Анархистская федерация

V exilu i v táborech

Rozsáhlejší text o boji italských anarchistů proti fašismu.

Itálie, 1945

Ve dvacátých letech minulého století představovali anarchisté v Itálii nezanedbatelnou sílu. Byli trnem v oku šéfů, vlády i fašistů. Noviny Umanita Nova vycházely denně v nákladu kolem 50 000 kusů, kromě toho vycházelo velké množství anarchistických časopisů. Anarchismem ovlivněný odborový svaz USI, jehož tajemníkem byl Armando Borghi, sdružoval několik set tisíc členů. Když byly počátkem dvacátých let potlačeny dělnické okupace továren, anarchisté se stali svědky vzestupu fašismu jakožto „preventivní kontrarevoluce“. Šéfové se podporou fašismu snažili už dopředu zabránit opakování revoluční situace. Ač byl fašismus prozatím malým dítětem kapitalismu, anarchisté již v tomto nedospělém spratkovi rozpoznali vážné nebezpečí a zahájili proti němu odhodlaný boj.

I když anarchisté v některých oblastech dosáhli vítězství, jejich odvaha a zápal bohužel nestačily k potlačení fašistických gangů, vydatně zásobených financemi i zbraněmi, a podporovaných represivními orgány státu. Historie by se možná odvíjela úplně jinak, kdyby podobné odhodlání projevily i ostatní části dělnického hnutí.

Ač se cílem fašistických útoků často stávali i socialisté, socialistická strana PSI se do militantního boje proti fašismu nezapojila, a dokonce v srpnu 1921 uzavřela s fašisty pakt o neútočení. Poraženectví socialistů a jejich odborů (které už předtím výrazně přispělo k porážce dělníků během okupací továren) tak opět vedlo k tomu, že se část dělníků stáhla z boje, zatímco útoky fašistů dále nerušeně pokračovaly. Ilustrativní je v tomto směru přístup jednotlivých politických sil ke hnutí Arditi del Popolo.

Toto hnutí vzniklo v roce 1920, stálo na protiburžoazních a protifašistických pozicích a vyznačovalo se nezávislostí svých místních sekcí. Arditi del Popolo se tak na různých místech lišili ve své politické profilaci, hnutí ale stmelovala víra v potřebu bojovat všemi prostředky proti černým košilím. Anarchisté se do hnutí zapojili nadšeně a energicky, socialisté a komunistická strana se však k hnutí postavili úplně jinak. Ač se mnoho řadových členů těchto stran do hnutí zapojilo, vedení obou partají si od Arditi del Popolo drželo odstup a snažilo se jejich rozvoj sabotovat. Vedení PCI (komunistická strana) své členy přímo odrazovalo od zapojení se do Arditi del Popolo a rozpoutalo proti hnutí pomlouvačnou kampaň. Hnutí, které dosáhlo mnoha slibných úspěchů, tak nakonec nebylo rozbito fašisty, ale sektářstvím komunistů a poraženectvím socialistů.

Mluvíme-li o úspěších Arditi del Popolo, jedním z příkladů může být událost z 21. července 1921. Tehdy se gang fašistů pod vedením Ameriga Duminiho vydal na trestnou výpravu do města Sarzana, které bylo považováno za baštu podvratných sil. Fašisté zde narazili na tvrdý dělnický odpor. Poté co se v řadách černých košil objevili první mrtví, fašisté ustoupili z města a snažili se zmizet v okolní krajině. Naneštěstí pro ně se ale mnoho rolníků z přilehlých venkovských oblastí hlásilo k anarchismu, nebo to byli alespoň přesvědčení antifašisté a tito rolníci pomohli lidem z Arditi del Popolo pochytat další fašistické nájezdníky. Oficiální údaje mluví o přibližně dvaceti zabitých fašistech, podle soudruhů zapojených do celé události jich ale bylo mnohem více.

Kvůli své nekompromisnosti anarchisté trpěli násilím fašistů daleko více než ostatní. Poté co byly vypáleny kanceláře USI, redakce a tiskárny anarchistických novin a časopisů, přišly vraždy anarchistických aktivistů, únosy a nakonec zatýkání a vězení. Ti, kdo přežili (pronásledovaní, nezaměstnaní, šikanovaní a pod stálým dohledem), neměli jinou alternativu než exil. Během dvacetileté vlády fašistů zůstalo v Itálii jen málo anarchistů (s výjimkou těch v táborech a vězeních). I těch pár zbylých anarchistů bylo pod neustálým dohledem, aby se zabránilo jejich dalšímu zapojení do podvratné činnosti. Přesto tu a tam docházelo k činům, které ukázaly nezlomnost svobodného ducha. V dubnu 1931 například mladý anarchista Doro Raspolini vystřelil několik ran z revolveru na fašistického průmyslníka De Biasiho. Raspolini později zemřel ve vězení na následky fašistického mučení. Další soudruh jménem Giovanni Colvocoli zase ve své vesnici vystřelil po fašistickém funkcionáři, který jej dlouhodobě šikanoval.

Do roku 1943 byli anarchisté většinou roztroušeni v exilu, v táborech a věznicích. Těch několik anarchistů, kteří zůstali na svobodě, se však ihned po červencových událostech[1] znovu vrhlo do boje s nezmenšenou energií a brzy se připojili i bývalí vězňové. Někteří se zapojili do organizace dělnického odporu, další do ozbrojeného boje. Jiní začali s anarchistickou propagací, která byla samozřejmě nelegální na nacisty okupovaném severu a pololegální v takzvaných osvobozených zónách na jihu. Spojenecké síly kontrolující jih totiž odmítly přiznat anarchistům svobodu tisku, protože se obávaly (zřejmě oprávněně), že by protiněmecké a protifašistické boje mohly přerůst v sociální revoluci.

V partyzánském hnutí anarchisté často bojovali v politicky smíšených skupinách. Jen v několika regionech, kde byla přítomnost anarchistů výraznější, vznikly čistě anarchistické skupiny. I ty ovšem působily v rámci různých divizí hnutí odporu – Garibaldi (kontrolované komunisty), Matteotti (kontrolované socialisty) nebo Giustizia e Liberta, což byla skupina tvořená liberálními socialisty z Partito d’Azione. Tato závislost na partyzánských skupinách organizovaných politickými stranami nebyla dána pouze početní slabostí tehdejších zbytků anarchistického hnutí, ale také skutečností, že spojenci odmítali poskytovat zbraně a munici anarchistům. Za těchto okolností byly nakonec odvaha a oběti anarchistů využity jinými politickými silami.

Ještě je třeba dodat, že boj proti fašismu na sebe často bral podobu individuálních akcí, za které jejich protagonisté nezřídka zaplatili vlastním životem. Stručně zde zmiňme alespoň tři takové statečné lidi, kteří se individuálně pokusili popravit nejvyšší fašistickou svini Mussoliniho, ale bohužel neuspěli. První pokus měl na svědomí Gino Lucetti. Bomba, kterou vrhl na Mussoliniho limuzínu, se však odrazila od předního skla a vybuchla až ve velké vzdálenosti od auta. Lucetti byl souzen se svými komplici, Stefanem Vatteronim a Leonardem Soriem, kteří byli také anarchisté. Lucceti byl odsouzen na 30 let, jeho soudruzi na 7 a 16 roků. Další dva pokusy o atentát se policii povedlo zmařit už před jejich uskutečněním, když zatkla v roce 1931 Michaela Schirru a v roce 1932 Angela Sbardellotteho. Oba anarchisté pak byli popraveni zastřelením. Lucettiho osud ale nebyl o nic veselejší, když byl po pádu fašismu roku 1943 konečně propuštěn z vězení, byl okamžitě zabit během bombardování.

V exilu

Jak už bylo řečeno, velká část italských anarchistů po nastolení fašistického režimu zemi opustila. Ani rozptýlení do různých zemí ale nemohlo zastavit anarchisty v jejich boji proti fašismu. První myšlenky a snahy exulantů směřovaly k vydávání tiskovin, pomocí kterých by pokračovali ze zahraničí v útocích na fašistický režim.

Prvního května 1923 vyšlo v Paříži první číslo La Voce del Profugo (Hlas uprchlíka) a od 3. června již vycházely tyto noviny jako čtrnáctideník. Odpověď fašistů na sebe nedala dlouho čekat. Třetího září byl v Paříži napaden mladý anarchista Mario Castagna bandou fašistů, jednoho z nich Mario během následné potyčky zabil.

O pár měsíců později (20. února) v jedné pařížské restauraci mladý anarchista Ernesto Bonomini zastřelil vysoce postaveného fašistu Nicolu Bonserviziho, tajemníka fašistů pobývajících v zahraničí, dopisovatele Mussoliniho novin Il Popolo d’Italia a šéfredaktora pařížského fašistického listu L’Italie Nouvelle. Bonomini prohlásil, že chtěl tímto způsobem protestovat proti nepotrestaným zločinům fašistů a jejich přisluhovačů. Za svůj čin dostal 8 let vězení.

Prvního května 1924 pak opět v Paříži vznikla další tiskovina vydávaná italskými soudruhy, její titul zněl L’Iconoclasta. Ve stejném roce ještě anarchisté vytvořili podzemní noviny nazvané Compagno, ascolta (Soudruhu, poslyš), které volaly po energickém a nelítostném boji v případě, že dojde v Itálii k povstání.

Pár dnů po vraždě Matteottiho ze dne 10. června 1924 (Matteotti byl socialistický politik, který veřejně vystoupil s kritikou fašistů, kteří ho krátce nato unesli a zabili) vytvořili anarchisté v Paříži výbor, který následně začal s vydáváním dalších novin Campane a stormo, jejichž editorem byl Alberto Meschi. V červnu 1924 také italští anarchisté rozpoutali ve Francii celostátní kampaň, během které rozšířili tisíce letáků pranýřujících fašistické zločiny. Italští soudruzi ve Francii vydávali i některé další noviny a časopisy, jako třeba La Tempra nebo Il Monito. Dne 11. října 1927 se objevily noviny Lotta Umana, vydávané Luigim Fabbrim, učitelem, který odmítl přísahat věrnost fašismu a raději uprchl do Francie, kde společně s Bernerim a Gobbim založil zmiňovaný list.

Pokračovaly i přímé akce, většinou prováděné jednotlivými militanty. 22. srpna došlo v Saint-Raphaelu k útoku na španělského konzula markýze Di Mauro, který byl známým fašistou. O pár měsíců později mladý anarchista Angelo Bartolomei zastřelil dona Cesara Cavaradossiho, fašistického kněze a vicekonzula v jedné osobě, poté co se klerikál Bartolomeie snažil přesvědčit, aby donášel na své soudruhy výměnou za zrušení deportace. Bartolomei pak z Francie uprchl do Belgie, tam byl ale v lednu 1929 zatčen.

Zatýkání a deportace představovaly, stejně jako fašistické útoky, stálou hrozbu vznášející se nad hlavami uprchlíků. V květnu 1928 byl v Paříži zatčen Pietro Bruzzi. Dva další soudruzi Carlotti a Centrone byli zatčeni a vyhoštěni (oba později zemřeli hrdinskou smrtí ve Španělsku).

V Belgii v červnu 1928 uspěl anarchista Gasperini se svou protestní hladovkou a nebyl vydán zpět do Itálie, jak o to žádaly italské úřady, protože se měl podle nich podílet na zranění několika fašistů o sedm let dříve. Belgická vláda ale nařídila vydání Carla Locatiho. O pár měsíců později byl v Liege zatčen Gigi Damiani a následně vyhoštěn do Tunisu.

Vyhošťování všech, kdo se energicky stavěli proti fašismu, ještě více komplikovalo už tak složité životní podmínky uprchlíků. V lednu 1929 vyústil silný nátlak ze strany Itálie v zatčení Gobbiho, Berneriho, Fabbriho a Fedeliho v Paříži a jejich vyhoštění na belgickou hranici. Jak tito, tak i mnozí další anarchisté pak neměli jinou možnost než měnit jména a profese a cestovat mezi Francií, Belgií, Lucemburskem a Švýcarskem, neustále pronásledovaní a ani na chvíli v bezpečí.

V září 1929 byl v Německu v Saarbrückenu napaden mladý anarchista Enrico Manzoli skupinou fašistů patřících k Ocelovým helmám. Při své obraně jednoho z nich zabil. Jiní anarchisté takové štěstí neměli. V lednu 1930 byl v Nice zabit Vittorio Diana. Pár měsíců předtím zemřel poblíž Paříže mladý anarchista Malaspins po dlouhém strádání a trápení, neboť byl pronásledován policií několika států bez jediné chvíle oddechu. Tento anarchista byl obviněn z bombového útoku na dům v Juan-les-Pins, který patřil fašistům. I když musel být propuštěn pro nedostatek důkazů, stejně byl několikrát znovu zatčen a mučen.

Od roku 1929 už anarchisté neměli téměř žádné hmotné zázemí a žádné bezpečné útočiště, ale stejně pokračovali v boji, i když neměli k dispozici skoro nic jiného než svou vůli a odvahu. V červnu 1929 se skupince, která vydávala Lotta Anarchica, podařilo propašovat svoje noviny do Itálie. A objevovaly se další přímé akce.

V srpnu stejného roku se starší anarchista Paolo Schicchi (65 let) pokusil vlastním příkladem vyprovokovat povstání. Vydal se z Francie přes Tunis na Sicílii, ale byl zatčen už při příjezdu do Palerma, společně se svým kamarádem Gramignanem. Byli odsouzeni, Schicchi na deset a Gramignano na šest let vězení. Renda, který byl také zapojen do jejich plánu, byl odsouzen na 8 let vězení.

V lednu 1931 se v Paříži konalo anarchistické setkání, jehož cílem bylo koordinovat a zintenzivnit ilegální boj v Itálii. V následujících letech bylo mnoho anarchistů posláno do lágrů, ale odpor pokračoval, ať už ve formě pašování materiálů do Itálie nebo sériemi individuálních akcí. Také fungovala spolupráce s dalšími antifašistickými skupinami, zejména se skupinou Giustizia e Liberta.

Boj se neomezoval jen na Evropu a antifašistické aktivity ve dvacátých a třicátých letech probíhaly také v Americe. V červnu 1923 vyvíjela italská vláda nátlak na příslušné autority ve Spojených státech, aby zakročily proti anarchistickému listu l’Adunata dei Refrattari. Odpověď anarchistů přišla 24. listopadu – bomba zničila italské velvyslanectví. V následujícím roce anarchisté zorganizovali generální stávku na Kubě, kvůli italské lodi, která tam připlula 27. září.

Během těchto let se odehrálo množství fašistických provokací, většinou bez zájmu, nebo dokonce s přímou podporou americké vlády. Pro tu totiž anarchisté představovali navzdory svým nízkým počtům a odříznutí od vnější pomoci stálý zdroj potíží. Kromě antifašistických aktivit byla italská anarchistická komunita ve Spojených státech také silně zapojena do kampaně proti popravě Sacca a Vanzettiho.

Není možné tu nabídnout kompletní výčet všech demonstrací, atentátů, srážek s policií a s fašisty, které se v těchto letech odehrály. Anarchisté pokračovali ve své činnosti až do roku 1936 a bývali za to často stříleni přímo na ulici policií nebo fašistickými agenty. Mnozí byli zatčeni a deportováni zpět do Itálie. Někteří, jako třeba Armando Borghi, žili mnoho let v podzemí. Další přežili léta represí v Americe jen proto, aby nakonec zemřeli ve Španělsku.

Bojovníci ve Španělsku

Když se objevily zprávy o tom, že ve Španělsku vypuklo lidové povstání proti Francovým pučistům, zapůsobilo to mezi italskými antifašistickými emigranty v Paříži jako exploze. Emigranti, kteří byli celé roky nuceni bojovat v defenzivě, teď najednou viděli, že se ve Španělsku lidé konečně odvážili říci fašismu rozhodné „NE“ a postavili se fašistickému tažení do cesty se zbraněmi v rukou.

Zatímco někteří okamžitě odjeli do Barcelony, aby se připojili k boji, další se na odjezd připravovali a pořádali četná setkání, na kterých diskutovali o tom, co je třeba udělat. Konal se i jeden mítink svolaný všemi italskými antifašistickými silami v Paříži. Longo, který na setkání zastupoval komunistickou stranu, a Bouzi, který zastupoval socialisty, se vyjádřili, že jejich strany jsou připraveny poslat lékařskou pomoc a také vyjadřují morální podporu španělskému lidu, nesouhlasí ale s intervencí za použití zbraní. Zástupci republikánů přednesli jen pár obecných prohlášení a důsledně se vyhnuli jakýmkoli konkrétním příslibům, takže nakonec anarchisté a giellisté (militanti hnutí Giustizia e Liberta) byli jediní, kdo prosazoval nutnost okamžitě vyrazit do Španělska. A právě to také udělali.

Dne 18. srpna, tedy méně než měsíc po lidovém povstání, první skupina italských antifašistů vyrazila na aragonskou frontu. Přihlásili se jako dobrovolníci do italské sekce kolony Ascaso, která byla zorganizována a tvořena anarchistickými militanty z FAI a anarchosyndikalisty z CNT. Většinu (přibližně stovku) z těchto prvních dobrovolníků tvořili anarchisté.

Další italští anarchisté, kteří dorazili do Španělska později, se také připojili ke kolonám patřícím k CNT-FAI jako Durrutti, Tierra y Libertad, Ortiz atd. Podle odhadů, založených na soupisech dobrovolníků, bojovalo ve Španělsku 653 italských anarchistů.

V počátečních měsících revoluce se stovky Italů nechaly unést svým nadšením, které je vždy hnalo do první linie. Právě v tomto období jich také bylo nejvíce zabito nebo zraněno. Mnozí ranění se později na frontu vrátili a pokračovali v boji. Jedním takovým byl Pio Turroni. Ten byl poprvé zraněn v říjnu, po pár měsících se vrátil na frontu, kde byl znovu zraněn. Poté se vrátil do Barcelony, kde působil jako politický komisař pro Italy z kasáren Spartakus.

Italští anarchisté vždy zastávali důsledné názorové pozice, především pokud jde o bolševickou kontrarevoluci, jako třeba během májových dnů[2] v Barceloně v roce 1937. V tomto období stalinisté zavraždili italského anarchistu Camilla Berneriho (který byl barcelonským redaktorem italského periodika Guerra di classe) a také Francesca Barbieriho.

Když museli čelit militarizaci,[3] jejich odhodlané revoluční stanovisko bylo vyjádřeno prakticky jednomyslně. Nejprve 10. října a pak 13. listopadu anarchisté publikovali dokumenty, ve kterých varovali před nebezpečím kontrarevoluce, pokud by proces militarizace pokračoval (a to se také opravdu stalo). Tyto dokumenty za italskou sekci kolony Ascaso podepsali Rabitti, Mioli, Buleghin, Petacchi, Puntoni, Serra a Segata.

Během tragických dnů bolševické kontrarevoluce došlo k rozkolu s „vedením“ FAI a CNT a odteď bylo italským anarchistům jasné, že se revoluce vydala špatným směrem. Navzdory tomu pokračovali v boji a dále umírali. Ve Španělsku bylo zabito přibližně 60 italských anarchistů a 150 jich bylo raněno. Mnozí zemřeli později v důsledku nouze, kterou trpěli v koncentračních táborech ve Francii.

Bylo by ještě dobré dodat, že zapojení italských anarchistů do boje proti Francovi neskončilo ani po Francově vítězství v roce 1939. I po druhé světové válce italští anarchisté několikrát aktivně projevili svou revoluční solidaritu se svými španělskými soudruhy, kteří dále trpěli pod Francovým režimem. Zmíníme alespoň tři příklady.

V listopadu 1949 tři mladí ozbrojení anarchisté Busico, De Lucchi a Mancuso obsadili španělskou ambasádu v Janově. Na balkoně vyvěsili anarchistickou vlajku a spálili archivy ambasády. Během soudů v červnu a listopadu 1950 se z obžalovaných změnili na žalobce fašismu na Iberském poloostrově a vyvázli s poměrně mírnými rozsudky (2 až 3 roky).

Dne 30. srpna 1957 byl v Barceloně zatčen Gogliardo Fiaschi, mladý anarchista z Carrary, společně se Španělem Luisem Vincentem. Byli totiž členy italsko-španělského komanda městské guerilly, společně s Josepem Faceriasem, který byl zabit tentýž den. Fiaschi byl odsouzen na 20 let, jen část trestu ale strávil ve Španělsku. V roce 1965 byl vydán do Itálie, kde byl mezitím odsouzen italskou justicí ke třinácti a půl letům vězení za přepadení, kterého se údajně komando dopustilo v roce 1957, aby mělo z čeho financovat své protifrankistické aktivity. Gogliardo byl propuštěn v roce 1975.

V září 1962 čtyři mladí anarchisté z Mezinárodní federace libertinské mládeže Amadeo Bertolo, Gianfranco Pedron, Luigi Gerli a Aimone Fornaciari s pomocí tří socialistů unesli španělského vicekonzula v Miláně a výměnou za jeho propuštění požadovali zrušení rozsudku smrti, který byl pár dnů předtím vynesen ve Španělsku nad mladým anarchistou Jorge Conil Vallsem. Rozsudek byl skutečně odvolán a vicekonzul byl po třech dnech propuštěn. Celá aféra a následný soud s Bertolem a ostatními (který skončil s poměrně mírnými rozsudky) byly velkým úspěchem pro protifrankistickou a libertinskou propagaci.

Rebelové v táborech

Dne 8. listopadu 1926 byl v Itálii publikován dekret, kterým byl vytvořen „Zvláštní tribunál na obranu státu“. Ale už před tímto dekretem bylo mnoho anarchistů posláno na ostrůvky rozeseté po Středozemním moři, které byly už na konci předchozího století využívány k izolaci aktivistů podvratných sil.

Během svého věznění anarchisté vždy vytvářeli pevnou a bojovnou skupinu a i v těchto těžkých podmínkách našli způsoby, jak bojovat proti fašistické diktatuře. Stačí jen vzít v úvahu rozsudky vynesené nad 152 politickými vězni, kteří v roce 1933 na ostrově Ponza zorganizovali protest proti špatnému zacházení ze strany velení tábora. Mezi odsouzenými je velké množství anarchistů, jako třeba Grossuti, Failla, Bidoli, Dettori ad. Následujícího roku anarchista Messinese, zadržovaný na ostrůvku Ustica, uhodil velitele tábora, který se jej snažil donutit k fašistickému pozdravu. Vzdor proti podobné šikaně se postupně šířil na další ostrovy, zejména Ventotene a Tremiti, což vedlo k dalším trestům.

Anarchistům, sjednoceným úzkými solidárními vazbami, se povedlo získat několik anarchistických textů, které pak mezi nimi tajně kolovaly. Kromě toho také čile diskutovali s ostatními zadržovanými. Vztahy mezi anarchisty a vězněnými bolševiky byly vždy dost napjaté, protože bolševici, vázaní direktivami strany a nařízeními z Moskvy, dělali, co mohli, aby potlačili všechny libertinské politické aktivity. Tento rozkol se ještě prohloubil po roce 1936, kdy dorazily zprávy ze Španělska, které byly sice kusé, ale vypovídaly o ozbrojených střetech mezi anarchisty a stalinisty.

Jako odpůrci všech autorit a také vzhledem k hrdému a nezlomnému chování byli anarchisté považováni vedením táborů za ty nejnebezpečnější a nejodbojnější vězně. Tato velmi špatná (a zcela zasloužená) reputace, kterou měli anarchisté mezi fašisty, vedla k dalším perzekucím a trestům a svévolnému prodlužování vězení (fašisté už se neobtěžovali ani předstírat nějaký soudní proces). Tak se stalo, že několik mužů, kteří byli původně odsouzeni jen na pár let, nakonec zůstalo na ostrovech až do roku 1943, kdy byli po pádu fašismu v červenci „demobilizováni“.

V tomto ohledu je významné popsat rozpuštění tábora na Ventotene, kde bylo zadržováno velké množství anarchistů. Když dorazily zprávy o pádu fašismu, jako první byli osvobozeni aktivisté z Giustizia e Liberta, katolíci, republikáni a svědkové Jehovovi. Takže na Ventotene zůstali jen komunisté, socialisté a anarchisté. Pak ovšem maršál Badoglio přizval do své vlády Rovedu za komunisty a Bouzziho za socialisty a ti si za to vymínili propuštění vězněných komunistů a socialistů. Na anarchisty a slovinské nacionalisty vůbec nepřišla řeč. Tak se rozbila solidární pouta, která (navzdory polemickým neshodám) vždy spojovala různé skupiny vězňů, když musely čelit fašismu jako společnému nepříteli. Ačkoliv několik militantů levicových stran zpočátku odmítalo odejít a opustit tak anarchisty, většina dříve zadržovaných vyrazila za svobodou, aniž by pomyslela na ty, kdo museli na ostrově zůstat.

Asi deset dnů po odchodu ostatních byli anarchisté přepraveni nejprve lodí a pak vlakem do koncentračního tábora Renicci d’Anghiari v provincii Arezzo. Během dlouhé cesty se mnozí pokusili o útěk, ale jen jednomu se to skutečně podařilo. Jakmile se ocitli v táboře, došlo k prvnímu střetu s autoritami a dva anarchisté byli zavřeni na samotku. To vyvolalo další vlnu protestů a pobouření mezi anarchisty (mezi nimiž můžeme zmínit třeba Alfonse Faillu), která nakonec přerostla až v násilný střet s dozorci. Poté se některým vězňům povedlo uprchnout a následně založit v oblasti první partyzánské skupiny. Až v září se dozorci raději rozhodli zmizet a zbývající anarchisté odešli z tábora těsně před příjezdem Němců.

Jedním z anarchistů, kterým se podařilo uniknout z tábora Renicci d’Anghiari, byl i Pietro Bruzzi, významný militant a zdatný diskutér aktivní už od začátku století. Jeho osud spojuje různé kapitoly anarchistického odboje, o kterých pojednává tento článek. Bruzzi nejprve odešel do exilu do Paříže, kde vedl Výbor pro politicky pronásledované. Během španělské revoluce působil v anarchistických brigádách, kde projevil velkou odvahu. Po návratu do Francie byl ale zatčen a deportován do Itálie a následně uvězněn na ostrově Ponza. Po útěku z koncentračního tábora se opět zapojil do podzemní činnosti. Stál v čele partyzánské skupiny, která operovala v okolí Milána, a vydával také tiskovinu L’Adunata dei libertari. Nakonec byl ale dopaden a mučen s takovou krutostí, že jeho obličej byl rozbit k nepoznání. Přesto nedal nacistům žádné informace a než byl zastřelen, ještě zvolal „Viva l’anarchia“. Není divu, že se právě po něm pojmenovala jedna z partyzánských skupin, kterou založili milánští anarchisté.

Mezi partyzány

O tom, že partyzánské hnutí v Itálii nebylo vůbec zanedbatelné, svědčí například úspěch skupiny operující v oblasti Val di Serchio. Tuto skupinu tvořilo asi tisíc antifašistů (mnoho z nich anarchistů) a dokázala zajmout 8000 nacistů.

Někdy byla troufalost anarchistů až neuvěřitelná, jako třeba v případě Antonia Ruju. Dne 24. dubna 1945 se tento anarchista střetl s německou hlídkou. Povedlo se mu využít zmatené situace a tři Němce zajmout. Když pak dorazil do Avignana, potkal místního kněze, který ho prosil, aby své zajatce propustil, jinak nacisté jejich město srovnají se zemí. Ruju nemeškal a se dvěma obecními představiteli zamířil k německým pozicím, aby se setkal s německým velitelem. Ten mu potvrdil, že dostal rozkaz ke zničení města, pokud nebudou zajatci propuštěni. Ruju odvětil, že je místo obklopeno deseti tisíci partyzánů, kteří do půl hodiny zaútočí a každého Němce zastřelí jako válečného zločince. Byl to sice naprostý výmysl, ale zafungoval. Německá posádka čítající 500 mužů se vzdala a bez odporu předala své zbraně partyzánům. Ruju měl za to později obdržet vojenské vyznamenání od nového „demokratického“ italského státu, to ale odmítl, stejně jako to udělalo mnoho dalších anarchistů.

Protože nemáme prostor podrobně popsat činnost partyzánů v celé Itálii, zaměříme se už jen pro ilustraci na město Carrara, které patří mezi tradiční bašty anarchismu (o síle hnutí svědčí třeba to, že se místním anarchosyndikalistům podařilo vydobýt si v dolech šestihodinovou pracovní dobu). Opozice v tomto městě přežila i dlouhou vládu fašistů. Když v roce 1943 došlo v Carraře k zatýkání anarchistů, byl unesen syn guvernéra provincie Massa a výměnou za jeho propuštění byli zatčení anarchisté opět osvobozeni.

Hned po 8. září 1944 se anarchisté dozvěděli, že Němci odzbrojují italské vojáky z kasáren v Carraře. Přispěchali na místo a zmocnili se mnoha zbraní, které pak zužitkovali při zakládání partyzánských skupin. Anarchistická skupina Gino Lucetti spolu s jinými antifašistickými skupinami vytvořila Apuanskou brigádu. Ta měla jednotné velení, ale různé politické skupiny v ní působily odděleně. Anarchisté s ostatními skupinami vycházeli dobře, pouze k bolševické skupině nazvané Giacomo Ulivi cítili nedůvěru. Tato nedůvěra byla zcela oprávněná, jak se ukázalo koncem roku 1944. Protože život v horách byl v zimě těžký, rozhodli se partyzáni překročit Gotickou linii a dostat se do města Lucca, které bylo v rukou spojenců. Když dorazili k mostu, který spojoval dvě údolí, poblíž vesnice Casette, bolševičtí velitelé vyžadovali, aby šli anarchisté v čele kolony. Když první z anarchistů překročili most, přerušil noční ticho rachot kulometu, umístěného v opevněné budově poblíž mostu. Kulomet naštěstí mohl palbou pokrýt jen část mostu, takže se anarchisté zachránili. Urputnost, se kterou bolševičtí velitelé trvali na tom, aby šli v čele anarchisté, ale vyvolala podezření a anarchisté poslali stížnost na velení Apuanské brigády. Jak se později zjistilo, bolševici o kulometu skutečně předem věděli. Celá věc ale byla ututlána kvůli zachování antifašistické „jednoty“.

Kromě skupiny Lucetti byla v okolí Carrary aktivní i další anarchistická skupina Michele Schirru. Také divize Garibaldi Lunense se skládala hlavně z anarchistů, stejně jako skupina Elio Wockievic, ve které byl zástupcem velitele anarchista Giovanni Mariga. Mariga dostal zlatou medaili za statečnost, ale i on ji v souladu se svým anarchistickým přesvědčením odmítl. Jak v Apuanských Alpách, tak v nížinách u pobřeží bylo neustále v akci mnoho anarchistických skupin, které se utkávaly s nacistickými utlačovateli.

Provincie Carrara se stala místem některých z nejotřesnějších masakrů, které provedli nacisté a jejich italští přisluhovači. Stačí připomenout vyhlazení obyvatelstva ve vesnicích Sant’Anna di Stazzena (560 mrtvých, 12. srpna 1944), Vinca (173 mrtvých, 24. srpna 1944) a San Terenzo Monti (163 mrtvých, 19. srpna 1944), a to se rozhodně nejedná o kompletní seznam nacistických hrůz. V tragické válečné realitě zkázy a represálií měli anarchisté velký význam při organizování a obraně obyvatel Carrary. Především si vzali na starost zajištění pravidelných dodávek zásob, udržení chodu místní nemocnice a současně pokračování v ozbrojeném boji proti nepříteli. Aby na tyto aktivity zajistili potřebné peníze, svolávali anarchisté místní boháče, kterým pak nařídili převést velké množství peněz partyzánům. Díky tomu bylo možné pomoci těm nejpotřebnějším a financovat partyzánské skupiny i nemocnici. Posílila se tak jednota mezi obyvateli a anarchistickými partyzány, což je stále jedno z nejdůležitějších poučení z anarchistického odporu v Carraře.

I tento článek vypovídá o statečnosti, nezlomnosti a odhodlanosti italských anarchistů, kteří stáli za svým ideálem i v tak těžké době, jakou byla fašistická tyranie. Byli si totiž vědomi, že anarchismus není jen nějaká generační rebelie, jak je někdy mylně chápán. Jedná se o boj za skutečně důstojný život. Boj proti všudypřítomné nespravedlnosti, proti útlaku a bídě. Nezbývá než si přát, aby si totéž uvědomovalo i dnešní hnutí. Neznám lepší způsob jak uctít památku těch, kdo pro svůj ideál přinesli tu nejvyšší oběť.

 

Poznámky

[1] 10. července 1943 zahájili spojenci invazi na Sicílii, dva týdny poté fašistická Velká rada Mussolinimu vyslovila nedůvěru. Mussolini byl 25. července sesazen a uvězněn v horském hotelu. Odtud jej ale 12. září 1943 osvobodili němečtí výsadkáři. Mussolini pak za podpory Hitlera ustavil na italském území ovládaném německou armádou tzv. Italskou sociální republiku, někdy podle hlavního města nazývanou Republika Saló.

[2] Pojmem májové dny se označují pouliční střety, které se odehrály počátkem května 1937. Na jedné straně konfliktu stáli anarchisté a radikální marxistická strana POUM, na druhé pak vládní síly a stalinisté. Vládní akcí, která vyprovokovala májové dny, byl překvapivý útok policie pod velením Rodrigueze Salase, nejvyššího komisaře veřejného pořádku, na budovu barcelonské telefonní ústředny, která se nacházela pod správou pracujících z CNT (útok se odehrál pod záminkou, že tito pracující odposlouchávali komunikaci mezi ministerstvy). Zpráva o události se rozšířila bleskovou rychlostí a během dvou hodin již byly v plné práci obranné výbory CNT-FAI. Shromáždily se ve svých lokálních centrech, ozbrojily se, začaly stavět barikády a byly v pohotovosti kvůli možnému dalšímu rozšíření incidentu. Ihned následujícího rána, když policie obsadila Justiční palác, bylo jasné, že události předchozího dne nebyly izolovaným incidentem, ale počátkem cílené snahy katalánské vlády okupovat strategická místa ve městě a po dosažení převahy zlikvidovat revoluci jednou provždy. Pracující z CNT-FAI společně s POUM úspěšně odolali spojenému útoku vládních sil a komunisty kontrolované PSUC. Anarchisté se ale nakonec nechali zpacifikovat svými předáky, kteří chtěli udržet „antifašistickou jednotu“. Když se anarchisté stáhli z barikád, propukla bolševická kontrarevoluce naplno. Proti opouštění barikád vystupovala např. anarchistická skupina Přátelé Durrutiho.

[3] Anarchisté vždy brojili proti pravidelné armádě a do protikladu vůči ní stavěli milice neboli „lid ve zbrani“. Milice měly být demokraticky organizovány, se zaručenou odvolatelností velitelů, a tedy i se zárukou, že nebudou zneužívány proti lidu. Většina republikánského tábora ale začala vynucovat militarizaci milic, tedy jejich začlenění do pravidelné armády. Uváděným důvodem pro militarizaci byla větší efektivita boje (je otázkou, nakolik šlo opravdu o efektivitu a nakolik o snahu dostat milice pod kontrolu). Militarizace se nakonec skutečně prosadila, žádný zásadní zvrat ve válce ale nepřinesla a vedla naopak ke ztrátě motivace mnoha dosavadních nadšených bojovníků. Májové dny i život v milicích před militarizací dobře popisuje známý britský spisovatel George Orwell v knize Hold Katalánsku.

 

Podle brožury Red Years, Black Years, vydané ASP, zpracoval a poznámkami doplnil -mf-. Vyšlo v časopise Komuna č. 2.


Что пишут на других сайтах

Ссылки