Noví interbrigadisté

Kritická diskuse s anarchisty o ozbrojeném boji v Rojavě

Koncem března 2017 se rozšířila zpráva o tom, že se v Rojavě vytvořila nová anarchistická partyzánská skupina, Mezinárodní revoluční lidové guerillové síly (IRPGF). Jejich vznik znovu posílil diskuse o anarchistické účasti na kurdském odporu a o ozbrojeném boji jako o strategii sociální změny. Bylo obtížné komunikovat s kamarády v Rojavě o těchto důležitých otázkách, jelikož působí ve válečných podmínkách a jsou obklopeni nepřáteli ze všech stran. Proto jsme nadšeni představením nejrozsáhlejší a nejkritičtější diskuse, která se objevila s IRPGF, zkoumající komplexní souvislosti syrské občanské války a vztah mezi ozbrojeným bojem, militarismem a revoluční transformací.

Kurdské síly po dlouhá léta vyzývají k tomu, aby se k nim přidali i zahraniční příznivci. Jak to v praxi funguje? Myslíte si, že jste rovnocennými a autonomními účastníky boje i transformace společnosti? Nebo máte pocit, že vaše role je být spojencem podporujícím jejich obranu?

Zaprvé, je důležité si uvědomit, že ne všichni mezinárodní stoupenci přicházejí do Rojavy nebo do širšího regionu Kurdistánu ze stejného důvodu. Jak víte, po celá desetiletí nepřetržitě proudili zahraniční sympatizanti, kteří se připojují k řadám Kurdské dělnické strany (PKK). Navíc mezinárodní podpora pochází i ze sousedních zemí a dalších stran a partyzánských skupin, jako je Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) a Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA).

Nedávno však do regionu přijeli zahraniční příznivci především z důvodu růstu Daesh (ISIS) a jeho silného útoku jak na Irák, tak na Sýrii. Před několika lety, během období bitvy o Kobanê a genocidního tažení Daesh v Rojavě a Shengalu, přišli z mnoha důvodů bojovat různé mezinárodní skupiny a jednotlivci. Například Lvi z Rojavy (Lions of Rojava) přitahovali lidi s více militaristickými, pravicovými a nábožensky motivovanými ideologiemi a perspektivami. Současně do Rojavy dorazila turecká militantní levice, a to Marxisticko-leninská komunistická strana (MLKP) a Turecká komunistická strana marxisticko-leninská (TKP/ML; později zahrnula Spojené svobodné síly nebo BÖG, který by vznikl po Kobanê), a připojila se k ozbrojenému boji ve snaze pomoci kurdským silám a napomáhat boji nejen v Rojavě, ale i v Bakuru (severní Kurdistán – Turecko) a na širším území Turecka.

A tak současně během těchto klíčových měsíců v Kobanê tady byli křesťanští fundamentalisté, fašisté a islamofobové, kteří bojovali vedle tureckých a internacionálních komunistů, socialistů, a dokonce i několika anarchistů. To neznamená, že všichni západní bojovníci jsou buď fašisté, nebo levičáci. Naopak, pár internacionalistů se jednoduše označilo za antifašisty, příznivce kurdského boje, liberální feministy, obhájce demokracie anebo za ty, které fascinuje demokratický konfederalistický projekt rozvíjející se v Rojavě. Zatímco se situace změnila a mnozí z těch, kteří mají pravicové nebo náboženské přesvědčení, již nebojují s Jednotkami ochrany lidu a Obrannými jednotkami žen (YPJ/G), stále zde není rutinní a jednolitá směs zahraničních příznivců.

V praxi jsou zařazováni do různých jednotek podle určitých kritérií. Například předchozí vojenský personál, který přichází do Rojavy, může mít přístup ke kurdským jednotkám, které by byly z větší části uzavřeny těm, kteří nemají předchozí vojenské zkušenosti. Patří mezi ně sniperské (suîkast) a sabotážní (sabotaj) jednotky (tabûrs). Mezinárodní příznivci, kteří přicházejí bojovat z ideologických důvodů, za anarchismus, komunismus nebo socialismus, se mohou rozhodnout jít do jedné z tureckých stranických základen, aby se cvičili a bojovali jako přidružený člen jejich partyzánských jednotek. Většina mezinárodních stoupenců se však připojuje ke kurdské jednotce v rámci YPJ/G a bojuje s Kurdy, Araby, Ezidy, Armény, Asyřany a dalšími skupinami v Syrských demokratických silách (SDF).

Sociální postavení mezinárodních příznivců ve vztahu k místním a domorodým členům ozbrojených sil je samozřejmě složité. Pro lidi v Rojavě a pro širší kurdské osvobozenecké hnutí je ctí, že je brání zahraniční příznivci, už proto, že mají pocit, že mezinárodní společenství již téměř sto let ignoruje jejich boj za autonomii a sebeurčení. Přesto je zde tato téměř oslavná atmosféra kolem některých lidí ze západu, kteří sem přijíždějí bojovat, stejně jako někdy paternalistický přístup ze strany některých částí místního politického a vojenského establishmentu. Samozřejmě se to mění v závislosti na důvodech a motivech zahraničních příznivců, kteří přichází do Rojavy. Například někteří zahraniční příznivci s potěšením odhalují své tváře, pózují se zbraněmi a pyšní se svými „úspěchy“. Jiní své tváře a identity skrývají z politických i praktických důvodů.

Není pochyb o tom, že někteří mezinárodní příznivci použili konflikt v Rojavě jako prostředek pro osobní reklamu, což je samozřejmě součástí „věku selfie“ a sociálních médií. To umožnilo některým z nich získat příležitost například k napsání knihy a sebeprezentaci. Toto je ten nejhorší oportunismus a avanturismus. Jedná se ale o zlomek internacionalistů a v žádném případě to nevypovídá nic o motivaci nebo činnosti ostatních zahraničních bojovníků. Zatímco jsou oceňováni ti, kteří zprostředkovali konflikt a revoluci mnohem širšímu publiku, jde také o to, že ti, kteří zde bojují, mohou často zapomenout na tento boj a mají možnost vrátit se do svého pohodlného života. Existují také válečně-turistické typy, které sem přicházejí z lásky k boji. Oslavují své vojenské zkušenosti a mnozí dokonce sloužili nebo se pokoušeli připojit k francouzské cizinecké legii. Když se jich někdo zeptá, co plánují po odchodu z Rojavy, často vyjadřují touhu po cestě na Ukrajinu nebo do Barmy pokračovat v boji.

Pokračování příště.

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/critical-discussion-on-armed-struggle-with-anarchists-in-rojava/