A-kontra

Recenze nového čísla známého anarchistického časopisu.

Aby nebyl pátý ročník anarchistického knižního festivalu tak chudý na novinky, čekalo jeho návštěvníky milé překvapení – po dlouhé době se objevilo nové číslo kdysi zavedeného anarchistického časopisu A-kontra. Neváhal jsem ani chvíli a onu změť zdvižených pěstiček na obálce jsem si ve vestibulu Kliniky, kde se nacházel ákontří stánek, pořídil. Pro tenhle titul mám už od začátku 90. let slabost, takže nebylo co řešit.

Když jsem přemýšlel, jak se při recenzi k novému číslu postavit, došlo mi, že to, co mě na něm dráždí, mi na druhou stranu vlastně přijde fajn a naopak. Jeho hlavním tématem je „anarchismus všedního dne“. Kdybych si to ale nepřečetl v úvodu, asi bych to nepoznal. Spojnicí by mohla být spíš roztříštěnost, v které svým způsobem souzní obsah i forma. Grafické provedení má na jednu stranu své neodolatelné kouzlo, na druhou trýzní čtenáře při hledání začátků a konců odstavců, domýšlení si písmen a slov pod nánosem výtvarného zašpinění a pátrání, co je v rozhovorech otázka a co už odpověď. Je to změna oproti vizuálně strohé a přímočaré Existenci. Ta sice informuje, klade otázky, hledá odpovědi, rozebírá konkrétní témata z různých úhlů, ale chybí jí trochu onen osobnější rozměr, který dýchá z nové Kontry, i když je to jen zakašlání tvora, který se uložil na dlouhou dobu k zimnímu spánku.

Ale vezměme to popořadě. Bohumil se zpovídá z toho, že pracuje v korporaci. Ano, je to práce na hovno, jak by řekl Graeber, ale každý se kurvíme s kapitalismem, protože nám nic jiného nezbývá, a dokud tady bude, nebude tomu jinak. Možná to ani není třeba omlouvat tím, že „na chodu korporací se podílíme už jenom tím, že užíváme její zboží“. Cesta ven podle Bohumila vede přes výčitky, bez nichž jsme zatraceni, a „naše svoboda [je možná] ukrytá ve vědomém prožívání všedního dne se všemi jeho důsledky“. Je to ale fakt svoboda, „že opravdoví kámoši tu budou vždycky“, nebo jen jedna z variací na téma, kam utéct po osmi a více hodinách v korporaci. Jestli má být takto pojatá „svoboda a výčitky svědomí“ rozhřešením, není divu, že dělný člověk prodírající se sračkama všedního dne raději zvolí variantu ,bez výčitek‘.

Příspěvek o konsenzu vhodně kombinuje trochu té teorie (k čemu a kdy je taková forma rozhodování dobrá, jaká jsou její úskalí) se zcela konkrétními zkušenostmi z plén na Klinice. Ty pak ústí v řadu neformálních rad. Pokud nemáte příliš zkušeností s kolektivním rozhodováním, rozhodně si nechte poradit.

Kamarád Igor tematizuje otázku veganství za mřížemi. Přibližuje své zkušenosti se stravováním během své vazby a nabízí různá provizorní řešení. A s otevřeností sobě vlastní konstatuje, že cílem není dostat veganskou stravu za zdi věznic, ale ty zdi strhnout.

Báseň „Malej černej kluk“ úžasně dokumentuje fungování globalizovaného kapitalismu a vykořisťování rozvojového světa. Když však vyprchá opojení verši, zbude zase jen dovolávání se svědomí spokojeného západního konzumenta, zatímco je poeta či poetka napsal/a zřejmě na svém notebooku, z kterého odkapávala krev ,malého černého kluka‘.

Komentovat rozhovor s mladými křesťany raději nebudu. Prostě kde stojí na stráži víra, tam zůstává stát rozum před branami. Anarchie určitě není „Království boží“, protože to není ani ,království‘ a není ani ,boží‘. Následný rozhovor s kolektivem Zádruha, který se zajímá o historii českého anarchistického hnutí, to sice výslovně nezmínil, ale naši soudruzi z přelomu 19. a 20. století by ve svých bezvěreckých spolcích asi kroutili hlavami, proč někdo vykopává mrtvolu boha, místo aby se snažil vedle něj zakopat mrtvolu kapitálu. Třetí rozhovor čísla je veden s bývalou redaktorkou časopisu a současnou zastupitelkou na Praze 7, která jako překážky pro úspěšné boje definuje rezignovanost a kulturu oběti.

Úvaha, že teknaři jsou dnes něco jako kdysi cikáni, se jeví trochu zastaralá vzhledem k tomu, že jeden ročník tekno-street-party nazvané DIY karneval nesl motto „Všichni jsme cikáni!“. Do tekno scény nevidím, ale zřejmě je to třeba některým jejím příznivcům stále připomínat. Vždyť subkultury jsou chtě nechtě jen odrazem kultury, jejíž podmnožinu tvoří. A pokud se stává ,každodenní autoritářství‘ normou, pak se nějakým těm průsakům nelze vlastně ani divit. Právě tomuto tématu se věnuje kratší teoretický text, jenž ukazuje fašismus „jako rakovinové bujení, jež se odehrává v tom nejmenším měřítku, tedy na úrovni rodin, škol, komunit i jednotlivců“. Závěr je logický, nejenže na jedné straně musíme být schopni se fašismu postavit, zároveň se musíme zabývat i „vytvářením vlastního svébytného prostředí a sociálních vztahů, v nichž se autoritářství nedaří usídlit“.

Nakonec si můžete přečíst recenzi na kapitoly o anarchismu a squatingu z knihy Kmeny 90. Snad jediná výtka padla směrem ke sponzorství knihy Budvarem. Je to ale problém? Není snad pro subkultury dneška charakteristické, že se z valné části nechaly svým způsobem kooptovat kapitalismem? Osobně bych problematizoval spíš klasifikaci anarchismu a squatingu coby subkultury už proto, že okruh aktivistů a aktivistek se rekrutoval z různých subkultur a občas i mimo ně, ale žádnou specifickou subkulturu netvořili, prostě je jen spojoval určitý politický postoj, ať už deklarovaný nebo praktikovaný.

Vždycky jsem po přečtení A-kontry, když nepočítám její plakátová vydání, věděl, že k některému z textů se dříve či později vrátím. To se mi tentokrát nestalo. Z toho ale neplyne, že by nové číslo nebylo přínosem, jen to odráží různá očekávání. A vzhledem k tomu, že zrovna moc anarchistických časopisů nevychází, nepochybuji, že si bez problému široký okruh spokojených čtenářů najde.

32 stran A5, 23 Kč. K sehnání na obvyklých distribučních místech, nebo se ptejte na e-mailu anna.kontra[a]safe-mail.net.