Anarchistická federace

Příběh Voie communiste

Internacionalismus v rudé a černé: trockisté a anarchisté v alžírské válce.

wall

Referát Sylviana Pattieua o aktivitách francouzské revoluční levice v období alžírské války za nezávislost v letech 1954–1962 je dalším historickým příkladem toho, jak okamžiky politické krize umožňují nové kombinace, cirkulaci a spojování různých proudů a tradic v rámci radikální levice.

Alžírská válka byla pro francouzskou společnost jedním z takových krizových okamžiků. Konec 4. republiky, návrat gaullismu, úpadek SFIO (Section francaise de l’Internationale ouvriere – Francouzská sekce dělnické internacionály) a zrození PSU (Parti socialiste unifié – Sjednocená socialistická strana), spolu s vynořením se nových aktérů, opírajících se o různorodé společenské síly, vyvolaly zlomy na pravici, stejně jako na levici. Levicový antikolonialismus vedl na rovině praktické činnosti k přiblížení organizací i jednotlivců náležejících k různým proudům a tradicím někdy až protikladným. Tato přiblížení nalezla dokonce své vyjádření ve vzniku organizace a společné revue stejného názvu, La Voie communiste (Komunistická cesta), vycházející v letech 1958 až 1965, jež seskupovala ve svém jádru anarchistické aktivisty, odpadlíky z Komunistické strany Francie (PCF) a trockisty či bývalé trockisty.

Francouzská radikální levice v 50. letech

Když vypuklo v Alžírsku v listopadu 1954 povstání, vyvolané FLN (Front de libération nationale – Fronta národního osvobození), byla revoluční levice ve Francii v menšině a rozštěpená. Bylo zde možné rozlišit dvě hlavní tradice, dvě politické kultury, určované vlastní historií, symboly, aktéry, ideologií a identitou, tradici anarchistickou a tradici trockistickou.

Od roku 1953 se o anarchistické dědictví přely dvě organizace, Anarchistická federace (FA, Fédération anarchiste) a Federace komunistů-anarchistů (FCL, Fédération communiste-libertaire). V roce 1952 se stoupenci Georgese Fontenise seskupili do tajné organizace v rámci FA, které se na sjezdu v Bordeaux podařilo dosáhnout většiny a prosadit orientaci, ovlivněnou „platformistickou“ koncepcí organizace.

Organizační platforma aneb Unie anarchistů je text, publikovaný Aršinovem a Machnem v roce 1926, který vyvozuje poučení z porážky anarchistů v Rusku a na Ukrajině po revoluci v roce 1917 a požaduje silnější strukturaci anarchistických organizací, zejména určitou formu centralismu. Sébastien Faure odpověděl textem Anarchistická syntéza, v němž doporučuje „volnější“ formu organizace bez omezení struktury. V anarchistickém hnutí od té doby probíhala debata mezi zastánci platformistické a syntetické koncepce a sjezd v Bordeaux v roce 1952 byl jednou z epizod této přetrvávající debaty. Rozštěpení na platformisty a syntetisty se odehrálo o rok později, když Fontenis a jeho stoupenci přeměnili FA na FCL, přičemž zachovali název své revue Le Libertaire; syntetisté opustili FCL a znovu ustavili FA, jež se soustředila okolo revue Le Monde libertaire.

V trockistické galaxii obíhalo několik organizací, jež se hlásily k dědictví zakladatele IV. internacionály. Od roku 1952 tak existovaly dvě PCI (Parti communiste internationaliste – Strana komunistů internacionalistů), frankovská a lambertovská. V tomto roce totiž většina francouzské sekce IV. internacionály odmítla internacionalistickou orientaci PCI, kterou zastávalo její vedení, skládající se z Michela Raptise zvaného Pablo, Ernesta Mandela, Livia Mitana a Pierra Franka. Prosazování autoritativního řízení, především ze strany Pierra Franka a Pabla, vyvolalo odchod většiny členů. Odštěpená frakce si zachovala název strany PCI i název svých novin La Verité. Ti, kteří ji vedli a kteří stáli u vzniku rozkolu, lidé okolo Marcela Favre-Bleibtreua a Michela Lequennea, se však ocitli v rámci své vlastní skupiny v menšině díky Pierru Bousselovi, zvanému Lambert, a jeho přívržencům a byli vyloučeni v roce 1956. Dvě konkurující si PCI měly celkem asi stovku členů roztroušených po celé Francii, většina z nich ale žila v Paříži.

Kromě dvou PCI soustřeďovaly hrstku bojovníků i jiné organizace: skupina Socialismus, nebo barbarství byla intelektuálně velmi produktivní, ale její reálný aktivismus byl velmi slabý, a tak se tato skupinka, soustředěná zejména okolo Cornéliuse Castoriadise, věnovala spíše teoretickým debatám než praktickým akcím; a konečně Voie ouvrière (Dělnická cesta) byla malá organizace, která dávala přednost přímé práci v továrnách.

Reakce na alžírské povstání

Povstání v listopadu 1954 postavilo před tuto rozmanitou a rozdělenou revoluční levici dvě politické a praktické otázky, a odpovědi šly napříč těmito trockistickými a anarchistickými proudy. Politické organizace krajní levice musely především zaujmout postoj k samotnému povstání a podpořit či nepodpořit požadavky nezávislosti alžírských nacionalistů. Nestačilo ale jen podporovat nezávislost, bylo také třeba se rozhodnout, kterou nacionalistickou organizaci zvolit: FLN, nová, na počátku povstání ještě neznámá organizace, která však stála u jeho zrodu, a MNA (Mouvement national algérien – Alžírské národní hnutí), založená historickým vůdcem alžírského nacionalismu Messali Hadžem, se pustily do krvavého bratrovražedného boje o hegemonii v nacionálním zápasu.

První postoj revoluční levice byl blízký těm organizacím, které se jen málo angažovaly v alžírské otázce nebo se o tyto věci vůbec nezajímaly. To byl zejména případ FA a v menší míře též Voie ouvrière. FA odsoudila represe francouzské vlády, ale odmítla zaujmout postoj pro některou nacionalistickou organizaci a zavrhla jak alžírský, tak francouzský nacionalismus: opozice mezi kolonizátory a kolonizovanými byla minimalizována ve prospěch opozice mezi sociálními třídami, mezi bohatými a chudými. Ve svých pamětech, vydaných v roce 1988, ospravedlňuje Maurice Joyeux, jeden z hlavních předáků FA této doby, uvedený postoj vysvětlením, že „válka v Alžírsku byla peripetií, která proti sobě postavila dvě buržoazie, domácí buržoazii proti buržoazii koloniální“, a mezi nimi nebylo možné si vybrat, i když bylo třeba bojovat za ukončení války. V prosinci 1954 napsal Maurice Fayolle do anarchistického měsíčníku text, určený „severoafrickým proletářům“, v němž vysvětloval, že navzdory jeho „sympatiím“ pro jejich boje by měli Alžířané mít „na práci jiné věci než bojovat za nahrazení evangelia Koránem“, a celý text uzavřel následujícím pozváním: „Anarchisté vás bratrsky zvou, abyste se s nimi spojili v jediném hodnotném boji, který má za cíl osvobození všech lidí – jak lidí kolonizovaných národů, tak lidí národů kolonizátorských – od všech forem vykořisťování a od každé tyranie.“

Postoj Voie ouvrière, i když byl více nuancovaný, se nicméně shodoval s postojem FA a boj za nezávislost Alžírska pro ně nebyl prioritou. Je ovšem třeba připomenout početní slabost trockistické organizace, která poskytovala jen málo možností k rozšíření prostoru pro intervenci. Obě tyto organizace, trockistická i anarchistická, se ve vztahu k protikolonizačním bojům fakticky spokojily s postojem pasivních svědků a hrály během alžírské války jen nepatrnou roli.

Oproti tomu lambertovská PCI a FCL rozhodně podpořily boje za nezávislost a postavily se za MNA. Lambertovská PCI zachovávala po schizmatu v roce 1952 privilegované svazky s Messalim Hadžem a podporovala výlučně MNA, zatímco FLN podrobovala ostré kritice. MNA byla definována svým programem a svým sociálním složením jako „revoluční strana proletariátu“ a byla vychvalována „pevnost třídní politiky“ Messali Hadže. Pro ospravedlnění podpory byla MNA přirovnávána k bolševické straně, v níž byl Messali Hadž novým Leninem. Na FLN bylo vrženo podezření a Lambert v listopadu 1955 napsal, že se jedná o „mluvčího francouzské vlády z vlastního rozhodnutí“.

FCL byla ve své podpoře MNA méně kategorická a výlučná a podporovala přednostně svou sesterskou organizaci MLNA (Mouvement libertaire nord-african – Severoafrické anarchistické hnutí), malou a mladou organizaci, která hrála ve válce o nezávislost jen skromnou roli. Po 9. listopadu 1954 hlásaly plakáty FCL, vylepované na zdích, „Ať žije svobodné Alžírsko!“ a v Le Libertaire č. 406 z 25. listopadu 1954 bylo otištěno provolání, které shrnovalo pozici FCL: „Nemusíme dávat za pravdu ani jedné straně, ani imperialismu, ani požadavkům kolonizovaných národů, ale musíme naopak, podle Bakuninova příkladu, solidarizovat s podrobenými národy, proti imperialismu… dokonce i když touha po osvobození u těchto národů nabývá v některých případech nacionální povahy, jež je ale nutně pouze přechodná.“ Konkrétně to znamenalo, že pokud už v Le Libertaire nebyla přímo kritizována FLN, byla tu alespoň pravidelně publikována komuniké MNA, stejně jako rozhovor Georgese Fontenise s Messali Hadžem.

Frankovská PCI podporovala FLN, považovanou za hybatele „koloniální revoluce“, aniž dávala najevo hodnocení jejího sociálního složení, jejího programu či povahy této strany, a brala v úvahu pouze konkrétní akce proti francouzskému imperialismu. Byly navázány kontakty s alžírskými nacionalistickými bojovníky, respektovanými FLN.

Volby různých trockistických a anarchistických organizací svědčí o rozdílech v politickém a taktickém hodnocení situace těmito organizacemi, ale také o rozdílech v pojímání aktivistické praxe, což následně učinilo mnohem srozumitelnějším předchozí štěpení. Dřívější rozdíly ve směřování získávají náhle spojitost, posuzujeme-li je ve světle reakcí na alžírské povstání roku 1954: FA a lambertovská PCI zaujímají pozice, v nichž jsou principy, antiautoritářské či bolševicko-leninské, povýšeny na dogmata, zatímco FCL a frankovská PCI braly mnohem více v úvahu konkrétní prvky politické situace, což někdy vedlo až k tomu, že podporovaly ve jménu anarchismu, nacionalismu či trockismu organizaci, která nebyla bolševická, ba dokonce ani marxistická.

Mezi podporou a represí

Organizacemi radikální levice, které se rozhodly pro podporu alžírské nezávislosti, byly v první řadě ty z metropole, vystavené represím, které se týkaly zejména tisku, zasaženého mnoha pokutami, zabavováním a zákazy periodik jako Libertaire, La Vérité des travailleurs či La Vérité. Pierre Morain, anarchistický aktivista z Roubaix, byl odsouzen v roce 1955 na pět měsíců do vězení kvůli obvinění z ohrožení bezpečnosti státu a z opakovaných rozkladných postojů kvůli antikolonialistickým pojednáním a úvodníkům v Libertaire, které hájily MNA. Jeho trest byl zpřísněn a prodloužen na jeden rok v září 1955 po odvolání prokurátora v Lille, který v prvním stání soudil ještě příliš mírně. Dva bojovníci z lambertovské PCI byli uvězněni a vyslýcháni v červnu 1955, zatímco Pierre Lambert, Stéphane Just, Bloch a Daniel Renard byli pronásledováni kvůli ohrožení bezpečnosti státu na základě článků z La Vérité. Stejně na tom byli i „bratrští nepřátelé“ Pierre Frank a Jacques Privas, kteří byli v roce 1956 podmínečně odsouzeni na šest měsíců do vězení kvůli článkům, jež vyšly v La Vérité des travailleurs.

Aktivisté z frankovské PCI byli rovněž vězněni za ilegální činnost, neboť část periodik FLN tiskli v Belgii a dováželi do Francie. Odhalení jednoho z těchto podvratných balíků vyvolalo v dubnu 1956 zadržení Simone Minguetové, Raymonda Bouveta a Jeannine Weilové, dřívější aktivistky PCI, která přešla k Nové levici a která ani nevěděla o tom, že její jméno bylo použito jako krycí adresa. Pierre Frank byl trockistickými bojovníky donucen k tomu, aby se vzdal policii a převzal za tyto aktivity politickou zodpovědnost. Díky tomu, že obžalovací spis byl souborem nekonzistentních obvinění, a díky rozsáhlé činnosti výboru na podporu obviněných byli trockisté v květnu 1956 osvobozeni.

Trockisté a anarchisté tedy čelili podobnému útlaku, který během léta 1956 vyústil v konec FCL pod ranami pokut a pronásledování a v zánik časopisu Libertaire. Tato role represe při rozpadu FCL bývá někdy opomíjena, zejména J. Maitronem v jeho Histoire de l’anarchisme, podle něhož fakt, že několik členů kandidovalo ve volbách do zákonodárných orgánů v lednu 1956, zbavil „FCL veškerých sympatií v anarchistickém prostředí“. Pokud jde o frankovskou PCI a IV. internacionálu, represe donutily na počátku 60. let aktivisty, jako byli Pierre Avot-Meyers či Louis Fontaine, k emigraci, zatímco M. Raptis, zvaný Pablo, poté co založil tajnou továrnu na zbraně pro FLN v Maroku a pokusil se v rámci iniciativy FLN vyrábět falešné francouzské peníze, byl spolu s ostatními účastníky tohoto podniku zatčen a souzen v Amsterdamu v procesu, který se změnil v politickou tribunu.

Kromě otázky útlaku spojovaly obě větve PCI i FCL také podobné praktiky podpory alžírského nacionalismu. Služby poskytované FLN nebo MNA, veřejné kampaně na podporu nezávislosti nebo za osvobození vězňů, tajné aktivity jako výroba falešných dokumentů či tisk propagačních materiálů, jsou si podobné, ať už jde o jakékoli sítě a proudy.

Vývoj alžírského konfliktu nedovoloval, aby paralely pokračovaly až do konce války. FCL zanikla a zmizela, hegemonie FLN a marginalizace MNA nedovolovaly lambertovské PCI, vlastně její výlučné politické podpoře, aby nadále hrála nějakou významnou roli. Jedině frankovská PCI do určité míry pokračovala ve svých aktivitách v podpoře FLN, která díky působení Pabla zahrnovala dvě zmíněné operace ve velkém stylu – tajnou továrnu na zbraně v Maroku a neúspěšné snahy o výrobu falešných peněz v Holandsku. Antikolonialistické konvergence nicméně vedly ke zrodu nové organizace, Voie communiste, která postupně uskutečnila syntézu různých politických kultur.

Voie communiste

Počátky Voie communiste spadají přímo do doby pokusů frankovské PCI povzbudit levicovou opozici v PCF (Komunistická strana Francie). Tato opozice se objevila v roce 1956 ve formě interní revue-bulletinu Tribune de discussion, který se v roce 1957 spojil s jiným interním opozičním bulletinem Étincelle. V roce 1958 ti, kteří se podíleli na činnosti revue, trockisté jako Denis Berger či Felix Guattari, nebo členové PCF jako Gérard Spitzer, konstatovali, že dosáhli jistých výsledků a bulletin vyvolal určitý zájem. Rozhodli se tedy, že revue pod novým názvem Voie communiste musí získat autonomii vzhledem ke IV. internacionále a musí být ve veřejném prodeji na novinových stáncích, aby nabídla obraz komunistické opozice i mimo rámec PCF a oslovila širší vrstvy populace, radikalizované alžírskou válkou. Denis Berger byl brzy z PCI vyloučen a revue umožnila strukturování nové nezávislé organizace. K Voie communiste se připojili lidé jako anarchistický intelektuál Daniel Guérin nebo bývalí členové FCL jako Georges Fontenis a podíleli se i na redakční práci v revui. Činnost skupiny Voie communiste určovaly kromě vydávání revue také aktivity podporující FLN a některé akce nezanedbatelného rozsahu dopadly dobře, zejména úspěšně zorganizovaný útěk vedoucích představitelů FLN.

Zpočátku byla revue pod značným vlivem bojovníků z PCF a nárokovala si uplatňování leninismu. Vyvíjela se ale vstříc mírnější ortodoxii, k většímu ideologickému sblížení. Toto sblížení se projevovalo v různých ohledech, jež se týkaly těch, kteří psali články do revue, modelů, cizích nebo historických, které navrhovali, a cílů, jež si revue i organizace stanovily.

Ve Voie communiste se vyjadřovali aktivisté a intelektuálové rozmanitého původu. Škála autorů článků nebo protagonistů rozhovorů zahrnovala různé přístupy či reakce z celého antikolonialistického proudu, a přizváni byli lidé jako Jean-Paul Sartre, Pierre Vidal-Naquet, Alfred Rosmer, François Jeanson či Daniel Guérin. Siného kresby dávaly od roku 1961 časopisu aktuální satirický náboj a fotografie Elie Kagana podávaly dramatickým způsobem policejní masakr demonstrantů proti válce ze 17. října 1961. Georges Fontenis, pod pseudonymem Grandfond, Denis Berger pod pseudonymem Pierre François, Michel Lequenne či André Claves, oba působící v levém křídle PSU, hájili odlišné a částečně opoziční názory. Díky různým názorům, někdy si navzájem odporujícím, díky rubrice čtenářských dopisů a díky zásadním článkům byli čtenáři neustále informováni o vývoji levého křídla UEC, studentského syndikátu, UNEF, levého křídla PSU nebo vnitřní opozice v PCF.

Stejně rozmanitě působily i vlivy zahraničních vzorů, prosazovaných s nezlomnou naléhavostí zkušeností zemí třetího světa. Čína vyvolávala u části redaktorů revue obdiv a někteří se počítali mezi přední francouzské maoisty. Ale stejně byl vnímán i kubánský příklad a hned vedle toho vycházely články o černošských bojích v USA, o odporu proti frankismu a o španělském osvobozeneckém hnutí, stejně jako o MPLA v Angole či o vnitřní opozici v Komunistické straně Itálie. Rozhovory či rozpravy osobností, symbolizujících boje proti kolonialismu a imperialismu, jako byli Ernesto Che Guevara, Fidel Castro, Patrice Lumumba či Mohammed Boudiaf, které revue podporovala po vyhlášení nezávislosti Alžírska, byly přetištěny ve Voie communiste.

Vzory byly rovněž čerpány z dějin a rozmanitý byl i vztah k ruské revoluci, k postavě Lva Trockého (ačkoli se skupina bránila jakémukoli trockistickému vlivu), k efemérní Socialistické straně dělnictva a rolnictva (Parti socialiste ouvrier et paysan, PSOP), založené v roce 1938 Marceauem Pivetem, nebo k Pařížské komuně.

Toto sblížení, otevřenost různým názorům a strategiím byly u radikální levice té doby vzácné. Záměrně podkopávaly hegemonii a jistotu držení jediné pravé revoluční linie, kterou se vyznačovalo mnoho skupin krajní levice. Vyjadřovali se originálním politickým projektem, který se formoval postupně a byl formálně zakotven v lednu 1962 v „Akčním programu Voie communiste“. Tento program tvrdil, že „Voie communiste se nesnaží prosadit jakoukoli organizační nadřazenost“ a „usiluje o politickou činnost pouze ve formě spolupráce založené na plnění úkolů, k nimž se společně rozhodnou všichni aktivisté, kteří hledají určení revoluční orientace“. Způsoby přijímání těchto kolektivních rozhodnutí nebyly vyloženy, ačkoli byl naznačen projekt vytvoření „čtenářských skupin“.

Je obtížné stanovit, nakolik byly tyto čtenářské skupiny skutečností a jaké bylo jejich politické a sociální složení. Záměr zveřejněný v tomto Programu je nicméně třeba brát v úvahu i bez jakéhokoli hodnocení jeho úspěchu, bezpochyby relativního. Aniž by Voie communiste dosáhla naplnění všech svých cílů, zůstávala se vší skromností, což byl další bod jejího Programu, „orgánem spojování, informování a koordinace aktivistů spjatých s revolučními principy a tradicemi“. Ale od počátku vyhlašovaná vůle pečovat o to, aby si nikdo nenárokoval žádnou nadvládu, což bylo pokušení, k němuž se snížila jistá část revoluční levice, vysoká kvalita revue, která dokázala soustředit debaty, jež oživily protikoloniální levici, to vše mohlo jen podněcovat zájem.

Voie communiste nebyla nicméně uchráněna napětí a konfliktů, které měly za následek konec její krátké existence v roce 1965. Pročínští a prokubánští bojovníci se navzájem pomlouvali, a stejně na tom byli i obhájci SSSR ve skrytém čínsko-sovětském konfliktu. Denis Berger v roce 1965 upozorňuje na „nepřizpůsobivost skupiny na nové podmínky, vzniklé ve Francii díky vývoji situace po ukončení války v Alžírsku“. Vysvětluje rovněž s naprostou jasností, že aktivisté Voie communiste se nechali „zneužít marxizující demagogií vůdců Francouzské federace FLN“, což zplodilo „přehnanou důvěru v automatismus přerůstání nacionální demokratické revoluce v revoluci socialistickou“.

Zkušenost

Tyto iluze, efemérní charakter revue a skupiny, která přežila alžírskou válku, z níž se zrodila, pouze o tři roky, nebrání tomu, aby nám daná zkušenost poskytla zajímavý příklad nedogmatického seskupení okolo velmi kvalitní revue, vypracování synkretické kultury z mnoha tradic revoluční levice, ačkoli spíš s marxistickým zaměřením. Nezdar Voie communiste musí být vnímán ve světle těchto okolností a v kontextu, který byl mnohem příznivější různým zatracením a exkomunikacím než věcné debatě mezi tradicemi a organizacemi.

Ačkoli se dnes v bojích za jinou globalizaci spolu mísí rudé i černé vlajky, individuální aspirace a kolektivní boje, a také velmi odlišné politické tradice a kultury, příklad Voie communiste tu zůstává jako zajímavá historická zkušenost.

 

Zdroj:
Sylvain Pattieu, L’internationalisme en rouge et noir : trotskistes et libertaires dans la guerre d’Algérie, Contretemps 2003, č. 6, s. 153–161

Přeložil Čestmír Pelikán, redakčně kráceno.
Překlad vyšel v anarchistické revue Existence č. 2/2015.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy