Anarchistická federace

Pevnost Evropa za obzorem

Ohlédnutí za 6. únorem, který se měl stát triumfálním svátkem evropských xenofobů.

Demo INR

S odstupem několika dní se ohlížíme za akcemi, které se v sobotu 6. února konaly v Praze v souvislosti s celoevropským akčním dnem za Evropu coby pevnost, do níž se nikdo zvenčí nedostane a uvnitř jejíchž hradeb bude náležitě zatočeno s vlastizrádci, prostě všemi těmi, kdo této myšlence nepřejí.

Velký xenofobní svátek

Sobota 6. února měla být pro xenofoby, odpůrce islámu a přijímání uprchlíků a různé sorty fašistických a fašizujících nadšenců velkým svátkem. Dnem D, kdy budou položeny barevné základy Pevnosti Evropa, oživeného ideálu z doby třetí říše. I nyní přichází hlavní iniciativa zhmotněná v podobě hnutí Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu (Pegida) z Německa. V kontextu celé Evropy je ale evidentní, že za to nemůže žádná „přirozená povaha národa“. Největší podporu má totiž Pegida v bývalé východní části této spolkové země, a ta vykazuje podobné symptomy jako další země bývalého východního bloku, které by se daly shrnout do rčení „s imigranty nemáme žádnou zkušenost, o to víc se jich však bojíme“. „A nenávidíme je,“ hodilo by se dodat.

Mezinárodnímu dni demonstrací proti uprchlíkům předcházelo v Česku organizované setkání myšlenkově spřízněných uskupení, která se sdružila kolem memoranda „My jsme Pevnost Evropa“. Vedle Pegidy se tu ukázali například zástupci polské organizace Ruch Narodowy, která má vazby na neonacisty. Českou stranu reprezentovaly Blok proti islámu a Úsvit – Národní koalice. Vyvrcholením jejich organizačních snach se měly stát koordinované demonstrace 6. února.

V ten den byla největší akcí demonstrace Pegidy v Drážďanech. Očekávání pořadatelů ale nebyla naplněna, jelikož se jim nepodařilo zopakovat rok starou rekordní účast, a museli se spokojit s méně než polovinou, asi šesti až osmi tisíci účastníky, a to i když šlo ten den o jedinou akci Pegidy v celém v Německu. Oblíbeným se stal trefný komentář místních novin Sächsische Zeitung: „Místo ‚pevnosti Evropa‘, kterou Pegida plánovala, vznikl nanejvýš rodinný domek. A i ten stojí na vratkých základech.“ Další komentáře přisuzují úpadek zájmu o akce Pegidy přitvrzení vystupování jejích představitelů i přívrženců a otevřené inklinaci k ultrapravicové Alternativě pro Německo, podobně jako k NPD, která je oprávněně považována za partaj neonacistů. Navíc se ukazuje, že různí lokální vůdci Pegidy mají vazby na pachatele útoků vůči přistěhovalcům, politikům či novinářům.

V západní Evropě pak byla účast zanedbatelná a navíc museli islamofobové čelit svým odpůrcům, v Calais se sešlo 150 lidí, v Montpellier 200, v Amsterdamu 200, v Kodani 100, menší akce se konala v Birminghamu a v Dublinu zahnali antifašisté partu demonstrujících neonacistů do nedaleké hospody. Ve Varšavě na akci proti údajné islamizaci Evropy demonstrovalo 1500 až 2000 lidí, z čehož značnou část tvořili neonacisté. Demonstrace v polské Vratislavi byla odvolaná. V Bratislavě se sešly desítky lidí. Mimo primárně islamofobní akce vzdávali neonacisté v maďarském městě Székesfehervár čest jednotkám Waffen SS, ti v čele pochodu dokonce v uniformách SS.

Základy „rodinného domku Evropa“ se pokládaly také v Česku, které se po Sasku vyznamenalo druhou největší účastí xenofobů, a to hned na několika akcích, což nenechalo chladnými místní antifašisty a antifašistky.

Proti řízené invazi a vlastizrádcům

V Česku se demonstrovalo ve dvou městech. V Brně se sešlo asi 500 lidí pod taktovkou DSSS, která je tradičně personálně provázána s neonacisty. Mnohem větší pozornost však přitahovala shromáždění v Praze. Na Můstku ke svým příznivcům promlouval Tomio Okamura, který původně lákal na přítomnost Marine Le Penové, ale publikum se muselo spokojit leda se zástupcem rakouských Svobodných, zemanovcem Janem Velebou či vyvanulými celebritami, jako jsou herec Ivan Vyskočil, zpěvák Aleš Brichta a písničkář Pepa Nos. Otřepaný politický kolovrátek dal zaznít požadavkům na demisi vlády, předčasné volby, vystoupení z EU a odmítání uprchlíků. Tisícovka přítomných ale prořídla, když se účastníci začali přesouvat na další z pražských akcí.

Výrazově nejradikálnější demonstrací byla ta, kterou svolal „židobijec“ Adam Bartoš. V čele pěti set lidí prošel z Vítězného na Loretánské náměstí. Mluvil o vlastizrádcích a o tom, co takové lidi čeká, že je národ ozbrojený a policie na jeho straně, jen se přidat. Volání po povstání Blanických rytířů emocionálně neunesl jeden z mladých holohlavců a coby novodobý rytíř začal střílet plynovou pistolí do vzduchu (za což si vysloužil odvoz v policejním voze).

I tento dav nakonec splynul se shromážděním na Hradčanském náměstí, které svolal Konvičkův Blok proti islámu a které mohlo čítat na 4000 hlav. Sešla se zde pestrá směs lidí, od dětí po důchodce, od nazichuligánů po přestárlé agroskíny, od zjevně opilých po zcela normálně vypadající lidi. Někteří přišli s kříži a transparentem „Tady je Ježíšovo“, zatímco policie odváděla člověka se satanistickým křížem, co dorazil rovnou se sekerou. Těmto lidem, z nichž by se dala dobrá polovina bez váhání označit výrazem „white trash“, pak Konvička vykládal o řízené invazi a civilizačním ohrožení. Navíc se vyjádřil, že ke štěstí nepotřebuje Evropu, že by mu stačil ten náš malý rybníček: „Když nemůže být pevnost Evropa, budeme mít pevnost Česko.“ A kdo není s námi, je kolaborant. Vystřídalo se několik řečníků, z nichž nejvíce zaujal zakladatel švýcarské Strany pro přímou demokracii (DPS) Ignaz Bearth s přímo hitlerovskou dikcí svého německého proslovu.

Nedá se popřít, že mnozí v těchto shromážděních nacházejí upíraný pocit solidarity s podobně smýšlejícími, ale jednota v takto rozmanitém davu má své trhliny. Zatímco jedni jsou na označení rasisté hrdí a snadno rozeznatelní mladíci si jsou vědomi svých sympatií k fašistickým režimům minulosti, je tu ještě dost těch, kteří taková označení považují za nadávku, aniž by se zamýšleli nad jejich skutečným obsahem a tím, zda ho do jisté míry nenaplňují. Napsat si na ceduli „Odmítám migranty! Neříkejte mi rasisto“ je sice pěkné, ale je to, jako když se zarputilý odpůrce masa brání označení vegetarián. U lidí ochotných věřit hoaxům však takové myšlenkové pochody nemohou překvapit. A vyřvávání na jejich odpůrce, že jsou levicoví fašisté, je už projevem čirého zoufalství a ztráty soudnosti.

Když svítí sluníčko

Do toho všeho byly svolány tři protixenofobní akce. Ta nejpozdější, na podporu premiéra Sobotky, přilákala asi 80 lidí a nestojí za valnou zmínku. Pojďme tedy na popolední Pohořelec, kde platformy Zleva proti xenofobii a Proti projevům nenávisti svolaly shromáždění „Za Evropu beze strachu a nenávisti“. Tady se za slunečného počasí sešlo asi 300 „sluníčkářů“, tedy směsice lidskoprávních aktivistů, starších i Mladých zelených, socdemáckých idealistů, marxistů, anarchistů a lidí, kteří prostě jen cítí potřebu vyjádřit, že uprchlíci potřebují naši pomoc a xenofobii by se neměl přenechávat prostor.

Hlavní část akce se odehrála u Hrzánského paláce, na dohled Hradčanského náměstí. Na připraveném pódiu tu proslovy řečníků střídala svižná hudba, a nikdo si rozhodně nemohl stěžovat, že by byla příliš tichá. Krátce promluvila přítelkyně pobodaného muslima, dobrovolnice Eva Zahradníčková. Michal Meisner řekl, že je důležité ukazovat konkrétní pravdivé příběhy uprchlíků a čelit vlně manipulací a hoaxů. Historička umění Milena Bartlová vzpomenula na bohatou migrační minulost vlastní rodiny a konstatovala, že „za pouhých pár měsíců jsme se strašlivě sesunuli po šikmé ploše k novému fašismu“ a že je nutné „prosazovat spravedlivou ekonomickou politiku a pomáhat těm, které chce bohatá úspěšná společnost vylučovat, a je jedno, jestli se tu narodili, nebo tu chtějí hledat záchranu“. Dokumentarista Tomáš Kratochvíl poučil o potřebě diskuse s islamofoby a neodpustil si žel předvést svůj osobitý druh paternalismu. Předseda Strany zelených Matěj Stropnický litoval svého hlasu pro Zemana při prezidentských volbách a na jeho adresu prohlásil, že „není prezidentem slabých, ale slabochů“. O EU řekl, že je to politický projekt pro mír, a o vládě, že by měla přijít s jasným plánem integrace. Marie Lukáčová se Socialistické solidarity ne zrovna úspěšně předvedla nezáživný proslov o globalizovaném kapitalismu a hospodářských problémech ve světě a přidala otřepaný citát „…a pak už nezbýval nikdo, kdo by se ozval“. Farář Českobratrské církve Tomáš Trusina si položil otázku, zda taky pánbů není takový naivní sluníčkář, načež nastoupil písničkář Jakub Čermák se sluníčkovým apelem, že je třeba „překonat strach tolerancí a láskou“.

Po skončení programu a nějaké době čekání se odtud lidé vydali Nerudovou ulicí na Klárov.

No pasaran!

Bojovnějšího ducha a více elánu a energie nabízela antifašistická demonstrace „Solidarita bez hranic“ svolaná Iniciativou Ne rasismu! (INR), ke které se přidala také Anarchistická federace v rámci „Akčního dne proti pevnosti Evropa“. Akce začala v půl druhé na Malostranském náměstí, kde promluvila zástupkyně INR, vyslovila kritiku snahy budovat pevnost Evropa, vyjádřila se negativně k roli politických stran a připomněla strastiplné osudy lidí prchajících do Evropy. Promluvil také Ondřej Slačálek, který připomněl nedávné pobodání muslima v Praze, odsoudil selhávající média a politický establishment, zejména pak politiky, jako jsou prezident nebo ministr vnitra. Poznamenal, že ne všichni odpůrci uprchlíků jsou fašisté, někteří mají prostě jen strach, a není tudíž dobré „se morálně nadřazovat, musíme s nimi mluvit a oddělovat je od fašistického jádra“.

Proslovy nebyly moc dobře slyšet, ale většina lidí stejně přišla hlavně proto, aby dala najevo odpor vůči xenofobnímu svátku. Byla tu spousta transparentů, piketů, anarchistické vlajky. Shromáždění posléze doplnil i mobilní soundsystém. Už od začátku se objevovaly ojedinělé provokace procházejících fašounů, omezující se zpravidla na vulgarity v bezpečí policejního dohledu. Krátce potom, co se shromáždění vydalo na pochod na Hrad, se ukázala skupina asi dvaceti neonacistických chuligánů v kuklách, která se i přes mizivou přítomnost policie v dané chvíli na daném místě neodvážila k ničemu jinému než pořvávání a hození několika kamenů, lahví a gumové rohožky. Dav skandoval antifašistická hesla a po chvíli nácky zahnal do vedlejší uličky. Průvod pokračoval po Zámeckých schodech na vyhlídku u Hradčanského náměstí. Tam těžkooděnci sebrali několik účastníků demonstrace a některé další se snažili lustrovat. To si vyžádalo lidský řetěz a blokování těchto policajtů. Řetěz schytal od fízlů několik ran a po minutě byl robocopy odtlačen.

Dál probíhala akce poměrně v klidu a dařilo se blokovat přístup k demonstraci islamofobů, a to za mohutného skandování a velmi živé atmosféry. Zaznělo ještě pár proslovů, např. od Feministické společnosti Univerzity Karlovy, kde se mimo jiné říkalo: „Idéal těch správných nacionalistických spolubojovnic ztělesňuje uskupení Naštvané matky, které se deklaruje doslova jako antifeministické a snaží se, cituji, o návrat k přirozenosti a zdravému rozumu. Ona přirozenost a zdravý rozum v jejich podání ovšem připomíná spíše oblíbený nacistický slogan Kinder, Küche, Kirche.“

Ve čtvrt na pět se antifašistická demonstrace dala opět do pohybu Nerudovou ulicí zpět na Malostranské náměstí. Z dodávky zněl živý rap, skandovalo se. Po nějaké chvíli se pokračovalo směrem na Klárov. Tady se spojily zbytky obou protixenofobních shromáždění v počtu několika stovek lidí. Cesta k úřadu vlády byla v tu chvíli uzavřená policií. Došlo i k několika konfliktům, do nichž se zapojovali tajní s teleskopickými obušky, a pár lidí bylo zadrženo.

Tou dobou se po mostě blížila velká skupina nacionalistů, antifašistická blokáda jim však znemožnila dostat se k cíli – k budově vlády. Bylo jasné, že velký triumfální pochod ze 17. listopadu nezopakují. Skandovalo se hlavně internacionální: „No pasaran!“ Lidský řetěz se v jednu chvíli neúspěšně snažilo rozbít několik fízlů. Bylo ale vidět, že pořádně nevěděli, co mají dělat. Až po nějaké době přišli s výzvou, aby se blokující lidé rozešli, nebo budou rozehnáni násilím. Záměr byl splněn, takže nebyl důvod dávat fízlům příležitost k bohaté sklizni a kolem půl sedmé se přítomní po skupinách rozešli.

Od slov k činům
Všechny xenofobní akce ze 6. února měly společné verbální násilí na svých pódiích i v davu. Odepřít uprchlíkům lidství, a tudíž i pomoc, udělat z nich hrozbu, uzavřít hranice, bojovat proti vnitřnímu nepříteli, kolaborantům a vlastizrádcům. Snaha ukojit vlastní slabost voláním po tvrdé ruce, která rozdrtí nepřátele, byla přímo hmatatelná. Ale nejen to, na mnoha místech se i zhmotnila.

Už to, že se na Konvičkovu demonstraci vypravili spojení ultrapravicoví fotbaloví chuligáni, u nichž je násilí vždy na prvním místě, předznamenávalo další vývoj. Ti ze slávistických ochozů se zrovna nepředvedli při pokusu napadnout demonstraci antifašistů. Napadli alespoň několik náhodných hipíků, a další lidi, které vyhodnotili jako jejich ideologii nevyhovující, se pokusili atakovat na Hlavním nádraží a nakonec své tažení ukončili házením kamení na autonomní sociální centrum Klinika a pokusem zapálit ho vhozenými světlicemi.

Další velká skupina neonacistů byla odhodlaná po skončení shromáždění na Hradčanském náměstí dojít k budově vlády, na což měla kamení připravené rovněž. Nakonec se před policií rozutekli po Starém Městě. Na samotné demonstraci pak došlo k napadení přenosového vozu pracovníků Českého rozhlasu. Vedle stojící policisté na to reagovali jen slovy: „Můžete si za to sami, protože lžete. Najměte si svoji vlastní ochranku.“ O sympatiích nemalé části policistů si asi nikdo iluze nedělá. Zaznamenány jsou případy napadení i v dopoledních hodinách.

Samozvaní „Blaničtí rytíři“ působí zatím spíš trapným dojmem, ale nebezpečí vytváření bojůvek, které se už nebudou překrývat pouze s bandami neonacistických chuligánů, se nedá podceňovat. Charakteristické je i to, že žádný z islamofobních řečníků neměl potřebu distancovat se od takových činů, jako bylo nedávné pobodání muslima v Praze, které i policie vyhodnotila jako zločin z nenávisti, což nebývá úplně běžnou praxí.

Jsme sice antimilitaristé, ale nikoli zastydlí hipíci, co nastavují druhou tvář a proti zbrani jdou s květinou. Fašistické hrozbě je někdy třeba se postavit i násilím, a dokonce i se zbraní v ruce, jak nás velmi tragicky poučily dějiny minulého století. I tak ale bylo dobré, že tento den předvedli násilné projevy jen ti, jejichž myšlenkový svět je s násilím a útlakem bezprostředně spojený.

Promarněná příležitost a drobné úspěchy

I přes děsivost toho, že Praha byla místem druhého největšího setkání xenofobů toho dne napříč Evropou, můžeme mluvit o dílčích úspěších.

Přestože na fašizující demonstrace dorazilo hodně lidí, nárůst oproti podobnému setkání přibližně před rokem není nijak extrémní, a to i vzhledem k tomu, jak aktivně pořádající organizace mobilizovaly své stoupence a sympatizanty. V celoevropském měřítku se dá dokonce mluvit o fiasku, které měly zachránit země bývalého východního bloku. A dokonce v samotné baště Pegidy, v Drážďanech, byli pořadatelé z účasti velmi zklamaní.

Českým nacionalistům se navíc nepodařilo zopakovat pochod k sídlu vlády, na který se těšili. Z velké části k tomu přispěly protidemonstrace, které xenofobům znepříjemnily jak příchod na jejich akci, tak zejména odchod z ní. Přímo demonstraci konvičkovců se narušit nepodařilo, na to by byl potřeba výkonnější soundsystém. S tím souvisí drobná výtka směrem k pořadatelům „Solidarity bez hranic“, že ani proslovy nebyly moc dobře nazvučené. To vše ale bylo nahrazeno neutuchajícím skandováním.

Jako velmi dobrá se ukázala strategie dvou decentralizovaných protiakcí, kdy se podařilo znepříjemnit přístup islamofobům hned z několika stran. Navíc nevznikaly ideové třenice, kdy jedna z akcí měla charakter spíše levicově liberální a druhá antisystémově protikapitalistický, i když v praxi bylo vlastně úplně jedno, které z těchto protiakcí se účastníte. Skvělým tahem bylo připravení mapek s polohou různých demonstrací či přípravná setkání, jako třeba trénink skandování 4. února. Samotný průběh akce pořádané INR ukázal, jak je důležité nepanikařit, což se potvrdilo jak při zvládnutí pokusu o neonacistický útok, tak v opačném případě při chaosu vyvolaném skupinou tajných s teleskopy na Klárově.

Snaha některých islamofobů odmítnout nálepku fašistů i Konvičkovo srovnávání islámu s nacismem vzaly za své, protože jednota se starými známými neonacisty, držení se rasistického generalizování a vzývání de facto fašistických řešení jejich demonstraci nasadilo jen korunu, nebo spíše hnědou košili.

Mediálně pak byl pro Konvičku i Okamuru celý den velký propadákem, neboť veškerou pozornost jim sebrala skupina řádících nazi chuligánů, o které se psalo ještě několik dní. Navíc se islamofobním konspirátorům podařilo jejich angažmá zdůraznit, když nácky označili za policejní agenty, aby tak sami sebe pasovali do role ublížených obětí. Toto zoufalé odkrytí údajného spiknutí udělalo na jednu stranu z nácků naprosté pitomce a na druhou odkrylo choromyslnou povahu šiřitelů „pravd“ o řízené invazi islámu. Navíc útok na Kliniku mimoděk vzbudil zájem o toto autonomní centrum a díky projevům solidarity i posílil odhodlání držet pevně pozice a neustupovat tlaku a štvaní xenofobů. Mohl tak být předán jasný vzkaz: „Děkujeme za podporu. Nenecháme se zastrašit. Klinika je silnější než před útokem.“ Také je třeba zmínit skvělou práci Antifašistické akce při rychlém odhalení identity útočících neonacistů.

Šestého února promarnili islamofobové svou velkou příležitost. Svou Pevnost Evropa už cítili za obzorem, ale zatím naštěstí, i když se tomuto obzoru snažili přiblížit, tam tato jejich vize stále vězí. Je na nás, aby se nikdy nevynořila. Antifašisté ukázali, že je třeba s nimi počítat, i když jejich počty nejsou nijak závratné. Xenofobové nejsou zas tak sourodou a jednotnou skupinou, jak by chtěli vypadat, a někteří díky absenci jakéhokoliv strategického myšlení nadělali svému táboru víc škody než užitku. Jejich prozatímní neschopnost a politováníhodnost nás ale nesmí uchlácholit k nečinnosti. Odpor žije, boj pokračuje! No pasaran!

Související odkazy:
Jsme s Klinikou!
Podpora Klinice a fašistická blamáž
Prohlášení aliance „Solidarita bez hranic“ (k Akčnímu dni proti pevnosti Evropa, 6. 2. 2016)
Když mají xenofobové svátek
Pegida zhrubla a už tolik netáhne, shodují se pozorovatelé
Demonstrace v Praze vyvrcholily útokem na Kliniku
Pevnost Česko aneb Kam patří arabský křesťan z Izraele


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy