Anarchistická federace

Anarchistická antropologie: moc bez hierarchie

Většina anarchistických principů není ničím novým. Antropologie na mnoha příkladech ukazuje, že společnost bez státu není žádnou utopií.

-

Antropologie je všeobecně známá jako disciplína, která stále ještě zápasí s okovy své temné koloniální minulosti. Trochu méně je asi známá její spřízněnost s anarchismem. Pokud ale připustíme, že anarchismus znamená víru v demokracii osvobozenou od státního aparátu, pak není překvapivé, že mezi nimi existuje přirozená rezonance. Určitá náchylnost analyzovat společnosti bez asymetrické mocenské struktury značně usnadňuje vysvětlení, proč si tolik antropologů připojuje před titul svého oboru slovo „anarchistická“. Mají empiricky podložené důkazy, že společnosti bez státu patří do říše možného. Jak tvrdí David Graeber – akademický antropolog, momentálně známý jako antileader hnutí Occupy –, jakákoli víra v systém anarchie musí vycházet z optimistického předpokladu, že jiný svět je možný.

Vzhledem ke svým paradoxům a sklonům k exotičnosti je antropologie rozhodně jedinou disciplínou, která se pokouší pojímat veškerou škálu společenských a politických struktur na základě rovnosti. Pokoušela se lépe porozumět společnostem, které fungují bez formálních zákonů či bez státu, dokonce – nebo zejména – tam, kde byly tyto společnosti považovány za bezvýznamné. Moderní obsedantní víra v pokrok vedla k rozšíření názoru, že společnosti bez státu jsou statické a nerozvinuté, že existují mimo historii. Bez hnací síly dialektiky ustrnuly takzvané primitivní společnosti v prehistorii. Takové společnosti jsou proto nazírány jako „zcela mimo zájem filozofie dějin“ – řečeno Hegelovými slovy, odstrčené stranou díky jeho oddanosti teleologii.

Hegelův pohled na historii zdůrazňuje význam rozumu, racionality a pokroku. Nade vše jiné se Hegelova filozofie zaměřuje na stát, který Hegel chápe jako univerzální princip, s nímž musí subjektivní vůle jednotlivých občanů souhlasit, aby bylo dosaženo jistého druhu dokonalosti. Zatímco antropologické detailní zkoumání společností bez státu vždy riskuje, že bude vystaveno obvinění z povrchního primitivismu, přímá zkušenost z terénní práce mezi – odvážím se to říci – divochy vyzdvihuje na mnohem základnější rovině fakt, že platné alternativy ke státnímu modelu existují. Bylo zjištěno, že společnosti mohou úspěšně fungovat bez trvalé regulace vycházející ze systematické struktury donucování. A navzdory převažujícímu přesvědčení nekončí vzájemným povražděním svých členů. Bez ohledu na to, jaké by mohlo být její praktické využití, analýza moci, která není hierarchická, a vedení, které není autoritativní, mohou zpochybnit základní pojmy, na nichž je založena naše koncepce civilizace. Závěry mohou být úžasné.

Již v roce 1925 obhajoval zakladatel francouzské antropologie Marcel Mauss alternativní morálku společností bez státu ve svém slavném „Eseji o daru“. Jeho studie o směňování darů v příbuzenských společenstvích – jako je potlač u amerických indiánů na severozápadním pobřeží Pacifiku nebo organizování okruhu Kula mezi obyvateli Trobriandských ostrovů – zpochybnila univerzální předpoklad, že ekonomiky bez trhů či bez peněz musí fungovat prostřednictvím výměnného obchodu. Mauss postuluje, že aniž by se snažily uplatňovat tržní chování, v němž každá strana usiluje o to získat pro sebe nejlepší možné zboží za nejnižší cenu, ekonomiky daru nejsou vůbec založeny na kalkulaci, nýbrž na odmítnutí kalkulace. Není to tak, že by nedokázaly vyvinout dostatečně promyšlený systém na vytváření zisku účinným způsobem. Je to spíš tak, že tyto systémy směny jsou zakořeněny v určité etické soustavě, která vědomě odmítá základní pojmy, na nichž jsou, jak obecně věříme, ekonomiky založeny.

Mauss, revoluční socialista, se spojoval s mnoha klasickými anarchistickými pozicemi, ale nikdy se sám za anarchistu neoznačoval. Je příznačné, že jiný Francouz, Pierre Clastres – který se sám za anarchistu prohlásil – se proslavil, když nabídl podobný argument jako Mauss, ale na politické rovině. Zatímco Mauss použil antropologii k tomu, aby osvětlil způsob, jímž bylo možné vybudovat antikapitalistickou ekonomii (jako odpověď na krizi leninského socialismu), Clastres použil antropologii k tomu, aby demonstroval, jak bylo možné, aby moc fungovala rovnostářským nedonucujícím způsobem. Tím, že uvažoval o mocenských strukturách společností bez státu v jejich vlastních podmínkách, našel Clastres způsob, jak tyto primitivní společnosti politizovat. Radikálně tak zpochybnil pojetí, nastíněné výrazně především Thomasem Hobbesem, že státní moc je nutnou iluzí.

Když Hobbes psal svého Leviatana, pojednání o společenské smlouvě, v reakci na krvavou anglickou občanskou válku, zastával názor, že podrobení se všemocnému státu je nejen výhodné pro rovnostářskou společnost, ale je ve skutečnosti zásadní pro přežití druhů, jak je známe. Společnost, ponechaná své přirozenosti, by upadla do stavu „války, kde je každý nepřítelem každého jiného člověka“. Pro minulá tři století se Hobbesovo tvrzení, že civilizovaná společnost může existovat pouze díky donucovací moci, stalo centrálním heslem mainstreamové politické činnosti, jak na levici, tak na pravici. Protože hrozba války je všudypřítomná, přistupujeme na společenskou smlouvu a stáváme se poddanými velkého Leviatana, státu, bez nějž by tu nebylo nic než neustálé očekávání krveprolití.

Clastres, rozpačitý z problému dobrovolného otroctví, vystavuje tento axiom zkoušce. Jeho práce neustále znovu opakuje otázku: Proč se vzdáváme autonomie a posloucháme vládu? Jestliže stát spočívá na naprosté pravomoci několika lidí nad většinou, jak potom může takový stát triumfovat? Anebo jinak řečeno slovy Etienna de la Boéthié: „Jaké neštěstí zbavilo tak snadno člověka jeho přirozenosti?“

Obzvlášť poučné je zde užití slov „zbavení člověka přirozenosti“, neboť jsou to právě různé koncepce „lidské přirozenosti“, které leží v jádru této debaty. Hobbesovské stanovisko předpokládá, že lidská přirozenost je něco divokého, náchylného k válce a iracionálního, co musí být zkroceno civilizovanými silami státního zřízení. Západní politikové dnes zastávají toto stanovisko. Archeologie může zkoumáním kultur s jiným postojem k moci ukázat, že taková domněnka je pouze tím, čím je: pouhou domněnkou.

Při svých terénních výzkumech mezi indiány kmene Guayaki v Paraguay Clastres doložil, jak může být moc účinně organizována bez odděleného aparátu stojícího vně společenského tělesa. Jeho analýzy ukazují, že je možné mluvit o moci mimo oblast vztahů typu přikazování––poslušnost. Vezměme si například jeho popis zdánlivě „paradoxního“ pravidla pro náčelnictví u amerických indiánů. Zatímco vnímání západního člověka automaticky předpokládá, že náčelník bude nutně vlastnit nějaké prostředky pro vykonávání moci nad zbytkem skupiny, Clastres zdůrazňuje na mnoha případech, jak nejvýznačnější charakteristikou indiánského náčelníka je jeho téměř naprostá absence pravomoci. Clastres trvá na tom, že role náčelníka je v zásadě usmiřovací; není mužem moci, ale mírotvůrcem a arbitrem. Od náčelníka se vyžaduje, aby měl velké řečnické nadání, které spolu s prestiží a velkorysostí využívá při snaze o udržení společenského řádu. Avšak v každém případě je náčelník v neustálém nebezpečí, že bude odmítnut.

Každý, kdo si spojuje politickou moc s vládnoucí autoritou, by jistě shledal náčelnictví tohoto typu nejen jako nevděčnou, ale také znepokojivě nestabilní službu. Nicméně Clastres trvá na tom, že důležitá není otázka nedostatku náčelníkovy pravomoci jako takové, nýbrž pochopení takových mocenských vztahů, jež jsou v této sféře zahrnuty. Jak je možné vysvětlit záhadnou trvanlivost této moci, která je prakticky bezmocná?

Clastres popisuje ritualizovaný akt náčelníkovy řeči, která je pronášena denně za rozbřesku a za soumraku. Náčelník se nedožaduje práva mluvit jednoduše na základě svého náčelnictví – naopak, právě jeho náčelnictví jej zavazuje k tomu, aby mluvil. Kmen si přeje ho poslouchat: mlčící náčelník již není dále náčelníkem. Je tu ale ještě další útok na naše očekávání, když Clastres pokračuje ve svém líčení, jak náčelník mluví a nikdo mu nevěnuje žádnou pozornost. Bez ohledu na sílu jeho hlasu nebo jeho řečnické schopnosti se zbytek skupiny tváří, jako by se staral o své vlastní záležitosti, jako by se nic nedělo. Moc se nenachází na straně náčelníka, takže je jasné, že jeho slova nemohou být autoritativní nebo mocenská. Clastres využívá tato etnografická pozorování k podpoře tvrzení, že k povaze primitivních společností patří vědění, že podstatou moci je násilí a protikladem násilí je řeč. Tím, že je náčelník omezen pouze na sféru řeči, kmen si zajišťuje, že nedojde k žádnému přesunu sil, který by rozvrátil společenský řád. Náčelník nemůže používat slova ve svém osobním zájmu nebo jako politického prostředku, protože náčelník, který by se pokusil přivlastnit si tímto způsobem moc, by byl sesazen. Primitivní společnost je tak místem, kde je odmítnuta oddělená moc, protože společnost sama, nikoli její náčelník, je skutečným místem moci.

Clastresovo dílo oponuje hegelovskému pojetí, podle nějž je stát konečným osudem všech společností. Místo toho, aby byl stát dokonalým předmětem světových dějin, společnosti bez státu, argumentuje Clastres, skutečně vlastní specifické preventivní mechanismy, aby se vyvarovaly vytvoření státu; jedním z takových prostředků je bezmocné řečnictví náčelníka. Podobně popisuje Clastres rituální akt označování těl jako jiný způsob odvracení lidské touhy po moci. Na rozdíl od psaného zákona hierarchických společností, který je ukládán několika lidmi většině, zákon primitivních společností, který se vepisuje do všech jejich těl, říká: „Nejsi o nic hodnotnější než kdokoli jiný; nejsi o nic méně hodnotný než kdokoli jiný.“ Tyto společnosti stát nepostrádají. Jsou to, jak říká Clastres, společnosti proti státu.

Tak jako Mauss zpochybnil domnělou logiku tržní ekonomiky, i Clastres napadl pojetí, podle něhož může být moc identifikována pouze jako donucovací pravomoc. Obě tyto výzvy antropologů směřovaly proti evolucionistické logice, která předpokládá, že stát a tržní ekonomika jsou nevyhnutelným osudem všech společností. Ale víc než to, oba dva učinili radikální návrh, že tyto společnosti – jež zdaleka nebyly neschopné dosáhnout stavu takto chápaného pokroku – vyvíjejí smluvené úsilí k ovládnutí lidských dispozic k chamtivosti a moci způsobem, jenž zabraňuje takovým společenským strukturám vůbec vzniknout.

V protikladu k Hobbesovu popisu primitivního válečného stavu jako trvalého a chaotického ukazuje Clastres válku jako poslední preventivní mechanismus, který umožňuje těmto společnostem vyvarovat se nástupu státu. Jak naznačovali Clastresovi někdejší spolupracovníci Gilles Deleuze a Félix Guattari, tak jako Hobbes jasně viděl, že stát je proti válce, Clastres trval na tom, že – v případě primitivních společností – existuje také válka proti státu.

Zde můžeme spatřovat hodnotu antropologie nejen jako disciplíny, která analyzuje staré, existující a takzvaně primitivní kultury, ale která nám také umožňuje představit si kultury nové. Anarchie je dnes namnoze posuzována jako destruktivní, násilná a nihilistická; nicméně anarchie, tak jak ji chápe většina anarchistů, znamená ve skutečnosti pravý opak. Anarchistická společnost – tak jako rovnostářské společnosti, které studoval Clastres – je založena na řádu, autonomii jednotlivce a spolupráci bez vládců. Zatímco mnozí anarchisté věří (podle ruského revolucionáře Michaila Bakunina), že chaos a nepořádek mají vnitřní potenciál a že destrukce může být tvůrčí akt, jejich konečným cílem je vytvoření společenského řádu, který bude eliminovat potřebu zákonného násilí vůbec. Usilování o zrušení společenských institucí, které užívají donucovací moc, aby tím bylo dosaženo nového řádu, je velmi vzdálené touze po trvalém stavu neřádu a násilí. Ve skutečnosti někteří ze světově nejznámějších anarchistických myslitelů jako Henry David Thoreau, Tolstoj a Gándhí byli též výraznými pacifisty.

Jiná běžná kritika, vznášená vůči anarchismu, mluví o jeho přílišném idealismu. Anarchistické alternativní morality a vize svobodnějšího světa s kratší pracovní dobou a všemi dalšími návrhy byly nevyhnutelně odmítnuty jako utopické; to je riziko povolání při promýšlení nového uspořádání existujících společenských struktur. Ovšem poněkud uváženější pohled na anarchismus by odhalil, že pěstuje názor na lidstvo, který je rozhodně realistický. Lidé nejsou původně ani agresivní, ani dobrotiví; mají schopnost pro obojí, pro dobro i pro zlo. Otázka, kterou snad nejvýmluvněji vyjádřil spisovatel a sociální kritik Paul Goodman, nestojí, zda jsou či nejsou lidé „dost dobří“ na to, aby existovali v nějaké konkrétní společnosti či nikoli, ale spíš jak mohou být společenské instituce rozvíjeny způsobem, který nejlépe vede k rozvinutí lidských schopností inteligence, slušnosti, společenskosti a svobody. Anarchisté možná potřebují nezbytnou naději a představivost, aby v duchu zahlédli jiný svět, a antropologové jsou v obzvlášť vhodném postavení k tomu, aby jim ukázali, jak jej učinit skutečností.

Sarah Lesterová

 

Zdroj: http://www.wildculture.com/article/anarchist-anthropology-power-hierarchy/1050
Přeložil -čp-
Vyšlo v Existenci č. 2/2013


Verze pro tisk 21.3.2017 -
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme