Anarchistická federace

Od února k říjnu 1917

Jak začalo povstání proti carskému režimu, které skončilo triumfem nové, tentokrát bolševické elity?

Únorový výbuch

Ruská revoluce zrála dlouho, ale jak to často bývá, začala neočekávaně jak pro samotné její účastníky, tak protivníky. „Současný politický okamžik v silnější míře připomíná okolnosti událostí předcházejících excesům roku 1905,“ hlásilo Petrohradské oddělení pro ochranu pořádku a veřejné bezpečnosti v lednu 1917. V tomto měsíci proběhly největší stávky dělníků od počátku světové války: v Petrohradě stávkovalo téměř sto osmdesát tisíc lidí, více než devadesát tisíc dalších stávkovalo v Baku, Nižním Novgorodě, Rostově na Donu, Charkově, v Donbasu a v dalších městech a regionech. A přece nic, jak se zdálo, nevěstilo rychlý nevyhnutelný výbuch. Car nařídil přerušit práci státní dumy (nárazníku mezi vládou a lidem) a odjel na frontu osobně řídit bojové akce. V té době – celý únor – v hlavním městě říše propukaly jednotlivé stávky a studentské nepokoje. Jejich účastníci protestovali proti nedostatku potravin a rostoucí drahotě. Dne 22. února státní byrokracie zavřela stávkující Putilovský závod a nechala dělníky bez prostředků k obživě. Druhý den v Petrohradě vypukla revoluce.

Dne 23. února (podle starého kalendáře to byl Mezinárodní den žen-dělnic 8. březen) se dělnice dovedené k zoufalství dlouhodobým hladem vrhly na obchody s potravinami. Ve městě začala masová stávka, která se rychle šířila a během několika dní se stala stávkou generální. Dělnické demonstrace rostly a byly provázeny tvrdými střety s policií. „Chleba! Nemáme co jíst! Dejte nám chleba, nebo nás zastřelte! Naše děti umírají hladem!“ křičeli lidé v ulicích. Ve dnech 26. a 27. února se k protestujícím lidem přidali vojáci umístění v Petrohradě a povstalci se zmocnili zbraní. Ministři carské vlády byli uvězněni. Poslanci, kteří odmítli opustit státní dumu, vytvořili prozatímní výbor. Současně pracovní kolektivy petrohradských podniků posádkové oblasti vybraly své delegáty do lidového orgánu – Petrohradského sovětu, který 1. března získal kontrolu nad všemi armádními silami vojenského okruhu. Revoluce se začala šířit do dalších měst, kde byli zbavováni moci carští úředníci, formovaly se místní sněmovní orgány a sověty. Car poslal na hlavní město vojáky, kteří mu zůstali věrní, v čele s generálem N. I. Ivanovem, ale ti vypověděli poslušnost, ještě než došli do Petrohradu. Dne 2. března car Mikuláš II. přijal delegaci prozatímního výboru státní dumy a „s těžkou myslí“, jak si zapsal do deníku, podepsal abdikační listinu. Téhož dne se v Petrohradě vytvořila prozatímní vláda, skládající se především z představitelů liberální buržoazie, ale mající podporu intelektuálů z vedení umírněných socialistických stran – socialistů-revolucionářů (eserů) a sociálních demokratů (menševiků).

 

 

Revoluce na vzestupu: od února k říjnu 1917

Ruská revoluce tedy začala v únoru 1917 naprosto živelně, v atmosféře všeobecné nespokojenosti a zrcadlily se v ní současně celosvětové sociálněrevoluční procesy, zostřené světovou válkou, i civilizační slepá ulička carského samoděržaví. Moc byla dobyta zpočátku koalicí liberální buržoazie a umírněných frakcí buržoazně-revolučních intelektuálů a stranických funkcionářů. Politickou opozici od jara 1917 vedl radikální sociálnědemokratický směr – strana bolševiků v čele s V. I. Leninem. Ani noví vládci Ruska, ani jejich esersko-menševičtí spojenci si nepřáli, aby se revoluce v zemi dostala mimo průmyslově-kapitalistický rámec, třebaže strany zastávající socialistické názory mluvily o výhledovém přechodu k socialismu. Ruská revoluce z jejich zorného úhlu byla v první řadě politická, nikoli sociální. Mezi jejími úkoly nebyl rozvoj lidové samosprávy, ale ustavení demokratického státního systému cestou voleb do ústavodárného shromáždění a přijetí nové ústavy. Řešení všech základních sociálně-ekonomických otázek (včetně té pro Rusko nejpřednější – otázky půdy) bylo třeba do té doby odložit.

Jenže paralelně s touto politickou revolucí, v níž šlo především o to, komu připadne státní moc, se zdola rozvíjela zcela jiná, sociální revoluce. Začala brzy po únoru 1917. Upřednostňovala se a stále populárnější byla hesla o dělnické kontrole a socializaci půdy; pracující masy je začaly uskutečňovat zdola, revoluční cestou, bez dovolení. Vznikla nová sociální hnutí pracujících: dělnické a vojenské sověty, rolnické sověty a výbory (ve skutečnosti orgány rolnických občin), tovární výbory, výbory čtvrtí a ulic atd. Do nich se zapojovali i představitelé stran, jež se pokoušely dostat tyto masové inciativy pod kontrolu. Politických funkcionářů bylo zvlášť hodně v ústředních, guberniálních a městských orgánech lidové samosprávy. I když sověty měly do července 1917 takový vliv, že současníci mluvili o existenci „dvojvládí“ v zemi, vedení sovětského hnutí podporovalo v tu dobu prozatímní vládu. Přesto „dole“ často převládala nezávislá třídní linie, orientovaná na antikapitalistickou sociální transformaci.

Rolníci obsazovali statkářskou a kulackou půdu, ale nečinili z ní soukromé vlastnictví, nýbrž předávali ji pod kontrolu orgánům rolnické samosprávy, což považovali za první krok k její socializaci. Už v dubnu 1917 začala na venkově skutečná občinová revoluce. Na I. sjezdu rolnických sovětů v květnu byla strana eserů donucena tlakem zdola předložit rezoluci, která slibovala zrušení soukromého vlastnictví půdy budoucím ústavodárným shromážděním, a do té doby vyhlašovala přechod její správy pod rolnické zemědělské výbory. Faktem je, že v poznámce se poukazovalo na to, že takový přechod musí nastat organizační cestou po přijetí odpovídajícího zákona prozatímní vládou. Rezoluce byla přijata, přesto rolníci poznámku prostě ignorovali. Obecní výbory a zastupitelstva od května odmítaly plnit nařízení guberniálních a újezdních orgánů prozatímní vlády a schvalovaly obsazení a „černé přerozdělení“ půdy, aniž by čekaly na rozhodnutí úřadů. Počátkem podzimu poslala prozatímní vláda, která už v březnu vyhlásila státní monopol na obchod obilím, ve snaze zamezit „svévolným činům“ a získat potraviny a peníze na pokračování války na venkov vojáky. Tak se vládě podařilo donutit vzdorovité obecní výbory, aby se podřídily guberniálním úředníkům. Ovšem násilná realizace obilního monopolu vyvolala organizovaný odpor rolnických občin a často vedla k ozbrojeným střetům s vojskem. A vojáků na všechny vesnice nebylo dost. Tam, kam nedosahovala ozbrojená ruka státu, občiny zkrátka rozehnaly obecní výbory loajální k vládě, jejich členové byli zbiti a listiny i budovy zapáleny.

 

 

I dělníci ve městech uskutečňovali své požadavky „o své vůli“. V březnu 1917 se v Petrohradě odmítli podřídit výzvě městského sovětu, v kterém tehdy měli většinu eseři a menševici, a přerušit generální stávku dříve, než bude zavedena osmihodinová pracovní doba. Nakonec ji ve většině podniků zavedli sami z vlastní iniciativy. Pracovníci přiměli vlastníky vyplácet mzdu „odpovídající svobodnému občanu“, vyhnali nenáviděné nadřízené a založili tovární výbory (fabzavkomy). Jejich úkolem byla realizace „závodní samosprávy“ a „práva řídit vnitřní chod závodu“, včetně stanovení délky pracovní doby a úrovně mzdy, realizace kontroly dodržování norem, přijímání a propouštění atd. Zpočátku ve většině soukromých podniků pracovníci ještě nezasahovali do práva vedení bezprostředně řídit výrobu. Ve státních závodech původně hned často vedení přebírali do vlastních rukou, ale potom také dávali přednost tomu, že se omezili na kontrolní funkce. Konference dělníků ze státních podniků hlavního města 15. dubna se usnesla, že „na sebe nebudou brát odpovědnost za technickou a administrativně-ekonomickou organizaci výroby v daných podmínkách do chvíle plné socializace společného hospodářství“. Požadavek kontroly činnosti závodní administrace nebyl na programu ani jedné ze socialistických stran; v květnu byl oficiálně vyhlášen první Petrohradskou konferencí fabzavkomů. Někteří pracující při podpoře anarchistů a anrchosyndikalistů usilovali o rozvinutí dělnické kontroly ještě dál – směrem k úplné samosprávě. Anarchista I. P. Žuk, který zastupoval dělníky Šlisselburského závodu na výrobu střelného prachu, navrhl na této konferenci, aby se všude založily rolnické výbory na vsích, kontrolní komise na závodech a také v okresech, oblastech a v měřítku celé země. „Jen když národy Ruska založí zmíněné rolnické výbory a dělnické komise a budou se energicky a bezprostředně podílet na organizování svého života,“ řekl, „mohou jít správnou cestou jak politického, tak ekonomického osvobození.“ Rezoluce anarchistů nasbírala méně než deset procent hlasů. Přestože delegáti přijali bolševickou rezoluci, byla do ní včleněna značná část Žukových návrhů. Dělník z putilovské loděnice S. Bělikov se vyjádřil zcela jednoznačně: „Je jasné, že dokud podniky nebudou v rukou dělníků, dokud nebude převzata odpovědnost, do té doby nemůžeme řídit průmysl. Myslím, že jsme už natolik silní, abychom na sebe vzali odpovědnost za výrobu.“

Mnozí aktivisté hnutí ještě spoléhali na rozšíření státní regulace nebo – hned po bolševicích – odkládali otázku dělnické správy na dobu převzetí moci sověty. Přesto se v podmínkách ekonomické krize, protiútoku vlastníků a rozsáhlého uzavírání podniků od léta 1917 nálady mezi dělníky radikalizovaly. Na druhé konferenci fabzavkomů Petrohradu v srpnu nebyly přijaty návrhy anarchistů o bezúčelnosti boje za státní moc, ale ve stejné době delegáti podpořili návrh anarchosyndikalisty V. Šatova na nezbytnost „založit silnou ekonomickou organizaci pracujících, bez níž budou ztraceny i politické vymoženosti, které je možné považovat do velké míry za chimérické“. Na podzim v různých podnicích vznikaly konflikty mezi masou pracujících a aktivisty z výborů. Ti se odvolávali – jako například členové fabzavkomu Jaroslavské velké manufaktury – na to, že zastavení práce „na jedné straně snižuje produktivitu továrny, ale na druhé prodražuje výrobu a dělníkům to nemá být lhostejné“. Snažili se, aby pracovní kolektiv nepřicházel do střetů s vedením, ale podobné domluvy byly akceptovány stále méně. Dělničtí delegáti fabzavkomů přijímali bolševické rezoluce politického charakteru (o dělnické kontrole, zestátnění a vládě sovětů), ale chápali je často v syndikalistickém duchu všeobecné výrobní samosprávy. Na čtvrté konferenci petrohradských fabzavkomů v říjnu 1917 zástupce Baltického loďařského závodu Reněv řekl, že v srdci každého pracujícího plane víra v možnost, že sám dokáže provádět správu podniku, a proto je kontrola nedostatečná. „Musíme převzít celou výrobu do svých rukou, zkonfiskovat všechny továrny a závody.“

 

 

Další důležitou lidovou iniciativou předříjnového období se stalo hnutí za socializaci bydlení a založení územní samosprávy. Ve městě-pevnosti Kronštadtu, který už v květnu fakticky vypověděl poslušnost prozatímní vládě, byla zahájena praktická realizace podobných opatření, která se stala příkladem pro zbytek Ruska. Aktivní roli v jejich uskutečňování hrál anarchosyndikalista J. Z. Jarčuk. Anarchista V. Volin, nejednou pobývající v té době v Kronštadtu, vzpomínal v knize Neznámá revoluce: „Vše, co se týkalo městských služeb, spravovali sami obyvatelé prostřednictvím svých domovních výborů a milice… Obyvatelé každého domu svolali na počátku několik velkých shromáždění. Na nich byl zvolen výbor nájemníků… (nájemníci se navzájem dobře znali). Výbor dohlížel na pořádek v domě a bezpečnost jeho obyvatel, jmenoval vrátné atd. Domovní výbory delegovaly po jednom ze svých členů do uličního výboru, který se zabýval záležitostmi jednotlivých ulic. Dále byl výbor čtvrti, obvodu a konečně městský výbor, věnující se záležitostem, jež se týkaly celého města.“ Na základě samosprávy se začalo organizovat hospodaření města. „Na prázdném prostranství mezi městem a břehem založili obyvatelé města kolektivní zeleninové zahrady, cosi na způsob malých zahradnických komun. Padesátičlenné skupiny obyvatel žijících v jedné čtvrti nebo pracujících v jednom podniku se dohodly, že budou společně obdělávat půdu… Každá ,komuna‘ dostala od města losováním pozemek… Všechny obecné otázky, které zajímaly členy komuny, se řešily na setkáních delegátů nebo na všeobecných plénech. Osivo měl na starosti potravinový výbor. Zemědělské nářadí poskytovaly městské sklady a samotní členové komuny.“

V době, kdy lidé zdola organizovali život podle svých tužeb, si vládnoucí kruhy nepřály žádné radikální sociálně-ekonomické změny nebo se k nim nedokázaly odhodlat. To vše předurčilo ostrý boj, který mezi nimi nastal: ti první se snažili dál rozvíjet revoluci, ti druzí zabrzdit ji. Tuto opozici prohloubil fakt, že ani prozatímní vláda, ani její umírnění socialističtí spojenci nechtěli zastavit první světovou válku, která už vyčerpané Rusko unavovala.

První ostrou politickou krizi vyvolalo v dubnu 1917 sdělení ministra zahraničních věcí, lídra liberální strany konstitučních demokratů P. N. Miljukova, o záměru pokračovat ve válce do jejího „vítězného konce“. Masová protestní shromáždění dělníků, vojáků a námořníků přiměla vládu odvolat Miljukova a konzervativního ministra války A. I. Gučkova. Kabinet byl brzy zreformován: oficiálně do něj vstoupili nejen představitelé buržoazních stran, ale i umírnění socialisté. Ovšem ani v nové sestavě se vláda nechystala změnit kurz. Na 18. června stanovila začátek nového útoku na frontě proti německým a rakousko-uherským vojskům. A předtím, aby všem připomněla, kdo je v zemi pánem, nařídila vyklizení letního sídla bývalého carského ministra P. N. Durnova, kde se nacházela federace anarchistů a řada dělnických organizací. Nespokojenost mas s pokračováním války vyvolala tak silné pobouření, že probíhající všeruský sjezd sovětů v Petrohradě vyhlásil na 18. června masové protestní demonstrace. Ty proběhly v hlavním městě, ale také v Moskvě, Kyjevě, Rize, Ivanovo-Vozněsensku a dalších městech. A ofenziva ztroskotala. V armádě rostla neposlušnost a dezerce. Nepomohl ani vládou zavedený trest smrti na frontě.

Dne 2. července se prozatímní vláda, v jejímž čele byl od března kníže G. J. Lvov, rozpadla. Nový koaliční kabinet měl v čele pravého esera A. F. Kerenského, který oznámil pokračování v předcházející politice. Chystal se odsun revolučně naladěných částí armády z hlavního města, především prvního kulometného pluku. Na jeho podporu proběhla 3. až 4. července v Petrohradě velká ozbrojená protivládní demonstrace vojáků, dělníků a kronštadtských námořníků, podpořená anarchisty, mnoha aktivisty bolševické strany a levého křídla strany eserů. Toto vystoupení provázené výzvami k povstání a převzetí moci sověty skončilo krvavými střety s vládními silami a bylo potlačeno. Vzájemný poměr sil se dočasně vychýlil ve prospěch vládnoucích. Jenže tento jev se ukázal opravdu jen jako dočasný a nepřinesl politické elitě žádoucí stabilitu.

 

 

I když se bolševický ústřední výbor nerozhodl otevřeně podpořit červencové povstání, dané události i následné represe napomohly růstu popularity bolševické strany, která byla nyní mnohými chápána jako alternativa a reální revoluční síla. Tato semknutá, disciplinovaná a centralizovaná organizace, založená v roce 1903 v čele s vynikajícím politickým taktikem V. I. Leninem, se prohlásila za „avantgardní stranu“ dělnické třídy. Její řadoví členové byli skutečně především průmysloví dělníci, ovšem v horních patrech stranické hierarchie převládali a tón udávali reprezentanti těch vrstev radikální inteligence, kteří sami sebe chápali jako pravou elitu, tu, která ví, jak přetvořit Rusko a celý svět, ovšem vystavenou diskriminaci v podmínkách „starého režimu“. Pro jejich naladění, jak výstižně postřehl bývalý „legální marxista“ S. N. Bulgakov, bylo typické na jedné straně „uctívání lidu“ a na straně druhé „namyšlený vztah vůči lidu jako k objektu spasitelského vlivu, jako k neplnoletému, potřebujícímu chůvu pro výchovu k ,uvědomění‘, neosvícenému v intelektuálním slova smyslu“. Sám Lenin se nejednou vyjádřil o nutnosti „zažehnout… lampu revolučního světla před temnou a ustrašenou masou“ a zavést diktaturu avantgardy, která „do sebe nasála revoluční energii“ dělnické třídy, neschopné „bezprostředně“ realizovat svou vlastní moc a samosprávu. Taková představa o „výchovné“ diktatuře pramenila z představ francouzského jakobínství, a ne náhodou se bolševici tak rádi nazývali „proletářskými jakobíny“.

Z toho také vyplývala role, která na ně vyšla v ruské revoluci. Sociálně-psychologická vrstva, k níž patřilo bolševické vedení, jak později oprávněně poznamenal účastník machnovského hnutí P. A. Aršinov, „díky svým třídním odlišnostem, svým nárokům na moc ve státě… ve vztahu k odumírajícímu politickému režimu zaujímala revoluční pozici, snadno se ustavila vůdcem revolučních hnutí mas. Ale když tato část organizovala revoluci a vedla ji pod praporem vlastních zájmů dělníků a rolníků, vždy sledovala své úzce omezené nebo stavovské zájmy a celou revoluci se snažila využít k cílům upevnění vlastního mocenskému postavení v zemi.“ Toto mocenské postavení se mělo zároveň stát základem nebývalé průmyslové modernizace Ruska. „Všichni občané se tu mění v námezdní zaměstnance státu… Celá společnost bude jedinou kanceláří a jedinou továrnou…“ psal Lenin na podzim 1917 v brožuře Stát a revoluce.

To, co bolševici chápali pod pojmem socialismus, bylo v podstatě dalším rozvojem a shora uplatňovanou centralizací industriálně-kapitalistické výroby s příznačnou hierarchií, pevným rozdělením funkcí na řídicí a výkonné, podřízením člověka technice a oddělením výrobce od spotřebitele. „Vysoce technicky vybavený… mechanismus společenského hospodaření je tu už připraven,“ dokazoval Lenin. Ovšem egoismus jednotlivých kapitalistů brání jeho využití, jak je potřeba.

 

 

Bolševici velmi dobře chápali, že ruská buržoazie není schopna takového rychlého postupu a umírnění socialisté nejsou dostatečně rozhodní, aby na sebe tuto roli vzali. V tom viděli svou misi: převzít moc a založit „hospodářství organizované jako státně-kapitalistický monopol“, ovšem sloužící nikoli jednotlivým kapitalistům, ale „všemu lidu“, především pracující třídě. Během ruské revoluce hodlala bolševická strana uchvátit politickou moc, realizovat státně-kapitalistické programové minimum (tj. zestátnění bank, monopolů, půdy, ustavení vládní kontroly nad ostatní soukromopodnikatelskou činností, aktivní sociální politiku státu) a po vítězství nastávající světové revoluce přejít k socialistickým reformám (v duchu marxistického státního socialismu). To předpokládalo uskutečnění přesně stanovené taktiky: podporovat další rozvoj ruské revoluce až do okamžiku převzetí moci a zastavit další sociálně-revoluční rozvoj směrem k samosprávě, protože ta by byla překážkou provádění státně-kapitalistické modernizace, o niž vůbec neměla zájem převládající většina pracujícího obyvatelstva v zemi.

Nicméně bolševici potřebovali k převzetí moci masovou podporu. A přestože všechno, co navrhovali v sociálně-ekonomické oblasti pro nejbližší budoucnost, jak případně poznamenal ve svých Zápiscích o revoluci sociální demokrat N. N. Suchanov, „zůstávalo v mezích známého… ekonomického programu“ esersko-menševické směrnice Petrohradského sovětu, zformulované v květnu 1917, Leninova strana potřebovala přilákat lidovou iniciativu na svoji stranu, získat ji ve svůj prospěch. Od chvíle návratu Lenina do Ruska z emigrace v dubnu bolševická strana hlasitě vyhlašovala svou oddanost věci sociální revoluce, podporu lidového požadavku míru, konfiskaci statkářské půdy a zavedení dělnické kontroly, a konečně to, že všechny otázky správy musí být předány lidovým orgánům – sovětům. Taková pozice byla mylně pochopena většinou politických oponentů bolševismu a také širokými masami: div že ji nebrali jako anarchismus. Ve skutečnosti Lenin neskrýval, že sověty musí podle jeho představ utvořit jádro nového typu státního uspořádání, realizujícího vůli vládnoucí bolševické strany. V létě a na podzim 1917, když sociálněrevoluční tendence čelily pokusům liberálních a umírněných socialistických sil udržet chod událostí v mezích „politické revoluce“, tyto „nuance“ nebyly v očích mnoha lidí až tak důležité.

Vliv bolševiků začal prudce vzrůstat poté, co byl potlačen kontrarevoluční vojenský puč, zorganizovaný koncem srpna 1917 vrchním velitelem, generálem L. G. Kornilovem. Na potlačení vzpoury se ostatně aktivně podíleli levicoví radikálové. Například anarchosyndikalista Žuk dopravil do Petrohradu k obraně města velké zásoby výbušnin ze Šlisselburgského závodu, kde měl velký vliv mezi pracujícími.

Přestože se prozatímní vláda zoufale snažila obnovit vlastní prestiž (včetně prohlášení Ruska republikou 1. září, zformování nového kabinetu, svolání všeruské demokratické konference a předparlamentu), narážela na stále širší neposlušnost zdola. Zostřovala se sociálně-ekonomická krize. Stoupenci vlády z umírněných socialistických stran ztráceli popularitu, sověty Petrohradu, Moskvy a řady dalších čelných měst vyjádřily podporu bolševikům. Od strany eserů se odštěpilo radikální křídlo – Strana levých socialistů-revolucionářů-internacionalistů. Stále větší váhu získávaly požadavky na odvolání prozatímní vlády a předání vlády sovětům. Uzrávalo nevyhnutné lidové povstání. Leninova strana se musela rozhodnout, zda vezme jeho přípravu do svých rukou.

 

Úryvek z knihy Vadima Damiera Ocelové století (vydané v roce 2013 v Moskvě), která mapuje sociální historii Ruska od revolučních let 1917–1921 do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.


Verze pro tisk 28.7.2017 24.9.2017 Nakladatelství AF

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy