17. listopad bez patosu

Report z pražské demonstrace neparlamentní a antiautoritářské levice

Stejně jako každý rok se Praha neobešla 17. listopadu hned bez několika veřejných akcí, odkazujících k událostem roku 1989, které v Československu jako jedné z posledních východoevropských zemí vedly ke konci vlády jediné strany. Ačkoli se tehdy nedemonstrovalo za nástup kapitalismu, v tomto režimu jsme se ocitli ukolébáváni písní o znovunabyté svobodě a pravdě a lásce, co vítězí nad lží a nenávistí.

Na Národní třídě a Václavském náměstí se sešli zejména ti, kteří tento obrat nikterak neproblematizují a při vyprázdněné oslavě si vystačí s jediným „analytickým nástrojem“, a to, že za případné problémy může nedostatečné vyrovnání se s komunismem. Na Můstku se zas sešli ti, kteří by velmi pravděpodobně chtěli návrat do dob před převzetím moci bolševiky, kdy na řád a pořádek dohlížel z Berlína jmenovaný protektor a česká kolaborantská vláda. Skoro stovka místy viditelně přiopilých nácků dávala znát, že doby početných neonacistických pochodů jsou ty tam. Není však velký důvod k oslavě, uvážíme-li, že část jejich agendy úspěšně převzaly poněkud mainstreamovější subjekty. Promluvil tu věčný předseda DSSS Tomáš Vandas, Michal Buchta ze slovenské organizace Ľudová mládež provolávající k minidavu „Zobuďte sa, Česi! Zobuďte sa!“, Matthew Heimbach z americké Traditionalist Worker Party, což jsou otevření nacisté a ani se to nesnaží skrývat, jen sem tam zabalí rétoriku radikální levice do hávu řečí o bílé rase, a známý, židozednáři hrozící exot Ladislav Malý. Dorazil i dřívější Vandasův stranické šéf Miroslav Sládek. Po skončení se asi 20 opilých nácků vydalo ulicí Na Příkopě směrem k náměstí Republiky, kde zřejmě očekávali střet s levicovou demonstrací. Skoro už tradičně vyrazili na cestu s českou vlajkou, kterou drželi vzhůru nohama, než na ně jeden z těch bystřejších zavolal: „Kluci, tyvole, dyť to máte obráceně.“ Čas od času tuhle legrační, i když agresivní partu zastavil kordon policajtů, nakonec dva z nich zadrželi a zbytek se rozešel.

Někteří anarchisté a anarchistky podpořili v tento den akci pořádanou feministickými křesťankami RFK, sdružením Mladí zelení, Socialistickou solidaritou a nedávno vzniklou Queer anarchistickou skupinou (QAS). V pozvánce na akci nazvanou Chceme žít, ne dřít! mimo jiné stálo: „Máme ale opravdu co oslavovat? Rok 1989 sice otevřel hranice, přesto už zase slyšíme volání po jejich uzavírání a po vytváření neprostupného území rámovaného národní identitou. Sice nám přinesl demokracii a svobodné volby, ty však vyhrává ten, kdo si může dovolit koupit média a zaplatit velkolepou volební kampaň. Sice můžeme svobodně pracovat, ale jedině pod tlakem neoliberalismu, často za mzdu, která sotva pokryje měsíční náklady, bez jistot dlouhodobých smluv. (…) Nepřipadá nám normální, aby se kdokoli vracel z práce v takovém stavu, aby neměl energii užít si volného času, setkat se se svými blízkými, anebo dokonce vychovávat vlastní děti.“

Samotné demonstraci předcházel několik dní před jejím konáním workshop, při němž se mohl každý, kdo měl zájem, v autonomním sociálním centru Klinika zapojit do výroby transparentů. Na nich se objevila hesla jako „Rovné platy, rovné příležitosti“, „Žít, ne dřít! Za svobodnou práci“ či „Vzájemnost namísto dominance“.

Na náměstí Republiky, kde demonstrace ve dvě odpoledne začínala, se sešlo více než 200 lidí. Ti si vyslechli krátké projevy organizátorů, promluvili ale i zástupci Žen 365 či kolektivu Jako doma. Ve všech proslovech se odrážela skutečnost, že svoboda, o níž se během 17. listopadu tolik mluví, je v situaci lidí bez domova, v existenčním ohrožení či pracujících za nezáviděníhodných podmínek pouhou iluzí. RFK se opřely do takového chápání křesťanské morálky, které slouží jen jako legitimizace utrpení a kritikou nešetřili při zmínce o pražském arcibiskupovi Dukovi. „Toto vyzdvihování utrpení potom slouží jako nástroj vládnoucího systému, ať už to byl středověký stavovský stát, fašistická Itálie nebo globalizovaný kapitalismus.“ QAS zas zdůraznili, že „kapitalismus by nikdy nemohl fungovat, kdyby nás nepřesvědčil o tom, že existují různé druhy lidí, a nerozdělil nás na ty, co si něco zaslouží a nezaslouží, na úspěšné a neúspěšné“.

Krátce po proslovech se vyrazilo Hybernskou ulicí k sídlu SŽDC, kde přítomní vyjádřili svou jasnou podporu Klinice, kterou se právě tato instituce snaží zlikvidovat, i když má mnoho jiných možností, aby k tomu nemuselo dojít. Na Senovážném náměstí program akce obohatil happening odmítající, aby toto místo sloužilo jako parkoviště. Jindřišskou ulicí se došlo k České poště, kde se pro změnu mluvilo o pracovních podmínkách jejích zaměstnanců. Další kroky vedly Vodičkovou na Národní třídu, kde se skandovalo: „Vaše děti budou jako my!“ Akce pak byla kolem šesté večer zakončena na Uhelném trhu, kde byl k dispozici veganský guláš a čaj, které připravili lidé ze Sociálního družstva Střecha.

I když byl začátek demonstrace velmi klidný, během pochodu získal na hlasitosti díky skandování hesel na téma práce, proti kapitalismu, sexismu a rasismu. Bylo cítit, jak důležité je pro přítomné zachování Kliniky coby jednoho z mála míst skutečně svobodného organizování se. I tak ale bylo znát, že akci tohoto druhu chybí náboj dřívějších let. A možná nebudeme daleko od pravdy, když se domníváme, že je to zčásti také tím, že ve svých všedních životech většina z nás musí dřít a nezbývá jí síla skutečně žít, organizovat se, protestovat a tvořit podmínky pro růst hnutí, jehož cílem je společnost, kde jsou plody svobody pro všechny, nejen pro ty, kteří na ně finančně dosáhnou.