Komentář z anarchistických pozic k britskému referendu o setrvání v Evropské unii.

Během několika uplynulých týdnů opanovalo mediální prostor téma odchodu Velké Británie z Evropské unie. Díky lehce překvapivému výsledku, kvůli němuž bookmakeři roní slzy, se ho asi jen tak nezbavíme. Pojďme se tedy alespoň podívat, jak se k Brexitu, referendu a vlastně i Evropské unii stavějí anarchisté nejen v Británii.

Kampaň předcházející referendu opanovala konzervativní pravice se svým dezinformačním šovinistickým marastem. Uprchlíci vládnou světu. To není nutné tolik rozebírat – jelikož u nás dřímá na trůnu prvoligový hulvát, umíme si představit, jak to v Británii probíhalo. Dle předpokladu se ale objevilo více subjektů, kterým je EU trnem v oku.

Exit zleva?

Lexit, nebo chcete-li left leave campaign, byl projekt neparlamentní autoritářské levice. Ta bude „svůj úspěch“ zřejmě celé léto oslavovat palcovými titulky. Za kampaní stála mimo jiné leninistická Komunistická strana Británie a trockistická Socialistická dělnická strana. To nikoho nezarazí, chlapci a děvčata z KSČM taky nekopou za EU, třebaže plat europoslance neurazí.

Lexit se před referendem vymezil vůči pravicovému šovinismu a svůj apel založil na odporu vůči politice úsporných opatření a okoukaném obličeji Davida Camerona. Nyní mává železným argumentem. Jak je možné, že téměř 17 milionů volilo LEAVE, zatímco euroskeptiky UKIP volily pouhé 3,8 milionu? (ANO, to je strana toho nesympatického Farage a ANO, navazuje na politiku jisté dámy, která chtěla, aby k volbám chodili jen boháči.)

Mohl by znamenat Britský Exit odmítnutí zaběhlého establishmentu? Zbaví se obyčejní Britové politiky úsporných opatření a tlaku na neoliberální reformy v podobě ještě razantnější privatizace zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení?

Referendum je vějička

Předně si ujasněme, referendum vtěsnané do úzkých hranic parlamentárního uspořádání nemá zhola nic společného s přímou demokracií, kterou se jako anarchisté rádi oháníme. (Stejně jako přímá volba prezidenta.) Zaprvé, žádná, ani ta nejpřímější a nejsvobodnější demokracie nemá právo utlačovat menšiny, nemá mandát na šíření rasismu, sexismu či homofobie. Zadruhé, třebaže při referendu volí přímo obyčejný člověk, otázka a odpovědi jsou vždy nastavené vládnoucí třídou, a to tak, aby výsledek neohrozil její privilegia a nejlépe aby všechny odpovědi obsahovaly zadní vrátka pro jakékoliv praktické řešení. Zatřetí, jakoukoliv přímou volbu za současných vlastnických poměrů vyhrává ten, kdo má víc peněz na účtu.

Referendum je vějička pro trpělivé a důvěřivé občany, aby si mysleli, že o něčem rozhodují. Referendum je zábava pro ty, které nebaví fotbal, nebo také pro ty, kteří se cítí důležitě, když před uzívanou komisí vhazují obálku do krabice. Přesto se nelze divit mnohým svobodným duším, že volily IN, kampaň euroskeptiků byla nabubřelá, srabácká a nechutná.

Zaplatíš, zaplatím, zaplatíme

Světové elity mají jednu nadpřirozenou schopnost. Umí přinutit ty dole, aby zaplatili jakoukoliv chybu, přešlap, krizi, dysfunkci globálního kapitalismu. Chceme dohnat západ? Musíme si utáhnout opasky. Půjčovaly banky víc, než měly? Žili jsme si nad poměry, musíme šetřit. Daňoví poplatníci cálují a sociálně vyloučení pykají! Když je potřeba privatizovat zdravotnictví a sociální zabezpečení, nejprve obviníme simulanty a nemakačenky. Když je třeba zamlžit důsledky neokolonialismu a bezduché „války proti teroru“, obviníme uprchlíky a učiníme z nich barbary, kteří si doma nedokážou zjednat pořádek. A nakonec, když díky všem těm úsporám bankrotují další a další podniky, obviníme zahraniční dělníky, Poláky Čechy a Slováky, těch je v Británii nejvíc a nemají tam co pohledávat.

Co se týče politiky úsporných opatření, která Velkou Británii likviduje, namísto aby jí pomáhala z krize ven – ta byla v Británii zahájena již v roce 2008 společnými silami labouristů a konzervativců (a volební program konzervativců donedávna prakticky nic jiného neobsahoval), tedy dva roky před tím, než se ji jala vymáhat trojka – tým nadnárodních institucí, který utopil řeky v dluzích, Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Opuštění Evropské unie navíc zdaleka neznamená, že se Británie vymaní z moci těchto institucí. Naopak, ty budou ještě bedlivěji dohlížet na zákonodárce, aby nevymysleli nějaký zákon, který by škodil nadnárodnímu byznysu, a spolu s ratingovými agenturami (Standard and Poor’s, Moody’s, Fitch) tvrdě trestat každý přešlap.

Co nám Brexit našeptává?

Pokulhávající liberalismus se nedokáže vypořádat se stále narůstajícími rozdíly mezi bohatými a chudými, skutečností, která žene frustrované voliče k urnám nabízejícím snadno napadnutelné obětní beránky. Kampaň za setrvání v EU byla vedena neoliberální smetánkou, frustraci ze vzrůstající nerovnosti se podařilo proměnit v nenávist vůči migrantům, čehož bravurně využili bohatí konzervativci, jejichž varianta neoliberalismu vzhlíží k USA a opírá se o důkladnější ždímání „bývalých“ britských kolonií. Vzestup krajní pravice a koloniálního rasismu není přirozeným fenoménem, ale následek krize kapitalismu.

Nenávistná protiuprchlická kampaň přináší také nenávistné jednání, které může přerůst ve fašistické vraždění. S nenávistnými projevy se setkávají i nepohodlní lidé v ČR, pro zahraniční dělníky v Británii je dnes ponižování od některých bílých Britů denním chlebem. Briti bývali k těmto lidem velmi tolerantní, ekonomika je na nich závislá. Po nenávistné kampani, do níž byla investována kupa peněz, se mnohé změnilo. Vše završila vražda poslankyně Jo Coxové, která byla známá podporou uprchlíků.

Mezinárodní solidaritu a progresivní demolici EU!

Na Evropskou unii je třeba nahlížet jako na část moderního státu, spíše než jako na oddělenou entitu, která mu je nadřazena. Stát disponuje hierarchií rozhodovacích procesů, pomocí níž nám vnucuje pravidla. Každá vrstva této hierarchie je charakterizována něčím jiným. Tato pravidla jsou pak vymáhána soudy a ve finále také ozbrojenými složkami. Reformy, které tyto rozhodovací procesy přesunou z jedné vrstvy na druhou, v podstatě neřeší vůbec nic. Británie uvolněná ze spárů Evropské unie nezruší smlouvy o mezinárodním obchodu, maximálně je kosmeticky upraví.

Evropská unie je projektem funkcionářů a akcionářů největších světových korporací. Klíčovou ideou je volný obchod bez jakýchkoliv národních překážek v podobě cel, zákonů na ochranu zaměstnanců, spotřebitelů, přírody apod. Této myšlence tleskají snad všichni pravicoví euroskeptici, Klause a Macha nevyjímaje. Problémem je, že i parlamentní levice a některé nevládní organizace vidí v EU možnost, jak věci zlepšit, anebo usměrnit byznys ve prospěch svých sponzorů.

Ať kritizujeme EU, jak chceme, přece jen se skrze ni nějakou tu legislativu, která nestraní pouze byznysu, ale může být přínosná pro lidi a pro život na zemi, podařilo protlačit. Jedná se však o pouhou slupku, která skrývá pravou podstatu. Nezapomínejme, že když vstupovala ČR, dotace na výrobu kečupu převyšovaly rozpočet na ochranu přírody. Všem těm pravicovým stoupencům Brexitu a Czexitu vadí jen zákony na regulaci obchodu, které chrání lidi, zvířata a přírodu před nenažraným kapitálem. Samotná podstata a pravá tvář Evropské unie je jim více než sympatická.

Pro marginální země, jakou je Česká republika, neexistuje jiná cesta ke svobodě než skrze společný boj neprivilegovaných napříč Evropou a celým světem. A když píšu neprivilegovaných, myslím tím samozřejmě i zahraniční dělníky. Stáhnout se do nacionální izolace pod vlivem Macha, Okamury, Klause nebo Zemana není žádnou alternativou. Rozložení Evropské unie je pouze jedním z mnoha bojů proti nadnárodním institucím, které tu vymáhají pravidla na míru ušitá nadnárodnímu byznysu a slouží jako prodloužená ruka státu, který vždy jednal a vždy bude jednat ve prospěch majetných a privilegovaných.

Zdroje:
wsm.ie
leftleave.org

2.7.2016 -tk-

Ze světa Volby