než k riskantním akcím… Češi většinou horovali pro kluby a věřili v samospasitelnost planého tlachání.“

Absence státu a moci

Když v Drážďanech vypuklo v květnu 1849 živelné povstání, usiloval Bakunin o uspíšení povstání také v Praze, jež bylo ovšem nakonec prozrazeno a zatýkání se dotklo nejen českých radikálních demokratů, ale i saských účastníků včetně Bakunina. Ten byl pak odsouzen k trestu smrti v Drážďanech a později předán rakouským úřadům do Prahy. Zde byl opět odsouzen k trestu smrti, poté 1. května 1851 předán ruským úřadům. V Rusku byl Bakunin vsazen do Petropavlovské pevnosti v Petrohradu. Nebyl souzen, ale vyzván carem Mikulášem I. k sepsání zpovědi. Bakunin výzvu přijal s ohrazením: „…nežádejte ode mne, abych se Vám zpovídal z cizích hříchů. U zpovědi se přece nevyznáváme z cizích, ale jenom ze svých vlastních hříchů!… Jediné, čeho jsem nepozbyl, je čest a vědomí, že jsem se pro svou záchranu nebo pro ulehčení vlastního osudu nikde, v Sasku ani v Rakousku, nedopustil zrady. Neboť vědomí, že jsem se zpronevěřil vůči důvěře, nebo dokonce vynesl, co kdo v mé přítomnosti neopatrně prořekl, by mě krušilo hůř než mučení… Chci být raději provinilcem, zasluhujícím nejtěžšího trestu, než proradným padouchem,“ napsal Bakunin ve Zpovědi. A zdá se, že i car vzal zpověď na vědomí, když si v ní občas podtrhával a některá místa glosoval. Když bylo Bakuninovi změněno vězení na doživotní vyhnanství na Sibiři, oženil se zde (1858) s Polkou ze zdejší šlechtické rodiny. V roce 1861 se Bakuninovi podařil útěk přes Japonsko a Spojené státy do Londýna za spisovatelem A. Gercenem a básníkem N. Ogarjovem, vydavateli ruského demokratického časopisu Kolokol (Zvon).

Zde znovu navazoval kontakty se svými někdejšími přáteli a známými a navázal na svou myšlenku slovanské revoluce, slovanské federace, rozbití rakouské monarchie a od svých přátel očekával podporu pro své záměry – slovanskou revoluční myšlenku v propojení s polským a italským osvobozeneckým bojem a s očekávaným revolučním hnutím a osvobozením Ruska. Vize osvobození od carismu zůstávala v pozadí Bakuninových snah o podporu polského revolučního hnutí. V roce 1863 vydal brožuru Varšavský ústřední výbor a ruský vojenský výbor, kde poukazoval na potřebu překonání polského nacionalismu i nedůvěry v ruské revoluční hnutí. Ve stejném smyslu se obrátil přímo na ústřední vládu polského povstání v provolání z 2. února 1863. Snažil se sám zapojit do polského povstání, ale nedůvěru v ruské revoluční hnutí se Bakuninovi nepodařilo prorazit. Ovšem vize velké revoluční krize v Evropě se Bakunin nehodlal vzdát a spojoval ji s protirakouským revolučním hnutím Slovanů, Italů a Maďarů.

Když bylo založeno v září 1864 Mezinárodní dělnické sdružení (I. internacionála), snažil se Marx, který byl v jejím čele, získat Bakuninovu podporu zejména v hnutí v Itálii. Bakunin udržoval za svého působení v Neapoli kontakty s italskou revoluční mládeží a založil tajnou organizaci Aliance revolučních socialistů (1864), jež se později přejmenovala na Mezinárodní bratrstvo, v němž byli zainteresováni především Bakuninovi radikálně orientovaní italští a francouzští známí a přátelé. Nyní se zabýval otázkami organizace tajných revolučních sdružení a jejich cílů. Promýšlel cesty vedoucí k revoluci i podmínky jejího provedení. Výsledkem byl text Revoluční katechismus. Na rozdíl od někdejší snahy – kolem polského povstání – podnítit šlechtickou revoluci, nyní vycházel z přesvědčení, že k revoluci musí dojít z podnětu zdola a cíle musí dosáhnout rozbitím stávajících politických, ekonomických, sociálních, církevních a náboženských institucí. Znovu se tady objevuje Bakuninova „vášeň bořit“, jež má mít donucovací a násilnou povahu. Výsledkem revoluce by měla být svobodná forma společenské organizace, budovaná zdola na základě svobodného sdružování svobodných individuí ve společenstvech, která budou mezi sebou vytvářet svobodné federace. Společnost by měla existovat bez jakékoli státní i jiné podoby autority, na základě rovnosti všech individuí bez zřetele k pohlaví. Ve společnosti bez všech privilegií a bez státních i jiných donucovacích zařízení by měla vládnout láska k lidstvu a respekt k lidskému rozumu. V Revolučním katechismu se dovršilo Bakuninovo přesvědčení do jakési celistvé anarchistické podoby z původních podob radikálně a revolučně demokratických. Rovněž někdejší představa slovanských revolucí se stala revolucí celosvětovou a od demokracie se posunula k anarchii, organizačně vytvářené společnosti od autonomních obcí, dobrovolně se sdružujících ve federacích až po mezinárodní úroveň. Jakýmsi posledním reliktem minulosti zde ještě byla představa předpokládaného parlamentu federací a všeobecného volebního práva. Podstatným momentem však byla absence jakéhokoli státu, i přechodného revolučního státu a jakékoli moci jedněch nad druhými. V revoluci tedy patřilo k úkolům Mezinárodního bratrstva zabránit tomu, aby se vytvořila nějaká nová moc.

Bakunin byl fascinován revoluční myšlenkou, které se věnoval i ve spisku Organizace. Zde se ovšem dostával zčásti do rozporu se svými původními obecnými tezemi. U členů bratrstva se vyžadovala bezmezná oddanost revoluci, nekompromisní tvrdost vůči každému autoritářskému principu. Tady Bakunin uvažoval i o mezinárodním centru, kterému by byly podřízeny provinční, oblastní a národní rady. Rovněž podnět k revoluci nebyl ponechán na spontaneitě lidu, nýbrž měl vzejít od inteligentní mládeže, k níž se teprve masy po vypuknutí připojí. Toto pojetí revoluce mělo předejít opakování neuskutečněných nadějí z předchozích revolucí a z očekávaných reformních a nacionálních snah ze čtyřicátých až šedesátých let. Revoluce by mohla být krvavá, ale nezavede revoluční teror a bude směřovat proti dosavadním poměrům a věcem, nikoli proti lidem.

V roce 1867 inicioval Bakunin na podporu záruk míru v Evropě a k prosazování spolupráce demokratů a radikálů evropských států vytvoření Ligy míru a svobody. Na jejím sjezdu v září 1867 v Lausanne prezentoval ideál Spojených evropských států, jež by spočívaly ve svobodné federaci národů, bez nacionalismu, centralismu a náboženství. Byl zvolen do programového výboru Ligy v Bernu a vypracoval pro něj stanovisko Revoluční otázka. Federalismus, socialismus a antiteologismus.

Ve výhledu budoucí společnosti zdůraznil takovou její organizaci, kdy budou mít všichni stejné podmínky pro rozvoj svých schopností, aby nikdo nemusel vykořisťovat cizí práci, aby nikdo nemohl využívat společenského vlastnictví, aniž by se podílel na jeho vytváření. Dodal ovšem, že „úplné uskutečnění těchto postulátů bude úkolem celých lidských pokolení. Uplynou staletí, než bude tento úkol splněn… Odmítám všechny pokusy o utváření takové společenské organizace, která by nebyla založena na úplné svobodě jednotlivce i společenství a která by vyžadovala ustavení jakékoli reglementační moci. Ve jménu svobody, kterou pokládáme za jediný základ a jediný tvůrčí princip každé organizace – ať už ekonomické nebo politické –, budeme vždy protestovat proti všemu, co by v jakékoli podobě připomínalo státní komunismus či socialismus… Jsme přesvědčeni, že svoboda bez socialismu znamená privilegia a nespravedlnost a že socialismus bez svobody znamená otroctví a brutalitu.“

Z vnějšku osobnosti člověka představuje stát hlavní překážku svobody. „Stát je nejzřetelnějším, nejcyničtějším a nejúplnějším popřením toho, co je lidské. Každý stát… musí usilovat o co největší moc, neboť jinak zahyne. Musí ničit, aby nebyl sám zničen, musí podmaňovat, aby nebyl sám poroben, ujařmovat, aby sám nebyl ujařmen – protože různé státy nemohou koexistovat, aniž by se vzájemně neničily.“ Psal-li Bakunin o svobodě jednotlivce, neponechával ani iluzi, že by snad např. v republikánském státě založeném na všeobecném hlasování byla zaručena svoboda jednotlivce. Takový stát „může být velmi despotický, dokonce despotičtější než monarchie. Neboť pod záminkou, že reprezentuje vůli celku, může omezovat svobodu všech jednotlivých individuí a rdousit jejich vůli celou tíhou své kolektivní moci.“ Z hlediska nitra člověka představoval Bakuninův antiteologismus domýšlení svobody a suverenity člověka jako osvobození z jeho duchovních pout. Stavěl své racionalistické hledisko v protikladu k jakékoli víře v boha. „Uznávání existence boha je logicky spjato se zbavením se všech práv lidského rozumu, se zřeknutím se zásad lidské spravedlnosti; znamená negaci lidské svobody a nevyhnutelně vede k otroctví nejen teoretickému, ale i praktickému

Bakuninovy teze Federalismus, socialismus a antiteologismus představovaly shrnutí autorova anarchistického světonázorového a politického postoje. Také se ostře vymezil vůči tomu, aby byl pokládán za komunistu. „Já komunismus nenávidím, protože je odmítáním svobody a protože je mi nepochopitelná lidskost bez svobody. Nejsem komunista, protože komunismus soustřeďuje a pohlcuje všechny síly společnosti ve prospěch státu, protože nevyhnutelně vede k soustředění vlastnictví do rukou státu, zatímco já chci zničení státu, konečné vykořenění principu autority a protektorství, které si přisvojil stát a které pod záminkou moralizování a civilizování lidí je doposud porobovalo, utlačovalo, vykořisťovalo a rozvracelo. Chci společenskou organizaci a kolektivní či společenské vlastnictví zdola nahoru, prostřednictvím svobodných sdružení, a nikoli shora dolů, prostřednictvím nějaké autority… Jsem kolektivistou, nikoli však komunistou.“

Spontánní moc lidu

Liga míru a svobody odmítala akceptovat Bakuninovy teze, ten ji spolu s dalšími socialisty opustil a pod pojmenováním Mezinárodní aliance socialistické demokracie vstoupili do Internacionály. Programovou platformou Aliance byly Bakuninovy teze Federalismus, socialismus a antiteologismus a rovněž myšlenky z jeho Revolučního katechismu. Bakuninova koncepce anarchismu tak dostala vlastní organizační platformu, v níž se usilovalo o lidskou spravedlnost, o odstranění tříd, o prosazení politické, sociální i ekonomické rovnoprávnosti ve společnosti. K zásadám budoucí společnosti patřilo odstranění dědického práva, zavedení kolektivního vlastnictví půdy, pracovních nástrojů a kapitálu v průmyslových a zemědělských sdruženích. Odmítána byla každá politická aktivita, která by nevedla přímo k vítězství dělnictva nad kapitálem nebo která by vycházela z patriotismu či nacionalismu. Připouštěla se republikánská forma organizace společnosti, ale zavrhován byl každý despotismus. Ovšem v konečném výsledku mělo jít o odstranění států a namísto nich se měly uplatnit federace průmyslových a zemědělských asociací. Řešením může být pouze forma mezinárodní solidarity dělníků, proto zde fungoval požadavek celosvětového sdružení místních asociací. Namísto náboženství by se měl prosazovat ateismus, místo víry věda a místo boží spravedlnosti lidská spravedlnost.

V Alianci socialistické demokracie dostal Bakuninův anarchismus základnu, jež se jako mezinárodní organizace chtěla uplatnit v Internacionále. V Generální radě Internacionály tento záměr Marx odmítl, přijaty byly jednotlivě čtyři původní sekce (neapolská, madridská, pařížská, lyonská) a ústředí Aliance s Bakuninem jako sekce ženevská. Navenek byla Aliance rozpuštěna, ale zůstávala pohromadě jako tajná organizace.

Reálné oživení zájmu a naděje na revoluční hnutí podnícené mladou ruskou generací přineslo Bakuninovi jeho setkání s fanaticky nadšeným revolucionářem Sergejem Něčajevem na jaře 1869. Bakunin v něm spatřoval novou naději na revoluční plány v Rusku. Oba spolu napsali a vydali řadu letáků a prohlášení k situaci v Rusku. Pravděpodobně spolu s Něčajevem sestavil Bakunin také Katechismus revolucionáře (1869, někteří historici Bakuninovo spoluautorství zpochybňují). Myšlenky, které Bakunin uplatňoval již v zásadách tajné organizace Mezinárodního bratrstva, zde byly oživeny a vyostřeny až k revolučnímu fanatismu. Vše mělo být podřízeno jen revolučnímu cíli. Revolucionář měl odmítat i vědu – s výjimkou vědy ničení. V zájmu revoluční negace odtud vyplývala podpora terorismu. Smyslem revoluce mělo být nemilosrdné ničení, bez zřetele k civilizaci, tradici či mravnosti. Vším, co tvořilo současný společenský řád, měl revolucionář opovrhovat, měl popírat jakoukoli mravnost, i sám sebe.

Lze předpokládat, že Něčajevův spiklenecký revoluční fanatismus do určité míry rezonoval s Bakuninovou revolučně spikleneckou minulostí a že Bakunin nechtěl zůstat ve svém revolučním nadšení za mladým Něčajevem pozadu. Dostal se tak do vleku revolučního fanatismu tohoto radikála, kterého považoval za představitele mladé ruské generace revolucionářů.

Když se postupně Bakunin dovídal po návratu Něčajeva do Ruska o jeho metodách, mísil se u něho obdiv se zděšením. Něčajev založil v Rusku revoluční skupinu, ale zavraždil jednoho z jejích členů, který zpochybňoval Něčajevovy lži o existenci celoruské revoluční organizace a který chtěl skupinu opustit. Bakunin napsal Něčajevovi ještě dopis o nebezpečí uměle podněcované revoluce, který svědčí již o jisté Bakuninově uvážlivosti a odstupu: „Neuznávám užitečnost nebo dokonce možnost jakékoli revoluce kromě spontánní nebo prostě lidové sociální revoluce. Jsem hluboce přesvědčen, že jakákoli jiná revoluce je podvodná a škodlivá a znamená smrt pro svobodu a lid. Odsuzuje je k nové bídě a novému otroctví… Jediným cílem tajné společnosti musí být ne vytváření umělé moci mimo lid, ale probouzení, sjednocování a organizování spontánní moci lidu; proto jediná možná a skutečná revoluční armáda není mimo lid, je jí lid sám. Je nemožné vyburcovat lid uměle.“ Bakuninův obdiv vůči Něčajevovi ale vyprchal, když mu Něčajev zcizil archiv a když se dozvěděl více o jeho činnosti v Rusku.

Na kongresu Internacionály v Basileji (září 1869), kde se poprvé účastnil Bakunin, se podílel na sporech s autoritářskými koncepcemi marxovských socialistů a předpokládal, že posílí svůj vliv. Zastával tezi kolektivního vlastnictví, ale zachování vlastnictví rolníků, neboť vyvlastnění rolníků by je přivedlo k odporu vůči revoluci. Nechtěl, aby se na kongresu projednávala problematika přímého lidového zákonodárství, protože by to znamenalo přijetí zásady politické činnosti ve státě, který ovšem měl být odstraněn.

Když vypukla prusko-francouzská válka v roce 1870, spatřoval Bakunin v postupu německých vojsk ohrožení socialistického hnutí a jediné řešení viděl ve vypuknutí lidového revolučního povstání, které by mohlo být zároveň překážkou pruského náporu. Přívrženci Aliance socialistické demokracie se v září 1870 rozhodli spolu s Bakuninem podnítit lidové revoluční povstání v Lyonu. Svrhli obecní radu a ustavili zde Ústřední výbor spásy Francie s očekáváním, že z Lyonu může vzejít lidová revoluční vzpoura, která by mohla zachránit celou Francii. Povstání ztroskotalo, svržená rada byla opět nastolena. Bakunin se zase vrátil do Švýcarska, když se přesvědčil, že nestačí vyhlásit program a iniciovat lid, aby se uplatnil lidový revoluční instinkt a byla podnícena sociální revoluce, jak sám předtím radil Něčajevovi.

Když se ovšem ustavila na jaře 1871 Pařížská komuna, byl Bakunin nadšen, neboť Komunu pokládal za uskutečnění negace státu a předzvěst budoucí společnosti samosprávných svobodných komun. Pařížská komuna pro Bakunina představovala dělnickou revoluci a byla potvrzením jeho anarchistických idejí systému svobodných komun, odmítnutí centralistické autority. Své reflexe o Pařížské komuně v souvislosti se svými anarchistickými koncepcemi Bakunin prezentoval v textu Pařížská komuna a myšlenka státu.

Proti každé autoritě

Bakuninova reflexe situace v Evropě Knutogermánská říše a sociální revoluce z dubna 1871 je příležitostí k zamyšlení nad Německem jako místem skutečné evropské reakce, v němž spatřoval dominanci principu státnosti, militarismu, byrokracie a v němž odsuzoval pangermánské snahy a německý imperialismus. Část tohoto spisu byla později (1882) vydána pod titulem Bůh a stát. Zde se zabýval odlišením idealistického a materialistického názoru na svět. „Materialistický systém, který je jedině přirozený a logický, učí, že společnost nezmenšuje a neohraničuje svobodu lidských individuí, ale že ji naopak tvoří. Společnost je zárodkem a svoboda je jejím ovocem.“ Bakuninův kolektivismus je principiálně obsažen i v jeho chápání lidské svobody – v její sociální podstatě. „Být svobodným člověkem znamená být za svobodného považován, jako svobodný poznáván a vychováván jiným člověkem, všemi, kdo ho obklopují. Svoboda není tedy produktem samoty, ale vzájemným uvědoměním, není rozkolem, ale sjednocením; svoboda jednotlivce je vzájemným uvědoměním si lidství a lidského práva všech volných bytostí, jež jsou si rovny a jež jsou si bratry.“ Odtud tedy pro Bakunina vyplývá, že „jsem svoboden toliko tehdy, když všichni lidští tvorové, muži i ženy, kteří mne obklopují, jsou naprosto svobodnými“. Nezbytnou součástí takto univerzálně lidského pochopení svobody je ovšem jeho dynamická, tvůrčí stránka, kterou je „vzpoura lidského jednotlivce proti každé autoritě, autoritě lidstva i autoritě Boha, autoritě kolektivní a individuální“. Stát, který ztělesňuje formalizovanou autoritu, imperativní násilí, „není společností, je pouze její historickou formou… zrodil se z dějin… dal vzniknout postupně svým bohům. Byl a je až dosud božskou záštitou brutální síly a vítězného bezpráví. Vzpoura proti státu je mnohem snazší, neboť jeho přirozená povaha nás provokuje revoltovat. Stát je autoritou, silou, okázalou a předpojatou silou… Stát nepřesvědčuje, ale znásilňuje a donucuje. Ať se snaží jakkoli maskovat svou přirozenou podstatu, je vždy legálním znesvěcovatelem lidské vůle a negací lidské svobody.“ Klade-li si Bakunin řečnickou otázku „A čím tedy bychom mohli odstranit příčiny zla, abychom současně zničili jeho důsledky?“, pak v logice svého uvažování může jen zdůraznit: „Pouze sociální revolucí… Nutno odstranit především stát, který vykořisťuje a který je překážkou volné a svobodné revoluce a… nutno vyvrátit církve, abychom mohli teprve potom dojít k naprosté negaci boha, proti němuž se bouříme…“

Bakuninovo ostré vymezování se vůči autoritě, státní autoritě, autoritářskému socialismu vyvolávalo rozpory na půdě Internacionály. Marxova dominantní role v Generální radě Internacionály se prosazovala i v podobách diskusí a konfliktů na konferencích Internacionály. Londýnská konference (1871) přijala rozhodnutí k zakládání politických stran dělnictva. Pro Bakuninovy příznivce, antiautoritářské socialisty to bylo v rozporu s požadovanou přímou aktivitou proti státu, bez zprostředkování politických stran. Sešli se odděleně na sjezdu v Sonvilliers v listopadu 1871, kde odmítli londýnské závěry a vyzvali k boji proti autoritářským zásadám v dělnickém hnutí i v Internacionále. Rozdílné koncepce v hnutí se promítly v Internacionále formálním vyloučením Bakunina a jeho příznivců z Internacionály na sjezdu v Haagu (září 1872). Antiautoritářská část hnutí neuznala legitimitu haagské konference a sešla se na vlastní konferenci v Saint-Imier (15. září 1872), kde se prosadil Bakuninův vliv v přijetí anarchistických závěrů o nutnosti zničit stát revoluční cestou a odmítnout jakoukoli politickou moc.

Z roku 1873 pochází jeho práce Státnost a anarchie, kde se věnoval mj. obsahovému zaměření revoluce, avšak zdržoval se bližších kontur budoucí společnosti, neboť o svobodném rozhodnutí společnosti bude rozhodovat teprve osvobozené společenství, zatímco jakékoli teorie či směrnice pro budoucnost by byly chápány pouze jako nějaké nepřípustné direktivy, jako podoby autority. Tak se anarchismus vymezuje pouze negativně tím, co by v budoucí společnosti být nemělo. „Proto žádný vědec není schopen říci, ani si být vědom toho, jak by měl lid žít nazítří po společenské revoluci. O tom v žádném případě nebude rozhodovat nějaká nadřazená správa ani směrnice, ani žádné obecné teorie, jež by byly vymyšlené již před revolucí.“

Když se roku 1873 zostřovala atmosféra směrem k revoluční situaci ve Španělsku (španělská sekce Internacionály se tradičně hlásila k bakuninovskému vlivu), chtěl se Bakunin sám připojit ke zdejším anarchistům, kteří se účastnili hnutí na straně radikálních republikánů. Ale povstalecké aktivity nebyly nakonec úspěšné a byly potlačeny represivním španělským režimem. Stárnoucího Bakunina však revoluční příležitosti stále přitahovaly. Ve své adrese Jurské federaci charakterizoval situaci revolucionářských myšlenek jako vítězství anarchistických přívrženců nad intrikami Marxových přívrženců a jeho diktátorskými sklony a nabádal, že nastala doba činů a skutečností, kdy se proletariát musí chopit své organizace.

V roce 1874 odešel Bakunin do Itálie, kde se podílel na pokusu italských anarchistů o revoluční vystoupení v Boloni. Připravované povstání však bylo prozrazeno a Bakunin ještě stačil včas před zatýkáním z Itálie odjet. Špatný zdravotní stav i rodinné existenční starosti Bakuninovi nezabránily sledovat situaci v Evropě. Posilování policejních aparátů i finančního kapitálu a militarismu považoval za dočasné a byl přesvědčen, že se najdou nové způsoby boje proti klerikalismu a reakci. Zemřel v Bernu 1. července 1876.

 

Václav Tomek

 

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2014.
Redakčně kráceno a opatřeno mezititulky.
Text vyšel v plném znění jako součást nového překladu Bakuninovy knihy Bůh a stát.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy