Anarchistická federace

Jiná Evropa je možná!

Úvaha našeho sympatizanta nad myšlenkou sjednocené Evropy a její dosavadní realizací.

K Evropské unii přistupuje stále více lidí jako k něčemu úplně cizorodému, co se postavilo nad jednotlivé členské státy a nemá s nimi nic společného. Pravdou však je, že v evropských institucích sedí zástupci jednotlivých členských států a jejich politických stran, a to i těch euroskeptických. Ve svých domovských zemích ale mohou hlasitě křičet, že chyby dělá EU a oni se jen těmto chybám snaží marně zabránit.

Problémem EU je, že nedokáže splnit sliby, ke kterým se zavázala, stejně jako nemůže naplnit očekávání jednotlivých členských států. Lidé žijící v těchto státech mají zároveň stále silnější pocit, že se jejich zájmy rozcházejí jak s EU, tak i se zájmy ostatních členských států. Uvedu několik příkladů.

Rozpory se projevují např. v bezmoci či přímo v neochotě Unie čelit nadnárodnímu kapitálu. Jasnou ukázkou je vyjednávání EU o dohodě TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), jejímž přijetím se potvrdí a prohloubí dominance nadnárodního kapitálu nad evropskou společností. Nejenže má TTIP mizivou podporu společnosti, naopak! Masové protesty proti této dohodě jsou však většinou reprezentantů EU přehlíženy a bagatelizovány.

Po rozpadu EU by se pochopitelně ukázalo, že podřízenost národních, „suverénních“ států vůči nadnárodnímu kapitálu je stejná, jako tomu bylo v době existence EU. Euroskeptici ale mají zatím tu výhodu, že se mohou na EU vymlouvat a tvrdit, že jenom kvůli ní se nedaří národní zájmy bránit. Ani nečlenské státy EU se ale nedokážou s nadnárodním kapitálem vypořádat. Ostatně by se dalo říct, že značná část politicko-ekonomických elit nemá prostě k něčemu takovému důvod a je vlastně úplně jedno, v jaké zemi vládne. Ze strategických důvodů však nedává svou neochotu k boji proti nadnárodnímu kapitálu najevo otevřeně. A protože se spíše než nadnárodních korporací elity obávají vlastního obyvatelstva, soustřeďují se raději na represi těch lidí, kteří hledají ke stávajícímu uspořádání alternativu.

Dalším příkladem je neochota ke spolupráci, která se v rámci EU objevila v souvislosti s jednáním o záchranném balíčku pro Řecko. Jednání vedlo k silnému antagonismu vůči Řecku a nálada v ostatních členských zemích by se dala shrnout poměrně rozšířenou větou, že „líní Řekové všechno projedli a teď chtějí, abychom za ně zaplatili účet“. Při debatě se povětšinou ignorovalo, jak řecký problém vlastně vznikl a do jaké míry za něj nesou (lépe řečeno nenesou) vinu obyčejní Řekové. Krátce po této „řecké epizodě“ následovala další, která nechala neochotu ke spolupráci zaznít ještě mnohem zřetelněji. Jednalo se a jedná se o uprchlickou krizi.

Unii se při řešení této otázky opět nepodařilo zavděčit téměř nikomu, což je nutným důsledkem toho, že navrhované řešení je nedůsledné a polovičaté. Lidem solidárním s uprchlíky by se sice mohla zdát být politika EU sympatičtější než opatření, která navrhují některé členské státy či politici v nich, kteří uprchlíkům nejsou nakloněni vůbec. Pokud ale chce EU situaci řešit podporou sběrných táborů pro uprchlíky mimo území Unie (např. v Turecku), nejedná se ve skutečnosti o humánní řešení situace, ale o řešení kosmetické, které má jen obyvatelům EU dopřát klidný spánek. Jde pouze o to, abychom uprchlíky neviděli, stejně jako nevidíme děti v továrnách a na plantážích třetího světa. Co oči nevidí, to srdce nebolí, dalo by se použít staré pořekadlo. Pro EU je ale zlé, že se navrhované řešení nelíbí ani odpůrcům uprchlíků. Ti se domnívají, že Evropu lze před uprchlíky „ochránit“ i efektivněji a zároveň bez toho, aby se okolním státům musely posílat miliardy. Roste tak jenom znechucení odpůrců pomoci z toho, že se uprchlíkům tak jako tak pomáhá a naše (evropské) peníze jsou poskytovány těm nepravým. (Což je žel svým ironickým způsobem pravda, protože k uprchlíkům se pomoc v odpovídající míře stejně nedostane.)

S uprchlickou krizí souvisí další rozepře uvnitř EU. Bohaté členské státy (zjednodušeně řekněme ty původní) mají pocit, že později přijaté státy nejsou v souvislosti s uprchlickou krizí dostatečně solidární. Objevují se názory typu „dotace berou rádi, uprchlíky ne“. Některým bohatým státům se tak zdá, že na „rozvojový“ východ Unie jenom doplácejí. Avšak tvrzení, že k novým, „východním“ členským státům mířila a míří nezištná pomoc v podobě dotací, je buď naivní, či lživé – to podle toho, kdo ho šíří. Každopádně se jedná o tvrzení zcela zavádějící. Východní státy EU jsou v podřízeném postavení, a to v dnešním uspořádání světa může znamenat cokoliv, určitě ale ne jakoukoliv výhodu. Bohaté státy EU na svých chudých východních příbuzných tratí asi tolik, kolik Británie tratila na svých koloniích, když podle svých pokryteckých slov nesla „břímě bílého muže“. Opět ale můžeme sledovat, že nespokojenost narůstá všude – jak u bohatých, tak u chudých států Unie.

Na vzrůstající nespokojenost obyvatel EU rádi poukazují nacionalisté z jednotlivých států, přičemž dramatický rámec pro jejich tvrzení poskytují různé aktuální události (v současné době to jsou fotbaloví chuligáni, kteří se mezi sebou perou kvůli „národním“ zájmům). Bitky agresivních opilců jsou však pro budoucnost EU tím nejmenším problémem. Pnutí uvnitř Unie má strukturální povahu a Unie ho pravděpodobně nedokáže překonat. Mocní nacionalisté ostatně společnou řeč dokážou najít, a tou je rozpad EU. K čemu by to mohlo vést? Když se pohádají dva sousedi kvůli tomu, že jeden hází druhému na dvůr nedopalky do cigaret, je to jistě nepříjemné, ale řešení se dá nalézt. Když se však poškorpí sousedi, kteří mají tanky a armády, je to nesrovnatelně horší a cesta z takového sváru se hledá jen velmi těžce, obzvláště pokud neexistuje vůle k jejímu hledání. Evropa si to už mnohokrát vyzkoušela.

Máme se proto případného rozpadu Unie bát? Myšlenky, které stály u jejího zrodu, vznikaly v prostředí etablované levice a měly možná určité pozitivní konotace, avšak v systému politické moci a byrokracie bylo směřování EU předvídatelné. Její politiku utvářejí politici, kteří přicházejí z jednotlivých členských států. Přinášejí s sebou tytéž principy a mechanismy, které uplatňují ve svých národních státech. Tyto jejich principy dobře známe a nemůžeme proto očekávat, že se v evropských institucích budou chovat jinak. To nám také denně potvrzují.

Pokud se politická situace v jednotlivých členských státech bude zhoršovat a moc budou přebírat fašizující strany či seskupení, nemá EU potenciál tomuto nástupu zabránit. (Jako příklad mohou posloužit polští ultrakonzervativci, kteří si z výzev Evropské komise vůbec nic nedělají. Změnu mohou přinést jen obyvatelé Polska, kteří si uvědomí, kam vláda ultrakonzervativců směřuje.) Je to proto, že EU nenabízí žádnou morální alternativu, za kterou by bylo možné se postavit a bojovat. Takový boj by nás pouze zdiskreditoval a znovu přivedl do slepé uličky.

Je potřeba nahradit EU něčím životaschopnějším. A především lepším, co bude založeno na jiných principech, než je mocenská a byrokratická kontrola. Nebude mít smysl za Unií plakat, protože nám od útlaku pomoci nemohla a ani nechtěla – stala se totiž jeho součástí. Od útlaku si musíme pomoct sami – spoluprací, solidaritou a odmítnutím nadvlády člověka nad člověkem, ať už se při ní vládce ohání jakýmkoliv mandátem.


Verze pro tisk 17.6.2016 -fo-

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy