Anarchistická federace

Podoba anarchismu v okupované zemi

Joshua Stephens se zabývá otázkami, o kterých diskutují palestinští anarchisté

AATW

„Fakt se pořád snažím zbavit nacionalistických návyků,“ vtipkuje aktivista Ahmad Nimer, když spolu rozmlouváme před kavárnou v Ramalláhu. Téma naší konverzace se zdá být nepatřičné: žít jako anarchista v Palestině. „V kolonizované zemi je docela obtížné přesvědčit lidi o neautoritářských, nestátních řešeních. Hodně nařážíte na striktně protikoloniální – často rovnou nacionalistickou – mentalitu,“ stěžuje si Nimer. Anarchisté v Palestině mají v současné době opravdu problém s prosazením. I přes poměrně vysoký kredit mezinárodních a izraelských anarchistických aktivit se nezdá, že by existovalo odpovídající povědomí o anarchismu mezi samotnými Palestinci.

„V současné diskusi o anarchistických tématech se posouvá důraz směrem k otázce přístupu k moci: odmítnutí moci nad ve prospěch moci s. Když mluvíme o anarchismu coby politickém konceptu, je definován jako odmítnutí státu,“ vysvětluje Saed Abu-Hijleh, přednášející sociální geografii na univerzitě An-Nadžáh v Nábulusu. „Hovoří o svobodě a společnosti organizující samu sebe bez zasahování státu.“ Jak ale zaujmout lidi bez státní příslušnosti pro anarchismus, termín, který předpokládá odpor k nějaké formě státu jako podmínku své existence?

V Palestině byl historicky lidový odboj často sebeorganizovaný. I když není výslovně ztotožňován s „anarchismem“, „lidé už učinili krok k horizontálnímu či nehierarchickému organizování celého svého života,“ říká Beesan Ramadan, další místní anarchistka, která popisuje anarchismus jako „taktiku“ spíš než jako otázku potřeby nějaké nálepky. A pokračuje: „Je to už v mé kultuře a ve způsobu, jakým palestinský aktivismus fungoval. Během první intifády, když byl například zbourán něčí dům, lidé se zorganizovali, aby ho znovu postavili, takřka spontánně. Jako palestinská anarchistka vítám návrat ke kořenům první intifády. Nevzešla z politického rozhodnutí. Přišla proti vůli OOP.“ Jásir Arafat vyhlásil nezávislost v listopadu 1988, po první intifádě, která začala v prosinci 1987, jak říká Ramadan, „aby se zmocnil snah první intifády“.

V posledních desetiletích se palestinská věc dále komplikovala. Terén převážně horizontální sebeorganizace během první intifády byl v roce 1993 narušen podpisem Dohod z Osla a shora dolů organizovanou Palestinskou samosprávou (PS), kterou vytvořily. „Teď tady v Palestině,“ poznamenává Ramadan, „nemáme valné mínění o orgánu, kterému ostatní lidé vzdorují… Máme PS a okupaci a naše priority jsou vždy smíšené. PS a Izrael jsou na stejné úrovni, protože PS je nástroj Izraele k útlaku Palestinců.“ Nimer rovněž sdílí tento názor a tvrdí, že se mnohem více rozšířil a že mnozí nyní nahlíží na PS jako „okupaci v zastoupení“.

„Být anarchistou neznamená třímat černo-rudou vlajku či pochodovat v black bloku,“ upozorňuje Ramadan s odkazem na ustálenou anarchistickou taktiku protestů spočívající v nošení černého oblečení a zakrývání obličeje. „Nechci napodobovat jakoukoli západní skupinu v tom, jak oni ,dělají‘ anarchismus… to by se tady neujalo, protože potřebujete u lidí vůbec vytvořit nějaké povědomí. Lidé tento koncept nechápou.“ Přesto se Ramadan domnívá, že mizivé povědomí o palestinských anarchistech a o anarchismu vůbec mezi Palestinci nutně neznamená, že tu sotva existují. „Myslím, že v Palestině existuje slušný počet anarchistů,“ poznamenává, ale o něco později připouští: „…prozatím jde ale většinou o individuální přesvědčení, i když jsme všichni svým vlastním způsobem aktivní.“

Tato absence jednotného anarchistického hnutí v Palestině mohla nastat v důsledku skutečnosti, že se západní anarchisté nikdy nesoustředili na kolonialismus. „Západní autoři nemuseli,“ tvrdí Budour Hassan, aktivistka a studentka práv. „Jejich boj byl jiný.“ Nimer k tomu dodává: „Pro anarchistu ve Spojených státech může být dekolonizace součástí antiautoritářského boje, pro mě je to ale prostě něco, co se musí stát.“

Důležité je, že Hassan rozšiřuje své vlastní chápání anarchismu nad rámec pozic omezených bojem proti státu nebo koloniálnímu autoritářství. Odvolává se na palestinského romanopisce a arabského nacionalistu Ghassána Kanafáního, když poznamenává, že ačkoli napadal okupaci, „napadal také patriarchální vztahy a buržoazní třídy… To je důvod, proč myslím, že my Arabové – anarchisté z Palestiny, Egypta, Sýrie či Bahrajnu – musíme začít přeformulováním anarchismu takovým způsobem, který odráží naše zkušenosti s kolonialismem, naše zkušenosti coby žen v patriarchální společnosti a tak dále.“

„Být pouhou součástí politické opozice vás nezachrání,“ varuje Ramadan, která dodává, že pro mnoho žen platí, že „když se postaví proti okupaci, musí se také postavit proti rodině“. Ve skutečnosti příliš zdůrazňované zobrazení žen na protestech, jak tvrdí, zastírá fakt, že mnohé ženy musí bojovat, aby tam vůbec mohly být. Dokonce i účast na večerních schůzích vyžaduje od mladé ženy překonání sociálních hranic, kterým nečelí jejich mužské protějšky.

„Jako Palestinci potřebujeme navázat spojení s arabskými anarchisty,“ říká Ramadan, která je ovlivněna četbou materiálů od anarchistů v Egyptě a Sýrii. „Máme toho tolik společného a kvůli izolaci nakonec potkáváme internacionální anarchisty, kteří někdy stejně jako jejich politici uvíznou ve svých mylných představách a islamofobii.“

V článku zveřejněném na webu Jadaliyya a nazvaném „Anarchistická, liberální a autoritářská osvěta: Poznámky z arabského jara“ tvrdí Mohammed Bamyeh, že nedávné arabské povstání odráží „ojedinělou kombinaci anarchistické metody a liberálního cíle“, a poznamenává, že „revoluční styl je anarchistický v tom smyslu, že vyžaduje jen minimální organizaci, vedení či dokonce koordinaci a má sklon být nedůvěřivý vůči politickým stranám a hierarchiím, a to i po revolučním úspěchu“.

Pro Ramadan představuje nacionalismus také podstatný problém. „Lidé v období boje potřebují nacionalismus,“ připouští, „někdy se ale stává překážkou… Víte, co znamená odvrácená strana nacionalismu? Znamená, že myslíte pouze jako Palestinci, že Palestinci jsou jediní, kdo na světě trpí.“ Nimer ještě dodává: „Mluvíte o šedesáti letech okupace a etnických čistek a šedesáti letech vzdoru, a to díky nacionalismu. Je to příliš dlouho, je to nezdravé. Lidé mohou sklouznout od nacionalismu k fašismu poměrně snadno.“

Prosincové davy na náměstí Tahrír v Káhiře mohou ještě dát palestinským anarchistům naději. Když prezident Muhammad Mursí konsolidoval výkonnou, zákonodárnou a soudní moc ve svých rukou, anarchistické skupiny se připojily k demonstracím. Tito Egypťané sami sebe skutečně nazývají anarchisty a přijímají anarchismus jako politickou tradici. Po návratu do Ramalláhu se Nimer ohlíží: „Jsem často skeptický, ale nesmíte Palestince podceňovat. Mohli bychom vybuchnout kdykoliv. První intifáda začala autonehodou.“

Zdroj: http://anarchiststudies.org/2013/07/19/palestinian-anarchists-in-conversation-recalibrating-anarchism-in-a-colonized-country/
Článek se původně objevil v únorovém (2013) čísle libanonského časopisu Outpost.
Česky vyšlo v Existenci č. 4/2013.
Joshua Stephens je spisovatel, vydavatel a fotograf. Působí v radě Institute for Anarchist Studies.


26.7.2017
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme