Příspěvek Jakuba Poláka z roku 1993 k výročí obsazení ČSSR „bratrskými“ armádami

Jako připomínku událostí spojených s 21. srpnem 1968 přinášíme článek, který napsal Jakub Polák k 25. výročí obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy. Tímto chceme mimo jiné na našem webu vzpomenout také autora následujícího textu, který již není mezi námi.

„Jasně, a Muzeum taky oklovali holubi!“ Tohle úsloví se v „normalizačních“ dobách používalo, když jste chtěli někomu naznačit, že mu nevěříte, že lže a překrucuje obecně známá fakta.

Dlouhé roky čněla fasáda Národního muzea, rozstřílená 21. srpna 1968 kulometnými dávkami, nad Václavským náměstím jako němá, a přece výmluvná připomínka, že tady v osmašedesátém o cosi šlo. O cosi natolik nebezpečného, že bylo proti tomu třeba povolat půl milionu vojáků. Nelze vyloučit, že oprava byla odkládána záměrně, aby lidé měli před očima připomínku, že výhrůžky „nedozírnými následky“ nemusí být plané.

I když se o tom nesmělo moc mluvit, všeobecně se vědělo, že „bratrská pomoc“ byla pěkně krvavá. Odpor proti okupantům nebyl jenom nenásilný. Podle neúplných statistik zahynulo 21. srpna a v následujících dnech zhruba 90 lidí – jenom před pražským rozhlasem bylo zastřeleno nebo rozdrceno tankovými pásy 15 lidí. Ještě za rok při prvním výročí 21. srpna museli být proti rozsáhlým spontánním demonstracím nasazeny desetitisíce vojáků a stovky tanků a obrněných vozidel. A byli další mrtví.

Co nejvíc děsilo tehdejší držitele moci, nebyly ani tak jednotlivé demonstrace, jako spontánní pohyb v celém národě, tlak zdola, snaha o zásadní změny v celé společnosti, které neudusily ani tanky okupačních armád. Tento tlak dlouhou dobu sílil jako stoupající voda před hrází. V 60. letech pak vrcholil. Na přelomu roků ’67 a ’68 se našlo na vrcholku pyramidy moci v Československu pár lidí, kteří, částečně z taktických důvodů, částečně z dobrých úmyslů, trochu pootevřeli stavidla. Příval si ale velmi rychle začal rozšiřovat otvor a rozhlodávat celou hráz. Politici, i ti progresivnější jako Dubček a spol., se ocitli víceméně ve vleku událostí. Veřejná diskuse „nastolovala stále nové a nové problémy“, jak s nelibostí často opakovali. Lidé znovu získali naději, že mohou ovlivnit svůj život, intenzivně se zajímali o veškeré dění, začali mezi sebou komunikovat a sdružovat se při prosazování společných zájmů. Celková atmosféra ve společnosti byla podstatně odlišná od té nynější. Lidé se neuzavírali do svých soukromých zájmů, ale naopak pociťovali potřebu solidarity s druhými. I když se dnes o tom moc nemluví, navzdory diskusím na pracovištích všeobecně vzrostla produktivita práce, a především významně poklesla kriminalita. Lidé viděli, že je tu šance na spravedlivější uspořádání společnosti a i sami se chovali poctivěji.

Dnešní kritikové osmašedesátého mají pravdu v tom, že nešlo o převrat ve smyslu návratu ke kapitalismu. Pro socialismus byl tenkrát i Václav Havel. Kapitalistický svět procházel intenzivní krizí a s nadějí vzhlížel k našemu experimentu. Na Západě vrcholila kritika systému – bouře a revolty otřásaly zavedenými představami a naznačovaly cesty k budoucnosti. Právě vycházela najevo zvěrstva amerických vojáků ve Vietnamu a k odpůrcům nesmyslné války patřil i dnešní americký prezident [Bill Clinton – pozn. Existence]. Kapitalismu mělo plné zuby dost lidí a vypadalo to, že jeho poslední hodinka je nablízku.

V takové situaci nikoho nenapadlo vážně tvrdit, že soukromé vlastnictví všeho také všechno vyřeší. Nikoho nenapadlo požadovat navrácení majetku šlechticům a církvi. Nikomu se příliš nestýskalo po velkouzenářích a pánech domácích. Nikomu nechybělo handrkování politických stran a kupčení s hlasy poslanců. Skutečná demokracie se rodila na ulicích, ve veřejných diskusích, kterých se mohl účastnit každý. Nikdo si také příliš nepohrával s představami národů a ras více či méně vyvolených – k privilegiím a blahobytu – snad proto, že příklad hrůzných konců, k jakým to vede, byl sotva víc jak dvacet let starý.

Ve slabém politickém vedení neviděli lidé nevýhodu, ale první signál konečného odumírání státu a jeho nahrazení samosprávou a přímou demokracií. Postupně byli nuceni k odchodu neschopní straničtí koryfejové a nepoctiví státní úředníci. Darebáci se začali třást o své posty a koryta. Nároky na privilegia elit všeho druhu byly zpochybňovány v samých základech. Vznikala tu alternativa centralizovanému byrokratickému systému. Nebezpečná pro mocenské elity nejen na Východě, ale i na Západě. I proto Západ tak ochotně souhlasil s okupací.

Generální stávka jako vyvrcholení odporu

Pro nás je asi nejzajímavějších prvních zhruba deset dní po 21. srpnu. Po zatčení tzv. nejvyšších představitelů a jejich odvezení do Moskvy zůstala státní správa bez hlavy zcela ochromená. To, co následovalo, je důkazem, že anarchie – stav „bez vlády“ neznamená chaos a rozklad, ale naopak umožňuje mobilizaci nejlepších vlastností a schopností lidí a umožňuje zvládat i ty nejtěžší situace. Dokonce i ti největší byrokraté, státní úředníci, když zjistili, že nemohou očekávat pokyny shora, začali jednat jako svobodní lidé. Prakticky celý národ odmítl spolupracovat s okupanty (úřednické dušičky se mohly uklidňovat tím, že k tomu nedostaly příslušné pokyny). Okupantům se nepodařil hlavní bezprostřední cíl – ustavení tzv. revoluční dělnické vlády a vytvoření zdání, že vojska přišla na základě pozvání legitimních orgánů a z vůle většiny Čechoslováků. Nepodařilo se jim ovládnout sdělovací prostředky, přestože vojenské jednotky obsadily podle klasického pučistického scénáře všechny strategické body – sídla vlády a ústředních úřadů a institucí, včetně rozhlasu a televize.

Naopak lidé, když se najednou ocitli bez svých „vůdců“ a autorit a přestali se spoléhat na jejich „osvědčenou moudrost“, dokázali spontánně zorganizovat velmi účinný a efektivní odpor. Přestože se tomu okupační vojska intenzivně snažila zabránit, začalo improvizované ilegální rozhlasové i televizní vysílání. Podobně pokračovalo i vydávání novin. Lidé, často s nasazením života, zajišťovali rozšiřování informací, které napomáhaly k jednotnému a důslednému odporu vůči okupantům. Autoři zvacího dopisu, místo aby s velkou slávou převzali moc, jak si to představovali, se zbaběle schovávali pod ochranou okupačních jednotek.

Vyvrcholením pak byla všeobecná generální stávka, která na několik hodin ochromila život v celé zemi. Přestože se organizátoři neodvážili vyzvat k veřejným shromážděním, musel být jednotný postup milionů lidí pro okupanty pořádným šokem.

Aktivní odpor nemusel být beznadějný

Jak by asi vypadal další vývoj, kdyby Moskva nerozpoznala včas svou chybu s odstraněním „představitelů“ a po týdnu je nedosadila, příslušně zpracované, zase zpátky? Jak by se vyvíjela situace, kdyby odpor pokračoval a okupační vojska se pokusila o tvrdší zásah? O systematickou analýzu zkoumající události z hlediska šancí aktivního odporu se, pokud vím, nikdo, disponující přístupem ke všem materiálům a dokumentům, nepokusil. Dovolím si k tomuto tématu připojit pár poznámek.

Naše armáda, i když paralyzovaná předem připraveným rozkazem neklást odpor a spolupracovat, v těchto dnech spolupráci odmítla, nevpustila cizí vojáky do svých objektů a byly dokonce útvary, kde vyhlásili bojovou pohotovost a byli připraveni k aktivnímu odporu. Své uplatnění našly i mobilizační plány a technické prostředky Civilní obrany, zejména vysílačky. Ba i Lidové milice stály tentokrát skutečně na straně lidu. Elitní výsadkářská jednotka – naše obdoba comandos, umístěná tehdy na letišti v Holešově – se dokonce připravovala k osvobození zajatých představitelů, rozvědce se ale nepodařilo přesně určit místo, kde byli zadržováni.

Já sám jsem tehdy shodou okolností bydlel v Holešově. Bylo mi 16 let a dobře si pamatuji na bouřlivou atmosféru před holešovskými kasárnami, na davy obklopující ruské tanky a transportéry, na náladu lidí, u kterých nad zklamáním a rezignací jednoznačně převládal vztek. Nesměřoval proti řadovým vojákům, ale proti politikům, kteří je sem poslali. Snažili jsme se, mnohdy úspěšně, vtáhnout vojáky do diskuse a přesvědčit je o neoprávněnosti jejich zásahu. Přinejmenším se nám dařilo podstatně nalomit jejich morálku. Bylo vidět, že jsou chováním obyvatel obsazené země šokováni. Podle instrukcí svých politruků byli připraveni buď na přestřelky s „kontrarevolucionáři“, nebo na obyvatelstvo jásavě vítající bratrskou pomoc. Voják je cvičen uvažovat v jednoduchých kategoriích přítel nebo nepřítel, střílím nebo dělám družbu. Co ale s lidmi, kteří po tobě nestřílejí, ale přesto žádají tvůj odchod a říkají ti, že jsi hlupák, který naletěl? Sotva kdy se dopátráme, kolik jednotek muselo být pro nespolehlivost předčasně staženo z akce, kolik sovětských vojáků odmítlo plnit rozkazy a bylo bez průtahů zastřeleno. Počet zůstane asi navždy zahalen tajemstvím, nesporně však k takovým případům docházelo.

Na základě všech dostupných informací jsou možné tyto závěry:
* Obsazení Československa bylo z vojenského hlediska perfektně připravenou akcí. Klasický politický scénář s ustavením loutkové vlády a okupační správou ale nevyšel. Narazil na fenomén, který okupanti ve svých plánech nedocenili – spontánní schopnost sebeorganizace.
* Klasické mocenské struktury byly vojenským zásahem ochromeny, místo nich se ale bleskově vytvořily neformální struktury nové, schopné pružně se adaptovat na nové podmínky a klást účinný odpor. Okupanti záhy zjistili, že efektivní výkon státní správy s pomocí hrstky kolaborantů je iluzí.
* Z fungování nových organizačních a informačních sítí se dalo vyvodit, že zesílení tlaku povede i k zesílení odporu. Zprávy o případných represích se ihned rozšíří, vyvolané vášně povedou k prudké eskalaci násilí.
* Protože se nepodařilo získat plnou kontrolu nad ozbrojenými složkami – armádou, policií a milicemi –, lze očekávat, že proti okupačním jednotkám nebude stát pouze bezbranné obyvatelstvo.
* Prvosledové jednotky, které v prvních dnech přišly do přímého kontaktu s obyvatelstvem, byly značně demoralizovány a jejich použitelnost k ráznějším akcím problematická. S druhým bojovým sledem se nepočítalo a případné vystřídání jinými dostatečně připravenými a bojeschopnými jednotkami je komplikované a zdlouhavé.
* Použití armády složené z řadových vojáků v základní vojenské službě k masakrům civilního obyvatelstva je problematické a jednotky záhy přestanou být spolehlivé. Vzhledem k velkému plošnému rozsahu odporu nebyl dostatek speciálně vycvičených jednotek. Je dostatečně známé, že při demonstracích většího rozsahu standardní policejní metody jako obušky, slzný plyn a vodní děla přestávají být účinné (odhady kritického čísla se pohybují okolo 20 000). Použití armády vede k masakrům, jejichž dopad bývá velmi problematický. V případě Rumunska se nasazení armády proti demonstrantům v roce 1989 ukázalo jako chyba, která diktátora Ceausesca stála krk. Nakonec to byli sami vojáci, kteří se postavili proti němu, zajali ho a popravili. I Číňané na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 použili armádu pouze k jednorázové akci, provedené navíc v noci, která milosrdně zakryla největší hrůzy očím nejen veřejnosti, ale i vojáků. Mohli si to dovolit také proto, že protestní hnutí zůstávalo prozatím omezeno na jen malou část společnosti – především studenty a intelektuály.
* Z mezinárodního hlediska byla další eskalace vojenských akcí rovněž nežádoucí. Po prvních relativně klidných dnech byla teze o probíhající ozbrojené revoluci neudržitelná. (Uprostřed Evropy je přece jenom jiná situace než v horách Afghánistánu, kam vtrhla sovětská vojska o deset let později.)

Nebezpečná anarchie – jak pro koho

Okupanti si zřejmě brzy uvědomili, že odstraněním „nejvyšších představitelů“ vlastně uvolnili prostor pro spontánní sebeorganizaci společnosti a vytvořili podmínky pro růst široce založeného hnutí odporu. „Představitele“ rázně zpracovali a zlomené a podrobené je vrátili na vrcholek mocenské pyramidy. Ještě včas, dokud se definitivně nezhroutila, dokud se společenský systém definitivně netransformoval. Lidem se podařilo vsugerovat, že jde o ústupek okupantů a alespoň částečné vítězství hnutí odporu. Ve skutečnosti to byl pravděpodobně jediný možný způsob jak ho zlikvidovat.

Začaly opět fungovat po generace vštěpované principy úcty k Autoritě, respektování vůle nadřízených. Mnozí s úlevou odhodili břímě odpovědnosti za své rozhodování a odevzdali své osudy do rukou „povolaných“ a ani se moc neptali kým povolaných? Stali se zase loajálními občany a přestali být svobodnými lidmi.

Je třeba říci, že ne všichni, nebo alespoň ne hned. Vzpomínka na opojný a povznášející pocit, kdy člověk vzal svůj osud do vlastních rukou, a to i navzdory ostře nabitým kulometům, zůstávala v nás živá ještě dlouho. Snad může ožít ještě po letech, snad je ji možné předat dalším generacím. Velké demonstrace v roce 1988 začaly právě 21. srpnem. Jestli převrat v listopadu 1989 nesplnil naše očekávání, je to opět proto, že jsme si příliš snadno nechali vnutit představu, že se musíme nechat vést našimi „vyvolenými“.

Poučení pro příště je nasnadě. Pokud ale k němu nedospěje především každý sám, je to k ničemu. Příručky vydávané centrem se jaksi nikdy neosvědčily. Bohužel dnešní režim má opět sklony vynášet kategorické soudy nad událostmi s razancí orwellovských přepisovačů dějin. Autoři prvního „Poučení z krizového vývoje“ přišli s tezí 68. roku jako hry temných politických sil, svádějících boj o moc. Každá liška soudí podle svého ocasu. Vydrželi u moci dobrých dvacet let. Dnešní držitelé moci jako vykladači osmašedesátého používají v podstatě obdobného schématu – sváru dvou křídel státostrany.

Doufejme, že vydrží podstatně méně.
Záleží to koneckonců i na nás.
Nebo jsme odsouzeni na věky věků nechat se manipulovat?

Jakub Polák

Článek vyšel v časopise A-kontra č. 12–15/1993 a po deseti letech v Existenci č. 4/2013.

21.8.2017

Historie Z domova